Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bonjour, ange de la mort - prolog + 1. kapitola

Chodím po našem sídle a přemýšlím, proč zrovna já musim být zavřená v týhle díře a vládnout, tak ono to zas tak moc velká díra nebyla. Ale mě nebavilo starat se pořád jen o moc, moc, moc aby byla změna tak moc a zabíjení. Jo přesně tak uhodli jste! Jmenuju se Isabella Volturi a vládnu.

Můj otec byl Aro Volturi. Snad každý den své existence mi strýček Markus opakuje:

„Tvůj otec byl hrozný neřád, ale jednu věc udělal dobře. Umřel a nechal nám tu skvělou vládkyni. Myslím, že tím si to u všech tak nějak vyžehlil, immemoriam řekl bych.“ Nad tímhle faktem se vždy musím smát, já ho taky neměla ráda. Ale to, že jsou mu všichni vděční, že umřel, protože sem k vládě přišla já mě dostávalo do kolen. No vládnu už sto let, je mi 120. Prakticky vzato můj otec nebyl Aro, ale proměnil mě protože se mu zrovna nechtělo mě zabít a přijal mě díky mému talentu. A to byla další věc kterou jsem nesnášela. Tu jeho sběratelskou vášeň, myslel si, že moc je všechno a on musí dostat všechno, co si řekne. Byl jak malý děcko v hračkářství.

Já se na rozdíl od něj snažím vládnout v míru, jistě, že taky ničím ty zlobivé upíry a dávam pozor na fungování řádu. Ale svými sběratelskými vášněmi nezastrašuji ostatní a snažim se i pomáhat a nejen ničit. Vláda „tří bratrů“ se rozpadla po Arově smrti. Od té doby vládnu já a za mnou aby se neřeklo sedí strýčkové Markus a Caius. Markus bere všechno uvolněně až znuděně, za to Caiusovi není proti srsti si pořádně rýpnout nebo říct na plný pecky co se mu nelíbí, ale tím, že se v kruhu zasvěcených vzdali vlády mu to je stejně houby platný.

Kapitola 1. – Život přece stojí za to! Smrt nic neřeší.

Bylo léto, tady ve Volteře pro mě nejhorší období, svítí sluníčko a tak na lov můžu jen v noci. Jsem něco jako vegetarián, nebaví mě pít krev, když se kolem mě rozléhá křik mé oběti. Lidi prostě nelovím, stačí, že musim zabíjet upíry.

K vegetariánství mě přivedl Carlisle byl tu těsně před tím než se Aro nechal kvůli svojí paličatosti zabít. Tenkrát si Carlisla zavolal na kobereček kvůli jeho rodině, Carlisle jako upír nesnášel násilí a Aro se ho bál kvůli jeho velké rodině. Směšné, jeho rodinu jsem nikdy nepoznala, ale byla jsem ráda, že je Aro nestačil zničit. Cullenovi tak mým příchodem k vládě získali volnost a nemusí se bát, že by je navštívila garda. Carlisle vlastně ještě ani neví, že je Aro mrtví a že vládnu já. To se musí změnit, uspořádám ples a Cullenovy nesmí chybět, musím si s Carlislem stejně promluvit. Tak aspoň, že tento den nebude dalším promrhaným mé existence.

Z mého přemítání a toulání se chodbami Volterského paláce mě vytrhla Giana, zrovna když jsem procházela kolem recepce. „Paní,“ oslovila mě. „Ano Giano?“ Vždy když jsem jí oslovila jménem sebou trhla a nervózně těkala pohledem po místnosti. „Přišli vám nějaké dopisy.“ Povzdechla jsem si. „Ach, ano jako každý den. Pošli Demetriho nebo Felixe ať mi to dají do mé pracovny.“ Už jsem chtěla odejít, když jsem si vzpomněla na ten ples. Otočila jsem se na podpatku a šla zpět na recepci. „Uspořádá se za dva týdny tady v paláci ples. Pošli někoho, kdo to z organizuje ať za mnou okamžitě přijde do pracovny.“

Gianu jsem taky nechápala, byla člověk a u nás na recepci byla jen proto, že se chtěla stát upírem. Ale já už upírskou rychlostí spěchala do své pracovny. Příjezdu Cullenových jsem se už nemohla dočkat. Hlavně tedy Carlisla byl můj přítel. Ostatní jsem neznala, ale pozvala bych je stejně Carlisla a jeho rodinu jsem si vzala pod svá ochranná křídla když Aro umřel, a tak jsem chtěla poznat koho to vlastně ochraňuju. Před pracovnou už stepovali Felix s Demetrim.

„Ahoj, copak, že jste tu oba? To jste ty tuny dopisů museli vzít dva?“ Zubila jsem se na ně. Felix se na mě zašklebil. „Ne, to zrovna ne. Ale já přinesl dopisy a Demetri bude organizovat ten ples. Čekám tu, protože bych se chtěl taky zapojit.“ Odemkla jsem dveře a vedla je dál. Posadila jsem se za velký dubový stůl. Oni si sedli naproti mně.

„Drahý Felixi, samozřejmě, že se mužeš zapojit. Aspoň nebude mít Demetri tolik práce a bude mít víc času na Jane.“ Zase jsem se na ně zazubila, Demetri na se na mě zašklebil a škádlivě zavrčel. „Za to nemůžu, jsem zamilovanej.“ Culil se jak měsíček. „Tak dost srandiček pánové začneme. Dejte mi ty dopisy.“ Demetri mi podal tři dopisy, dva byli jako vždy od zvědů, kteří dnes přivedou zase někoho komu nevoní pravidla. Ale třetí měl pečeť rodu Cullenů. Otevřela jsem ho a potvrdila se má domněnka. Carlisle opravdu nevěděl, že sem u moci. V dopise oslovoval Ara. Zatím jsem ho odložila na stůl. I když jsem hořela zvědavostí. „Demetri ty zařiď občerstvení a hudbu, krev samozřejmě v lahvích a mimo mě tu budou i jiní vegetariáni. Vezmi to na vědomí. Felixi ty rozešli pozvánky a připrav sál ples se bude konat za dva týdny. Takže do práce. Nějaké dotazy?“ Felix, no to mě mohlo napadnout. „Jaký si přeješ styl, já bych to tentokrát hodil na dnešní dobu ovšem s klasickou hudbou.“ „Kluci, znáte mě, udělejte to velkolepě a zároveň diskrétně ať je to dokonalé.“ Oba si povzdechli a odešli. Vrhla jsem se po dopise:¨

Vážený Aro, Dovol mi požádat tě o laskavost, můj syn Edward se rozhodl skoncovat se životem. Prý proto, že už odmítá existovat sám a bez lásky. Chce tě tedy požádat o smrt. Měl by k tobě dorazit, během příštích dnů. Prosím tě nevyhov mu za žádnou cenu a pošli ho domů i kdyby ho sem měla dovézt garda.

Tak tohle mě zaskočilo, mě to taky nebavilo být tu sama jako kůl v plotě. Ale tím, že se zabiju tomu přece nepomůžu. Zvedla jsem telefon a začala volat na recepci. „Giano?! Prosím sežeň mi Felixe ať za mnou okamžitě přijde a kdyby přišel sám nějaký neznámí upír chci být okamžitě informována za jakých koliv okolností.“ „Ano hned ho tam pošlu.“ Ozvalo se z mikrofonu a já zavěsila. V zápětí přede mnou stál Felix. Nade piš mi teď hned a tady obálku na pozvání pro Cullenovi.“ Felix byl zmatený, ale v momentě mi obálku podával. Pozvánku pro ně jsem se rozhodla nadepsat sama na Carlislovi mi opravdu záleželo, pozvánku jsem strčila do obálky, zalepila a plácla na to pečeť Volltery.

Rozdrnčel se telefon. „Paní, právě přichází ten upír chce mluvit s Arem.“ Zamyslela jsem, to bude nejspíš Edward, od doby co jsem si přečetla ten dopis uběhlo už skoro 24 hodin. „Dobře nic mu neříkejte a pošlete ho do přijímacího sálu, strýčky nevolej, u tohohle nemusí být.“ Šla jsem se převléct do Volterského oblečení. Přece jen, kdybych šla rozhodovat o jeho životu v teplákách asi by se mu to moc nelíbilo. Vzala jsem si černý korzet, temně černé rifle a svůj černý plášť. V sálu jsem byla zrovna když jsem slyšela přibližující se kroky. Rychle jsem zavřela zadní východ a dosedla na trůn právě když někdo bral za kliku. Do sálu vstoupil krásně vypadající upír se zlatýma očima, jo tohle jen Edward. Umím komunikovat v myšlenkách a lusknutím prstu vytvořit oheň, ale to je nepodstatné Edward vešel do sálu. Podle jeho myšlenek byl zmatený. Čekal tu „velkou trojku“ a místo toho sou tu jen tři prázdný trůny a před ním stojí nějaká holka. Přestala jsem ho poslouchat, nerada lezu někomu do hlavy. Ale z jeho myšlenek jsem stačila vyčíst, že Carlisle se nemýlil, opravdu přišel jenom proto, že ho svět bez lásky nebavil. Nevěřícně na mě koukal a jeho pohled nevím proč ztmavl.

„Zdravím, jsem Isabella.“ Nevěřícně pokýval hlavou. Natáhla jsem k němu tedy ruku. „Ehm, ahoj. Jsem Edward.“ Ne tomuhle se nechtělo umřít, jen to ještě nevěděl. Nechtěla jsem aby věděl, že teď tu vládnu já. Chtěla jsem si na plese vychutnat moment překvapení. Takže jsem musela být trochu drzá. „Nezašel by sis se mnou zalovit? Naši vládci o tobě zaprvé ještě neví a za druhé jsou teď příliš zaneprázdněni na to aby se někdo odvážil za nimi jít a vyprávět jim o tobě.“ Laškovně jsem na něj mrkla. „Vypadáš hladově.“ Usmál se na mě a přikývl. „Dobře, venku už se stmívá, takže asi můžeme vyrazit. Ukážeš mi tady nějaké dobré místo?“ Mrkla jsem na něj a vydala se kolem recepce ven. „Jasně.“ Proběhli jsme zadními uličkami městem do lesa a vydali se každý svou cestou si zalovit s tím, že se sejdeme za hodinu. Čekala jsem na Edwarda, když se vynořil zpoza stromů a zaujatě si mě prohlížel.

„Nepůjdem se projít? Je to dobrý na spalování kalorií po tak vydatném jídle.“ Pousmál se a přikývl, já bych se do toho umírání taky nehnala. Normální lidskou chůzi jsem se vydali pomaloučku zpět do Voltery. „proč si vlastně přišel? Sem se nikdo moc dobrovolně nehrne.“ Zamyslel se. „No, přišel jsem požádat vládce o smrt.“ Vykulila jsem na něj oči, rozhodla jsem se to hrát, jako že o ničem nevím. „Proboha proč?“ No už mě nebaví plácat se věčností bez lásky.“ Povzdechl si a já na něm viděla, že ho to opravdu trápí. „Ty nemáš rodinu? Nebo přítelkyni?“ zakroutil si sám pro sebe hlavou. „Mám velkou rodinu, ale schází mi můj osobní anděl, bez něj mě to nebaví. Sice jsem ještě s nikým nebyl, ale stejně cítím, že mě půlka chybí.“ Pousmála jsem se pro sebe, všiml si toho a nevěřícně na mě koukal. „To nic, já jen, když cítíš , že tě kus chybí, tak jak to můžeš vzdát. Sakra bojuj o tu lásku. Smrt přece nic neřeší.“ Jemně jsem na něj zvýšila při těch slovech hlas a jemu se v očích zablýsklo odhodlání. „Máš pravdu, a navíc co moje rodina. Vrátím se domů. Děkuji za tu lekci.“ Objal mě a rychle utíkal pryč. Já se vrátila zpět do paláce spokojená s výsledky svého počínání. Ples se každým dnem blížil.