Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bolest a láska - 1. kapitola

07.07.2009 (16:00) • Lina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2838×

Smutek a pak smrt?

Dneska je ten den, kdy doma nemohu vydržet, má matka se z práce vrátila dříve a naříká tak, že mě to dohání k slzám. Rychle položím tašku ke dveřím a vyběhnu co nejrychleji před dům, kde se vydechnu, ale ne na dlouho, z domu se totiž ozval další bolestný nářek mé matky a já už ho nechtěla slyšet, rychle jsem vyběhla a v mém běhu mi byl přítelem ten nářek, který se postupně ztrácel se vzdáleností, ale ten tu bolest v jejím hlase už nikdy nevymažu z mysli, pořád ho ještě jí slyším. A proto ještě zrychlím, abych co nejdříve dostala na mítinku, abych se dostala do mého osobního světa, kde zapomenu, kde se vypláču a kde můžu naříkat i já, kde nemusím být ta silná já, poběžím na místo, které mi pomůže.

Vběhnu na mou louku, která je zrovna v rozkvětu, vše tu tak září, vypadá to tak šťastně, vše je krásně prosvětleno paprsky světla a proto to tu vypadá tak klidně, jako kdyby vůbec netušili co prožívám, jakou bolestí si procházím, jako bych to tady už tisíckrát nevyřvala na svět, jako by tahle louka už tolikrát neviděla moje slzy, které by tady mohli udělat každý den malé jezírko. Jako by ta louka vůbec nezažila ten příval mého smutku, který dokázal, aby se nebe zatáhlo a začalo z něj padat ty kapky smutku, dokonce i nebe pláče nad mým žalem.

A přesně i dnes začalo pršet, ty kapky padali po mých tvářích a mísily se slzami, se slzami, které mi měli pomoct se vyrovnat s tou bolestí v mém srdci, stou bolestí nad mou matkou která se každý den utápí ve vzpomínkách a zapomíná, že jsem tu i já, že je tu její dcera, která taky potřebuje utišit, dcera, která zažila tolik bolesti jako nikdo, která si protrpěla nářky, naprostý nezájem a nedostatek lásky od matky, ale to by nebylo nejhorší, musela si projít úplně sama ztrátou svého otce, kterou si uvědomilo až později, nikdo jí nepomohl, všichni na ní zapomněli, pro každého už byla přítěž a nikomu se nehodila, proto jí nechali samotnou, nechali ji napospas své bolesti, nechali jí samotnou a zapomněli na ní.

Pomalu jsem šla do středu louky, kde jsem se zhroutila na zem a začal do ní bušit a přitom jsem přemýšlela, proč to potkalo mě, vždy jsem se vždy chovala vzorně, pomáhala jsem matce, která o mě nemá evidentní zájem, která na mě zapomněla a která mě nemiluji, čím se si zasloužila tolik bolesti, čím jsem si to zasloužila.

Celý den na dešti jsem se utápěla ve vzpomínkách, které mi zbyli na mého otce, byli to krásné vzpomínky, tenkrát jsem si myslela, že mám vše po čem malé děvče může snít, byli jsme šťastná rodina, která se miluje, můj otec se mnou trávil mnoho času a má matka se na mě vždy smála a říkala jaký jsem její poklad. A pak přišel ten zlomový den, kdy u nás na dveře zaklepala policie a řekla nám tu strašnou zprávu, od té chvíle se z naší zbylé rodiny stala smutná a bolestná náhražka rodiny, která nedává najevo svoje city, stala se z nás jen těla bez duše, naše rodina už nikdy nabyla šťastná, už nikdy nebude.

Už se začalo stmívat a pořád nepřestávalo pršet, spíše se mi zdálo, jakoby ještě více zesílil, ale já se nezvedala, chtěla jsem tu dneska umřít, chtěla jsem, abych ta neskutečná bolest v mém srdci zmizela, aby zmizel, ten pocit nicoty a beznaděje, chtěla jsem konečně ukončit tu nesnesitelnou bolest, chtěla jsem pryč z tohoto světa, chtěla jsem zemřít a zapomenout, zapomenou na vše co mi způsobovalo bolest,chtěla jsem zmizet, chtěla jsem, abych už nic necítila, abych necítila prázdnotu, bolest, nicotu a poct, že mě nikdo nemiluje, chtěla jsem, aby můj život skončil teď a tady.

Stejně mě nikdo nebude hledat, nikdo po mě nebude smutnit, nikdo si na mě ani nevzpomene, každý buď zapomněl, že jsem nebo o mě neví a tak teď toužím po jediné a správné věci, která je pro mě reálná, toužím po smrti.

Postupem času začne nebe nademnou tmavnou a má mysl se vyprázdnila, už nemusí nad ničím přemýšlet, už také pochopila co je její osudem, už jen cítím jak mi tečou slzy po tvářích, slzy, kterých se chci tak zoufale zbavit, slzy, které prozrazují mojí slabost, prozrazují to, že jsem stále schopna prožívat tu bolest ze svého život, prozrazují, že se už je na mě té bolesti dost, že prostě víc už jí nezvládnu, že už nemám sílu na to tu být a s tou bolestí bojovat, teď už tu sílu nemám, dvanáct let jsem se držela, měla jsem totiž víru, ale dnes se ve mně něco zlomilo, zlomila se ve mně víra, že to bude lepší, konečně jsem si uvědomila, že nic nebude lepší, že vždy budu ta co se bude muset starat a trpět bolest, ta co nikdy nezažije lásku, vždy budu jen sama, bez nikoho.

Postupem času začal déšť slábnout a já cítila, že mé vědomí odchází s deštěm, pomalu, ale jistě jsem si byla vědoma, že můj krátký život se chýlí ke konci, který jsem si sama vybrala. Vybrala jsem si smrt, nejen proto, že jsem neměla sílu, ale také proto, že už jsem neměla smysl života, každý na mě zapomněl, vlastní matka mě nemiluje a život v bolesti už dál žít nechci, tak jakou jinou možnost jsem měla?

Naposledy jsem otevřela oči a uviděla jsem hvězdy, které se nademnou rýsovali, svítili na mě jako by říkali brzy se uvidíme. Jako by se dívali a čekali, čekali až se k nim připojí v jejich cestě.

A já jsem konečně začala věřit, že po smrti budu šťastná tam nehoře mezi těmi hvězdami, že tam najdu štěstí, že mě přivítají a já konečně potkám své otce, kterého jsem po dlouhé době chtěla vidět a poznat, třeba tam na mě mezi těmi hvězdami čeká. Se šťastním úsměvem na rtech jsem zavřela oči a čekala až můj čas nastane a já konečně půjdu tam kam patří a kde snad budu šťastná, tam, kde na všechnu tu bolest zapomenu a že konečně bude konec mého života.

Po pár minutách jsem začala cítit, že moje moje vědomí odchází a mé srdce bije slabě a pak jsem náhle uslyšela hlasy Thomasi pojď mi pomoct a to bylo naposled co jsem ten hlas anděla slyšela, protože jsem náhle ztratila vědomí…..

Pro vás napsala Lin

Autor: Lina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bolest a láska - 1. kapitola: