Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Boj o lásku života - prolog

20.10.2009 (10:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1718×

Prolog

Isabella Swanová

„Bello vstávej! Přijdeš pozdě do školy!“ zaklepal někdo na dveře mého pokoje a já jsem sebou trhla. Budík mě sice už probudil, ale já ho vypnula a spala dál.

„Ještě minutku,“ prosila jsem Charlieho a přetočila jsem se na druhý bok. Nenáviděla jsem začátky školy. Položila jsem hlavu na polštář a snažila se znovu usnout. Sotva jsem však zavřela oči, Charlie opět zaklepal na dveře.

„Bello!“

„No jo no! Už vstávám!“ zamumlala jsem odpověď do polštáře a rukou jsem se odkryla. Pak jsem se pomalu zvedla a protáhla se. A mám po dlouhém spaní. Koukla jsem se na budík. Za pět minut půl deváté. Ach bože…

Pomalu jsem stoupla na nohy a šouravým krokem jsem se vydala do kuchyně se nasnídat. Charlie už tam na mě čekal s hotovou snídaní. Přes prázdniny se toho hodně změnilo.

Tak třeba to, že si Charlie konečně našel ženskou. Sandra byla velmi milá žena. O prázdninách se sem do Forks přestěhovala a měla pracovat ve škole jako sekretářka. Sice byla o něco mladší než Charlie, ale to jim nebránilo. Věk není důležitý…

Sama o tom něco vím. Třeba mezi mnou a Edwardem je hodně velký věkový rozdíl… Mě bude za necelé dva týdny osmnáct, Edwardovi bude sice pořád sedmnáct, ale i tak je o necelé století starší. No, to teď řešit nebudu.

Sandra se k nám začala pomalu stěhovat a já byla ráda. Protože většinu času jsem trávila s Edwardem mimo domov a tak často vařil Charlie. A to nedopadlo zrovna moc dvakrát dobře. Sandra naučila Charlieho vařit, což bylo jen dobře.

„Dobré ráno Bello,“ pozdravila mě s úsměvem Sandra.

„Dobrééé,“ protáhla jsem svůj pozdrav díky zívnutí a sedla jsem si ke stolu, naproti Charliemu. Sandra mi dala snídani a já se usmála.

Z dalších výhod, proč tu Sandra je. Pustila jsem se do své omelety.

„Budu muset jít,“ řekla Sandra, umytý hrnek uklidila a políbila Charlieho na tvář. „Uvidíme se ve škole, Bello.“ Jen jsem přikývla. „Rozvrhy pro tebe a Cullenovi děti už budu mít nachystané,“ usmála se na mě.

Další výhoda. Jen jsem přikývla a spolkla poslední sousto. „Nechceš odvézt?“ nabídne mi ještě, když odcházím do svého pokoje se převléknout. Zase další výhoda. Sandra měla docela dobré auto, někdy mi je půjčila, nebo někam svezla.

„Edward mě za chvíli vyzvedne,“ zavrtěla jsem hlavou a vyšla schody. Oblečení jsem měla už nachystané od Alice. Převzala kontrolu nad mým šatníkem a často jsem se divila, co všechno mi koupila. Na dnešní den se mírnila.

Sundala jsem ze sebe šedé tepláky a staré vytahané triko a oblékla jsem se do džínové sukně, červeného roláku a černé vesty. Na to, že je záři, tu ve Forks bylo ještě docela teplo. V koupelně jsem se učesala.

Už hodně dlouho jsem si říkala, že bych měla zajít ke kadeřnici a nechat si vlasy trochu zkrátit. Přes prázdniny se mi prodloužily do půli zad. Nechala jsem je rozpuštěné, Edwardovi jsem se tak líbila ještě víc. Vyčistila jsem si zuby a lehce se namalovala. To mě donutila Alice. Vrátila jsem se do pokoje, kde jsem z noh sundala tlusté vlněné ponožky a obula si černé kozačky, jak jinak, než od Alice.

Když jsem zapnula druhou botu, uslyšela jsem zatroubení. Vykoukla jsem z okna a uviděla Edwarda. Usmála jsem se, popadla menší černou kabelku, kterou jsem si já koupila v Paříži a spěchala dolů.

Rozloučila jsem se s tátou a pak spěchala za Edwardem. I když jsem ho viděla večer, i tak mi chyběl. Chodil za mnou každou noc a dlouho jsme si vždy povídali. Já pak usnula v jeho náručí, když mi broukal moji ukolébavku.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho.

„Dobré ráno, Bells,“ usmál se a lehce mě políbil. Jako vždy mi pomohl nastoupit do auta. „Jak ses vyspala?“ zeptal se, když startoval auto.

„Skvěle… až na to ranní vstávání.“

„Však ty si zvykneš.“

„To se mi ani moc nechce… Na ten rok,“ odpověděla jsem. Mockrát jsme se bavili o mé nesmrtelnosti, ale on o tom nechtěl ani slyšet.

„Bello…“

„No?“

„Nezačínej zase,“ poprosil mě utrápeným hlasem.

„A s čím?“

„Ty víš, o čem mluvím.“

„Necháme to na jindy,“ koukla jsem se na něj a on nepatrně přikývl. Díky jeho rychlé jízdě jsme u školy byli hned. Opět mi pomohl vystoupit z auta.

Alice s Jasperem už na nás čekali a tak jsme se společně vydali do školního divadla.

„Sandra bude mít pro nás nachystané rozvrhy,“ vzpomněla jsem si.

„Já vím,“ usmála se Alice.

„A ty něco nevíš?“ Jen se zasmála. V divadle byla už minimálně půlka školy.

Vybrali jsme si místa spíše vzadu.

„Pamatuji si na to, jako by to bylo včera, když nám ředitelka říkala, že se sem do Forks stěhuje téměř hluchá dívka,“ řekl Edward, když jsme si sedali a já se usmála.

„Vidíš, kolik se toho změnilo… Dívka už není hluchá, ale velmi dobře slyší a chodí s tím nejlepší klukem, jakého si mohla přát,“ usmála jsem se a propletla naše prsty.

„Ten kluk chodí s andělem.“

„Tak o tom pochybuji,“ namítla jsem.

„Koukla ses někdy do zrcadla?“

„Jo, dnes ráno,“ přikývla jsem.

„Tak sis musela všimnout, jak andělsky krásná jsi,“ zašeptal mi do ucha a já se jemně začervenala.

„Nevšimla,“ zavrtěla jsem jemně hlavou.

„Budu tě muset objednat na oční,“ usmál se pokřiveným úsměvem a já se ještě víc začervenala. „Ani nemáš ponětí, jak ti to sluší, když se červenáš,“ šeptal dál.

„Edwarde nech toho, prosím,“ poprosila jsem ho potichu a koukla se mu do tváře. Jedním prstem mi přejel po červenající tváři.

„Každá dívka by byla šťastná, že ji muži skládají poklony… Jen…“

„Jen já ne,“ doplnila jsem ho.

„Proč?“

„Protože se pak strašně červenám,“ odpověděla jsem a on se zasmál.

„Ale tobě to sluší,“ namítl. Zadívala jsem se do jeho zlatavých očí.

„Miluji tě,“ zašeptala jsem. Ještě víc se usmál.

„A já tebe,“ odpověděl mi stejně tiše a spojil naše rty.

V tu chvíli by mě nikdy nenapadlo, co nás v tomhle školním roce potká…