Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bohatá vs. čupr! Která? 4

06.04.2010 (08:15) • EvaBella • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1388×

4. Kapitola

„Ne, ne,“ kýval hlavou a doslova mě táhl k učebně. Já jen kroutila hlavou. Byli jsme skoro u dveří do učebny, když v tom…

Do nás někdo vrazil a my spadli na zem.

„Au! Kterej idiot,“ nadávala jsem a koukla se kdo, to udělal. Koukla jsem na Johnyho, který když se na dotyčného podíval, nasucho polknul.

„Ale, ale. Koukni kdopak to tu je,“ smál se ten idiot Mike. Je to jeden s těch svalovců s bicepsy – frajírek školy. Chodí denně do posilovny a pořád se pere. Já se jen zašklebila. Když jsem ho potkala minule, tak to nebylo moc super. Byl tam i s jeho kámošem Austinem.

„To je něco, že?“ zeptala jsem se ironicky a zvedla se. Mike se zamračil a přistoupil ke mně

„Nezačínej Swanová! Já tě varuju,“ řekl, jeho hlas mi nahnal strach. Chytil mě pod krkem a mě to zabolelo.

„Au! Pust mě,“ řekla jsem potichu s posledních sil. Austin se jen zasmál.

„Víš, co jsem ti říkal minule, nebo si nepamatuješ? Klidně ti to připomenu,“ řekl a přisál se na mé rty. Hnusák jeden. Sápe se po mě jako po… ani vlastně nevím po čem. Snažila jsem se odtrhnout, ale nešlo to. Prosím! Prosím! Pomozte někdo! Myslela jsem si a všelijak se kroutila, jen aby toho nechal. On si toho nevšímal. Po neuvěřitelně dlouhé době se ode mě konečně odlepil.

„Magore,“ zasyčela jsem potichu. Jenže on to slyšel.

„Magore?“ chytl mě za ruku. Budu mít modřinu! Pomyslela jsem si, protože jeho stisk bolel. Johnyho držel ten debil Austin.

„Tak to si ještě vyřídíme,“ řekl naštvaným tónem a odpochodoval i s Austinem pryč. Hned jakmile byli z dohledu, ke mně Johny přiskočil.

„Cony, jsi v pořádku?“ ptal se starostlivě.

„Jo, už jo. Ale pojď, ať zbytečně nepřijdeme pozdě,“ pousmála jsem se, ale tak šíleně mě zabolel krk, že s úsměvu vyšla bolestná grimasa.

„Vážně? Nezajdeme radši na ošetřovnu?“ ptal se pořád starostlivě Johny.

„Ne! Co bys na ošetřovně asi řekl? Omotala jsem si kolem krku šátek a omylem ho přivřela mezi dveřmi,“ řekla jsem ironicky a vešla do třídy. Učitel tady ještě nebyl a do zvonění zbývalo asi pět minut. Takže tady bylo poměrně dost lidí.

„Tak dobře,“ svěsil hlavu a šel si sednout vedle Toma. Já si šla sednout do své lavice. Sedím sama už od začátku roku. Vytáhla jsem si učebnici Francouzštiny a opakovala si poslední učivo. Stejně jsem neměla co dělat a navíc mě šíleně bolel krk a ruka.

Po chvilce vešel učitel a za ním nějaká blondýna. To bude asi jedna s těch Cullenů.  Pomyslela jsem si. Byla opravdu krásná, až moc krásná, ale taky strašně bohatá. Poznala jsem to podle oblečení a toho jak se chovala. Všichni kluci ve třídě na ni jen údivem hleděli a blbě se usmívali. Já se nad jejich výrazy uchichtla a snažila zadržet smích.

„Tak se nám představte,“ pokynul učitel té blondýně. Ta se jen zašklebila a otočila se na třídu.

„Jsem Rosalie Cullenová a přistěhovali jsme se tady z Denalli. Tady na školu chodí ještě mí čtyři sourozenci. Edward a Alice do druhého ročníku, tak jako já. Potom ještě dva bratři Emmett a Jasper. Ty chodí do třetího ročníku. Můj otec Carlisle je doktor ve zdejší nemocnici a matka Esme je architektka. Všichni jsme adoptovaní. Pouze já a Jasper jsme vlastní sourozenci, které adoptovali společně.“ Dokončila svou řeč a otočila se zpět na učitele.

„Dobře slečno Cullenová, běžte si sednout. Můžete si vybrat,“ učitel ukázal na volná místa ve třídě.  Kromě mě byla ještě volná místa vedle Emila a Karla. Bloncka se rozhlídla po třídě a zastavila pohledem u mě. Zdálo se mi to? Vážně se na mě usmála?  Podivila jsem se. Ona mezitím zamířila ke mně a přisedla si.

„Ahoj, jsem Rosalie. Pro tebe Rose,“ usmála se. A já na ni jen koukla. Ona se baví se mnou? Blonďatá někdo? Tak to ať zapomene. S nánami já se nebavím. Jen jsem kývla a začala se zajímat o výklad učitele – jenže kývnutí byla chyba, šíleně mě zabolel krk. Bloncka na mě jen koukla a úsměv jí pohasl. Nahradil ho pohled smutný… Co? Smutný pohled?!? To si ze mě dělá srandu ne? Divila jsem se v duchu.

Po skončení hodiny jsem si sbalila věci do tašky a vypadla ze třídy. Teď jsem měla mít hodinu matiky. V poho. Učitel matiky – je mu něco kolem 45 - buď nepřijde vůbec, takže si děláme, co chceme, nebo nám zadá práci a jde si *vyřizovat* věci s ošetřovatelkou – té je něco kolem 35 – a na ošetřovně má pacienta jedou za měsíc. Takže by se dalo říct -  hodina volna. I když, někdy nám vysvětlí nové učivo a, nebo píšeme test. Ale to jen zřídka.

Po volné hodině matiky jsem se vydala na další. Tentokrát anglinu. Tohle je pro změnu hodina na, které píšeme pořád písemky a je tam přísná učitelka. Naštěstí je tam i Nik, takže to není až tak hrozné. Vešla jsem do učebny a zamířila si to ke své lavici. S tašky jsem vytáhla učebnici a trochu si zopakovala učivo. Po chvilce přišel Nik.

„Ahoj,“ usmál se. A dosedl na židli.

„Čauky,“ úsměv jsem mu opětovala a zavřela učebnici.

„Potkal jsem jednoho s Cullenů, Edwarda. A ty?“ zeptal se mě.

„Jo hm… Rosalie se jmenuje, celkem v poho, až na to že mi připomíná Ash. Ne jako vzhledem, ale je moc bohatá a ty znáš můj názor. Jedině ty jsi výjimka!“ usmála jsem se a Nik mi úsměv opětoval.

„O té Rosalie jsem slyšel od Johnyho. Prý kočka, ale…“ zarazil se uprostřed věty a mlčel.

„Ale co?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Ale nic,“ řekl jen tak Nik a bylo vidět, že se nehodlá hádat. To já, ale ano!

„Řekni mi to,“ prosila jsem jako malý děcko.

„Ne, ne, ne…“ opakoval stále dokola Nik. Bouchla jsem ho do ramene, bohužel tou pochroumanou rukou.

„Sakra,“ zasyčela jsem a Nik se začal starat.

„Co je? Co se stalo? Taková rána to nebyla,“ zajímal se a zároveň si ze mě utahoval, blbec! Chytl mi ruku a koukal na ni.

„Ale nic. Vědče, stejně nic nevykoumáš,“ vytrhla jsem mu ruku a přiložila si ji k hrudi. Jenže Nik si stál za svým a opět mi ruku chytnul.

„Co se ti stalo? A neříkej nic, jinak tě zavedu na ošetřovnu,“ pohrozil a tak jsem radši ustoupila.

„Mike,“ řekla jsem jen a viděla, jak Nik začíná zuřit.

„Ten hajzl! Už zase?“ skoro křičel.

„Nech toho. Uklidni se! Nic se nestalo, vážně,“ snažila jsem se ho uklidnit.

„Ale to už není normální! Co si o sobě myslí magor jeden! Před tím to a teď tvoje ruka a neříkej, že se nic nestalo sakra!“ nadával Nik.

„No tak dobře, stalo se. Ale už je to v pohodě,“ zkusila jsem to jinak.

„Bello…“ řekl potichu. Protože takhle mi říkal, jen když se trápil.

„Já už nevím jak to udělat, ten hajzl si dělá, co chce! Co kdybys to aspoň někomu řekla?“ ptal se pořád potichu.

„To nepřipadá v úvahu! Nikomu to neřeknu Niku, i když vím, že bych měla, ale prostě to nejde,“ sklopila jsem hlavu. Tak strašně ráda bych to někomu řekla, někomu dospělému. Někomu, kdo by se snažil udělat něco pro to, aby se to už nedělo.  Tak moc bych chtěla.

„Ale proč?“ ptal se ustaraně Nik. Teď jsem se o tom nehodlala bavit. Pro mé štěstí přišla učitelka a dala nám test.

Po skončení hodiny jsem si sbalila věci a chtěla vypadnout, jenže Nik mě zadržel.

„Odpovíš?“ zeptal se, když jsem stála ve dveřích.

„Proč?“ zeptala jsem se smutně.

„Chci vědět, proč to nikomu neřekneš,“ řekl a mezitím došel ke mně. Pomalu jsme vyšli ze třídy.

„Prostě to nejde… Já to nemám komu říct,“ svěsila jsem hlavu. Nik mě vzal kolem ramen a zašeptal:

„Bells určitě by se někdo našel, proč by ne?“

„Protože nikdo takový neexistuje! Všichni dospělí mě znají jako Cony - ta borka, co dělá problémy,“ ukápla mi slza. Nik si toho všimnul a objal mě. Já jsem ho objala taky.

„Nejdeme na hodinu jo?“ řekl. Já jen přikývla a tak mě táhl na parkoviště. Další hodinu jsme totiž měli mít zase společně – hudebka. Sedli jsme si na lavičku.

„Děkuji,“ šeptla jsem.

„A za co prosím tě?“ ptal se překvapeně.

„Jsi jako moje rodina. Kterou nemám,“ řekla jsem smutně. On mě opět objal.

„Ale Bello, to neříkej. Ty rodinu máš.“

„Jo jenže rodinu, která rodinou není,“ řekla jsem opět smutně a tiskla se k němu. Nik se semnou trošku houpal do stran.

„Vezmi si to tak, moji rodiče jsou v pohodě, ale jsou pryč,“ řekl, snad aby mi zvednul náladu.

„Jenže kdybys chtěl, tak se můžeš odstěhovat za nimi. Nic ti nebrání,“ řekla jsem a normálně si sedla.

„Ale brání,“ řekl a kouknul na mě.

„A co? Neříkej, že parta a Forks,“ řekla jsem a hrála si s mým prstýnkem.

„Forks mi v tom nebrání! Parta a hlavně ty. Nejlepší kamarádka. Super nejlepší kamarádka, která je nenahraditelná,“ pousmál se.

„Super? To asi nemyslíš mě,“ pousmála jsem se.

„Počkat! Ty máš jinou nejlepší kámošku no tak to teda!“ řekla jsem vyšším tónem a zasmála se. Nik se zasmál se mnou.

„Ty víš, že si moje kámoška, kterou bych nevyměnil ani za milion,“ usmál se.

„Ani za dva?“ ptala jsem se s úsměvem. Jen zakroutil hlavou.

„Já tebe taky ne!“ zasmála jsem se a objala ho. V tu chvíli zazvonilo a my se vydali na oběd.

Tak? Komentáře prosím!!

Autor: EvaBella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bohatá vs. čupr! Která? 4: