Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Boat On The River

13.10.2009 (08:30) • Maja • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2770×

„Bello, tohle bychom neměli.“ Zašeptal mi do ucha mrazivě dokonalý hlas a stáhl ruku z mého pasu. Jakmile to udělal, cítila jsem se znova opuštěná, sama, jako bez života.

„Edwarde, prosím, nechci to řešit.“ Zašeptala jsem mu nazpátek a přitáhla si jeho tvář blíž k sobě.

,,Bello“ Naléhal a odtáhl se. Povzdechla jsem si a bezeslova se otočila. Zžíral mě pocit, že nedokážu využít každé vteřiny, kterou jsme měli.

,,Opouštíš mě.“ Zašeptala jsem bezmyšlenkovitě a stočila se do klubíčka. Vzápětí jsem toho litovala a silně sevřela víčka, aby mi slzy nepřetekly.

Slyšela jsem, jak pod ním postel zavrzala.

Cítila jsem jeho dotek na boku, pasu, břiše, rukách a krku. Bylo to příliš příjemné, vždycky se dokázal tak báječně omluvit. Otočila jsem se a podívala se mu do očí. Tekutý karamel na mě dopadal neuvěřitelnou silou. Sklopila jsem zrak a začervenala se. Pořád jsem nemohla věřit, že tenhle anděl je můj, jenom můj. A že právě on, mně miluje. Znova jsem pocítila jeho dotek na své tváři. Ukázováčkem mi zvedl bradu a tím mě donutil se podívat do těch nejkrásnějších očí.

,,Miluji tě.“ Zašeptal. Vůně jeho přepychově mramorového a ledového těla byla opojná, stejně jako on sám. Na tváři měl dokonale pokřivený úsměv a přibližoval se ke mně. Pookřála jsem rty a každý sval, každý nerv, každá buňka byla nabitá podivně slastnou energií. Cítila jsem jeho studený dech na své tváři. Pousmál se, přiblížil své rty k mým a jemně se jich dotkl.

Přeběhl mi mráz po zádech a v břiše jsem cítila nálet motýlých křídel. Vpíjela jsem se do jeho očích, jak jen jsem mohla a on dělal to samé. Nevydržela jsem to a zavřela oči. Chtěla jsem se nechat unášet tim nádherným pocitem.

Náhle jsem se probudila a rukou si rychle přiložila k rtům. Po líci mi stekla nepatrná slza a z úst se vydral jen neslyšný vzlyk. Podívala jsem se kolem sebe a první na co jsem narazila byl můj budík, který ukazovál půl čtvrté ráno. Povzdechla jsem si a promnula rychle oči. Zrak se mi po chvilce rozostřil a viděla jsem lépe. Všimla jsem si peřiny vedle postele, po které jsem hned skočila. Byla mi neskrotná zima.

Podívala jsem se znova po pokoji a uvědomila si, že okno je otevřené. Vyskočila jsem z postela a běžela k oknu. Cestou jsem zakopávala o své vlastní nohy, ale tentokrát jsem musela být mnohem opatrnější.

Srdce mi splašeně bilo, jako kdyby doufalo, že ho uvidí, že ho rozpozná, jak se ukrývá mezi stromy. V těle jsem měla přebytek adrenalinu a to mi nedělalo dobře. Všechna krev se mi nahrnula do hlavy a nepříjemně rozpumpovaly spánky.

,,Sakra.“ Tiše jsem zaklela a čelem se opřela o studený rám okna, zavřela oči a zaposlouchala se do noci. Studený vítr zpomaloval to silné pulsování ve spáncích a tím i bolest. Slyšela jsem houkání sov, šumění listí a praskání větviček.

Rukou jsem si stáhla gumičku z vlásu a prohrábla si je, byly neuvěřitelně dlouhé. Už dávno mi nesahaly pod lopatky, ale až po pas. Konečky vlasů tančily okolo mé tváře společně s lehkým nočním vánkem. Pousmála jsem se a vrátila se k tomu snu. Byl přenádherný, ale bolestný, ostatně, jako každý. Když jsem snila o Edwardovi, ano, už si dovolím vyslovit i jeho jméno, vždy to pro mě bylo bolestivé. To se na tom nezměnilo, ale ty sny jsem milovala. Byly plné nadějí něhy a lásky. Byly plné toho, co jsem dávno nepocítila.

Smutně jsem se pousmála, zavřela okno a došla k malé stolní lampičce, kterou jsem v zápětí rozsvítila. Pokojem se rozlinulo příjemné teplé stvětlo.

Otevřela jsem šuplík a vyndala z něho CD s malým papírkem zastršeným za obalem. Vyndala jsem papírek a rozevřela ho. Rohy byly trochu ošoupané a na některých místech byla inkoustová písmenka rozmazaná od slz, které na ně spadly.

Můžu jenom doufat, že mi jednoho dne odpustíš. Pokud jsi našla tento vzkaz, znamená to, že jsi našla i mou malou skrýš. Odpusť mi, ale nemohl jsem ti sebrat všechno, vím, že by tě to příliš ranilo, tak jsem to raději vše uložil u tebe v pokoji. Nechtěl jsem ti nikdy ublížit a právě proto, jsem odešel. Jsem monstrum a ty anděl, ty jsi život a já jen kámen. Omlouvám se Bello, ale musel jsem. Pokud můžeš, zapomeň na mě, zapomeň na to co bylo. Žij svůj život a prožij ho šťastná. Pokud možno bez vzpomínek na mne a mou rodinu. Vím, že jsem ti ublížil, ale...

Miluji tě, navždy, Edward Cullen

Přešla jsem prsty po papírku a zastavila se na jeho jméně. Vzpomněla jsem si na každý detail jeho tváře, jeho rtů, krku, těla. Zavřela jsem oči a zakroutila hlavou. Papírek jsem pečlivě složila a vrátila ho do obalu z něhož jsem ho předtím vyndala. Sebrala jsem CD a hodila ho do tašky. Rychle jsem se převlékla, vzala tašku, přehodila si ji přes rameno a seběhla schody. Zastavila jsem se až když jsem držela kliku dveří.

,,Co to děláš?“ Zeptala jsem se sama sebe. Spustila jsem ruku z kliky a tupě se dívala na bíle dvěře.

Neměla jsem ponětí, co to dělám, nebo kam jsem chtěla jít, ale měla jsem nutkání odejít, vypadnout, zmizet na chvíli a utříbit si myšlenky.

,,Charlie.“ Zašeptala jsem zmateně a v hlavě se mi mlhavě vybavil rozhovor s Charliem o jeho týdenní pracovní cestě do Vacouveru.

Znova jsem šáhla po klice a otevřela dveře.

Netušila jsem, že je venku taková zima, rychle jsem si natáhla kapuci a dopnula bundu až ke krku.

Doběhla jsem k autu a uvelebila se na místě řidiče. Rychle jsem nastartovala řvoucí motor a zapnula topení, počkala jsem tak čtvrt hodiny, než jsem si dovolila stáhnout kapuci dolů a rozepnout bundu.

Rosvítila jsem světla a rozjela se po kluské silnici. Věděla jsem, že nedělám dobře a že bych to měla rychle otočit zpátky a jet domů. Do bezpečí a do domu bez vzpomínek. Jenže jsem už byla příliš blízko té skutečnosti a nechtěla jsem ztratit tu pomyslnou nitku. Lehce jsem přejela přes příjezdovou cestu, udivovalo mě, že není porostlá všemožným plevelem a zaparkovala před domem.

Byl stejně nádherný a dominantní, jako by byl posetý prachem z nějaké jiné doby. Pousmála jsem se a vypnula na prázdno řvoucí motor. Potichu jsem vylezla z auta a pomalu se doplížila až k domu.

Šáhla jsem po klice a otočila ji, bylo otevřeno, kupodivu mě do tváře neuhodila nepříjemná vůně zatuchliny, ale naopak. Právě ta lehká, jemná vůně vanilky s růží.

Vstoupila jsem do chodby a rozsvítila. Najednou mi bylo nepříjemně. Vypadalo to tu takřka stejně, nábytek tu sice nebyl, ale stejně... Cítila jsem se tady jako doma, znova a z toho se mi dělalo špatně. Měla jsem pocit, jako kdyby za chvilku po schodech měla sejít Alice s Jasperem a obejmout mě. Esmée by pro mě vařila dobrou večeři v obrovské kuchyni, Rose mě jen nepřítomně pozdravila a Emmett si hned dělal srandu.

Do reality mě vrátila až rána dveří, které se za mnou zavřely.

Ruce jsem pečlivě zatnula do kapes bundy a přošla chodnou do obívajícího pokoje. Můj pohled upotalo obrovský klavír v rohu místnosti. Kolena se mi pomalu začala třást a spánky začaly znova pulsovat. Z hluboka jsem se nadechla a přešla místnost. Klavír byl netknutý, nebyly na něm žádné stopy stěhování a ani prachu, což mi nedávalo smysl. Jak dlouho to je? Čtyři měsíce? Pět?

Sedla jsem si na stoličku a pohladila černý lak. Zvedla jsem černou desku a podívala se na klávesy. Přejela jsem po nich polštářkami prstů, naťukala jsem pár tónů a pousmála se, jak hezky to znělo. Samozřejmě, když hrál Edward, byo to zcela něco jiného. O dokázal hudbu nadnést do závratných výšin.

Zavřela jsem oči a začala přemýšlet. Vybavilo se mi, co všechno se vlastně stalo. Jak mě opustil, jak jsem byla dva měsíce v komatu a jak se mnoho věcí změnilo. Věci se změnily, já jsem se změnila. Pohladila jsem si vypouklé bříško a usmála se na něj.

,,Změnilo se toho hodně.“ Zašeptala jsem a všimla si, jak jinak můj hlas zní. Byl nezdravě chraplavý. Znova jsem si jemně přejela přes bříško a cítila v sobě nádherný pocit.

Brzo jsem se měla stát maminkou jeho dítěte. To maličké do mě pumpovalo tolik síly, že to nebylo snad ani možné.

Pomalu jsem vstala a vyšla schody. Otevřela jsem dveře a málem omdlela. Jeho pokoj byl stéjný. Pohovka stála uprostřed pokoje, naproti ní obrovská Hi-Fi věž, CD-čka a různé kniky poházené okolo. Šokovalo mě to.

,,Au.“ Zaskučela jsem a ruku vymrštila na bolavé místo.

Slyšela jsem zašustění, ale nevěnovala jsem tomu žádnou pozornost. Odklopítala jsem do dalších pokojů, ale byly prázdné, všechny, jenom jeho byl stéjný.

Snažla jsem se znova nadecnout, ale plíce mě neposlouchaly. Zasípala jsem a chytla se zábradlí, abych neupadla.

,,Klid.“ Šeptala jsem přiškrceným hlasem.

,,Bude to dobré.“ Pomalu jsem se přesunula ke schodům. Pravou nohu jsem nejistě dala na první schod. Plíce mě znova začaly poslouchat a cítila jsem se stabilněji. Pomalu jsem dávala nohu před nohu.

Na vteřinu jsem ztratila koordinaci a nohy se mi podlomily. Před očima se mi zatmělo a cítila jsem jen bolestivé nárazy.

,,Bello?!“ Šeptal vystrašený hlas. Snažila jsem se otevřít oči, ale nešlo to. Moje tělo mě neposlouchalo. Jenže to nutkání, zůstat při vědomí, bylo příliš silné. Potřebovala jsem vědět, komu  ten hlas patří. Potřebovala jsem to vědět, proč je mi tak povědomý.

,,Bello!“

Tak co, pokráčko?

Autor: Maja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Boat On The River: