Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Boat On The River - 4

04.01.2010 (16:15) • Maja • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2279×

Předchozí kapitola.

Vzápětí jsem si oblékla černý kabát, nasadila kapuci a zachumlala se. Byla jsem nesmírně ráda, že byl o několik čísel větší a tím mi dokázal hezky obepnout vypouklé bříško.

Na malé osvětlené tabulce se pomalu střídala čísla, která oznamovala v jakém jsme patře. Ještě několikrát jsem nervózně zmáčkla tlačítko -1, ale po chvilce jsem to vzdala. Potřebovala jsem se z nemocnice dostat co nejrychleji a uvíznutí ve výtahu by mi to značně zkomplikovalo.

Ostatně s tím, že jsem byla těhotná a moje koordinační schopnosti se rovnaly bodu nule, nějaký útěk výtahovou šachtou, jako je ve filmech, nepřipadal v úvahu.

Když jsem si zpětně vše uvědomovala a snažila se uspořádat do smysluplných informací, nebála jsem se.

Nebála jsem se, že by mi ti cizinci mohli ublížit, bála jsem se o to malé. Za žádnou cenu jsem ho nechtěla vystavit nebezpečí, ale poslední dobou se mi to nedařilo.

Jakmile se ozvalo slabé cinknutí a dveře výtahu se otevřely, pocítila jsem najednou vlnu odhodlání. Odhodlání jít dál a už se nezastavovat.

Nechat minulost minulostí a jít vstříc budoucnosti. Už jsem totiž neměla sílu se kvůli němu trápit. Možná měla Ariel pravdu, možná opravdu musel odejít, ale i přesto všechno, odešel. A s těmi slovy, která tu zanechal, s těmi jsem se nemohla nikdy smířit.

Ale teď je konec. Zapomenu na něj, zapomenu, že jsem ho vůbec kdy milovala a nechám své city hluboko zakopané ve svém srdci, kde i zůstanou. Jen za jedno mu budu nadosmrti vděčná a to za to maličké.

Rozhlédla jsem se po parkovišti, ale všude bylo ticho, až na bzučení žárovek. Pomalu jsem se vydala směrem k východu z garáže a každých pár vteřin se ohlédla.

Měla jsem nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje a nedokázala jsem ho potlačit.

Už jsem byla necelých patnáct metrů od východu, když se ozvalo znova to tiché cinknutí a burácivý hlas. ,,Ty tam!“ Křičel na mě, ale já se nedokázala ani pohnout. Kapuce, která mi zakrývala z části obličej se mi v tuto chvíli nesmírně hodila.

,,Hej!“ Zakřičel zase. Slyšela jsem, jak jeho podrážky bot klapají o zem a jejich tempo se zvyšuje.

Vzápětí jsem slyšela kvílení gum. Z pod kapuce jsem ztěží viděla, jak z druhé strany parkoviště vyletěly světlomety a neúprosně se blížily ke mně.

Černé auto, podle vzhledu pravděpodobně Chrysler, zastavilo několik centimetrů od mého boku. Ve stejnou chvíli, kdy se otevřely dveře spolujezdce, jsem slyšela Arielin hlas.

,,Nastup,“ nařídila mi a já bez váhání nastoupila. Okamžitě se ozvalo kvílení gum a kontrolky vylétly rychle nahoru. Ani jsem nezaregistrovala, kdy se dostala s autem na silnici, ale ve zpětném zrcátku jsem viděla odraz nemocnice, kterou jsme nechávali za sebou.

Jeli jsme potichu, směrem k dálnici. To, že jsem seděla v autě, jsem vnímala jen díky tichému vrnění motoru, které mi připomínalo minulost. Dost! Opomenula jsem samu sebe a podívala se raději na Ariel.

Zdálo se, že nad něčím přemýšlí a řízení vnímá jen minimální pozornost. Proč mě to vůbec překvapovalo?

,,Co sis myslela, že děláš?“ Zeptala se naštvaně a nebyla si jistá, jestli jsem neslyšela i tiché zavrčení.

,,Já…“ Neměla jsem ponětí, jak jí to všechno vysvětlit a tak jsem tasila s pravdou, protože ta byla v mé nulové výhodnosti nejlepší. ,,Bála jsem se,“ přiznala jsem se a sklopila zrak, jelikož jsem začínala rudnout.

Periferním viděním jsem viděla, jak zařadila a pak si letmo prohrábla své dlouhé, vlnité, blond vlasy.

,,Dobře, chápu. Ale copak ti nedošlo, že jsi tím mohla ohrozit i dítě? Copak jsi vůbec neposlouchala doktora? Bello, na co myslíš?! Já tě totiž nechápu! Možná si myslíš, že o tobě nic nevím, ale věř mi, vím o tobě dost a tohle se ti nepodobá.“ Jak postupně zvyšovala hlas, snažila jsem se na sedadle co nejvíc přikrčit, ale moc dobře mi to nešlo. Cítila jsem se jako malé desetileté dítě, které provedlo hloupost, která se nerovnala ani pětiletému.

Když jsem jí poslouchala, udivilo mě, že předchozí stopy strachu najednou zmizely. Nejistota, kterou jsem cítila, když jsem s ní mluvila v nemocnici se najednou rozplynula. Jako by nikdy neexistovala, nezanechala po sobě žádnou stopu.

,,Já se omlouvám,“ vysoukala jsem po chvíli ze sebe.

,,Omlouváš se? Ty se omlouváš!“ Skoro křičela a pak začala nadávat, nebo si to aspoň myslím, protože mluvila v cizím jazyce a já ji nerozuměla ani slovo.

,, C,a n'est pas la fin!“ S tou větou se na mě otočila a propalovala mě pohledem.

,,Takže… Ujasníme si to. Já, ani Artur ti neublížíme, dokonce tě neodvedeme ani Volturiovým. Chceme pro tebe jen nejlepší. Dobře, bála jsi se, ale teď už není důvod, my nedovolíme, aby ti to dítě vzali.“

,,Vzali?“ Hlas mi vylétl o pár oktáv.

,,Ano, pokud to tedy nestihneš sama,“ řekla přísně a já měla sto chutí se propadnout do země a zůstat tam. ,,Odteď žádné utíkání a podobně,“ dodala stroze a já jen přikývla, neodvážila jsem se jí podívat do očí.

,,Teď mi řekni, co chceš vědět.“ Co chci vědět? Všechno, nebo raději nic? Nevím, protože ani nevím co se to děje!

,,Proč mě chcete vůbec chránit? Nejsem nic, jsem jen bezvýznamný člověk na této planetě,“ smutně jsem si povzdechla.

,,Nejsi bezvýznamná, ty určitě ne. Chráníme tě proto, protože jsi člověk a nosíš něco, co je pro obě strany velice cenné. Volturiovi by o dítěti neměli zatím nic vědět, ale nejsme si tím jistí.“

,,Volturiovi jsou předpokládám…“ nevěděla jsem, jak dokončit tu větu.

,,Upíři, se kterými se nechceš setkat. Jsou velice mocní a jejich garda je něco nevídaného, ale nejsou nezranitelní, i když to tak vypadá.

Aro, Caus i Markus jsou nejstarší, tak by se to dalo říct. Jsou “jakoby“ králové, kteří tvoří pravidla, která se v upírském světě prostě dodržují. Mají kolem sebe několik set upírů, kteří je chrání.“

,,Páni…,“ šeptla jsem sklesle.

,,Páni.“ Zopakovala po mně Ariel a usmála se. ,,Aro je velice bystrý a inteligentní upír, proto jsme si téměř jistí, že pokud se dozví o dítěti, bude ho chtít pro sebe.“

,,Můžeme tomu zabránit?“ Zeptala jsem se tiše.

,,Pokud nebudeš utíkat,“ usmála se na mě a já ji úsměv oplatila.

,,Díky,“ šeptla jsem na zpátek.

Zkoumavě si mě prohlížela a pravděpodobně chtěla vysvětlení. ,,Víš, nejsem zvyklá, aby o mě v poslední době někdo pečoval,“ řekla jsem upřímně.

,,Ty jsi ho opravdu milovala,“ konstatovala.

,,Ano, milovala.“ Udivilo mě, s jakou lehkostí o to m teď dokážu mluvit.

,,Asi bych ti měla říct, že to přejde nebo podobně…“ Rychle jsem ji přerušila. ,,Vím, že na něj nikdy zcela nezapomenu, ale už je to pryč. Nechci na to myslet a nechci o tom uvažovat, odešel a tak to necháme být. Jsem jen ráda, že mi po sobě něco zanechal,“ lehce jsem si pohladila bříško a usmála se. ,,Za to mu budu vždy vděčná, ať se stane cokoliv. Nikdy nedovolím, aby se děťátku něco stalo. Nikdy.“

,,Máš i nás.“ Zašeptala tiše Ariel a já se na ní podívala. V těch šedých a zajímavých očích jsem viděla lásku i pochopení, ale v koutku duše jsem věděla, že tenhle rozhovor se zopakuje.

,,Kam vlastně jedeme?“ Zeptala jsem se, protože už jsme byly dobrých dvacet minut na dálnici.

,,Do jižního Vancouveru.“

,,Co tam?“

,,Musíme někoho vyzvednout, před námi je dlouhá cesta. Možná by ses měla prospat.“

Usmála jsem se na ní a podívala se na ubíhající krajinu za oknem.

Věděla jsem, že kdybych se chtěla ptát dál, mohla jsem. Ale uvnitř jsem cítila, že času na to bude dost. Obavy a plachost byly už dávno pryč. Teď mi vrtalo hlavou, jak nejlépe ochránit to maličké a musela jsem začít tím, že ho donosím.

A s mým štěstím to bude velká výzva, ale byla jsem odhodlaná, dokážu to.

Díky, že jste si tuto kapitolu přečetli.

Autor: Maja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Boat On The River - 4: