Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Božská Bella 7.

23.09.2011 (12:45) • NissiBell • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 2768×

7. kapitola

Vyděšeně jsem otevřela oči, posadila se do sedu a divoce se začala rozhlížet. Byla jsem opět na hotelovém pokoji a na proti mně seděl Edward, ale Amora jsem nikde neviděla.

„Kde je Erik?"

„Bello, on odešel..."

„Odešel?!"

Edward přikývl.

„Ale asi bychom si měli promluvit, jako třeba proč Erik řekl, že budeš mít poloboha, nebo proč Erikovi občas říkáš Amor? Kdo vlastně jsi, Bello?!" sykl a já naprázdno polkla.

„Je to taková naše hra. On říká, že jsem krásná jako bohyně, takže moje děti budou jako polobozi," řekla jsem a rozesmála jsem se, aby to znělo přesvědčivěji.

„A Amore mu občas říkám díky té stejné hře. Erik je děvkař, všechny dívky o něm mluví jako o králi sexu, neboli o bohu lásky, jednu dobu jsem se mu za to hrozně smála, a tak nějak už mu to zůstalo," řekla jsem se smíchem. Jak jsem mohla zapomenout na naše utajení?! To byl špatný tah, Bello! Snad mi věřil.

„Omlouvám se, že jsem na tebe tak vyjel, já jen, že jsem z tebe zmatený. Nevím o tobě vůbec nic, ale stále se kolem tebe dějí tak magické a tajemné věci, že to prostě nechápu."

„Já vím, že jsem složitá, ale tak to prostě má být, nemohu ti říct víc, odpusť."

Edward si povzdech a zadíval se mi do očí.

„Ach, Bello, kdo jsi? Jsi obklopena tajemstvími, znám jen útržky nebo náznaky, ale dohromady mi nedávají žádný smysl," šeptl tiše Edward a nespouštěl ze mě oči.

Pousmála jsem se a sklopila pohled.

„Edwarde, o něčem jsem přemýšlela..."

"O čem?"

Zavrtěla jsem hlavou. Netřeba slov.

Opatrně jsem se k němu naklonila a lehce se otřela o jeho rty. Okamžitě mnou projel úchvatný pocit, který jsem doposud neznala.

Edward mi opatrně začal polibky oplácet, po chvíli naše souhra začínala nabírat na intenzitě. Pomalými a hlavně opatrnými pohyby mne svlékl. Každý jeho pohyb byl tak něžný, ale především opatrný. Jako bych já byla ta porcelánová panenka a ne on. Tomu jsem se musela pousmát. Letmými dotyky zkoumal každý záhyb mého těla a já nezůstávala pozadu.

Když už do mě chtěl vstoupit, tázavě na mě pohlédl. Pousmála jsem se na něj a přikývla.

Opatrně do mě vklouzl a začal se lehce pohybovat. Zasyčela jsem bolestí, ale po chvíli se začala uvolňovat. Užívala jsem si každý jeho pohyb, který byl i mou součástí, byli jsme jako jedno tělo, jedna duše, nic kromě nás dvou neexistovalo. Po chvíli Edward začal zrychlovat a pak se všechny jeho svaly napjaly a on se povalil vedle mě na postel. Přitáhl si mě na hruď a já slastně předla, zatímco mě hladil po vlasech.

„Miluji tě, Bello," řekl a mnou projel ten nekrásnější pocit na světě. Jen tak tak jsem se udržela, abych ho nezlíbala, nebo se jen nepatrně nepousmála. Teď přišla moje chvíle. Chvíle, které možná budu navždy litovat. Chvíle, kdy musím Edwarda přimět nenávidět mne, a tak ho i ochránit, stejně jako naše dítě. Utekla mi jedna jediná slza, okamžitě jsem nasadila ledovou, tvrdou a opovrhující masku.

„Co?" vyprskla jsem a odtáhla se od něj.

Edward se zatvářil nechápavě a zklamaně.

„Ž-že tě miluju," zopakoval a trochu vystrašeně na mě hleděl. Bál se mé reakce, bál se, že ho odmítnu, že mu zlomím srdce...

Odpusť, Edwarde.

„Miluješ mě? Ale je tu jeden problém, já tebe nemiluji! Já myslela, že to bereš stejně jako já. Jako povyražení. Nechci a také nebudu se na nikoho vázat!" křikla jsem a vstala z postele. Po zemi jsem začala sbírat kusy oblečení a začala se oblékat. Edward na mě vyjeveně zíral.

„T-ty mě nemiluješ?" zeptal se, když jsem k němu byla otočená zády. Na setinku vteřiny jsem ztuhla, zaťala pěsti a zkousla si spodní ret. Ach, Edwarde, kéž bys věděl, jak moc tě miluji, snad mi to jednou odpustíš. Trhnutím jsem se otočila a zhnuseně se mu zadívala do tváře.

„Já a milovat tebe? Kdo by mohl milovat… monstrum?" poslední slovo jsem ze sebe skoro nevytlačila. Tolik jsem se za ta slova nenáviděla.

Edward ztuhl a vyjeveně na mě zůstal zírat.

„Monstrum…“ zopakoval tiše a sklopil zrak. Bylo mi ho tolik líto. Vždyť jediný, kdo by se teď mohl nazývat monstrem, jsem byla já! Tak hnusně ho využít, abych si zachránila život. Nejúžasnějšího muže na Zemi jsem pošpinila a odhodila jako opotřebované zboží! Co se to s tebou stalo, Bello! Ještě před pár dny by tě tohle v životě nenapadlo! Nezasloužím si ho, nikdy jsem si ho nezasloužila… Možná proto byli bohové tolik proti.

Otočila jsem se s tím, že odejdu.

„Kam jdeš?" vychrlil ze sebe, když se konečně vzpamatoval.

„Kamkoli, hlavně daleko od tebe, nechci mít s tebou už nic společného!"

Moje slova jakoby ignoroval.

„Venku je to nebezpečné! Co tvůj zdravotní stav?! Co Volturiovi?"

„Volturiovi jsou teď můj nejmenší problém," sykla jsem tak, aby to neslyšel.

„Nepustím tě! Nemusíš mě milovat! Ale nedopustím, aby se ti cokoli stalo!" sykl Edward a najednou stál před dveřmi. Zamračila jsem se na něj.

„Nemůžeš mě držet!" sykla jsem a snažila se kolem něj proklouznout, ale marně.

Povzdechla jsem si a soustředěně jsem se mu zadívala do očí.

„Ustup, Edwarde! Nebo to špatně skončí!" zavrčela jsem na něj a naschvál nepotlačovala zvířecí tón v mém hlasu. Oči se mi okamžitě zbarvily do uhlově černé barvy, akorát krvavě červené žilky, kterými byly protkány, výrazně vystupovaly. Edward vyděšeně uskočil a než se stačil vrátit zpět na své místo, vyklouzla jsem ze dveří a hnala se chodbami ven z hotelu. Utíkala jsem, jak jen to šlo.

Za městem jsem konečně začala utíkat svou normální rychlostí, vítr mě šlehal do tváře a v očích mě pálily hořké slzy. Skrze slzy jsem už ani neviděla, nevšimla jsem si pařezu a zakopla o něj. Švihla jsem sebou o zem a na dojezdové dráze si kompletně roztrhala oblečení. Odmítala jsem však vstát. Zoufale jsem ležela na zemi. Vzlykala jsem, křičela, plakala, ale nic nedokázalo utišit můj žal. Nejen že jsem odešla od jediného člověka, kterému na mně kdy záleželo, ale také jsem mu nevýslovně ublížila, ale měla jsem snad jinou možnost? Volturiovi ani bohové by se před ničím nezastavili, aby ho získali, nebo zabili, kdyby věděli, jaké citové pouto k němu mám. Pokud má Edward Cullen přežít, musí mě nenávidět.

Automaticky jsem ochranitelsky složila ruce na bříško. Je to jen pár hodin od početí toho malého, ale i tak jsem ve svých dlaních cítila nepatrnou bouličku. Pousmála jsem se. To jsem si mohla myslet. Bohové si mě všemožně pojistili, abych si to třeba potom nemohla rozmyslet. Mohlo mě napadnout, že nebudu mít normální těhotenství. Těhotenství? Ano, je to tak. Já, Isabella, bohyně upírů, budu matkou! Na tváři se mi objevil nepatrný úsměv. Neboj se maličký, slibuji, že tobě se nic nestane. Budu tě bránit vlastním tělem, jen abys ty byl v bezpečí.

Pomalu jsem se zvedla a opět se rozběhla. Než vyjde slunce, musím být na tisíce kilometrů odtud. Nikoho nesmí ani napadnou, že se mnou má Edward něco společného. Běžela jsem dlouhé hodiny a hodiny bez přestávky. Ruce stále ochranitelsky složené na bříšku a s nečitelným výrazem na tváři. Byla jsem nevýslovně zmatená sama sebou. Cítila jsem šílený smutek, ochranitelskou lásku, ale také strach. Bála jsem se o to malé, bála jsem se o Edwarda, bála jsem se bohů, bála jsem se svého trestu a doufala, že jeho součástí nebude mé dítě. Ale zároveň jsem netušila, co se stalo s Amorem. Je u bohů, nebo zůstal na Zemi? Byla jsem z něj zmatená, ale tak nějak jsem se cítila zvláštně, rozhodně jsem z Amora neměla dobrý pocit. Snad to je jen pocit a ne skutečnost.

Po pár hodinách jsem narazila na větší město s letištěm. Koupila jsem si letenku, hned na první let, který odlétal za deset minut. Téměř jsem proběhla všemi kontrolami a jen tak tak stihla prolétnout už přivřenými dveřmi. Omluvně jsem se pousmála na letušku a posadila se do svého sedadla. Zatímco se letadlo odlepilo od země, mně stékaly po tvářích kulaté slzy. Zadívala jsem se z okénka a naprázdno polkla.

„Miluji tě, Edwarde," šeptla jsem skoro neslyšně a sklopila pohled k mému bříšku. Skrze oblečení jsem viděla nepatrnou bouličku. Pousmála jsem se a pohladila bříško.

„Však my to zvládneme, maličký. Nic se ti nestane. Slibuji," šeptla jsem směrem k bříšku. Let trval tři hodiny, hned po přistání jsem vyběhla před letiště. Podívala jsem se na hodiny a zkousla si ret.

Za dvacet minut vychází slunce. Svou největší rychlostí jsem pádila k blízkému lesu, a když jsem si byla jistá, že mě nikdo nemůže vidět, povzdechla jsem si a stoupla si doprostřed mýtiny. Opatrně jsem stáhla svůj štít, bez něj jsem si připadala jako nahá. Naprázdno jsem polkla.

„Die, jsem připravena vrátit se k tobě, pojď si pro mne, můj pane!" křikla jsem ze všech svých sil směrem k nebesům. Bohové mě nenechali dlouho čekat.

Přede mnou se objevily dvě zahalené postavy v neposkvrněných, jasně zářících bílých kápích.

„Zdravím tě, Isabello," řekl ženský hlas.

„I já tebe, Artemis."

Artemis pokývala hlavou.

„Pojďme," pobídl mě druhý hlas. Áres....

Váhavě jsem udělala krok směrem k nim a za ním přicházel další a další, až jsem byla úplně u nich. Áres a Artemis mě vzali každý za jednu ruku a pak nás ozářila vlna oslňujícího světla.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tak za tuhle kapitolu se nesnáším. Především, že jsem si nedávala pozor a v předešlých kapitolách zmiňovala Amora i před Edwardem, to tam vůbec nemělo být! Navíc krátkost kapitoly je přímo děsivá a děj taky nic moc. Nedivila bych se vám, kdybyste se po téhle kapitole už k mým povídkám ani nepřiblížili.

Omlouvám se... :(

Autor: NissiBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Božská Bella 7.: