Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bonjour, ange de la mort 2.

07.01.2010 (16:45) • CamaroLex • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1754×

Edwardův pohled na věc:

Utekl jsem od rodiny s úmyslem se nechat zabít ve Volteře. Ale když jsem se dostal do sálu, neseděli tam tři vládci. Ale krásná dívka, podle očí vegetariánka. Sladce a něžně se na mě dívala a čekala až se trochu vzpamatuji. Podle představení se jmenovala Isabella. Hned mi stručně oznámila, že vládci se někde věnují svým nynějším drahým polovičkám. Nad tím jsme se oba pousmáli, pozvala mě na lov. Byl jsem než jsem sem vstoupil, ale okouzlila mě. Nemohl jsem jí odmítnout a tak jsem za ní šel jako beránek. Občas na mě laškovně mrkla a mě to zahřálo u srdce i když už několik desetiletí nebylo. Najednou se mi už nechtělo umírat. Když jsme si zalovili, šli jsme se pro jít. Nevím co jsem čekal, ale tohle rozhodně ně, skoro mi vynadala pro důvod mého úmyslu se zabít. Ale měla pravdu bylo by dětinské ubližovat své rodině a vzdát boj o lásku. Rozběhl jsem se tedy domů za svou rodinou, která momentálně bydlela ve Forks. Ale pořád jsem musel myslet na Isabellu…

Doma mě všichni přijali s otevřenou náručí, byl jsem rád a svého rozhodnutí jsem nelitoval. Trávil jsem teď veškerý čas se svou rodinou. Byl tomu již týden, co jsem se setkal s Isabellou a vrátil se z Voltery. Když přišel dopis, k našemu zděšení právě z Voltery. Bylo to adresované Carlislovi, dopis převzal a opatrně jej otevřel. Stálo tam:

Dne 25.6 se ve Volterském paláci koná ples, srdečně vás tím to Voltera zve a doufá, že se na slavnost dostavíte. O vaši přítomnost v paláci stojíme už 25.6 pro poklidné jednání o některých věcech.

Všichni jsme z toho byli dokonale zmatení, a měli jsme strach. Ale já se tam i přes to riziko hrozně těšil a doufal jsem, že pojedeme. Tetelil jsem se blahem a štěstím, že ji opět uvidím. Bože! Já se zamiloval, do Isabelly?! Začal jsem se rychle soustředit na svou rodinu.

 „Pojedeme tam?“ Ptal jsem se s hranou lhostejností.

 „Musíme, řekl pochmurně Carlisle. Takové odmítnutí si nemůžeme dovolit.“

 Tím se rozhodlo, byl jsem dokonale šťastný, už jen tři dny a uvidím ji.

 „Jdu balit.“ Zavýskla Alice a vyběhla nahoru, slyšeli jsme už jen otvírání a zavírání skříní ve všech pokojích.

 „Já obstarám letenky, pokud chceme jet normálně jako lidé a v klidu musíme vyrazit už zítra.“ Objasnila nám Esme a šla si pro telefon, za chvíli už volala na letiště. Jasper s Emmettem se chtěli nenápadně vypařit, ale Carlisle jim v tom zabránil s objasněním, že ho tu nenechají na pospas Alici a Rose, které už se dohadovali o výběru šatů na ples. Šel jsem si pro jistotu zabalit ještě jeden kufr podle svého uvážení. Do pokoje za mnou přišel Jasper.

„Edwarde, proč si tak šťastný, že pojedeme do Voltery?“ To mi nedošlo, Jasper cítil emoce kolem sebe. Muselo mu to být divné.

„Já se zamiloval Jaspere, to ona mi rozmluvila ten můj pokus o sebevraždu. K Arovi jsem se vůbec nedostal, vzala mě na lov a mluvili jsem o tom. A mě až tady ve Forks došlo, že jí miluju.“ Jasper se na mě usmíval od ucha k uchu.

 „Tak to ti přeju, bylo mi to divné. Vždycky jsem s tebe cítil takové zvláštní trápení. Ale poslední dobou s tebe sálá štěstí.“ Objal mě a vyšel z pokoje. Ten den utekl jako voda. 23.6 v noci jsme sedli na letadlo do Paříže. Odtud pak letadlem na soukromé letiště Volterského paláce. Bože jak já se na ní těšil.

Pohled Isabelly:

Hořela jsem nedočkavostí, zítra by měli přijet Cullenovi. Nemohla jsem se dočkat Carlisla, ale také jeho syna. Nevěděla jsem co se semnou děje a o mém lovu s Edwardem věděl jen Felix.

 „To mu se říká láska Bello.“ Dobíral si mě když mě přistihl netrpělivě chodit po pracovně.

 „Co ty o tom víš?“ Odbyla jsem ho a pokračovala v obcházení pracovny.

Z telefonu se ozvala Giana: „Přijeli Cullenovi, co mám dělat? Jsou na vašem soukromém letišti?“ No jistě Gianě končila pracovní doba, minuta před půl nocí.

 „Jdu, do recepce.“

Vyrazila jsem rychle do recepce, aby se taky prospala.

 „Vyzvednu je na letišti sama. Jenom ať mi vyparkujou Astona Martina a na letišti, ať je v mých garážích nechají si vybrat auta." Vyšla jsem před palác a tam už na mě čekala Jane, otevírala mi dveře od auta.

 „Díky Jane, prosím tě nech jim ještě připravit pokoje, než přijedeme.“ Jen pokývala hlavou na souhlas a odešla. Nastartovala jsem a motor tiše zapředl. Jela jsem rychle na letiště, Za čtvrt hodinky jsem byla na místě. Kromě Edwarda už všichni stáli spárovaní u vybraných aut. Vystoupila jsem a zamířila si to ke Carlislovi.

„Ahoj, Isabello, nečekal jsem tě tu. Něvěděl jsem, že dnes pro nás přijede královská dcera. Vzal bych si kravatu.“ Vtipkoval Carlisle a objal mě.

 „Jsem tak ráda, že jsi tady a tvoje rodina je tu stejně tak vítána.“ Mluvila jsem už i k ostatním. Vysoký svalnatý kluk s krásnou blondýnkou po svém boku se na mě díval dobráckýma očima s úsměvem od ucha k uchu, opíral se o mé Ferrari a pořád se u toho culil. Carlisle nás představil, začal tedy s ním.

„To je Emmett se svojí polovičkou Rose. U toho Maserrati stojí Alice v doprovodu Jaspera. Mě znáš a tohle je moje drahá polovička Esme. A támhle stojí Edward na něj auto nezbylo. Ale to nebude problém určitě se sveze s někým z nás.“ Až teď jsem si všimla jak mě Edward pozoruje.

 „No to rozhodně problém bude, v těch sportovních vozech vzadu moc místa není a na klín si ho asi nikdo nevezme.

„Máš nějaký nápad Edwarde?“ Chtěla jsem aby jel se mnou, ale nevěděla jsem jestli by chtěl a tak jsem mu chtěla dát na výběr. Přistoupil ke mně blíž, podle Carlisla asi až moc na to, že jsem ta královská dcera. Nenápadně si odkašlal, Edward se odtáhl a díval se mi do očí.

 „No kdyby ti to nevadilo, mohl bych jet s tebou ne?“ Carlisle se do toho vložil, než jsem stačila cokoliv udělat.

„No Edwarde myslím, že by nebylo vhodné, aby tě vezla Bella, když už nám tři auta poskytla.“ Otočila jsem se čelem k němu.

 „Ne, ne, to je dobrý svezu ho ráda. Chtěla jsem řešení a Edward mi ho poskytl.“ Usmála jsem se na všechny, Jasper měl úsměv od ucha k uchu a blaženě pozoroval mě a Edwarda to jsem nechápala. Přistoupila jsem k němu stejně blízko jako on předtím ke mně. Takže jsem měla rty jen kousek od jeho ucha. „Ale nepočítej s tím, že budeš řídit.“ Zašeptala jsem a přešla ke dveřím řidiče.

„Tak nasedat, pojedeme.“ Emmett nadšeně zahulákal a všichni nasedali do aut. Edward si sedl na místo spolujezdce a byl podivně nervózní.

„Neboj, jezdim jako šílenec.“ Dělala jsem si z něj srandu. Jen na mě zavrčel. To mu jsem se musela smát. Nastartovala jsem a sešlápla plyn až na podlahu. Plnou rychlostí jsem vystřelila okolo letištní haly , směr -Voltera. Ostatní , ale tak rychle nejeli. Tak jsem zase zpomalila, abychom je neztratili. Celou cestu jsme já ani Edward nic neříkali. Já nevěděla co a jemu se zřejmě nechtělo. Zapla jsem si tedy rádio a soustředila se na řízení.

Po malé chvilce cesty náš začalo předjíždět Ferrari. Emmett na mě z okýnka mával a naznačoval závody. To se mi líbilo, jedním gestem jsem souhlasila a znovu sešlápla plyn na plno. Auto vystřelilo jako šipka, ladně jsem objížděla další účastníky provozu a zanedlouho jsme se ocitli před branami Volltery. Rychle jsem zaparkovala a když přijel Emmett vyskočila jsem s auta a radovala jsem se z vítězství. Emmett nad tím jen kroutil hlavou, ale než jsem se nadála objímal mě svými mohutnými pažemi a mával se mnou jako s Jojem.

 „Teda Bello, ty si pěkný kvítko, tady bude ještě sranda.“ Divil se Emmett, když přijel Carlisle, zhrozil se. Podle myšlenek , které jsem zachytila se bál Ara. Smáli jsme se s Emmettem na celé kolo, když se do toho opět vložil. „Emmette, no tak pusť ji. Přece jen jsme tu hosté.“ Rozpačitě koukal na Emmetta stále mě ještě držícího ve své náruči.

„Emme, prosím tě pusť mě, musím si s Carlislem vážně promluvit.“ Řekla jsem vážně s neochvějnou autoritou. Emmett mě ještě objal a pustil mě na zem.

 „Felixi, Demetri,“ zavolala jsem směrem k paláci. Během vteřiny stáli po mém boku a Carlisle se zhrozil. On si snad myslel, že jsem je zavolala na ně.

„Odveďte hosty do sálu, Carlisle, Esme. Prosím následujte mě.“ Ten Carlislův strach už mě nebavil. Rozhodla jsem se mu učinit přítrž. Vedla jsem je chodbami paláce do pracovny. Posadili jsem se a já začala. „Chápu, že ze mě máte strach a bojíte se o svou rodinu, ale naprosto zbytečně. Jsem ráda, že si s nimi rozumím. Jste moji hosté, a tebe Carlisle beru jako přítele. Tak přece nebudu ohrožovat tvou rodinu, nemyslíš?“ Bylo na něm vidět jak si oddychl vstali jsme a já přešla ke dveřím. Vzala si svůj plášť. Usmála jsem se na Esme. ,,Teď vás i vaší rodinu zavedu do pokojů.“ Mateřsky se na mě usmála objala mě.

 „Děkuju.“ Řekla jsem jí a vedla je do sálu. Tam už všichni netrpělivě čekali. „Teď vás zavedu do pokojů.“ Vyšla jsem kolem recepce. Přímo do křídla určeného Cullenům. „Takže, tady máte pokoje, ten úplně na konci chodby sousedí s mou pracovnou a tam trávím většinu času, takže kdybyste něco potřebovali tak mi dejte vědět. Buďto přijďte za mnou nebo to řekněte Gianě v recepci ona už to zařídí.“ Všichni se začali rozcházet do svých pokojů až na Alici. „Potřebuješ něco?“ Obrátila jsem se na ní.

„Ehm, no vlastně ano. Můžeme opustit palác?“ Usmála jsem se na ní, její rozpaky mě sice bavily, ale bylo mi to líto.

„Jistě, jenom dodržujte zákony, tady je to těžší. Je léto a tou dobou je skoro nemožné vycházet z paláce. Díky přes den téměř všudy přítomnému slunci.“ Zamyslela jsem se, jestli je to všechno, ne, nebylo. „To mi připomíná, Carslisle ta konference kvůli níž jste měli přijet už dnes se přesune. Proběhne až po plese, vládce má pocit, že na plese se to všechno vyřeší. Edwarde, prosím tě, až se zabydlíš tak za mnou přijď do pracovny. A večer vás vezmu na lov, dorazí Heidy a to není moc příjemné, takže na tu dobu opustíme palác.“ Všichni přikývli a já se odebrala do své pracovny.

 Prosím zanechtě komentík, děkuji všem kdo si to přečetli minule a tak učinili.

                                                                                                                       CamaroLex

 Povídky od CamaroLex

Autor: CamaroLex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bonjour, ange de la mort 2.: