Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Boat On The River - 2

14.10.2009 (16:45) • Maja • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1909×

Z povzdálí jsem slyšela neznámé hlasy. ,,Dejte ji menší dávku sedativ a zavolejte mi sem ten pár, co se na ní ptal.“ Byl to mužský, hrubší hlas, který mě znervozňoval.

Nevěděla jsem, co se děje a kde jsem, dokonce jsem nebyla schopna otevřít oči. Všechno mě až příliš bolelo, jenže o to jsem se nestarala, potřebovala jsem vědět, jestli je moje ďěťátko v pořádku.

Slyšela jsem vrzání, zbůsobené otevřením dveří a následné zaklapnutí. Klapot podpadků narušoval zdárné ticho nemocničního pokoje i kroky druhé osoby.

,,Pane doktore.“ Zašeptal další mužský hlas, tentokrát jiný, ustaráný a mladistvý.

,,Těší mě, Oliver Poum, primář.“

,,Arthur a tohle je moje žena Ariel. Jak jí je?“ Vyhrkl ze sebe mužský hlas. Na chvíli jsem začala propátrávat mysl, ale nenarazila jsem, na tyto dvě jména. Nebyla mi ani povědomá.

,, Její stav je stabilizovaný. Výsledky jsou dobré, ale její hladina hormonů je příliš nízká. Dali jsme ji potřebné léky a sedativa, výživa je podáváná nitrožilně.

Držíme ji pod sedativy, jelikož je to pro ni teď lepší. Jakýkoliv stres by pro ni mohl mít hrozivé následky. Jak jste si asi všimli, má četné pohmožděniny na nohách a rukách, na obličeji má velkou řeznou ránu, kterou se nám podařilo sešit, její páteř je nepoškozená. Hladinové reakce v normě. Zatím nemáme žádné podezření na fraktury, ale vyloučit to zcela jistě nemůžeme.“

,,Jak to myslíte doktore?“

Někdo z těch tří osob si povzdechl.

,,Je v pátem měsíci těhotenství. Rentgen by byl pro dítě příliš riskantní. Potřebná vyšetření jsme provedli pomocí ultrazvuku.“

,,A co dítě?“ Zeptal se ženský hlas. Podobal se andělskému hlasu, jako měla Alice, ale tohle bylo jiné. Jako by hlas té ženy, byl ještě dokonalejší, ještě krásnější.

,,Bohužel.“ Zašeptal doktor.

Ne, ne, ne! Křičela jsem v sobě. Jenom to ne. Nechci přijít o to nejcennější, co mám. Nechci přijít o to maličké, které pro mě znamenalo až příliš.

Pomalu se mě zmocňovala panika a já si znova připadala, jako bych ztrácela to jedinné, na čem mi nejvíce záleží.

Nikdy jsem nebyla připravená na mateřství, dokonce jsem děti neměla ani ráda, ale když jsem se dozvěděla, že čekám dítě, Edwardovo dítě. Nezáleželo na tom, že mě opustil, nezáleželo na tom, co bylo.

Můj svět se rozdělil na dvě části, stejně jako jsem se rozdělila já. Jedná část, ta která snila a doufala, ta zůstala někde hluboko uvnitř mě pohřbená, tak aby mi nekřížila cestu. Ale ta druhá, ta teď opečovávalo to nejcenější, to maličké. Můj střed vesíru se rozšířil, skoro rozdělil.

Měla jsem se stát matkou a byla jsem na to tak hrdá, nadšená a poctěná. Nosila jsem v sobě zázrak. Malý uzlíček štěstí.

Jednou větou mi Edward zničil život, ale druhou větou mi někdo jiný ten život zachránil.

Můj život už nebyl ztracený, najednou měl smysl. Smysl vychovat to maličké. To jedinné, co mi zůstalo po něm. To děťátko, které mě s ním nějakým způsobem pojilo.

Nechtěla jsem ho ztratit, nemohla jsem o něj přijít. Až příliš by to bolelo.

,,Doktore, jaké jsou šance?“ Zeptal se naléhavě mužský hlas.

,,Na to vám neodpovím, to záleží jen na ni. A teď mě prosím omluvte, musím za dalším pacientem.“

,,Jistě, jistě. Děkujeme.“ Dveře znova zarachotily a mě se začalo dělat špatně.

Byla jsem napjatá a uvnitř mě se drala na povrch panika. Potřebovala jsem vědět, co se děje. Každý detail, každou teorii, každou iformaci. Potřebovala jsem mít kontrolu sama nad sebou, ale tu jsem teď evidentně neměla.

,,Slyší nás.“ Řekl znepokojeně ženský hlas ,,Bojí se.“

,,Možná bychom měli odejít.“ Šeptl mužský hlas.

,,Ne Arture, musíme zůstat. Už vnímá, brzy otevře i oči. A to dítě...“ Nechápala jsem, kdo ti lidé jsou. A proč se zrovna zajímají o mě. Neměla jsem ani ponětí, proč tady byli. Neznala jsem, ale oni evidentně znali mě.

,,Myslíš si, že to dítě potratí?“ To poslední slovo mě drtilo neuvěřitelnou silou, ale chtěla jsem slyšet, co odpoví ten ženský hlas. Jako kdybych k tomu hlasu cítila neurčitou důvěru. Stačilo, kdyby ten hlas řekl, že vše bude v pořádku a já bych mu ihned bezmezně uvěřila.

,,Je ne sais pas.“ Odpověděl ženský hlas, ale norozuměla jsem ji. Tušila jsem, že je mluví francousky, ale netušila jsem proč.

,,Comment cela?“

,,Son émotion est trés bonnes.“

,,Ce n´est past bien.“ Sykl rozlobeně mužský hlas. Neměla jsem ponětí co mezi sebou probírají a to mě dovádělo k šílenství.

,,No.“

,,Allons Ariel.“

Po chvilce ticha jsem slyšela otevření dveří, rychlé krůčky a šustění papíru.

,,Sedativa a léky. Bude teď ještě nějakou chvílí spát.“ Zašeptal lehce ženský hlas, který pravděpodobně patřil sestřičce. To bylo poslední, co jsem si uvědomovala. Ostatní se halilo do šedé mlhy nevědomí. Věděla jsem, že následující hodiny budou pro život toho malého rozhodující. Chtěla jsem zůstat při vědomí, ale byla jsem příliš ospalá a unavená.

***

Pomalu jsem zamžourala do nemocničního pokoje. Byl stejný, jako jsem si ho představovala. Malou nazelenalou místnost osvětlovalo stropní světlo, uprostřed pokoje dominovala velká postel, ze které vedly různé hadičky a pumpičky. Naproti postele, na které jsem křečovitě ležela, byla bílá komoda, vedle níž stálo stejně bíle vybledl křeslo. Zarazila jsem se, když jsem viděla mou tašku, přeplněnou věcma.

Nahmatala jsem malou destičku, na které byla různá tlačítka. Instinktivně jsem zmáčkla červené a tím se snažila přivolat sestřičku.

Zafungovalo to, do pokoje přiběhla uřícená sestřička. Měla tipickou bílou sesterskou robu, černé vlasy sepjaté do malého drdolu, který ji vyčuhoval z podčepice.

Okamžitě ke mně přiběhla a začala zapojovat a vypojovat různé hadičky. Stihla jsem se na ni jen zmateně dívat. Nic neříkala, jen zapojovala, vypojovala a mačkala tlačítka.

,,Sestřičko?“ Šeptla jsem tázavě. Podívala se na mě, ale pak rychle sklopila zrak. Nechápala jsem její pohled, ale přešla jsem to.

,,Ano, slečno?“

,, Mohla byste mi prosím přinést skleničku džusu?“ Nechápavě se na mě podívala a po chvilce beze slova odešla z pokoje.

Zeraženě jsem pozorovala zavírající dveře a v duchu si říkala, jestli nejsem paranoidní.

Sestřička se znovu vrátila do pokoje, tentokrát s modrou skleničkou a doktorem v patách.

,,Váš džus.“ Šeptla a bez dalšího slova mi podala skleničku. ,,Budete ode mne ještě něco pořebovat, doktore?“ Zeptala se a nervozně sklápěla pohled k zemi.

,,Ne, to je v pořádku.“ Odpověděl kadentně doktor a sestřička odkráčela, podezdřele rychlým krokem, z pokoje.

,,Doktor Oliver Poum, váš ošetřující lékař.“ Představil se a mírně se pousmál. Byl celkem mladý a pohledný. Krátké černé vlasy měl správně uhlazené, kravatu dobře zavázanou a košili, skrývající se pod pláštěm čistou. Na první pohled byl simpatický.

Černé pracovní desky odložil na postel a z přední kapsy vytáhl malou baterku, kterou mi nasvítil do očí. Mírně jsem před světlem ucukla.

,,Podívejte se sem.“ Řekl ,,A teď na druhou stranu.“ Pootočila jsem hlavu.

Pozorně jsem sledovala jeho obličej, ale nepodařilo se mi z něho nic vyčíst. Byl příliš kamenný a zatvrzelý.

,,Lehněte si prosím.“ Pomalu jsem se položila a čekala, co bude dalšího na řadě.

,,Cítité nějaký tlak? Bolest?“ Zeptal se, když mi prohmatával břicho. Všimla jsem si dvou malých modřin.

,,Ne.“ Odpověděla jsem.

,,Je vám špatně? Bolí nebo se vám točí hlava?“

,,Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou.

,,Dobře.“ Vytáhl modrou propisku, párkrát s ní zacvakal, a pak rychle odškrtal něco v paírech, přiložených v deskách.

,,Vypadáte dobře.“ Pousmál se.

,,A co děťátko?“ Zeptala jsem se roztřeseným hlasem. Jakmile jsem si všimla, že mu úsměv na tváři ztuhl, přeběhl mi mráz po zádech .

,,Pane doktore?!“ Řekla jsem poplašně. Moje slzní kanálky okamžitě zareagovaly.

Doktor si promnul kořen nosu a vážně se na mě podíval.

,,Při pádu jste si nadělala pár pěkných modřin a několik řezných ran. Máte štěstí, že je vaše páteř v pořádku.“ Prstama jsem křečovitě sevřela deku a čekala, co dalšího řekne. ,,Vaše dítě je ve vážném stavu, je tu možnost, že se natrhla placenta.“ Dořekl.

,,A to znamená?“ Měla jsem sto chutí na něj začít křičet.

,,To znamená, že pokud budete ve stresu, nebo se budete příliš namáhat, můžete o své dítě přijít.“

Okamžitě jsem povolila prsty a rozklepala se.

,,Slečno Monier, prosím, neznepokujte se, vaše sestra tu bude za chvíli.“

,,Prosím?“ Řekla jsem šokovaně. Jak mi to řekl? Slečno Monier? Jaká sestra?

,,Vaše sestra, bude tu za chvíli.“ Řekl klidně.

,,Ale já nemám sestru.“ Oponovala jsem.

Doktor si mě změřil pohledem a pak s klidem pronesl. ,,Je možné, že máte výpadky, ale to se brzo spraví. Příjdu za vámi odpoledne.“ Rozpačitě se usmál a odešel.

Zabořila jsem hlavu do polštářů a začala usilovně přemýšlet.

Poslední na co jsem si pamatovala, byl pád ze schodů, ten povědomý hlas a to je všechno. Přemýšlela jsem pořád dokola a dokola, ale příjmení Monier se mi nevybavovalo.

,,Bello?“ Vylekaně jsem se podívala ke dveřím. Stála tam vyssoká žena po boku stejně vysokého muže. Její blonďaté vlasy jí splívaly až do pasu, byla hodně hubená, ale obličej měla čistý. Její rysy byly andělské, až příliš mi připomínala moji někdejší rodinu. Muž vedle ní byl ramenatý, jeho hnědé vlasy rozčepířené a krásně pasovaly k ostrým rysům jeho tváře.

,,A-ano.“ Vysoukala jsem ze sebe.

,,Já jsem Ariel a tohle Arthur.“ Vyjeveně jsem se na ně dívala neschopná slova.

Oba dva vešli dovnitř a stoupli si před postel. Byli opravdu hezcí, možná hezčí než Cullenovi. Ale copak to šlo?

,,Jsme tady proto, abychom tě ochránili.“ řekla ,,Tebe i tvé dítě.“ Okamžitě mě napadli Volturiovi a jejich garda smrtelně nebezpečnáých upírů.

,,Ne, neposílají nás Volturiovi.“ Šeptla.

Ona mi právě přečetla mysl? Pomalu, ale jistě jsem se utvrzovala v to, že spím. Že jsem pravděpodobně v bezvědomí a pořád ležím v domě Cullenových pod schody. Ano. To by vysvětlovalo tohle bláznovství.

,,Bello, prosím, nepanikař. Všechno ti vysvětlíme.“ Řekla pohotově žena a v rukách sevřela rám postele.

Muž přikývl a já pomalu polkla.

,,Kdo jste?“ Zeptala jsem se roztřeseným hlasem. Točila se mi hlava a potřebovala jsem aspoň kapku čerstvého vzduchu. Vzduchu, který by nebyl nasycený nemocniční dezinfekcí.

,,Jsme Pozorovatelé.“

,,Pozorovatelé?“ Nic z toho mi nedávalo smysl.

Autor: Maja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Boat On The River - 2: