Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Boj o život 5. kapitola

30.09.2010 (21:45) • Fiflip9742 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 857×

Špatný vtip

Zastavila jsem před domem. Rozhodla jsem se, že ještě před tím, než si půjdu lehnout, si půjdu zalovit. Už dlouho jsem nespala, celých 24 hodin, ale mé tělo vůbec nepocítilo únavu.

Místní les byl velmi rozlehlý a bylo tu mnohem více zvířat na výběr. Běžela jsem na sever. Zastavila jsem se asi o deset kilometrů dál, abych měla jistotu, že tu nebudou žádní turisti a pustila se do lovu. Zvolna jsem se nadechla a cítila vůni krve, která nevoněla jako ti jeleni, tohle muselo být něco lepšího. Rozběhla jsem se za tou vůní a po pár vteřinách jsem viděla zvíře, kterému vůně patřila. Vůně patřila pěkné, pískově zbarvené pumě.

Vypadalo to, že puma je taky na lovu, ale nejspíš nemohla najít žádnou kořist. Nakrčila jsem se k výpadku a skočila. Letěla jsem vzduchem a dopadla těsně vedle pumy. Pumička se evidentně lekla, protože na mě vylekaně zasyčela a dala se na útěk. Dala jsem pumičce chvilinku náskok, abych se pobavila znovu jejím vylekaným zasyčením. Běžela jsem za pumou pomalu, abych ji zbytečně nezabila tím, že dostane infarkt.

„Či, či, či, či, čí. Micinko, pojď k mamince,“ volala sem za ní a vážně se divila, že pumička nezastavila. Zrychlila jsem, abych Micince ušetřila trápení, a skočila jí po krku. Krev pumy byla lahodnější než krev jelena. Pálení v krku povolovalo s každým dalším douškem krve. Pumu jsem měla za dvě minuty úplně vypitou. Vykopala jsem pumě hrob a dala ji do něj. Zasypala jsem hrob hlínou a postavila jsem na něj kámen. Nevěděla jsem, jak budou mé nehty pevné, ale do kamene jsem vyryla.

Zde leží náš jediný domácí miláček, Micinka.

Povedlo se mi to vyrýt do kamene a ani si u toho nezlomit nehet. Otočila jsem se směrem k domovu a rozeběhla se rychlostí rychlejší než vystřelená kulka. Běžela jsem ale jen pár vteřin, protože mě do nosu udeřilo hned několik vůní najednou. Jahody, šeřík, med, cedr, to byly ty vůně, co mě přinutily zastavit. Chvilku jsem přemýšlela a rozhodla jsem se, že se po té vůni vydám, ale nejdřív se domů doběhnu převléknout.

Doběhla jsem před dům a skočila do svého otevřeného okna v pokoji. V tom mě napadla jedna šílenost, nebudu se převlíkat, já se svléknu a poběžím jako vlk. Vzala jsem do ruky nějaké tepláky a tričko a vyskočila opět oknem. Přišlo mi zbytečné zdržovat se scházením ze schodů. Tepláky s tričkem jsem s položila mezi stromy a rozeběhla se k místu, kde jsem ucítila ty vůně. Běžela jsem co nejrychleji. Chtěla jsem totiž zkusit proměnit se v běhu.

Začala jsem se soustředit na přeměnu a jen jsem to domyslela, letěla jsem vzduchem a ozvalo se to, mně známé, křupnutí. Dopadla jsem na zem a ještě zrychlila. Dorazila jsem ke stopě, která se stáčela na východ, a tak sem se znovu rozeběhla na východ. Běžela jsem asi dvě minuty a pak jsem spatřila anděla. Vysoký, bronzové vlasy, dokonalý obličej a k tomu ta vůně. Zarazilo mě, že neslyším jeho srdce. Našpicovala jsem co nejvíce své dlouhé uši, ale nic sem neslyšela. Podívala jsem se do jeho tváře a velmi prudce jsem sebou trhla, když mi došlo, že ten anděl je upír. Nedopatřením jsem šlápla na větvičku a upír s dokonalou tváří se na mě prudce otočil. Na nic jsem nečekala a okamžitě se otočila a utíkala, co mi nohy stačily. Běžela jsem rychleji než kdy předtím. Ohlížela jsem se, jestli za mnou neběží, ale nikoho jsem neviděla. Doběhla jsem k mému domu a prudce se přeměnila zpátky. Převlékla jsem se do připraveného oblečení a zalezla do domu. Po půl hodině, co jsem kmitala očima po lese a po nebezpečí, jsem usoudila, že bych se mohla jít naložit do vany.

V horké vodě jsem strávila asi dvě hodiny, ale uklidnění mi to nepřineslo. Právě naopak, uvědomila jsem si, že u toho upíra jsem cítila jen jednu vůni a to vůni jahod, co byly ty ostatní vůně? Další upíři? Těmito otázkami jsem se zabývala nejdéle a pak mi také došlo, že ty vůně jsem cítila ve škole. Takže se s nimi nejspíš zítra uvidím. Proč já musím mít takové štěstí? Odešla jsem do pokoje a lehla si do postele. Převalovala jsem se už hodinu a půl a ne a ne pocítit únavu. Po další půl hodince mě přestalo bavit jen tak ležet v posteli, a tak jsem sešla do přízemí ke klavíru.

Na klavír jsem se učila, když mi bylo 8 let a umím na něj i dnes. Vlastně jsem nepřestala hrát, a tak nebylo co zapomínat. Neměla jsem vůbec náladu na nějakou veselou písničku a tak jsem si sedla ke klavíru a začala hrát píseň, kterou jsem se naučila, když se tatínek jednoho dne už nikdy nevrátil domů. Hrála jsem asi tak dvě hodiny samé smutné písničky, když jsem uslyšela, jak někdo přešel po trávníku před domem. Pomalu jsem vstala a šla se kouknut, kdo tam je. Došla jsem k prosklené stěně a začala pročesávat očima les. Někde v duchu jsem tušila, kdo v lese bude. A nespletla jsem se. Byl tam, stál schovaný za pár stromy, sice jsem ho viděla, ale nechtěl se prozradit, a tak jsem pátrala dál.

Otočila jsem se k němu zády a šla ke klavíru. Sedla jsem si na židličku a začala hrát písničku, která mě jako první napadla. Rozhodla jsem se, že mu nakouknu do hlavy, a tak jsem taky udělala.

* „Kdo to je? Hraje tak nádherně, ale je tu problém, já neslyším její myšlenky. Kdybych neslyšel její srdce, tak bych řekl, že je upír. Srdce... může bít nějakému člověk takhle divně?“

Dohadoval se tam se sebou, dokud jsem nedohrála. Zahrála jsem si na člověka a zívla, tím jsem se taky nadechla. Ucítila jsem jeho vůni. Vůně jahod mě přiměla otočit se. Pokusil se velmi rychle zmizet, ale já ho přesto viděla. Otočila jsem se zpátky ke schodům a vydala se do postele. Ulehla jsem do postele a ztuhla, aby to vypadalo, že spím.

Do rána jsem neusnula a došlo mi, že upíři nejspíš nemusí spát vůbec. Vstala jsem z postele a vydala se do koupelny. V koupelně jsem nestrávila moc času, jen učesat, vyčistit si, už tak dost bílé, zuby a nasadit kontaktní čočky.

Sešla jsem dolů ke klavíru a jen tak si zmáčkla nějaké tóny. Tóny se rozezněly po celém domě a já byla šťastná, že jsem v tomto domě. Vzala jsem si tašku do školy a vydala se k autu venku. Pro jistotu pomalu jsem se rozjela po příjezdové cestičce k mému domu. Chtěla jsem vjet na pevnou asfaltovou cestu, jenže se přede mnou vynořila dvě luxusní auta. Zprudka jsem dupla na brzdu a koukla se na projíždějící řidiče. Zase ten upír, řídil naprosto stejné auto jako já, akorát ve stříbrné barvě.

Druhé auto byl červený mercedes, ten řídila nějaká bloncka - nejspíš další upír. Vjela jsem za ně a zařadila se za kolonu. Musel na nás být nejspíš docela zábavný pohled. Tři naprosto luxusní automobily, vpředu Volvo stříbrné, uprostřed Mercedes červený a na konci Volvo černé. Dojížděli jsme na parkoviště, a tak se naše slavná kolona rozpustila. Ten upír a ta bloncka zaparkovali mezi školou a lesem. To já sem si vybrala místo daleko od nich, co nejblíže lesu. Z těch dvou aut vylezlo dohromady pět krásných andělů. Ve skutečnosti však upírů.

Na parkovišti jako by se zastavil život a všechny pohledy se stočily k nim. No super, jak asi budou reagovat na mě? Řekla jsem si a vystoupila z auta. A pravda byla taková, že to bylo ještě horší. Dívali se na mě dva druhy pohledů. Jeden závistivý a druhý zaujatý. Závistivý měly holky a zaujatý kluci, jak si mě prohlíželi - div jim nevypadly oči z důlků. Rozhodla jsem se je ignorovat a opatrně se nadechla. Nebylo to tak hrozné, a tak jsem šla do školy. Koukla jsem se na můj rozvrh a vydala se na první hodinu, na angličtinu.

První hodina byla celkem klidná, musela jsem se jenom představit a pak jsem si sedla do nevzdálenějšího rohu k oknu. Nikdo mě neotravoval. Teď mám druhou hodinu, matematiku. Vešla jsem do třídy a skoro se zastavila půlce kroku. Seděla tam jedna z těch upírek.

Byla taková malá, vlasy rozčepýřené jako kdyby si je po spaní neučesala. Koukala jsem na ni pouze dvě vteřiny, protože za mnou do třídy prišel učitel. Šla jsem k jeho stolku a dala mu potřebné papíry, aby mi je podepsal.

„Á, máme tu novou žačku. Tak se nám představ,“ pronesl učitel moc nahlas a veškerá pozornost se upřela na mě. Koukla se i ta upírka, co seděla v jedné z posledních lavic. No bezva. Pomyslela jsem si a stoupla si před třídu.

„Dobrý den, jmenuji se Isabella Swan, ale radši jsem, když se mi říká Bella. No, to je asi všechno, co o mně musíte vědět,“ řekla jsem trochu otráveně.

„Hmmm, tak si jděte sednout do lavice, buď ke Cullenové nebo k Angele." Cullenová, ta upírka seděla vzadu u okna a dívala se na mě přátelsky. Před ní seděla jedna holka, nejspíš Angela, a vypadala jako ta žena, co mi ukazovala dům. Rozhodla jsem se pro Cullenovou, nechci ohrozit život Angely. Šla jsem k poslední lavici a oči upřené na své nohy.

„Smím?“ zašeptala jsem sotva slyšitelným hlasem, který by sice člověk slyšel, ale moc by mu nerozumněl.

„Ale jistě, já jsem Alice Cullenová. Omlouvám se za bratra a sestru, bylo to nevychované, ale  oni rádi závodí.“ Její hlas byl jako zvonečky.

„Ne, to je v pořádku,“ odpověděla jsem klidným hlasem. Učitel začal vykládat látku, a tak jsme zmlkly. Alice byla příjemná na upíra, ale stále jsem u sebe cítila nějakou averzi proti nim. Na další hodině jsem seděla s Angelou, která byla stejně příjemná jako její máma. Myslím, že jsme se docela slušně poznaly a skamarádily.

Hodina těsně před obědem byla asi nejhorší. Seděla jsem totiž s Jessicou. Byla šíleně ukecaná a nevnímala ani to, že jsem na ni velmi potichu vrčela. Nechápala jsem jak, ale přežila jsem i čtvrtou hodinu a šla jsem na oběd, abych nepůsobila dojmem, že nejsem člověk. Sedla jsem si se svou minerálkou a jablkem do zadního rohu jídelny. Měla jsem odtamtud výborný výhled na jídelnu. Seděla jsem asi dvě minuty a do jídelny začali vcházet další upíři.

V čele jejich průvodu jsem viděla vysokou blondýnu a hned vedle ní velkého svalnatého upíra s černými vlasy. Hned za ní šla Alice s jejím partnerem, o kterém mi říkala. Jasper, vypadalo to, že ho něco bolí. Byl to taky blonďák. A nakonec upír, který z nich byl nejhezčí. Jeho jméno mi Alice neřekla, protože jsem se neptala. Sedli si k jednomu z volných stolů a začali si povídat velmi potichu, aby to neslyšel nějaký člověk.

„Seděla jsem s tou Bellou. Nevidím její budoucnost, ale myslím, že to je člověk,“ pronesla Alice.

„Já nemůžu číst její myšlenky. Jaspere?“

„Nemůžu jí moc ovládat emoce, musím se hodně snažit, Edwarde. Nevím, já bych řekl, že je upírka, ale jistý si tím nejsem.“ Dohadovali se tam ještě nějakou dobu, ale to já už odešla na další hodinu.

Autor: Fiflip9742 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Boj o život 5. kapitola: