Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bloody Games - 5. kapitola

05.05.2014 (20:00) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1755×

Podstavec se zastavil. Porozhlédl jsem se po Aréně. Velká travnatá plocha s lesy, horami, jezerem,...

„Jedna."

Pohledem jsem přejel po všech mých protivnících. Na okamžik jsem se pozastavil na Adamovi a Benjaminovi. Oba na mě soustředěně hleděli.

„Start.“

Vyběhl jsem z podstavce a obrovskou rychlostí mířil do lesa, pryč z hlavního dějiště. Přes myšlenky ostatních jsem sledoval hromadnou bitvu a litoval ty, co už skončili bez hlav. Jasně navrch měl Droven – upír z Austrálie, který ovládal fyzický štít. Doufal jsem, že ho někdo porazí, protože utkat se s ním mi nepřipadalo jako lákavá představa.

Na sekundu jsem zpomalil a dal tak Adamovi a Benjaminovi možnost srovnat se mnou krok.

S nimi po boku jsem pak rychle prchal dál a doufal, že nás nikdo nebude sledovat. Moje přání bylo vyslyšeno. Ti, co neutíkali se stejným plánem jako my, měli plné ruce práce s trháním cizích hlav a končetin. Byl jsem zvědavý, kolik z nich skončí ještě dnes večer jako hromada popela.

„Musíme se dostat k tamtěm horám!“ řekl jsem, aniž bych zpomalil, Benjaminovi a Adamovi. Před námi se rýsovaly vysoké kopce porostlé jehličnany, naskytující nejen dobrý úkryt, ale i potravu, ve kterou jsem doufal. Musela tu být aspoň nějaká zvěř…

Náhle jsem zaslechl kousek od nás myšlenky jednoho z upírů. Rozhodně neměl kladné záměry. Vydal se našim směrem. Předpokládal, že když utíkáme, nebudeme moc dobří bojovníci, a tak nás se svými několikasetletými zkušenostmi hravě zvládne.

„Nebezpečí zprava!“ zavolal jsem a nepatrně zpomalil. Mí společníci udělali totéž a všichni tři jsme se připravovali na jeho objevení mezi stromy.

Vyřítil se z houští a skočil na Benjamina. Oba padli k zemi se zuřivým vrčením a začali bojovat. Ben sice po fyzické stránce neměl navrch, ale za to měl svoje živly. Proudem vody ho od sebe odhodil, čehož jsem využil já a chytil ho zezadu za obě ruce, aby se nemohl hýbat.

„Pusť mě,“ zavrčel a snažil se mi vytrhnout. Byl silnější, takže by se mu to skoro povedlo, Živel však skočil ke mně a pomohl mi ho držet. Adam pak bez jediného zaváhání uchopil útočníkovu hlavu a trhnul.

Oheň byl k sehnání jen v centrální části arény, aby to všechny upíry drželo pohromadě, a my bychom tady tak za normální situace neměli žádnou možnost, jak se toho upíra zbavit. My však měli Bejnjamina. Pohlédl jsem na něj a on přikývl. Já s Adamem pro jistotu odstoupil do bezpečné vzdálenosti a Ben zatím namířil dlaň na bezvládné tělo a hlavu.

Z jeho ruky vyšlehl plamen a okamžitě sežehl upíra na zemi. Moje čichové buňky zaznamenaly nepříjemný zápach páleného upířího masa a já přemýšlel, jestli se donese až k upírům v centu arény. Doufal jsem, že ne.

Když na zemi zbyl jen popel a dohořívající tráva kolem, spláchl Benjamin to všechno sprškou vody a pohlédl na nás.

„Myslíte, že po nás teď půjdou?“ zeptal se.

„Doufejme, že zatím ne. Myslím, že nikdo z upírů v aréně neměl šanci postřehnout tvou schopnost ovládat i oheň,“ řekl jsem. Kdyby to věděli, šli by po nás co nejrychleji v nějaké větší skupině, protože už takhle působí tři upíři pohromadě jako hrozba.

„Anebo je to mohlo vyděsit…“ pousmál se Adam. „Tak nebo tak, jsme tři. Zvládnem se ubránit.“

„Kdyby oni měli přesilu, tak jednoduché by to nebylo,“ ušklíbl jsem se.

„Obzvlášť jestli už se stihli posilnit krví lidí, kteří tu jsou někde ukrytí,“ dodal Benjamin zamračeně. Žízeň... Všichni jsme ji potlačovali, ale stejně nám ani na okamžik nedala spát. Metaforicky řečeno… A až náhodou narazíme na člověka, bude opravdu náročné se o něj neporvat a nevysát ho. Pochyboval jsem, že se dokážeme ovládnout všichni tři.

„Víte, jakou podívanou teď musejí mít upíři, co si sedí v klidu doma u televize?“ zašklebil se Adam. Představoval si Ara sedícího před obrovskou plazmou nadšeně se usmívajícího a skládajícího své kostnaté prsty se svým oblíbeným slovem „Fascinující“ na rtech. Přesné.

„Zajímalo by mě, jestli nám fandí, anebo nám přejí spíš rychlou smrt,“ zasmál jsem se. Trocha uvolnění atmosféry se hodila…

„Možná dokonce uzavírají sázky,“ rozvíjel představy Adam.

„Nebo si vyrábí trička s nápisem Team Adbeward,“ narážel jsem na moderní trend spojovat jména hrdinů do jednoho. Pokusil jsem se představit si Emmetta v takovém tričku, ale věděl jsem, že těm do smíchu zrovna není.

„Kdybych věděl, kde je tu nejbližší kamera, zamával bych našim fanouškům,“ smál se Adam.

„Radši pojďme dál,“ přerušil Živel naši diskusi. Na žerty neměl náladu, ale ani jsem se mu nedivil. Náš humor byl spíš zoufalý… Vyrazili jsme zase k našemu cíli, tedy k horám.

Jak jsme běželi, znova jsem se zaobíral tím, jak tohle vůbec může skončit. Zkoušel jsem si představit situaci, kdy bychom v aréně zbyli už jen my tři. Kdo by zaútočil první… Kdo by první podlehl a zahynul… Ptal jsem se sám sebe, jestli bych byl ochotný jednoho z nich zabít. A nebyl jsem si jistý odpovědí.

Míjeli jsme řeky, louky, desítky stromů a já bedlivě poslouchal, jestli se mi nepovede najít aspoň jediné zvíře. Aspoň jediného živého tvora, který by mi dodal síly. A znova mi myšlenkami proplouvaly otázky, jestli bychom se s Adamem a Benjaminem porvali třeba i o tu srnu. Doufal jsem, že ne. Doufal jsem, že oni nebudou chtít pít krev, která jim bude vonět mnohem míň než lidská.

Byli jsme už skoro na vrcholu hor. Kousek před námi se chvěl průhledný závoj – štít kolem arény. Dál už jsme nemohli. Kdyby se upír dotkl štítu, s velkou pravděpodobností by z něj zbyla jen uškvařená 

„Tak co teď?“ zeptal se Adam a rozhlédl se kolem. Dobrá otázka…

„Máme dvě možnosti. Buď se tu usadíme a budeme čekat, až se ostatní navzájem povraždí nebo nás budou hledat. Anebo… Budeme bloudit lesy a hledat něco, co bychom mohli zakousnout,“ přemýšlel jsem. Byla otázka času, kdy po nás někdo půjde. A bylo docela pravděpodobné, že to bude zrovna jediný stopař v aréně – Nicole z Francie. Pokud tedy přežila úvodní bitvu.

„Bral bych spíš to bloudění. Sedět tady nám v ničem nepomůže,“ řekl Ben.

Klidným krokem jsme mlčky vyrazili po obvodu arény. Teď už jsme nikam nespěchali, protože stejně už dál od centra utéct nešlo. A zrovna když jsem přemýšlel o lahodné chuti pumy, zavanul vítr a donesl k nám vůni člověka.

Všichni tři jsme rázem ztuhli. Žár v mém krku zaplál s dvojitou silou, ale má mysl zůstala relativně klidná. Koncentrace vůně nebyla dost silná, aby mě ovládla. Dlouholetý trénink ovládání se konečně vyplatil. Pohlédl jsem na Adama, který měl zavřené oči a snažil se uklidnit své myšlenky, a pak na Benjamina s černými duhovkami upírajícího zrak někam do dáli. Byl v koncích.

„Benjamine, ne!“ vykřikl jsem ve stejném okamžiku, ve kterém on vyběhl ve směru té vůně. V duchu jsem zaklel a s Adamem po boku vyrazil po jeho stopách.

Bylo jasné, že vůně lidské krve přiláká i ostatní upíry. A my se měli od ostatních upírů držet co nejdál. Jenže jak zabránit mladému, nevytrénovanému upírovi, aby se nakrmil?

Teoreticky jsem byl rychlejší než Ben, ale jeho hnala žízeň po krvi. A já se navíc bál, co se stane, až se tam dostaneme všichni tři. A tak jsem se držel po boku Adama a doufal, že si v případě nouze navzájem nějak pomůžeme. A že nějakou náhodou se nám povede uniknout z jasné pasti všem třem.

Už jsem jasně slyšel vyděšené myšlenky muže běžícího lesem. Slyšel jsem jeho srdce splašeně tlukoucí do žeber v neustálé námaze při snaze najít útěk z arény. A to pumpující srdce, tep provokativně šustící v žílách slyšel i Benjamin.

S úlevným vydechnutím jsem zrychlil, protože žádní jiní upíří zatím kolem nebyli. Na tom, že se náš Živel posilní, nebude nic špatného, pokud se nám skutečně povede zase i utéct.

Doběhl jsem na malou mýtinu zrovna ve chvíli, kdy Benjamin chytil muže do svého upířího sevření a zanořil zuby do jeho krku.

Do mých nozder udeřila koncentrovaná vůně lidské krve a z hrdla se mi vydralo tiché zavrčení. Každý sval těla mi říkal, abych skočil po člověku a zasytil neuhasínající žízeň. Stejně zareagoval i Adam vedle mě. A to mě probudilo.

Pevně jsem ho chytil za paži a střetl se s jeho hladovým pohledem. Věděl jsem, že pak mi za to bude vděčný.

„Nemůžeme se tu porvat o nějakého člověka,“ zavrčel jsem, zatímco jsem se snažil ho odtáhnout trochu dál. Vzdoroval, ale nebojoval se mnou. Snažil se uklidnit. A já vlastně pomáhal i sám sobě, abych náhodou taky nepodlehl žízni.

Adam začal pomalu povolovat a společně jsme se pomalu vzdalovali, zatímco Benjamin vysával poslední zbytky krve.

Všude kolem nás se ve větru unášela ta spalující vůně. Proč foukalo v kopuli uzavřené různými dary? Přeci aby ostatní upíři věděli, že právě někdo zabil člověka…

A jak jsem se obával, k mé hlavě dolehly myšlenky dvou upírů blížících se našim směrem. A zrovna ti, se kterými jsem se chtěl setkat nejméně. Droven a Nicole… Fyzický štít a stopařka… Nic horšího než spojenectví těch dvou nás potkat nemohlo.

Zatím nevěděli, že jsme tu my tři. Prostě šli po pachu silné lidské vůně, která hravě přebila naši upíří vůni. Té navíc bylo všude plno… Ale brzo se to dozví. A půjdou po nás jako psi.

„Musíme pryč,“ hlesl jsem a prudce vyrazil k Benjaminovi. Adam bez jediného slova vyběhl za mnou, aniž by věděl, o co mi jde.

Popadli jsme našeho třetího, značně dezorientovaného člena každý pod jedním ramenem a spěchali pryč.

„Co se děje?“ napůl zamumlal, napůl zavrčel Benjamin, kterého jsme doslova nesli.

„Nicole a Droven. Jsou na cestě sem,“ vydechl jsem a nezpomaloval. Přemýšlel jsem, jestli má vůbec cenu utíkat, když po nás stopařka stejně půjde…

„Sakra…“ zaklel tiše Adam a držel moje tempo.

Benjamin se nám vysmekl a na moment jsem se zděsil, že se snad chce vrátit, ten se ale naštěstí jenom rozhodl používat svoje vlastní nohy. Díky tomu jsme mohli ještě zrychlit, když nás neomezovalo to, že ho musíme s Adamem vléct.

V té době už Nicole a Droven dorazili k tělu, které před chvílí vysával Ben. Pořád jsme byli v myšlenkovém dosahu, no ve sluchovém naštěstí ne.

Po krátkém prohledání místa činu, pokud se to tak tedy dalo nazvat, Nicole prudce nasála vzduch do plic a podívala se na Drovena.

„Byli tu všichni tři. Vydali se na západ,“ řekla a okamžitě se vydala po našich stopách. Se svým spojencem po boku, samozřejmě. Ti dva tvořili skutečně nezvyklou dvojici. Malá bledá blondýna a vysoký tmavý chlap. Francouzka a Australan. Každý z opačného konce planety.

„A už po nás jdou,“ zamumlal jsem zamračeně.

„Neměli bychom je nějak zmást?“ navrhl Adam. Měli. Otázka ale zněla jak…

A vtom jsme to všichni tři uviděli. Přímo před námi se objevila široká řeka s vodopádem.

„Zdá se, že už víme jak,“ pousmál se Benjamin, který byl nyní v plné kondici. Aby ne, když měl možnost nabrat síly z lidské krve…

Bez dalších řečí jsme skočili do řeky, přeplavali ji, vylezli na druhý břeh, uběhli pár metrů a vrátili se zpátky. Znova jsme skočili do vody a plavali rychle k vodopádu, který nás rázem přemístil o pár desítek metrů níž.

Neměli jsme moc času, protože Droven a Nicole už dobíhali k řece. Nezbývalo nám než doufat, že nám naše lest dá větší náskok a oni, aspoň prozatím, ztratí zájem o pronásledování zrovna naší skupinky.

„Už neslyším jejich myšlenky,“ řekl jsem, aniž bych zpomalil tempo plavání.

„To je výborná zpráva, ne?“ pousmál se Benjamin.

„Doufejme, že budeme mít klid aspoň na chvíli…“ zamumlal Adam, ale moc tomu nevěřil.

„Možná, že si najdou novou prozatímní oběť,“ snažil jsem se povzbudit nás všechny.

Uplavali jsme ještě pár set metrů a pak vylezli na břeh. Vydali jsme se přímo vpřed do hlubokého lesa, kde jsem doufal, že nikdo nebude. Aspoň to tak podle ticha myšlenek vypadalo.

Zatímco jsme klidnějším tempem běželi lesem, přemýšlel jsem, jak tohle dopadne. Jak to vůbec může dopadnout. Pokud už by se nám nějakým zázrakem povedlo přežít až do konce, byli jsme tři. Nemohli jsme vyhrát všichni. A já nevěděl, jestli chci s Adamem a Benjaminem bojovat.

Podobné myšlenky se potulovaly i Adamovým mozkem. On ale na rozdíl ode mě na sto procent věděl, že nechce bojovat o vítězství. Těšil se na smrt a setkání s jeho pravou láskou.

Naše, zatím tedy jen moje, úvahy přerušily myšlenky, které ke mně dolehly. Kousek před námi byl upír. Byl sám, takže teoreticky nepředstavoval velkou hrozbu. Ale byl na lovu.

Šel po lahodné lidské krvi, takže byl obzvlášť nebezpečný.

Co mě ale překvapilo nejvíc, neslyšel jsem myšlenky jeho oběti. Myslel bych si, že je zatím mimo můj dosah, ale když jsem zaslechl tlukot srdce, moje teorie byla vyvedena z omylu.

Byl tu člověk, jehož myšlenky jsem nedokázal přečíst. 

Omlouvám se za velké časové odstupy. Mám toho teď opravdu moc... Děkuji za všechny komentáře u předchozí kapitoly, především bych pak chtěla poděkovat MariiRachelVolturi za opravdu dlouhé vyjádření, vážně mě potěšilo. :) Neříkám, že prosby plnit budu, ale rozhodně k nim budu přihlížet (obzvlášť pokud budu na pochybách dle svého úsudku). Prozrazovat nic nebudu, nicméně vězte, že se máte všichni na co těšit, protože nuda to rozhodně nebude (na roztahování a zdržování děje vážně nemám čas :D) a čekají vás řádné nervy. 

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bloody Games - 5. kapitola: