Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bloody Games - Prolog + 1. kapitola

14.02.2014 (21:00) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 3140×

Prolog

Vždycky jsem věděl, že Aro je tak trochu blázen a že je pro něj možné úplně všechno. Ale že by byl schopný až tak absurdních věcí, jsem nečekal. Že by byl schopný jen tak pro zábavu poslat dvacet čtyři upírů do děsivé arény, ve které bude jen dvanáct lidí a pár malých savců, aby bojovali na život a na smrt jen pro jeho pobavení a udržení si velké moci, to se nedalo předpokládat.

1. kapitola

„A nyní přejdeme k losování. Dámy, které budou reprezentovat Severní Ameriku, jsou Meredith Jordanová a Claudia Wardová,“ Aro poslal do kamery jeden zářivý úsměv. „Srdečně vám gratuluji. Jsem si jistý, že si povedete skvěle.“

Krátká odmlka a pak pokračoval. Sledoval jsem to jen okrajově. Bláznivé nápady našeho vládce nebyly zrovna můj vkus. Jediné, co mě drželo na místě, bylo povinné sledování téhle velké akce.

„A nyní poslední dva účastníci letošních Krvavých her. Muži za Severní Ameriku. A jsou to…“ Aro pečlivě promíchával papírky ve skleněné nádobě a pak znenadání dva vytáhl. „Adam Hawkins a… Edward Cullen!“ 

V té chvíli se mi zhroutil svět. Čas jako by se na okamžik zastavil. Všichni jsme seděli bez hnutí a dál nevěřícně sledovali tajný upíří televizní kanál.

„Letošní výběr je tedy u konce. S diváky se setkáme u přímého vysílání už za týden, kdy se nám všichni účastníci představí. Gratuluji všem vylosovaným a těším se na určitě velice zajímavý ročník Bloody Games,“ řekl s úsměvem Aro a televize se sama vypnula.

Teprve teď mi došlo, co se vlastně stalo. Já byl vylosován do Arovy komediální reality show…

„Edwarde,“ zašeptala zhrozeně Esmé.

„Ne!“ zavrčel jsem. „Já Arovi šaška dělat nebudu!“

Vařila se ve mně krev. Bylo mi úplně jasné, že tohle náhoda nebyla. Na světě je kdoví kolik upírů a už v druhém ročníku téhle show jsem vylosován já. Tohle byl Arův jasný vzkaz naší rodině. Garda, nebo smrt. Jedinými upíry na zeměkouli, kteří nebyli ve slosování, byli totiž Arovi poskoci.

„Uteču a před začátkem Her mě nenajde. Pak ať mě klidně popraví. Do Arény nepůjdu!“ Neuvažoval jsem racionálně. Oči i mysl jsem měl zahalené rudou mlhou. Tady vůbec nešlo o smrt. Té jsem se nebál. Už přes sto let jsem žil bez důvodu být, bez lásky, bez naděje na potomstvo. Jen jako monstrum. Odchod z tohohle světa by mi zas tak moc nevadil. Ale zabíjet a být zabit jen proto, že se Aro nudí? Nikdy…

„Edwarde, víš, že tě najdou,“ zašeptala Alice a objala mě, no já stál dál s pohledem upřeným do neznáma a spřádal plány útěku.

A víš, co provedou rodině toho, kdo uteče, dodala v mysli a já ztuhl. V prvním ročníku jedna z vylosovaných upírek utekla někam do Amazonie. Bohužel pro ni ji našli i s jejím manželem den před začátkem Her a dřív, než ji poslali do Arény, před jejíma očima popravili lásku její existence.

Tohle jsem nemohl udělat. Nemohl jsem poslat šest upírů, kteří pro mě byli vším a kteří mě bezvýhradně milovali, na smrt jen kvůli cti a vzdoru.

Rezignovaně jsem se vymotal z Alicina objetí a posadil se zpátky na pohovku. Tolikrát jsem přemýšlel o tom, jak zemřu. Má vysněná představa byla smrt pro záchranu lásky. Jenže já ji ani nestihl najít…

„Edwarde, ty to určitě zvládneš,“ přesvědčovala mě Rosalie, zatímco mě tiskla ve svém jindy pevném objetí. Dnes mě ale držela úplně jemně. A ve tváři měla vepsanou obrovskou bolest. Nejen ona. Celá má rodina se tvářila jako na pohřbu.

„Sama tomu nevěříš,“ zašeptal jsem. „Co na tom, že umím číst myšlenky. Budou tam upíři s různými dary, novorození, upíři s mnoholetou praxí… A ti všichni budou mít na své straně jednu obrovskou výhodu. Budou se moci posilnit lidskou krví. Víte, že bych bezbranného člověka dobrovolně nikdy nezabil.“

Znal jsem svůj osud. Já prostě neměl šanci. Před vstupem do Arény nás tak vyhladoví, že budu příliš slabý, abych všechny upíry porazil jen s pomocí krve těch pár veverek, které tam budou. A člověka jsem jen kvůli Ara zabít nechtěl. Už ho vidím, jak se raduje, když vegetarián pije lidskou krev.

„Edwarde, prosím, jen to nevzdávej,“ šeptala Esmé se vzlyky.

„Máš šanci,“ snažila se Alice, no její vize byly opačného názoru. „Víš, že moje vize se můžou měnit. Záleží na tvém rozhodnutí.“

„Stejně to nemá cenu,“ řekl jsem zničeně. Po vzteku a odporování už nebylo ani památky. Teď tu bylo jen zoufalství. Šílené množství zoufalství. Skoro nesnesitelné.

„Víte, co je nejhorší? Že jsem před smrtí ani nepoznal opravdovou lásku.“

Chvíli všichni mlčeli, pak Carlisle váhavě pronesl: „Kdo ví, co se ještě stane za ten týden, než tě odvezou do výcvikového centra.“

„Za ten týden se nestane nic. Strávím ho se svou rodinou,“ rozhodl jsem se smutně. Viděl jsem, jak je všechny bolí skutečnost, že se mnou stráví už jen týden. Nemohl jsem ho strávit běháním po planetě a hledáním někoho, kdo nejspíš ani neexistuje, když jsem ho nepotkal za těch sto let.

Všichni na mě smutně hleděli a nevěděli, co říct. Nedalo se na to dívat.

„Můžete pro mě něco udělat? Mohli byste se až do mého odjezdu chovat, jako by se to doopravdy nestalo? Jako by žádné Krvavé hry neexistovaly? Jako by mě nevylosovali? Jako bychom dál žili normální život?“ poprosil jsem je a oni jen mlčky přikývli. Pomalu se výrazy jejich tváří měnily ze smutných na normální, milé a veselé. Jen v očích byl vidět nepatrný náznak smutku.

„Tak… Nepůjdeme si zahrát baseball?“ navrhl váhavě Emmett.

„Jasně,“ přikývl jsem nadšeně. No a co, že to byla přetvářka. Já si potřeboval se svou rodinou užít posledních pár světlých okamžiků. Nemohl jsem týden nečinně sedět, představovat si svou smrt na sto různých pokořujících způsobů a k tomu se ještě dívat na beznaděj mé rodiny proplétanou vzlyky.

Jednou jsem se rozhodl být aspoň trochu sobecký. Svoje myšlenky sice nemohli stoprocentně ovládat, ale aspoň se celý týden tvářili vesele. A já to dělal taky. Nebylo to zase tak těžké. V nejužším koutku mysli jsem věděl, že můj čas se krátí, a přesto jsem se dokázal smát. Dokázal jsem se s úsměvem na rtech hádat s Emmettem o tom, kdo vyhraje zápas v baseballu. Dokázal jsem se prát s mými bratry o kořist. Dokonce jsem podstoupil nákupní maratón s Alice. A to všechno jsem dělal s úžasným pocitem, že jsem se svou rodinou.

Každý okamžik jsem si teď užíval stokrát víc než dříve. A to proto, že jsem věděl, že tohle se nejspíš děje naposledy.

O šest dní později

Ležel jsem ve své posteli a bez hnutí pozoroval fotku své rodiny. Tohle pro mě byla poslední noc v tomto domě. Všichni byli ve svých pokojích a tiše truchlili. Požádal jsem je o pár okamžiků o samotě, protože za ten týden mě nenechali ani chvíli samotného. Snažili se mi to ulehčit.

Ráno přijede garda a odveze mě kdoví kam. Behem těch pár dnů jsem si vytvořil dokonalý plán do arény. Hned na začátku utéct od té největší mely a pak se celou dobu schovávat někde mimo dění. I když mi bylo jasné, že stejně najdou způsob, jak mě najít, musel jsem to aspoň zkusit. A možná se mi povede najít nějakého malého savce na posilnění a přežít až do konce. Mou jedinou nadějí bylo, že se všichni povraždí navzájem.

Vstal jsem z postele a rozešel se dolů, do přízemí. Přistoupil jsem ke klavíru a usedl na křeslo. Celý týden jsem se kláves ani nedotkl. Hudba, která by z křídla vycházela, by byla příliš smutná. Nechtěl jsem to mým blízkým ztěžovat.

Teď jsem to ale potřeboval. Klavír k mému životu patřil a já si před odchodem musel zahrát. Prsty jsem pohladil klávesy a pak začal hrát. Do té skladby jsem vložil celou mou osobu. Popsal jsem celý příběh mého života. Od tichého zamlženého začátku plného radosti jsem se dostal k šokujícímu poznání krutého a bolestivého života. Znovu jsem prožíval svou smrt a pak povstání do nového upířího života. Nevynechal jsem těžké začátky ani mé temné období. Potom jsem zhudebnil všechny nádherné okamžiky s mou rodinou, všechny světlé chvíle. Na konec jsem si nechal smutek z nadcházejícího konce a zklamání z marného hledání lásky. Má skladba dobíhala konce podobně jako můj život.

Když jsem se probral ze vzpomínkového hraní, rozhlédl jsem se kolem sebe. Po obou stranách stáli mí nejbližší. Klavír obklopovaly bytosti, se kterými jsem strávil celý život. Upíři, které jsem miloval. Kteří pro mě byli vším. Všechny ženy tiše vzlykaly a choulily se v náručích svých mužů, kteří taky měli na krajíčku. Jazz se pod tou tíhou jen tak tak držel na nohou. V myšlenkách mi všichni vzdávali hold a slibovali, že budou vždy se mnou.

Nikdo nemluvil. Teď se to sem nehodilo. Každý mi vše potřebné sdělil v myšlenkách.

Jsi ten nejlepší brácha, jakého jsme kdy měli.

Tvá obětavost byla vždy tvou největší předností.

Vždy jsi pro mě byl oporou. Děkuji.

Lepšího syna jsme si nikdy nemohli přát.

Skromnost je jedna z nejdůležitějších vlastností.

Máš duši. Na to nezapomínej.

Nebylo to nic nového. Všechno to mi řekli už dříve, ale teď to bylo jiné. Teď to pramenilo přímo z jejich srdcí. Ta změť myšlenek přeplněných láskou byla neuvěřitelná. S vděčností jsem na ně hleděl a byl rád za všechny ty roky s nimi. Kdyby nebylo jich, byl by můj život úplně na nic.

„Děkuju… Za všechno,“ řekl jsem a přerušil tak ticho. Přišel totiž okamžik mého odchodu. Z dálky ke mně doléhaly myšlenky přijíždějících poslů Ara.

„Budeš nám chybět,“ zašeptala Esmé a stále vzlykajíc mě objala. Totéž naposledy udělali i ostatní. Jejich objetí nádherně zahřívala mé mrtvé srdce. Tady byl můj domov, moje rodina, moje zázemí. A já to všechno musel opustit.

Ale nic nemohlo trvat věčně. Má rodina mě musela pustit. Byl čas. Ozval se zvonek.

Pomalu jsem otevřel dveře a němě přikývl na vyzvání upírů.

Vyšel jsem ven z domu a přistoupil k autu.

Naposledy jsem pohlédl na můj domov a mou rodinu.

Všichni na mě v mysli křičeli jen dvě slova: „Milujeme tě.“

Smutně jsem se usmál.

„Miluju vás,“ zašeptal jsem a nastoupil do auta.

S pohledem stále upřeným do těch tváří jsem se začal vzdalovat z místa, které pro mě bylo vždy útočištěm. Kde jsem strávil kus života.

Po chvíli mi zbyly jen stále tišší a tišší myšlenky mé rodiny. Plné žalu, rozhořčení, ale hlavně lásky.

A když už jsem neměl ani to, s povzdechem jsem zavřel oči a nechal se unášet do hlubin mé mysli. Zbyly mi jen vzpomínky.

Takže... Co na to říkáte? :) Má cenu s touhle povídkou pokračovat?

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bloody Games - Prolog + 1. kapitola: