Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Boj o život 1. kapitola

12.07.2010 (18:00) • Fiflip9742 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1089×

Konec?

Dnes je ten den. Právě dnes je mi sedmnáct let a já jsem štěstím bez sebe, konečně mi bude zbývat pouze rok do mé plnoletosti.

Ouch promiňte, ještě jsem se vám nepředstavila, jmenuji se Isabella Federrick Swan. Má matka stále žije, jmenuje se Renée Swan a můj táta, který před pár lety zemřel, se jmenoval Charlie Federrick. Ano, oba mí rodiče si nechali svá jména, a proto mě takto pojmenovali. Bohužel pro mě, nemohla jsem si vybrat své vlastní jméno, protože oslovení „Isabella“, mi přijde takové neosobní, tak všem, co mě tak oslovují, říkám, aby mi říkali „Bella“. Žiji v Ellenstburgru, je to takové malinké městečko, ve kterém se zná každý s každým.

Jak už jsem řekla, dnes slavím své sedmnácté narozeniny. Dneska je sobota 26. července. Rychle jsem vstala a šla do koupelny, kde jsem strávila asi 20 minut ve sprše, a pak ještě nějaký čas u čištění zubů. Koukla jsem na sebe do zrcadla a znovu se udivila barvě mé pleti. Byla tmavší, než ostatních lidí tady ve městečku. Úplně stejnou měl i můj zesnulý otec. Pár holek ve škole mi záviděly tak krásně opálenou pleť, ale vždy jim vysvětluju, že takhle snědá jsem už od narození a ony mi to závidí. Vážně nechápu proč.

Z koupeny jsem zmizela zase v pokoji. Našla jsem tam nějaké modré triko a modré kraťasy, a tak sem si to oblékla. Nevím proč, ale tahle barva se mi líbí nejvíce. Vyběhla jsem rychlostí blesku z pokoje, ale před schody jsem se prudce zastavila, protože se znám a vím, jak bych "došla“ dolů. Nejspíše po zubech. Jsem totiž mírně nešikovná po mamce. Mamka se svou šikovností je snad tisíckrát horší, než já. Já mám alespoň trochu šikovnosti po tátovi, ale stejně by se mi něco, pomocí nešťastné náhody, mohlo stát.

Pomalu jsem sešla schody a uvítal mě pohled na nádherný dort. No jo, je výhoda mít mámu kuchařku. Mamka stála vedle dortu opřená o stůl a usmívala se na mě, jak sem scházela ze schodů. Když jsem stála na pevné podlaze, rozeběhla sem se k mamce do připravené náruče.

„Všechno nejlepší, Bello,“ pošeptala mi do ucha.

„Děkuji, jsem ráda, že tě mám. Nevím, co bych si bez tebe počala,“ usmála jsem se na maminku, které tekly slzy dojetím. Odtáhla jsem se a podala mamce kapesník

„Děkuji, taky tě mám ráda a moc.“

Dopoledne jsme s mamkou oslavily mé narozeniny a já ji přemluvila, abychom jely společně večer do Seattlu do kina. Máma sice vydělávala tak akorát, aby nás dvě uživila, ale táta ještě předtím, než se mu stala ta nehoda, koupil luxusní auto Volvo S80 v černém provedení.

Okolo šesté hodiny večer jsme se s mamkou začaly převlékat do večerních šatů. Já měla fialové a bohužel k tomu byly i boty na podpatku. Mamka měla černé a k tomu také boty na podpatku. V půl sedmé jsme vyjely z domova. Mamka mě tentokrát nechala řídit, prý protože mám narozeniny. Jela jsem dost rychle, ale snažila jsem se udržet v mezích normy (jak já nesnáším omezení). Miluji totiž rychlou jízdu, je to docela dobré odreagování. Do Seattlu jsme dojely asi za půl hodiny. Vystoupily jsme před kinem a vešly dovnitř. S mamkou jsme se shodly, že se koukneme na nějaký ten horor o upírech.

V kině panovala napjatá atmosféra, ale já byla naprosto klidná, upíři přece neexistují, tak proč panikařit. Neustále jsem však na sobě cítila nějaký pohled, ale neodvážila jsem se otočit. Když film skončil, neustále jsem měla divný pocit, že mě někdo pozoruje, ale nikoho sem neviděla, tak sem to nechala být. Vyšly jsme s mámou z kina a vydaly se k autu. Bohužel jsme parkovaly trochu od kina, tak jsme musely projít parkem, kde bylo jenom pár pouličních lamp. Když v tom nás zastavil jeden galantně vyhlížející chlap.

„Promiňte,“ řekl chlap a podíval se nejdřív na maminku a potom na mě. Ve chvíli, kdy to udělal se také nadechl a zatvářil se na mě pohrdavě jako kdybych smrděla.

To jsem vůbec nechápala, protože jsem se koupala ještě před cestou do Seattlu. Když se na mě ten chlap znovu podíval, vyvolal ve mně ten samý pocit jako v tom kině. Chvíli sme ho s maminkou pozorovaly a čekaly až promluví, tak začala mamka:

„Ano? Co potřebujete?“ zeptala se slušně a já jsem v tu chvíli ucítila ten smrad z něj. Smrděl jako rez a sůl, ale bylo tam přimícháno. Naklonil se dopředu, takže na něj úplně dopadalo světlo z lampy. Měl neuvěřitelně bledou pokožku a takové narudlé oči. Byl asi 190 cm vysoký, a když promluvil, znělo to jako zvonkohra.

„Protože mám hlad.“ A přitom se lačně kouknul na mojí mamku. Nyní vyšel do světla lampy úplně.

Okamžitě jsem zalapala po dechu, byl to totiž podle všeho upír.

Ale vždyť upíři neexistují, hádala sem se v duchu a sledovala, jak upír přistupoval pomalu k mamince. Jakmile máma uviděla, jak se k ní blíží, začala velmi hlasitě křičet. Nekřičela však dlouho, upír zrychlil tak, že jsem viděla pouze šmouhu. O zlomek vteřiny později jsem slyšela, jak něco křuplo a maminka přestala křičet.

On jí zlomil vaz. V tu chvíli mi došlo, že to bude nejspíš můj konec. Upír přiložil mamince na krk své zuby a začal ji sát. Já se začala neuvěřitelně klepat, ale nebylo to strachy, nebo zimou, bylo to jím, tím upírem, tím pachem, co z něj vyzařoval.

Když upír dopil mou mrtvou maminku, znovu se podíval na mě a jeho oči byly už sytě červené. Usmál se, když viděl, jak se klepu. Asi mu to udělalo radost. Nejspíš si myslel, že je to strachy. Zavrčel na mě a mě se při tom zvuku vnořila myšlenka na velmi vzdálené dětství, tenkrát to bylo v mnohém podobné.

Běhali jsme s tatínkem a maminkou po lese, všude bylo nádherně. Les krásně voněl a třpytil se od rosy, která tam ještě ležela. Z ničeho nic jsme za námi uslyšeli zavrčení a všichni jsme se naráz otočili. Stál tam muž asi 190 cm vysoký a velmi bledý. Vypadalo to, jako kdyby nás chtěl sníst. Koukla jsem se na tatínka, jenže ten se kouknul na maminku. Musel to být nějaký signál, protože mi maminka přikryla svými prsty oči. Maminka ale nedržela prsty u sebe, takže jsem viděla tatínka, jak se začal celý klepat a po chvilce vyskočil do vzduchu. Ozvalo se dost nechutné křupnutí a na zem dopadl zlatohnědý, vysoký vlk. Rozeběhl se proti muži a ten neuvěřitelně rychle zmizel. Maminka na nic nečekala a utíkala domů... Tady vzpomínka skončila.

Zapomněla jsem na to, protože jsem byla moc malá a nebyl ani důvod se strachovat, že ho uvidím ještě jednou. Ale chyba lávky, teď tu stojí přede mnou upír, který vypadá stejně jako ten muž ze vzpomínky. A ještě jeden rozdíl, klepu se já a ne tatínek. Upír se naklonil směrem ke mně a skočil mi po krku. Chtěla jsem začít křičet, ale ucítila jsem velmi nepříjemný pocit, když se mi zakousl do krku. Cítila jsem pouze to, jak ze mě pomalu uniká život.

Autor: Fiflip9742 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Boj o život 1. kapitola: