Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Božská Bella - 2. kapitola

06.06.2011 (18:45) • NissiBell • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 3576×

2. kapitola

Po mnoha hodinách jsem opět začala přicházet k vědomí. Neotevírala jsem oči, jen jsem naslouchala okolním zvukům. Byly slyšet tiché hlasy a stálé a otravné píp, píp, píp!

Nabrala jsem vzduch do plic a dlouze vydechla.

Po dalších mnoha „Píp!" jsem konečně od sebe odlepila těžká víčka.

„Ach, konečně jste se probrala, slečno. Už jsme začínali mít starost, v kómatu jste byla celý den," hustil do mě nějaký muž. Zmateně jsme zamrkala.

„Ehm, můžete mi říct, kde to vlastně jsem?" zeptala jsem se toho muže. Chápavě se na mě usmál.

„Jste ve zdejší nemocnici, ve Forks. Měla jste štěstí. Avšak nějakou dobu si vás tady necháme na pozorování," mluvil ten muž.
„Na pozorování? To jako že nemůžu jít pryč?" zeptala jsem se zmateně. S tím jsem nepočítala, když jim tady budu s východem slunce omdlívat, tak si všimnou, že se mnou něco není v pořádku… Navíc, mám podle nich strávit své dobrodružství na Zemi v nemocnici? Nikdy!

„Už je mi fajn, nemohl byste mě pustit?" zeptala jsem se a svůdně na něj zamrkala. No co? Opravdu už potřebuju jít.

Tomu doktorovi trvalo docela dlouho dobu, než se z toho šoku probral.

„Ehm, odpusťte, slečno, ale to asi nepůjde…“

„Justine, to je v pořádku, běž domů, já se toho ujmu," promluvil najednou někdo ode dveří. Otočila jsem se na něj a přimhouřila oči. Nebylo pochyb. Tohle byl na sto procent Carlisle Cullen, jednu dobu jsem s ním měla dost práce. Jeho přeměna byla složitá a upřímně, udržet ho při životě a k tomu zmírnit jeho bolest, aby se neprozradil, byl fakt záhul…

Justin podal Carlisleovi můj spis a pak odešel. On si to vše pročetl a pak si ke mně sedl na postel. Takovou tou malinkou baterkou mi kmital před očima a já měla co dělat, abych ji stíhala sledovat. Pak mi ještě odbornými prsty prohmatal hlavu, a když nic nenašel, usmál se na mě.

„Hlava vypadá v pořádku. Pamatuješ si na své jméno?"

„Jistě, jsem Isabella…“ znejistila jsem, nikdo mi nikdy žádné přímení nedal… Mysli, Bello! Pohled se mi zabodl do keramické postavičky bílé labutě, která stála na nočním stolku mého spoluležícího.

„Swan. Jsem Isabella Swan," řekla jsem s úsměvem na rtech a doufala, že si mé odmlky nevšiml.
On si mě trochu nedůvěřivě prohlížel.
„A kolik ti je?"
„Je mi sedmnáct," řekla jsem první číslo, které mě napadlo. No, upřímně, kdybych řekla, že je mi 499, tak by mě odtud sotva pustili.

„A kde bydlíš? Kde máš rodiče?" zeptal se a já ztuhla. A sakra!
„Já… Já… Já nevím…“ vykuckala jsem ze sebe a zahanbeně sklopila zrak.

„Nepamatuješ si to?"

„Nepamatuji."

„V nemocnici zůstat nemůžeš, pokud nemáš na zaplacení… Ale mohl bych se o tebe starat u nás doma. Mám moc milou rodinu a bylo by o tebe postaráno, alespoň do té doby, než by se objevili tví rodiče. Šla by se k nám domů?" zeptal se s milým úsměvem.

Je to pravda? Vážně mi nabízí, abych bydlela s jeho rodinou? Vždyť mě ani neznají… Ale aspoň bych se se svými dětmi sblížila… Byla jsem sice bohyně upírů, ale spíš teoreticky, nikdy jsem se s žádným osobně nepotkala, což je trochu zvláštní, vzhledem k tomu, že jim organizuji život. Nejsložitější je to však u Volturiových, ti jsou fakt děs!

„Velice ráda," řekla jsem a usmála se na něj.
„Výborně, tak dnešek ti dám ještě na zotavení a zítra ráno tě převezeme, dobře?" řekl s úsměvem a já opět ztuhla.

„Počkejte! Ehm… Nemohlo by se to zařídit hned teď? Nebyla bych na obtíž, já jen, že se tu cítím hrozně…“ řekla jsem a strachy se jakoby rozklepala.
Carlisle si ke mně otcovsky poposedl a objal mě kolem ramen.

„Tak dobře, zavolám své ženě, že tě přivezeme ještě dnes v noci, dobře?" chlácholil mě a já si jeho blízkost užívala. Ne, rozhodně v tom nebylo nic takového, jakože by mě přitahoval nebo tak… Ale já svého otce skoro nikdy nevídala, měl příliš práce, než aby se o mě mohl starat. Prakticky jsem ho vídala, jen když mě bylo potřeba na nějaké sešlosti…

V mém životě mi táta prostě chyběl a Carlisle mi ho nádherně doplňoval.
„Děkuji vám," šeptla jsem.
Nepřekvapilo mě, že reagoval tak rychle. Alice - jeho adoptivní dcera a také upírka - musela můj příchod předpovídat… Možná mám s touto upíří rodinkou mnohem víc společného, než se mi může zdát, ale nevadilo mi to. Cullenovi byli opravdu fajn…
„Za chvíli tě tu vyzvednu a pojedeme, dobře? Musím to jen nahlásit," řekl s úsměvem a odešel. Usmála jsem se.
Proč jsem z Olympu nezdrhla dřív? Je to paráda!

Převlékla jsem se z toho hrozného nemocničního pyžama do svých olympských šatů. Moc výstřední? Možná, ale nic jiného nemám…
Za chviličku už u dveří stál Carlisle a s úsměvem mě odvedl z nemocnice a pomohl mi nastoupit do auta.

Cestu jsme strávili mlčky. Ticho mi nevadilo, měla jsem alespoň čas přemýšlet.

Co se asi teď děje na Olympu? Hledají mě? Ví to táta? Pokusí se mě dostat zpět? Mnoho otázek, ale ani na jednu neznám odpověď, budu muset jen doufat…

Zoufale jsem se zadívala na nádhernou noční oblohu, která byla posypaná zářivými hvězdami.

Po pár minutách jsme zastavili u velké vily. Moc se mi líbila, byla prostorná a opravdu hodně světlá a prosklená.

Carlisle mi pomohl vystoupit a pak mě odvedl do domu. Už předsíni jsem zahlédla všechny Cullenovi. Všichni se na mě usmívali a já jim úsměv nesměle oplatila.

„Ahoj, mé jméno je Esmé a tohle je Rose, Emmett, Jasper, Alice a Edward, všichni jsme se na tebe moc těšili," ujala se slova Esmé a obdařila mě mateřským úsměvem.
„Děkuji vám, Esmé, za vaši pohostinnost. Mé jméno je Isabella, ale spíš jen Bella," špitla jsem a podala jí ruku. Potřásly jsme si. Někomu by se mohlo zdát, že mluvím staře, ale já tak prostě byla vychovaná, nechci na tom nic měnit.
„Esmé ti teď ukáže tvůj pokoj. Musíš být unavená," řekl s úsměvem Carlisle.

To už mě Esmé chytla za ruku a táhla mě do patra, do úplně zadních dveří vpravo.

„Tady máš koupelnu a šatnu. Alice už ti tam dala nějaké šaty," řekla Esmé a usmála se na mě.

„Promiňte, ale jak mohla Alice vědět, že přijdu a jak mohla znát mou velikost?" zeptala jsem se zmateně. Jistěže jsem to věděla. Alice už je celou řadu let upíří shopaholik, ale jako člověk bych to vědět neměla a bylo by divné nezeptat se.

Esméin úsměv pohasl.

„No… Ona to samozřejmě nevěděla, ale ze svých šatníků ti dala pár kousků. Však víš, pro začátek." Chápavě jsem přikývla.
„Tak já ti jdu přichystat něco k večeři. Až se osprchuješ, dojdi." S tím Esmé odešla.

S povzdechnutím jsem zalezla do koupelny, kde jsem si z dlouhé řady různých šampónů, mýdel, kondicionérů a mnoho dalších věcí vybrala a pořádně se umyla. Byla jsem hrozně ráda, že můj útěk na zemi probíhá právě takhle. Cullenovi jsou hrozně fajn rodina.

Převlékla jsem se do krátkého pyžámka. Tiše jsem zavrčela. To snad Alice nemyslí vážně!

Naštvaně jsem odkráčela z mého pokoje a sešla do kuchyně. Na sedačce seděl jen Edward a díval se na nějaký starý film. Esmé právě pokládala mé jídlo na stůl a já se mlsně olízla.

Spořádala jsem plný talíř plněných knedlíků. Mňam!
„Děkuji ti, Esmé. Byla to dobrota," pochvalovala jsem si a šla po sobě umýt talíř. Když najednou mi zmizel z ruky.
Esmé se na mě hrozivě mračila.

„Ani náhodou, to já jsem hostitelka, padej k televizi," přikázala přísně a já se rozesmála. Zdá se to jenom mně, nebo to „normální" mámy říkají přesně naopak?

Vyčerpaně jsem si sedla vedle Edwarda a ten až teď zaznamenal mou přítomnost. Při pohledu na moje krátké pyžamo nasucho polkl.

„A-Ah-Ahoj, jsem Edward," představil se a pohled mu neustále cukal k mým obnaženým stehnům. Protočila jsem panenky.
Edward byl nejstarší upíří panic. Ženy mu byly absolutně ukradené. To si ze mě snad dělá srandu!

Já se mu snažím tolik let někoho dohodit a on pořád nic, ale stačí si obléct něco menšího a hned jsou mu těsné kalhoty?! Pche!

Promiň, Edwarde, ale stejně bys mě mohl mít jenom na necelý rok a navíc, já potřebuju otce svého potomka a to mi upír dát nemůže… Bohužel si budu muset vybrat nějakého smrdutého člověka…

„Bella," představila jsem se s úsměvem.
Edward na mě vyjeveně zíral.
„Stalo se něco?" zeptala jsem se zmateně.
„Nic… Já jen že… Mám takový pocit, že se mi o tobě už určitě někdy zdálo… Vlastně je to hodně zvláštní… To nic, zapomeň na to…“
„Ne, zajímá mě to. Pokračuj prosím," pobídla jsem ho a pečlivě mu naslouchala.
„Ehm… V posledních pár dnech měl takové zvláštní momenty. Kdykoli jsem zavřel oči, ukázal se mi tvůj obraz… Já vím, je to praštěné, ale mluvím pravdu…“

A sakra! To nemůže být pravda! Já nemůžu být jeho osudová láska… Ale vše tomu nasvědčovalo… Sny, přitažlivost, Aliciny vize, Carlisleovo přijetí… To nemůžu Edwardovi udělat, nemůžu být jeho osudová dívka. Sakra! Afrodito! Proklínám tě, ty jedna babizno!

„Zvláštní…“
Najednou se rozezněl zvonek u domovních dveří. Ignorovala jsem ho, protože mi nepřišel nějak důležitý. Šla otevřít Esmé. Slyšela jsem jen tiché hlasy…

„Dobrý den, co si přejete?" zeptala se přátelským tónem Esmé.

„Zdravím. Vím, že ji tu schováváte, dejte mi ji!" zavrčel - mě až příliš povědomý - hlas.
„Promiňte, ale o kom to mluvíte?" ptala se zmateně Esmé.
„Isabellu! Chci Isabellu!" zavrčel nevrle a já se automaticky přikrčila za Edwarda, který se ochranitelsky napřímil.

Sakra! Tak to ta moje návštěva Země byla hodně krátká…

Autor: NissiBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Božská Bella - 2. kapitola: