Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bludiště VI. - Vřes a bodlák

01.09.2012 (08:45) • SarkaS • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2558×

Místo, které vybral, zastínilo ta, která zatím minuli. Maggie chápala, že je to jeho omluva za ten poslední lov, a dojalo ji to. Když dorazili, slíbil jí den a noc jenom pro sebe, ale připomněl, že nebude daleko. Jen tak, aby ji slyšel, když zavolá. Potom se vypařil a s jeho odchodem přišlo slunce.

Rozkošnicky nastavila tvář paprskům a lapala každou molekulu tepla, kterou poskytovaly. Sundala si košili a odložila ji stranou, ale jen aby si stáhla upnuté oblečení, které ji rozčilovalo. V samotné košili jí bylo lépe. Stejně jí byla tak velká, že sloužila jako krátké šaty. Zapnula si ji a prsty si začala pečlivě pročesávat vlasy. Už dlouho neměla možnost se věnovat jen sama sobě. Jenom vlasům tak dopřála téměř hodinu. Když skončila, nebyl jediný pramen zacuchaný nebo na špatném místě. Slunce se posunulo, tak vstala a šla za ním. Ušla vlastně delší kus, než si plánovala, ale nemohla odolat svahu porostlému fialovým vřesem. Tak krásně voněl, že se usadila přímo doprostřed a jen dýchala.

Jestli čas plynul, nebo stál? Komu by na tom záleželo. Prsty jemně přejížděla po květech kolem a vířila vůni, aby byla silnější. Víc ji zahlcovala. Přinášela vzpomínky. Jako dítě si pletla věnečky z vřesu - byla to jedna z mála vzpomínek, které jí po přeměně zůstaly, snad proto, že patřila mezi ty šťastnější. Možná jen proto, že se k ní upnula, když ji jed zevnitř užíral a leptal.

Teď začala uštipovat dlouhé stonky s květy stejně jako tehdy a po paměti je svazovala. Prsty opatrně ohýbaly, smotávaly a tvořily cosi, co hřálo mnohem více než sluneční zář. Slunce postupovalo, dosáhlo nadhlavníku a sunulo se dál, tak jako vždy. Nic ho nezadrželo a nic se o to nepokoušelo. Maggie splétala, věneček sílil a tloustnul. Broukala si u toho staré popěvky – a to i přesto, že neměla ani trochu hudební sluch. Upír neupír, hlas prostě nebyl všechno.

Když nakonec zapletla poslední stonek, byl věnec těžký a nádherný. Opatrně si ho usadila do vlasů a vstala. Připozdívalo se a Maggie došlo, že právě strávila skoro celý den jako člověk. Slunce klesalo k obzoru a získávalo nádhernou zlatou barvu, která se měla brzy změnit na umírající oranžovou a krvavě rudou, poté vybledne v růžovou a nakonec ztemní ve fialovou noční oblohu. Ty barvy byly nepopsatelné. Nezachytitelné. Vše, co se je kdy pokoušelo zvěčnit, krutě selhalo. Otočila se k návratu a střetla se s pohledem stejně černým, jako tolikrát v posledních dnech.

„Alistaire?“ oslovila ho jemně.

Mohla doufat? Alespoň malinko? Jen ochutnat toho světa by si přála. Vsadila vše na jediný pohled, když udělala krok směrem k němu. Neodešel, nepohnul se, jen se díval. Několik málo pomalých kroků, které je dělily, jí připadaly jako střípky mozaiky, které se pomalu skládaly jeden k druhému. Tvořily barevnou křehkou cestu od ní k němu. Opatrně kladla jednu nohu před druhou a snažila se stezičku ze skla neroztříštit. Když se zastavila u něj, smísil se s vůní vřesu bezový květ, jetelová šťáva i povzdech zimního větru. Zvedla k němu pohled, sledoval ji se zatajeným dechem. Jako by visel na tenké niti a jediný nádech navíc by mohl nit přetrhnout. Cítil se jako ona? Alespoň trochu?

„Proč jsi zůstala, Maggie?“ zašeptal, jako by ho jen těch pár slov stálo všechnu sílu.

„Proč jsi odešel?“ oplatila mu otázku stejně jako tenkrát. Nešťastně zasténal a vymazal těch deset palců výškového rozdílu, které je dělily. Ve chvíli, kdy ho ucítila na rtech a mezi rty, nedokázala dýchat, myslet a cítit najednou. Bez jeho vůně všude kolem by se dozajista rozsypala na šupinky a cítit ho potřebovala každou buňkou svého nesmrtelného těla, přestala tedy myslet.

Přejel jí jazykem po zubech a následně se otřel o její spodní ret. Voněl jako zima, ale chutnal jako jaro.

Rozechvíval v ní každou emoci, že se cítila jako moucha lapená v pavučině. Vibrace příslibu něčeho, co jí navždy změní život, pokud to přežije. Přimkla se k němu s naprostou důvěrou. Cítila, jak tíha věnce opouští její hlavu, a slyšela ho dopadat do trávy, ale nic to neznamenalo. Nebo to znamenalo všechno? Vůně vřesu kolem nich zavířila jako vyrušené včely.

Alistairovy prsty… jeho prsty jí stoupaly po kůži. Šimraly na noze, přes bok k pasu a po žebrech výš, zatímco prsty druhé ruky se jí zabořily do vlasů a pevně ji tiskly proti jeho rtům. K prstům se připojila dlaň a klouzala po křivce zad na boky a z boků až tam, kde se začínaly ztrácet a přecházely ve stehna. Sevřel ji a zvedl. Jasný příkaz z rozjitřených buněk zněl, ať mu nohy obtočí kolem těla, ať si ho uvězní jen pro sebe. Poslechla a z jeho zaměstnaných rtů uniklo tiché zavrčení. Její ruce s vlastním rozumem mu přejely po ramenou a neposedné prsty se zapletly do vlasů, za které zatáhly ve snaze dostat víc toho… něčeho. Čehokoliv, co přijde od něj!

Prudce klesl na kolena, ale položil ji tak zlehka, že by si toho nevšimla, kdyby rukou nerozdrtil vřesový věnec a jeho vůně se znovu nerozprostřela ve vzduchu. Dopadala mu do vlasů jako hvězdy a Maggie se ji pokoušela polapit špičkami prstů. Ochutnávala víc ze samotné esence jara a snažila se pochopit, proč že to měla doteď nejraději léto. Bylo to hloupé, nemožné, nelogické. Nic nemohlo být takové jako jaro. Jeho jaro. Chtěla ho víc! Vypletla mu ruce z vlasů a nechala je bloudit po tvářích a hrdle.

Jen konečky prstů zajet pod límec košile, která má vždy horní dva knoflíčky rozepnuté. Stáhnout napůl svlečený kabát. Hezky postupně, jednu ruku po druhé. Nedovolil by, aby se jí přestal dotýkat úplně. Prsty šplhající po břiše pomalým, vražedně mučivým tempem. Pohlazení palcem po citlivé kůži pod ňadry a sten. Ten byl její?

Košile mají spousty knoflíčků. Až příliš. Obě. Rozletěly se po okolí jako polekaní motýli a dotek kůže na kůži je spálil výdechem žáru jako z dračího hrdla. Vrčení prolínalo vrčení. Prsty objevovaly, dobývaly a podmaňovaly si. Třesoucí se paže zamířily k poslednímu knoflíku. Už nebylo více nepřátelství mezi Monteky a Kapulety? Ne, tohle bylo víc. Smíření ohně s ledem, ničivé síly proti sobě přetvořené v jednu. Poslední překážka padla ve chvíli, kdy se jeho hrudí rozlehlo majetnické zavrčení a jediným pohybem si ji podmanil. Výkřik do úst, která prodávala blaho za bolest. Volání po smíru, apaticky nevyslyšeno a první záchvěvy slasti kolující žilami v nejčistší podobě. Steny o dvou duších, dvou vyznáních, dvou přáních, ale beze slibů.

Pod prsty cítila každý záchvěv, každý pohyb, každý třas. Nebyl čas, a byla věčnost. Nebyl dech, nebyla slova, ale bylo souznění. Propletenec výkřiků a cesta do vřesového nebe dlážděná polibky plnými naléhavosti. Tíha jeho těla a bezpečí cizí náruče. Nirvána.

„Proč jsi neodešla?“ tiše šeptal do vlasů vonících po vřesu a trávě.

„Proč jsi nezůstal?“ zněla odpověď omámených rtů. Existují otázky bez odpovědí a odpovědi bez otázek, protože otázky jsou odpověďmi a odpovědi otázkami. Zmatený vesmír.

„Jsi jako vřes, krásná, voňavá, křehká a neskutečně vytrvalá,“ zasmál se tiše po dlouhé odmlce a prsty kreslil kolečka po nahé bílé kůži, třpytící se v záblescích zapadajícího slunce, jako krvavé krůpěje.

„Tys jako bodlák, houževnatým králem severu zván. Osamocen, zavrhován, přesto vřesem obrůstán,“ zasmála se a plácla ho přes ruku, když ji polechtal pod lopatkou. „Kazíš mi přednes, Alistaire,“ pokárala ho naoko zamračeně.

„Jsem si jistý, že vřes nemá přednes v popisu práce,“ poznamenal s úsměvem a znovu přejel ono inkriminované místo špičkami prstů. Mrskla sebou a vyhoupla se mu na hruď. Překvapeně ji sledoval, když vycenila zuby.

„Nech toho, varuji tě naposledy,“ zavrčela varovně, i když to nemyslela tak docela vážně. Odtáhl od ní ruce a položil si je vedle hlavy.

„Dobrá, vzdávám se, ale klidně mě kousni,“ usmíval se vyzývavě. Překvapeně zamrkala.

„Chceš snad jizvu na památku?“ zeptala se napůl v žertu, napůl vážně a vytáhla se do sedu. Vlastně by se nedivila. Víc si od ní stejně nevezme, nebyla hloupá ani naivní. Zvážněl a nadzvedl se tak, aby se mohl opřít o lokty. Díval se na ni z blízkosti několika palců. Byla to ona, kdo to nevydržel a odtáhl se. Natáhla se pro odhozenou košili, oblékla si ji, přední díly přeložila přes sebe, protože na ní nezbyl ani jediný knoflík, a vstala. Cestou odkopla trosky vřesového věnce a jeho vůně se naposledy rozletěla vzduchem, přesto už nebyla taková. Ani vřes nedokáže přestát všechno.

Zhluboka se nadechla uvadající vůně a pak se zeptala:

„Věděls od začátku, co chci?“

„Ano.“

„I když já si jistá nebyla?“

„I tehdy.“

„Proto jsi navrhnul tu cestu?“

„Ne. Vlastně jsem tě plánoval posadit na první trajekt do Irska a pozorně sledovat tvůj odjezd, abych měl jistotu, že tam dorazíš. Nebo spíš, že odpluješ odsud.“ Překvapeně se na něj otočila. Ležel nahý na zválené trávě a přemýšlivě hleděl do nebe, zatímco se od něj odrážely zbytečky světla jako stěží viditelný mlžný opar. Nebylo v něm studu, ani co by se do náprstku vešlo. Snad proto, že neměl ke studu jediný důvod. Byl štíhlý, svalnatý a k dokonalosti celý ten obraz dovedl jemný tmavý porost na hrudi, ze kterého vedl úzký pás až tam, kde běžně mizel za kalhoty. Až na to, že teď se kalhoty válely dva metry vlevo od toho krásného pozadí. Tyhle myšlenky jí vymetly komůrku dočista a utemovaly okna i dveře. „Maggieee…“ protahoval pobaveně, když si konečně uvědomila, že na ni mluví.

„Cože?“ zamrkala a odtrhla pohled od plochého břicha.

„Můžeme klidně tuhle debatu odsunout na později,“ nabídl vesele. Vzdychla si a obrátila oči k nebi. Pak se k němu radši zase otočila zády, čímž ho samozřejmě opět pobavila.

„Proč jsi mě tedy neposlal pryč?“ vrátila se k předchozí debatě. „Chápala bych to, vlastně jsem s tím počítala,“ přiznala trochu temně. Nemohla říct, že by se jí to nedotklo, kdyby to udělal.

„Zkomplikovalo se to.“

„Nepovídej,“ utrousila.

„Zkoušel jsem si udržet odstup, ale zrovna jsi mi to neulehčovala,“ zabručel dotčeně.

„Přiznávám, asi na tom nesu taky část viny,“ připustila a pak ztišila hlas do šepotu, pouze pro své uši: „A řekla bych, že trest bude dostačující.“

„Ještě včera ráno jsem byl přesvědčený, že odolat nebude problém, ale pak přišel ten tvůj nápad na pátrání a...“ Povzdechl si, zaznělo v tom skutečné zoufalství. „Já nemusel otvírat oči. Vědomí toho, že tam jsi, stačilo, aby byl svět za víčky najednou mnohem přívětivější,“ přiznal poraženě. „Pak už to nešlo zvrátit. A když jsem tě uviděl tady, jak záříš s vřesem ve vlasech…“ Nemusel to dokončovat, rozuměla, co se snaží říct. To samé viděla ona v té telefonní budce, kdy sledovala iluzi úsměvu vyvolanou na jeho tváři stínem stromu. „Vyděsilo mě to.“ Polkl a posadil se. „Sakra, pořád jsem vyděšený! Je to přes sedm století, kdy jsem naposledy měl pocit, že někoho potřebuji. A nelíbí se mi to,“ přiznal pravdu. Uslyšela zašustění natahované látky.

„Ráda bych řekla, že vím, jak to myslíš, ale nevím. Vždycky jsem žila s pocitem, že někoho potřebuji. Dvě století se vedle sedmi zdají jako nic, ale prázdnota, která děsí, je stejně ubíjející, jako náhlá potřeba, o kterou nestojíš.“ Cítila ho blížit se. Jemným pohybem jí shrnul vlasy na stranu, aniž by se jí jinak dotknul. Ucítila na holé šíji jeho dech. Teď už věděla, že špatně zaměnila zimu za jaro. Mrazení jí sjelo po páteři jako blesk a zanořilo se do míst, která ještě nezapomněla na to, jaký pocit je třepotání motýlích křídel. Vzdychla. „Nepomáháš.“

„To není moje parketa,“ prohlásil a jejím tělem projel zášleh bolesti.

„Lháři,“ konstatovala poraženecky.

„Vždycky a nikdy,“ zašeptal. „Mluvíš vždy jen pravdu, čistou pravdu a nic než pravdu?“ zeptal se tiše.

„Na to není správná odpověď.“

„A řekneš mi pravdu teď?“

„Pokud to půjde,“ kývla souhlasně, sledovala rudou oblohu a poslední šlupičku slunce mizící za obzorem.

„Proč já?“

„Na to neexistuje jenom jedna pravdivá odpověď.“ Vyčkávavě mlčel. Otočila se k němu čelem.

„Proč ne ty?“ Poprvé.

„Protože jsem paranoidní samotář s odporem k lidem i upírům všeobecně?“

„Proč někdo jiný?“ Podruhé.

„Protože ty život samotáře neuneseš?“

„Protože už je pozdě na tom něco změnit.“ Potřetí. Prodáno tomu muži se zarmoucenou tváří.

„Odpusť.“

♠♠♠

Nepokračovali dál na sever, oba věděli, že iluze klidu pominula. Zamířili k jihu, k přístavu Caimryan, odkud vyplouvají trajekty do Belfastu. Věděli, že cesta potrvá pět dní, možná déle. Samozřejmě, úprkem ve dne v noci by zabrala tři, ale ani jeden z nich by nedokázal už tak krátkou dobu ještě víc zkrátit. Chůzi střídal běh, běh střídalo stání, stání střídalo milování.

Dvě stě let v pěti dnech nebo pět dní ve dvou stoletích? Maggie to nedokázala rozlišit, přesto si byla jistá, že tohle je ta esence života, kterou hledala. Alistair to věděl. Nejspíš na to přišel mnohem dříve než ona, ale ona už teď věděla to samé. Už nikdy. Nikdo. Jiný. Nebylo na výběr, tohle nebyla otázka volby.

Tušení.

Tužba.

Teď dávalo smysl obojí. Bylo to totiž jedno a to samé. Jak dávno to začalo? Těžko odhadnout, ale nikdy by to nepropuklo, nebýt její vytrvalosti. Nemůže proklínat nikoho než sebe. Stejně jako jen sobě může děkovat, že něco takového vůbec zažila. Bolest je cena. Bolest je odměna. Bolest je budoucnost. Ale bude to bolest s tenkým vláknem, na jehož druhém konci bude on.

Padl před ní kolena a plakal? Ano. Protkal každou řeč tisícem nevyřčených omluv? Ano. Nic to nemohlo změnit na tom, že on neznal oživlý kámen.

Vadilo jí to? Ne. Přála si jen mít tu možnost občas ho spatřit. Dotknout se. Uzmout několik hodin jeho času. Nebyla náročná. Čekat století na jeden den? Hodinu? Minutu? Ano! Tisíckrát, miliónkrát ano!

Přesto nedokázala zabránit chvílím smutku, kdy vzlyky prýštily ven a drásaly dvě srdce naráz. Netloukla? No a co. Bolest nebyla podmíněna funkčností. Bolest nebyla nikdy podmíněna ničím. Jen byla. Zaplavovala, mrzačila a osvobozovala, jak se jí zlíbilo.

„Přej si a já ti to splním,“ šeptal po každé návštěvě hvězd. A ona si přála. Drobnosti. Hlouposti. Věci, které ji nutily dýchat, hýbat se a mluvit celý další den. Žila z malých radostí, protože ty velké byly vzdálenější než Měsíc. Nedosažitelnější než Slunce. Ty velké… byly jednoduše moc velké. Přála by si mu to říct, alespoň jednou… Ale byla by to jen další zbytečná jizva hluboko v jeho, už tak na cáry rozervané, duši.

Dýchej.

Mluv.

Směj se.

Žij!

Jako mantru opakovala si jeho přání šeptaná mezi polibky a horoucími doteky pod vřesovým nebem. Víc! Dál! Do mě a skrze mě! Přála si pohltit alespoň jednu jeho malou část, tak jako zabořila zuby hluboko do jeho šíje a vypálila mu vlastní značku. Už nikdy ničí, jen její. Tak si to přál, tak to slíbil. Když pak odešel, hodiny vzlykala nad prázdností otisku, který se mu spolu s jejím jedem vnutil do kůže, jako se mu ona vnutila do života.

Když odcházel, cítila, jak umírá pomalou dlouhou smrtí, dokud se nevrátí a s ním i chuť žít. Doteky, polibky a temné pohledy plné viny, to byl jejich společný čas. Chtíč proti touze. Spokojenost proti odevzdání. Lítost proti milování.

„Přej si a já ti to splním,“ šeptaná slova naplněná prázdnou útěchou.

„Chci domů,“ stejně zašeptaná odpověď vyplynula z jejích rtů, jako prosba nejposlednějšího z kajícných. „Jenom domů,“ zašeptala mu Maggie do nahé hrudi a pevně stiskla víčka, aby skryla před jeho zrakem vlastní míru utrpení. „Odpusť,“ šeptla tiše, když uslyšela první z jeho mučednických vzlyků.

♠♠♠

Blížili se k cíli, když se Alistair zastavil a zaposlouchal se do větru. Maggie se mu přitiskla k boku a on ji jednou rukou objal.

„Něco je špatně,“ zamumlal jí do vlasů starostlivě.

„Nic neslyším,“ pronesla po chvíli. Ztuhla. „Vůbec nic.“

„Měl jsem si všimnout dřív,“ zamumlal omluvně. Položila mu dlaň a hruď a počkala, než se na ni podívá.

„Udělal jsi vše, co se dalo,“ usmála se na něj a ustoupila stranou. Čekali. Utíkat nemělo význam. Oba nad tím už nějakou dobu přemýšleli. Otočili se k severu, kde bylo ticho nejděsivější. Mrtvolné.

„Maggie,“ začal Alistair, ale položila mu prsty na rty a zavrtěla hlavou. On se poslušně sklonil a ona mu vtiskla polibek na čelo. Loučení ženy s válečníkem, přála by si moci mu dát víc.

Vyšli z lesa jako stíny mrtvých. Tři postavy v pláštích v tichosti došli až k nim a shodili kápě.

„Alistaire,“ pokývl Demetri s chladným povýšeným úsměvem. Felix kývl stroze a Jane se jen úlisně usmála. „Maggie, jaké příjemné překvapení,“ usmál se Demetri tak široce, až se to zdálo nebezpečné pro jeho pěknou tvářičku.

„Jane, Demetri, Felixi,“ sklonil Alistaire před každým hlavu na znamení úcty. Vypadali potěšeně. Snad i díky tomu, že zvolil správné pořadí, jaké v gardě zastávali. Maggie jim jen strnule pokývla.

„Alistaire, je ti určitě jasné, proč jsme tu, že?“

„Tuším,“ poznamenal Alistaire odtažitě. Dokázal bez problému vklouznout zpět do své masky nezájmu. Byla-li to vůbec maska.

„Pak je ti jasné, co čeká upíra, který po sobě neumí uklidit svůj nepořádek a způsobí takový chaos. Velmi snadno jsme mohli být odhaleni.“ Maggie na ně vyděšeně koukala. Teprve v ten moment jí došlo, že nejsou vyslanci, kteří sdělí trest, nýbrž kati.

„Ale to-“

„Maggie,“ přerušil ji Alistair chladně a podíval se na ni. Ty oči prosily, nebyly vůbec chladné. „Je čas.“

„Ne, ty si se zbláznil, to-“

„Je čas, Maggie,“ pronesl ostrým hlasem. Zamračila se.

„Ne.“

„Něco jsi slíbila.“ Spodní ret se jí zatřásl.

„Já vím. Ale… já nemůžu. Už ne,“ zašeptala zlomeně.

„Maggie,“ zašeptal hlasem tak zoufalým, až se jí duše svíjela bolestí.

„Tady není možnost volby,“ zašeptala, co oba věděli, a s čím se on nechtěl smířit.

„Nuda,“ protáhla Jane a zadívala se na Maggie. „Ty,“ ukázala na ni. „Překážíš,“ prohlásila a Maggie projela bolest tak ostrá, že si podobnou nedokázala dřív ani představit. Jako by jí někdo trhal nehty rozžhavenými kleštěmi, ale ne jen na rukou. Úplně všude! Alistair padl k ní na zem, ale nemohl nic dělat, protože to přestalo. Jen malé varování, došlo Maggie. Nedokázala se ovládnout, třásla se a vzlykala. „Můžeme pokračovat?“ zeptala se Jane sladce. Alistair se na ni zuřivě zadíval a už otevíral ústa, když se Maggie trochu sebrala a zašeptla:

„Ne.“

„Tobě to nestačilo?“ podivila se Jane.

„On nic neprovedl, to byl můj novorozený!“ vypálila Maggie rychleji, než jí v tom mohl Alistair zabránit a Jane začít znovu užít svůj dar.

„Prosím?“ otázal se Demetri.

„Nebyl to záměr, ale byla to moje chyba. Alistair mi jen pomohl ho zlikvidovat.“

„Proč by to dělal? Alistair, slavný samotář? Nikomu nepomáhá, ani těm, co ho považují za přátele,“ ušklíbla se Jane.

„Sklapni, mrcho,“ ulevila si Maggie, protože při té lži jí projel výboj bolesti, ale oproti té od Jane to bylo jako pohlazení. Což jí Jane znovu dokázala, když přimhouřila oči a mučivá bolest se vrátila. Maggie křičela a svíjela se, zatímco se Jane škodolibě usmívala. Alistaira sevřeli Demetri s Felixem tak, aby se nemohl postavit mezi ni a Jane.

„Tady není nikdo, kdo by tě mohl ochránit, tak bych si na tvém místě nevyskakovala a ukázala trochu respektu.“

„Stejně mě zabijete,“ odplivla si Maggie, když bolest polevila. Jane se cvrlikavě zasmála.

„To jistě, rozdíl není v tom, jestli zabijeme nebo nezabijeme, ale kdy to uděláme.“

„Vydrž, Jane, já bych rád věděl, co se tu dělo s tím novorozeným. Vyhledal jsem Alistaira, v době těch útoků ve městech a byl dost blízko, aby to mohla být jeho práce. To je podle mě pádný důkaz.“ Maggie si odfrkla.

„Jistě a napadlo tě taky zkontrolovat někoho jiného? Třeba mě?“ nadhodila ironicky. Podle Demetriho výrazu bylo jasné, že ji opravdu nevyhledal. „Takže není dál o čem debatovat. Alistair akorát uklízel cizí nepořádek, ctí zákony i Volterru, jak jen je to možné, a nikdy proti vám nevystoupil. Já oproti tomu…“ nechala větu nedokončenou. Bylo jasné, který ze dvou upírů udělá Arovi větší radost mrtvý.

„Riskuješ víc, než je zdrávo, když sama připomínáš něco takového,“ zasyčel Felix varovně. „Ne že by snad bylo možné na to zapomenout.“

„Nechte Alistaira jít. Mě zabijte, mučte nebo třeba předhoďte Arovi. Ale. On. Nic. Neprovedl,“ odsekávala slova skrz stisknuté zuby, aby jí strachy necvakaly o sebe. Silácké řeči byly jedna věc, ale představa, že by tu bolest měla podstoupit třeba ještě jen jednou, byla neúnosná. Maggie neměla daleko ke zhroucení. Celá se třásla hrůzou, ale mohla to svést na slabost po mučení. Po takové bolesti byly záchvěvy normální.

„Maggie!“ protestoval Alistair v panice. Jane se ale spokojeně usmála.

„Myslím, že malá lekce mu neuškodí. Určitě se bude bavit tak dobře jako já,“ nadhodila s milým úsměvem a děsivě ledovým pohledem. Jane rozhodně byla šílená. Maggie zavřela oči a pevně stiskla rty k sobě, rozhodnutá že nebude žebrat o smrt dřív, než Jane začne. Ještě jednou dvakrát to vydrží, pak už to nebude taková ostuda.

Přece jen měla asi Siobhan a Liamovi zavolat.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bludiště VI. - Vřes a bodlák: