Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bludiště I. - Nová myšlenka

27.08.2012 (19:00) • SarkaS • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 3457×

Byl jí na stopě a doháněl ji. Ať se snažila jakkoliv, ať dělala cokoliv, nedokázala ho zmást. Její stopu neztrácel. Blížil se, téměř znovu cítila jeho sevření.

Když ji chytí, už nebude mít další šanci uniknout.

Když ji chytí, donutí ji pomalu litovat všech jejích rozhodnutí od chvíle, kdy se odhodlala opustit svou smečku.

Když ji chytí, tak už hlavně nikdy žádné rozhodnutí neudělá.

♠♠♠

Opírala se o zábradlí a nos jí plnila vůně moře. Loď rozrážela vlny s klidnou elegancí a jistotou, kterou jí dávala velikost tří fotbalových hřišť. Ve čtyři ráno byly paluby prázdné a všichni lidé, kteří mohli, spali jako zabití.

Maggie se tomu přirovnáním tiše zasmála. Kdyby ti lidé věděli, kdo se s nimi plaví, jejich spánek by rozhodně nebyl tak klidný. I jejich zabití by bylo určitě reálnější, než je teď. Ani ona, ani Siobhan s Liamem neměli v plánu se na cestující vrhnout jako na otevřený bufet. Lovili před vyplutím a celá plavba měla trvat pouhých sedm dní, které už se navíc blížily ke konci, nebyl důvod, aby se neovládli. Přesto se pro jistotu pohybovali mimo svou kajutu jen vzácně. Vlastně se mimo pohybovala jen Maggie a to čistě z důvodu, aby dopřála Si a Liamovi soukromí. Bylo vysilující poslouchat bušení stovek srdcí a k tomu navíc i milostné vrkání rodičů. Noční vzduch byl příjemnou alternativou.

„Je to krásné, viďte?“ vyrušil ji z myšlenek mladý chraptivý hlas. Otočila se a prohlédla si chlapce stojícího dva metry od ní. Měl trošku delší, než jen krátké, vlasy hnědé barvy, velké světlé oči v docela zajímavé modré s dlouhými řasami, protáhlý obličej se špičatou bradou a výraznými lícními kostmi. A na bradě měl důlek, což byl fakt, který ji z nějakého důvodu potěšil. „Omlouvám se, jestli ruším, ale všiml jsem si vás už přede dvěma dny. Ráda ponocujete?“ Chvilku uvažovala o tom, že by ho ignorovala, ale neměla tolik možností promluvit si s někým jiným než s Liamem a Siobhan. A on se zdál docela milý.

„Ano, velmi ráda,“ řekla po pravdě. Ne že by měla jinou možnost, jak s pravdou, tak s ponocováním. Nenáviděla lež. Byla to jediná věc, ke které planula nesmiřitelnou záští.

„Chápu to, já taky,“ přiznal a byla to pravda. Maggie to cítila. Její schopnost jí to umožňovala. Dokázala poznat lež a dotyčný ji nemusel ani vyslovit. Vyslovená lež jí ale způsobovala přímo fyzickou bolest. „Promiňte, já jsem Jack,“ přistoupil k ní blíž s nataženou rukou. Klidně mu ji stiskla a zeptala se:

„Jack nějak dál?“ Usmál se a pokrčil rameny.

„Jack stačí.“

„V tom případě… Maggie,“ oplatila mu informaci a on jí rukou lehce potřásl, než ji pustil. Pak se opřel vedle ní. Maggie opatrně analyzovala jeho vůni od chvíle, kdy si ho všimla, ale dospěla k závěru, že je to úplně bezpečné. Jeho krev ji nijak zvlášť nelákala, měla na ni příliš hořký podtón.

„Jedete domů nebo z domova?“ zeptal se a prstem ukázal nejprve k přídi a poté k zádi lodi.

„Domů. Vracíme se od přátel z Aljašky. A klidně mi můžeš tykat,“ usmála se jeho snaze za každou cenu dodržet bonton. V téhle moderní době to bylo osvěžující.

„Rád, Maggie. Aljaška, to je docela dálka, musí to být opravdu dobří přátelé.“

„Skoro rodina, dalo by se říct,“ souhlasila. „A co ty? Domů nebo z domova?“

„Taky domů. Dostudoval jsem a teď se vracím takzvaně dožít domů,“ zasmál se. Maggie věděla, jak moc jsou lidé zvyklí při běžném hovoru lhát. Ani si to neuvědomují, jen bezděčně přikrášlují, domýšlejí si a vymýšlejí úplně od nuly. Jenže on zatím nic takového neudělal. Skutečně věřil tomu, že se vrátí domů a zůstane tam až do smrti. Byl naprosto upřímný, fascinoval ji.

„Co jsi studoval?“ zeptala se zvědavě.

„Malířství. Kresbu, přesněji. A teď prosím žádnou narážku na Titanic, děkuji,“ poznamenal s úšklebkem.

„Na Titanic?“ nechápala Maggie, co tím myslel.

„Ty víš, malíř Jack na zaoceánské lodi a tak dále, a tak dále…“ mávnul rukou usmívající se Jack.

„Vlastně nevím. O čem to mluvíš?“

„Copak tys nikdy neviděla Titanic?“ podivil se. Maggie napadlo, že nejspíš nemyslí doslova Titanic, ten totiž viděla, ale to mu říct nemohla. Proto ho jen s nechápavým výrazem dál sledovala. „Jeden z nejslavnějších filmů vůbec?“ nahazoval dál.

„Bohužel, já vůbec neviděla v životě moc filmů. Tenhle mi musel taky utéct,“ přiznala.

„Páni, to je docela zvláštní, ale nemůžu říct, že bych nebyl rád. Je to otřepaný vtip, když ho slyším od každého druhého, s kým na lodi trochu víc promluvím.“

„Tak to jsem ráda, že jsem tě potěšila, i když dost nezaslouženě.“ Rozhodla se odvést řeč od nebezpečného tématu a zeptala se: „Kde máš domov? V Londýně?“

Jack se zasmál a zavrtěl hlavou. „Ne, v Londýně opravdu ne. Jsem spíš vesnický typ, víš? Velká města mi nedělají dobře. Rodiče žijí u Lowestoft, to je pěkné městečko u moře. Je tam klid a krásně, vlastně se nemůžu dočkat, až se zase projdu po tamních plážích. New York byl takové moje osobní peklo,“ poznamenal vesele.

„To chápu, velká města mě děsí,“ přiznala upřímně.

„Taky jsi z vesnice?“

„Ano a venkov je mi pořád blízký.“

„Kde v Irsku žiješ?“

„Jak jsi poznal-“ začala, ale pak se zarazila a usmála se. „Přízvuk, že ano?“ Jack pokýval.

„I když chvilku jsem uvažoval i o Skotsku,“ přiznal se, „ale irský přízvuk je mnohem horší.“ Maggie se rozesmála.

„To bylo velmi upřímné, díky.“

„Promiň, měl jsem zalhat?“

„Vůbec ne, mám ráda upřímnost. A lidé jsou dnes tak ulhaní… Proto se většinou s nikým dlouho nebavím. Ty jsi, zdá se, výjimka,“ složila mu malou poklonu.

„Takže, kde žiješ? Někde na severu?“

„Ano i ne. Často se stěhujeme, takže vlastně nemám jedno oblíbené místo nebo domov.“ Jack se zatvářil lítostivě. „Mám jich spoustu,“ dodala a on se překvapeně zasmál.

„Dostala jsi mě. Ale nechybí ti pocit domova? Alespoň někdy?“ Maggie se nad tím zamyslela.

„Strašně, ale pro mě jsou domovem Si a Liam, takže dokud jsem s nimi, je mi dobře.“

„Říkáš rodičům jmény?“ zeptal se překvapeně.

„Ano, neznám je od malinka. Potkala jsem je vlastně už skoro v tomhle věku, osvojili si mě.“

„Aha, omlouvám se, nechci se ti šťourat v životě,“ řekl kajícně a pak zívnul.

„Vypadá to, že jsi unavený, měl bys jít spát,“ usmála se na něj. Chvilku vypadal, že bude protestovat, ale pak kývnul.

„Máš pravdu, jsem dost unavený. Zítra bude náročný den, když konečně doplujeme do cíle. Takže…“ odmlčel se a přešlápl. „Asi se neuvidíme. Teď přichází trapná chvilka, co si říct,“ uchechtl se a trochu se z toho rozkašlal. Maggie k němu jen natáhla ruku.

„Co hezký zbytek života?“ navrhla. Jack jí ruku stiskl.

„To je dobré. Tak tedy hezký zbytek života, Maggie.“

„I tobě, Jacku. Dobrou noc,“ popřála mu a pustila ho. Sledovala, jak odchází, a malinká lítost se jí usadila v mysli. Když nepočítá upíry, tak byl tohle první naprosto upřímný rozhovor po snad třiceti nebo čtyřiceti letech. Jack rozhodně je zajímavý člověk, tím si byla jistá. Ale bylo v něm ještě něco víc. Jako by měl stejný talent mluvit pravdu a přitom nezmiňovat to velké tajemství schované za tím vším, jak to dělala ona. Jenže, měl opravdu nějaké tajemství? Nejspíš ne takové, jako ona, ale byla si jistá, že zrovna tuhle odpověď nikdy nedostane.

♠♠♠

Druhý den opravdu dorazili do cíle podle plánu, a tak pozdě odpoledne vystoupili z lodi do deštivého dne v Southamptonu. Jako jediní nemuseli čekat na výdej zavazadel, protože jednoduše žádná zavazadla neměli. Brali si, co potřebovali, a kdy to potřebovali, nebyl důvod vláčet sebou kufry plné věcí, jako to měly v oblibě klany zlatookých. Ti měli trvalá sídla, mohli si to dovolit, ale pro jejich smečku to bylo vysoce nevýhodné.

„Kam teď?“ zeptala se Maggie, když se dostali mimo zástupy lidí ve městě. Posadila se na zábradlí kamenného mostu a vyčkávavě se dívala na Siobhan.

„Zdá se z tvého tónu, že snad máš nějaký návrh?“ oplatila jí vysoká černovláska otázku. Liam k ní obrátil pohled, ve kterém byl hluboko ukrytý záblesk zvědavosti. Jen pro ty, kdo se v jeho tváři naučili dobře číst.

„Ano, mám. Co strávit nějaký čas v Británii?“

„To bychom jistě mohli, nic nás nenutí rovnou se vrátit. Láká tě něco speciálního?“ zeptala se Siobhan, která jako vždy viděla přímo do jádra každé myšlenky.

„Ráda bych se pokusila vyhledat Alistaira. Nemluvili jsme s ním od té záležitosti u Cullenových a to už je dobře devět let. Nebylo by na škodu zjistit, jak se mu daří,“ dopověděla i přes Liamovo odfrknutí při vyslovení Alistairova jména.

„Nejsem si úplně jistá, jestli je to dobrý nápad,“ zapochybovala Siobhan. „Ale je pravda, že jsme Carlisleovi slíbili dát Alistairovi vědět.“

„Mohu rovnou říct, že je to špatný nápad. Alistair utekl a to i přes to, co se ve Forks dělo. Není důvod ho vyhledávat, když on o ostatní tak málo stojí. Carlisle je moc velký dobrák.“

„Neutekl přesto, ale právě proto. Alistair je jiný, moc dobře to víš. A nemůžeš ho soudit za to, že se mu nechtělo umírat pro něco, co se ho netýkalo. Navíc, politikaření ho děsí, je to paranoik. Ta situace pro něj byla neúnosná,“ zastala se nomáda Siobhan pevným hlasem.

„Je to přítel,“ dodala Maggie tiše. „Mám o něj strach.“ Siobhan se na ni zadívala a její tvář změkla lítostí.

„Dobrá tedy. Myslím, že se můžeme alespoň pokusit. Řekla bych, že nejlepší bude začít na jeho bývalém panství u Norwich. Za tu dobu už snad našel odvahu se tam vrátit,“ navrhla Siobhan. Liam si nesouhlasně odfrkl, ale pak uvolnil postoj a lehce kývnul.

„Dobrá tedy,“ souhlasil neochotně.

 „Děkuji,“ usmála se na oba vděčně Maggie. Liam jen velmi nerad opouštěl Irsko a svůj návrat se mu nechtělo oddalovat, o to mu byla Maggie vděčnější, že souhlasil. Siobhan ji objala jednou paží a přivinula ji k sobě.

„Mám pocit, že tě příliš zanedbáváme,“ pronesla tiše spíš k sobě než k ní. Maggie na to neodpověděla, nečekalo se to od ní. Místo toho se upnula celou svou myslí k cestě za Alistairem a svým skrývaným obavám o přítelovo blaho.

V následujících letech po konfliktu bylo naprosto zbytečné pokoušet se ho vyhledat. Po jakémkoliv střetu se Alistair dokázal mistrně skrývat. Trvalo léta, než se zase vrátil ke své rutině v cestování skrz Británii a navštívil své sídlo, kde se dal - se štěstím - zastihnout v klidnějších dnech svého života. Přesto nebylo výjimkou, když na něj občas čekali i několik měsíců. Většina návštěvníků tak odešla mnohem dříve, než on dorazil.

Nepokoušeli se ho tedy vyhledat a pak se přihodila ta událost s Georgem, Tanyiným novým druhem. Jejich program a život to změnilo na dobrých šest let, kdy je to v podstatě připoutalo k jednomu místu. Jakmile odcestoval a oni se mohli vrátit ke svému životu, nezaobírali se myšlenkami na Alistaira ani žádného jiného upíra. Vychutnávali si dlouho upíranou volnost.

Přesto, George jim za léta, kdy nad ním dozorovali, přirostl k srdcím, proto se vypravili pomoci mu s životem po přeměně, když se ukázalo, že mu to způsobuje značné problémy. Nakonec na Aljašce zůstali téměř dva roky a vrátili se až teď po oslavách a svatebním veselí, na které přislíbili zůstat. Ovšem čím déle byli pryč, tím více se Alistair vtíral Maggie do myšlenek. Dokonce v několika případech, kdy střetla Alici, požádala ji, aby se podívala do jeho budoucnosti. Bohužel informace byly kusé a nijak zvláště specifické. Alice zahlédla několik záblesků z Alistairova lovu, dvakrát ho viděla něco pozorovat bez známek napětí, které jsou při lovu běžné, a jednou ho zahlédla ve starém rozpadlém sídle porostlém psím vínem. Nic, co by naznačovalo, že je snad v nesnázích. Pokud se Maggie nepletla, byl jen ten okamžik s domem důkaz, že se vrátil do sídla, a je tedy možné, že by ho tam mohli zastihnout. Rozhodně v to doufala, ale mátlo ji, že ji pocity zahlcují tolik a v takové míře. Nutilo ji to bát se mnohem více a přitom nevěděla čeho.

♠♠♠

Cesta mezi Southamptonem a Norwich jim zabrala dva dny a dvě noci, protože bylo chvílemi téměř nemožné vyhnout se lidem. Probíhali jednou z nejhustěji obydlených oblastí Británie a jejich ovládání bylo pokoušeno téměř neustále. Proto byli hned první noc nuceni zdržet se lovem.

Lov Maggie nesnášela stejnou měrou, jako ho milovala. Byl nevyhnutelný a poskytoval něco naprosto jedinečného, ovšem samotný akt braní života ji děsil a to i po téměř dvou stoletích, kdy ho musela podstupovat alespoň jednou týdně. To je kolik? Skoro deset a půl tisíce lovů? Což znamená, že už zabila téměř jedenáct tisíc lidí? Když na to myslí takhle, je to ještě mnohem horší, než když si řekne jednoho za týden. Přesto neměla jinou možnost, leda začít se živit zvířaty a o to zájem neměla. Nechtěla ani myslet na to, kolik životů takhle zhasili Volturiovi se svým rozmařilým životním stylem.

Minuli Norwich a zamířili k sídlu, které stálo stranou od obydlených částí, poblíž Flixtonského lesa. Tak ho alespoň nazýval Alistair, když se ho na to téměř před stoletím zeptala. Jestli se tak jmenoval pořád, to netušila. Když byli ruině na doslech, zpomalili. Nebylo slušné - ani rozumné - vběhnout na cizí území a nedat možnost vlastníkovi připravit se na to.

Pokud byl Alistair doma, mohl je zaslechnout, protože nahlas rozmlouvali, aby na sebe upozornili. Liam u toho němě vrčel nechutí, ale přesto nepsané pravidlo ctil tak jako ony. Sídlo muselo být před svým zchátráním krásné. Šedý kámen si stále uchovával výrazné prvky, i když některé byly nejspíš dodány časem; majitelem, který po jistý čas sídlo vlastnil, než se Alistair vrátil ze svého dobrovolného vyhnanství ve Skotsku. Muže, který si sídlo přivlastnil, samozřejmě zabil, ale předtím ho donutil podepsat listiny, kterými přepisoval majetek na Alistaira, kdyby snad někdo přijel pátrat.

Maggie si byla celkem jistá, že je málo upírů i lidí, kteří by Alistairův příběh znali alespoň z poloviny. Ona, Carlisle a díky tomu nejspíš i Edward. Nemyslela si, že by se Alistair svěřil s detaily svého lidského života i dalším. Ne dobrovolně. Pokud se kdy dotknul Ara, pak i on znal jeho příběh a určitě mnohem lépe, než ona. Nepochybovala, že jí Alistair neřekl vše. Bylo by hloupé myslet si, že to vůbec někdy udělá. Teď ale všechny pochybovačné myšlenky vypustila z hlavy a soustředila se na přítomnost.

Za dobu, co viděla sídlo naposledy, se téměř nezměnilo. Pořád mu chyběla střecha a část severní zdi. V podstatě z něj zbyly jen tři zdi a půlka severní. V jihovýchodním rohu bylo i několik vnitřních zdí a asi tři místnosti, které měly stěny i strop. Ze dvou třetin bylo porostlé psím vínem, které se otvory po oknech a dveřích dostalo i dovnitř a vytvářelo v ruinách dojem něčeho magického, když v liánách viselo od stropu a tvořilo přírodní závěsy tam, kde bývaly dveře. Vešli hlavním vchodem, u kterého stále stály dva sloupy; kdysi nejspíše podpírající balkón nebo malou terasu - ještě stále z něj část zůstávala a tvořila malou stříšku.

„Alistaire?“ zavolala Siobhan tiše. Volání vyletělo prázdnými okny ven ze zdí a nedočkalo se žádné odezvy. Liam si odfrkl a Siobhan upřela na Maggie těžký pohled plný smíření. Zřejmě přesně tohle očekávala. Maggie to přesto nehodlala vzdát.

„Příteli, jsi tu?“ zeptala se stejně tiše rozdrolených stěn, aniž by se podívala do místností vlevo od nich. Pokud tam byl, nepotěšilo by ho, kdyby mu narušili soukromí, které pro něj mělo hodnotu krve.

„Vidíte, vážili jsme zbytečnou cestu,“ poznamenal Liam. „Není tu, a kdo ví, kdy se tu zase ukáže.“ Siobhan ho lehce pohladila po předloktí, aby se uklidnil, ale dál sledovala Maggie.

„Liam má pravdu, nevíš, kdy se tu znovu objeví. Opravdu se tak moc bojíš, že by mohl být v nepořádku?“

„Neumím to vysvětlit, je mi to líto. Je to jen pocit, ale velmi silný. Přesto, já nejsem Alice a nemám její dar, mohu se tedy mýlit.“ To byl holý pravdivý fakt, ovšem její pocity se jí snažily namluvit něco jiného. A Siobhan věděla, jak pokládat správné otázky.

„Jistě, ale co si myslíš ty? Čemu věříš?“

„Že pokud se nepřesvědčím teď, brzy se sem vypravím znovu,“ přiznala Maggie. Liam si vzdychl a podíval se na ni.

„Dobře. Snad se tedy vrátí do týdne, nerad bych na tomto místě prodléval delší, než nezbytně nutnou, dobu.“ Jistě, byla tu jeho averze k Britům, týden byl od něj velkorysá nabídka.

„Děkuji, Liame,“ ocenila to Maggie a on kývnul, že bere její vděk na vědomí.

„Má tvé tušení nějaké přesnější kontury?“ ozval se ze stínů místností tlumený hlas s lehkým skotským přízvukem. „Přítelkyně,“ dodal pak nepřesvědčeným tónem. Maggie pocítila neskutečný příval úlevy.

„Alistaire,“ vydechla šeptem a usmála se.

„Maggie,“ odtušil a vystoupil ze stínů. Černé vlasy se mu zaleskly ve světle, když se skloněnou hlavou procházel dveřním otvorem k nim. „Siobhan, Liame,“ dodal pak, když hlavu zvednul a pohlédl na ně jasně rudým pohledem. Nemohl být po lovu déle než čtyři dny. Oba oslovení mu kývli na pozdrav, ale zůstali stát na místě, stejně jako Maggie. Nikdo se k Alistairovi nepřibližoval, to on se přibližoval k ostatním, pokud chtěl. Jakýkoliv náznak přiblížení od nich by bral jako hrozbu. „Takže? Proč přesně bych měl být v ohrožení? Něco, o čem nevím, a vy ano?“

„Rozhodně ne. Nezapletli bychom se do ničeho proti tobě, to ovšem ty víš, nemám pravdu?“ pronesla Maggie, protože ona byla jediná, komu by to Alistair uvěřil.

„Vím, že si to myslíš. Vím, že tomu věříš. Ale nevím, jestli vás někdo neobelstil,“ pronesl pak.

„Nejsme v kontaktu s nikým, kdo by ti chtěl jakkoliv škodit,“ pronesla Maggie s neochvějnou jistotou.

„Jak to víš?“ zeptal se s přimhouřenýma očima a pak se kradmo rozhlédl. „Jak můžeš tvrdit, že víš o všech, kdo by mi chtěli škodit? Víš snad, kdo jsou? Kde jsou?“

„Nevím,“ přiznala. „Ale vím, že nikdo kromě Siobhan a Liama netuší, že tu jsme a i oni to zjistili před pouhými dvěma dny. Navíc, kdybys jen tušil, že po tobě někdo jde, nebyl bys tady,“ poukázala na zjevnou skutečnost, že se neschovává. Podezřívavou tváří mu kmitl úsměv.

„Pravda,“ souhlasil.

„Pravda,“ potvrdila i ona, i když z jejích úst to slovo vyšlo s dávkou odporu. Alistair se k nim otočil zády a zašel zpět do pokojů. Byla to jasná výzva, že ho mají následovat. Poslechli a během minuty se usazovali na kamenné lavice, které pravděpodobně byly dřív v zahradě. Samozřejmě, nebylo to třeba, mohli stát, ale to by vypadalo mnohem výhružněji, a tak v zájmu pokojné atmosféry raději zaujali trochu lidštější pozice. Navíc Maggie tolik nepociťovala výškové rozdíly, když seděli. Byla ze všech zdaleka nejmenší se svými pěti stopami a dvěma palci. Alistair i Siobhan ji oba o stopu převyšovali, Liam dokonce o stopu a dva palce. Kdyby byla člověk, nejspíš by ji od stálého zírání vzhůru velmi bolel krk.

Alistair klidně přeskakoval pohledem z jednoho na druhého a nejevil známky, že by se snad chystal začít zdvořilou konverzaci. Maggie si ho pečlivě prohlížela a hledala jakýkoliv důvod, který by mohl podložit její tušení, které se teď jevilo více než jen jako klamné. Jenže Alistair vypadal stejně jako vždy. V tmavém oblečení s černými vlasy, které se mu lehce vlnily a krátkým narezlým strništěm, které nedávalo při jeho barvě vlasů smysl. Také jeho výraz se nehodil k muži, který vypadal na pouhých dvacet let. Uvnitř ale byla bytost stará sedm století a se spoustou jizev.

„Liame, vypadá to, že mi chceš něco sdělit,“ obrátil se zničehonic na Siobhanina druha. Ten se nenechal pobízet dvakrát.

„Utekl si,“ zavrčel na něj Liam a Maggie se na něj zamračila. Ne proto, že by lhal, ale vyhrocená situace v ní budila touhu Alistaira před Liamovou horkou hlavou chránit.

„Nebyl to můj boj. Carlisle neměl právo mě do toho zatáhnout,“ prohlásil Alistair odtažitě, ale někde hluboko uvnitř vibroval podtón nebezpečí. Maggie si uvědomila, jak moc je na Carlislea za to, co podle něj provedl, rozezlený.

„Cullenovi jsou přátelé, kteří by ti pomohli, kdybys to potřeboval. Nemáš dojem, že bys jim býval měl oplatit stejnou mincí?“

„Ne. Nikdy jsem jejich pomoc nežádal a ani v budoucnu nehodlám. Nic pro mě neznamenají,“ odsekl a Maggie tentokrát sykla kvůli vyslovené lži a probodla Alistaira pohledem. „Dobře tedy, až na Carlislea,“ upravil ten své původní prohlášení rozmrzele. Liam se nadechoval k další poznámce, ale Siobhan zvedla ruku.

„To stačí,“ pronesla rozhodně. „Minulost je minulost. Alistair se rozhodl sám za sebe. Liame, vím, že tě rozčílilo, když zmizel, ale už bylo dost výčitek,“ pronesla nesmlouvavě a otočila se na Maggie. „Je popření tvých obav učiněno za dost? Myslím, že by bylo vhodné Alistaira dál nerušit a odebrat se zpět do Irska.“ Maggie jí chvíli pohled oplácela, ale pak oči sklopila a kousla se do rtu. Podívala se na Alistaira, který sledoval jednu z prasklin ve zdi a tvářil se naprosto neutrálně. V jeho tváři nebyla ani špetička zájmu o to, co se právě dělo. Něco v té chladné neúčasti v ní zdvihlo vlnu lítosti a ona se rozhodla. Podívala se na Siobhan i Liama a pronesla něco, na co po dvě stě let po jejich boku nikdy ani nepomyslela:

„Přála bych si, abyste odjeli sami. Ráda bych zůstala.“

Galerie na Shrnutí

TU 

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bludiště I. - Nová myšlenka: