Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána - 1. kapitola

11.06.2012 (21:00) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2538×

 Stála jsem před zrcadlem ve své koupelně a šklebila se na svůj odraz. Ta noční můra včera v noci mi dala pořádně zabrat. Bože, takové kruhy pod očima! Pustila jsem vodu a opláchla se, abych se probrala. Ještě teď mi v uších zněl křik havrana. Takové sny! A zrovna, když mám dnes narozeniny. Teď jsem se na svůj odraz v zrcadle naopak pousmála. Dneska je mi osmnáct, což znamená, že jsem konečně dospělá.

Věděla jsem, co budu muset udělat, až sejdu po těch schodech do přízemí. Je možné, že to už díky Alici věděli, ale stejně jsem jim to musela říct. Svého rozhodnutí nelituji a rozhodně si to nenechám vymluvit. Doufám, že mamka nezačne brečet. To by situaci značně zkomplikovalo a já bych si to nakonec mohla rozmyslet – což nechci.

Naposled jsem pohlédla na svůj odraz v zrcadle a šla do pokoje, abych se převlékla z pyžama. Hodně dlouho jsem přemýšlela, co si vzít na sebe. Ještě štěstí, že díky Alici jsem měla šatní skříň plnou až ke stropu. Nakonec jsem si vybrala fialkové šaty. Léto bylo v plném proudu a mě navíc fialová strašně moc slušela (to tvrdí Alice…).

Ještě jsem si učesala své vždy neskotné vlasy a obula lodičky. Poslední pohled do zrcadla, zabudovaného do skříně mi dal jasně najevo, že je to perfektní. Zazubila jsem se na sebe a pak už jsem světelnou rychlostí opouštěla svůj pokoj a mířila za svou rodinou.

Už když jsem scházela po schodech, užasla jsem. V obývacím pokoji stáli všichni moji nebližší a usmívali se na mě. Úsměv jsem jim oplatila a rozhlédla se kolem sebe. Všude byly vázy s bílými růžemi a na stole byla hromada dárků, zabalených do lesklých fialových papírů. Všechno to skvěle ladilo s mými šaty. To musela být zásluha Alice. Zářivě jsem se na ni usmála.

Jen, co jsem opustila schody, vletěla jsem taťkovi do náruče. Byla jsem tak šťastná. Oči jsem už měla zamlžené a po chvíli, co mi taťka do ucha šeptal milující slova, jsem se ocitla v další náruči. Má maminka… Silně jsem ji objala a uvědomil si, že tohle mi bude chybět ze všeho nejvíce. Pak jsem se ocitla u Emmetta. Ten mě vyzvedl do náruče, až jsem zděšeně vypískla, ale pak jsem se štěstím rozesmála. Každý nemá takovouhle milující rodinu jako já…

„Všechno nejlepší, Renesmé!“ zvolali všichni, když mě Emmett postavil na zem. Usmívala jsem se od ucha k uchu a myslela, že se každou chvíli štěstím rozbrečím. Dneska jsem byla strašně přecitlivělá…

Posadila jsem se na pohovku a stále nenacházela slova. Jen jsem si už uslzenýma očima prohlížela svou rodinu, která se na mě nepřestávala usmívat.

Pak ke mně přistoupila Alice a podala mi malý lesklý balíček. Roztřesenýma rukama jsem si ho od ní vzala a snažila se ho rozbalit, aniž bych se pořezala o ostrý papír. Dost živě si pamatuji Emmovu historku, jak se má mamka málem stala svačinou mého druhého strýčka - a to právě na oslavě svých osmnáctin.

Nakonec se mi povedlo dárek rozbalit bez jediné kapky krve (to se zapíše do dějin) a v rukou jsem teď svírala černou sametovou krabičku. Roztřesenými prsty jsem ji otevřela. Zatajil se mi dech a na šaty mi ukápla jedna velká slza. A za ní další a další… Přes všechny ty slzy jsem už nic neviděla. Kéž bych tak měla… Tu se mi před obličejem objevil kapesníček. Vděčně jsem se podívala na taťku. Někdy se to čtení myšlenek opravdu hodí.

„Díky,“ vyklouzlo ze mě přiškrceným hlasem. Neděkovala jsem jenom za ten kapesníček, ale spíš za tohle všechno. Za dárky, oslavu, za to, že mě tak strašně moc všichni milují… Myslím, že oni to pochopili.

Pak jsem znovu pohlédla na ten dárek. Byl to stříbrný přívěšek s erbem naší rodiny. Byl nádherný a já byla tak šťastná. Klidně by mi stačil tenhle jeden dárek. Hned jsem ho vzala do rukou a zapnula si ho kolem krku. Pak jsem vyskočila a běžela k nejbližšímu zrcadlu. Opravdu vypadal nádherně. Usmyslela jsem si, že ho už nikdy nesundám. Bud ho už nosit navždy jako všichni ostatní.

Skočila jsem taťkovi kolem krku a mezi dalšími přívaly slz mu ze srdce děkovala. Pak jsem si zase sedla a pokračovala v rozbalování dárků. Dostala jsem toho opravdu požehnaně, takže jsem se za chvíli topila pod tunami lesklého papíru.

Později jsme se přesunuli do jídelny a mamka přinesla dort. Byl bílý s fialovými růžemi a opravdu obrovský. Vypadal jak na svatbu pro dvě stě lidí a já upřímně netušila, kdo to všechno sní. Tedy jestli si ostatní taky nedají… Ale podle znechuceného výrazu Emmetta, který upíral na dort, jsem si byla jistá, že ne.

„Je opravdu výborný…“ žvatlala jsem s plnou pusou a přitom se snažila usmívat na ostatní, kteří kolem mě seděli jako sudičky, a koukali, jak se cpu. Někomu, kdo by to z povzdálí pozoroval, by to přišlo ohromně směšné. Já už jsem si docela zvykla, že mě každý pozoroval, když jsem jedla lidské jídlo. Jim to pokaždé přišlo podivné a taky dost nechutné. Občas jsem si ale stejně přišla jak pokusný králík v laboratoři, když na mě všichni takhle zvědavě koukali. 

Potom, co jsem sama spořádala skoro půlku dortu a měla pocit, že co nevidět prasknu, přesunuli jsme se zpět do obýváku. Všichni seděli kolem mě a koukali na mě. Srdce se mi hlasitě rozbušilo, když mi došlo, že už to ví…

A bylo to tady – chvíle, kdy budu muset s pravdou ven. Bylo jasné, že jim tím ublížím. To jsem samozřejmě nechtěla, ale rozhodnutí už nehodlám měnit. Trochu jsem se na sedačce ošila a odkašlala si. Teď…

„Rodino… rozhodla jsem se, že teď, když už jsem plnoletá… na nějaký čas odjedu. Nemusíte o mě mít strach… já se o sebe už dokážu postarat. Jen je mi líto, že vás tu nechám samotné - ale už jsem se rozhodla. Chci poznat i jiné místo než Forks. Chci prozkoumat svět… Mám vás strašně moc ráda a budete mi strašně moc chybět…“ řekla jsem a při posledních slovech se mi zadrhl hlas v hrdle. Ne, už žádné další slzy.

Získala jsem odvahu a zvedla oči od podlahy. Všichni na mě koukali a usmíval se. Teda až na taťku – ten dělal jako by tu vůbec nebyl. Bylo mi hned jasné, že on se o mě bude bát nejvíce. Byla jsem pořád jeho malá holčička a myslím, že jí už navždy budu.

„Jsi si tím jistá?“ zeptal se taťka potichu. Upíral na mě své starostlivé oči a mě z toho bylo čím dál mizerněji.

„Ano,“ odpověděla jsem pevným hlasem.

„Pak tedy ti za všechny přeju hodně štěstí… a hlavně buď opatrná,“ řekl ještě a usmál se na mě. A pak jsem se mu (dneska už asi po desáté) vrhla kolem krku.

„Děkuju…“ šeptla jsem mu do ucha dojatě.

Vzápětí jsem už zase kolovala z náruče do náruče. Nevěřila jsem, že to půjde tak snadno. Že to přijmou takhle… Ale mohla jsem to aspoň tušit – nemusela bych se pak toho tolik bát.

„Už jsi plnoletá, můžeš si dělat, co chceš… tedy… všechno radši ne,“ řekl taťka rychle, když si přečetl mé myšlenky. Zrudla jsem a Emmett se začal bláznivě smát. Hned jsem se na taťku nevinně usmála. Pak jsem na Emmetta nenápadně vyplázla jazyk.

Zbytek odpoledne jsme si povídali o všem možném. Rodiče mi vyprávěli veselé příhody z mého dětství a Emmett vždy přidal nějakou jízlivou poznámku, která mě vždycky rozesmála nebo v horším případě (pro Emmetta) naštvala.

Bylo to nádherné odpoledne, a když slunce začalo pomalu zapadat, uvědomila jsem si, že přesně takhle jsem se s nimi chtěla rozloučit. Odjedu už zítra. Bylo zbytečné to oddalovat a myslím, že kdybych tu strávila ještě pár dní, mohlo by se stát, že neodjedu už vůbec.

Proto jsem se jim omluvila a šla si do svého pokoje sbalit věci.

Až tam, když jsem za sebou zavřela dveře, jsem si plně uvědomila, že můj život se tímto naprosto změní. Už zítra vyrazím neznámo kam…

Celá rozradostněná jsem skočila do postele a zavýskala. Pak jsem se hned zase vyhrabala z peřin a snažila si dát vlasy z obličeje, abych vůbec něco viděla.

Plná energie, vyskočila jsem z postele a hnala se pro své kufry. Nebylo jednoduché si vybrat, co si vezmu sebou a co tu nechám. Ještě jsem se ani nerozhodla, kam pojedu. Jestli zůstanu ve státech, nebo poletím třeba do Evropy... Napadlo mě, že Anglie by se mi moc líbila.

Když hodiny odbyly jedenáct, měla jsem u dveří tři kufry, jednu malou kabelku a pokoj skoro prázdný. Spokojená se svou prací, ulehla jsem do postele a už se nemohla dočkat rána. Možná díky tomu, že jsem byla tak natěšená a pořád jsem musela myslet na zítřek, usnula jsem až hodně dlouho po půlnoci. Žádné sny se mi naštěstí nezdály…

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána - 1. kapitola: