Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána - 15. kapitola

07.09.2012 (14:30) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1767×

Druhý den ráno mě probudilo zaklepání na dveře. Ihned jsem se vymrštila do sedu a začala mžourat po pokoji. Jeremy stále ležel vedle mě a tvrdě spal. To jenom já musím mít tak lehké spaní?!

Začala jsem přemýšlet, jestli jsem si to klepání jenom nevyfantazírovala. Očividně tu nikdo jiný kromě mě vzhůru nebyl.

„Vstávat, Šípkové Růženky…“ ozvalo se za dveřmi. „Sakra! Damon…“ zaúpěla jsem v duchu a ptala se toho nahoře, jestli mi to už fakticky dělá naschvál…

Hned jsem začala hledat něco na sebe. Taky jsem zatřásla s Jeremym, abych ho vzbudila. Dost vyjeveně na mě zíral a naprosto netušil, co se děje.

„Damon,“ vysvětlila jsem šeptem a vylezla z postele, abych na sebe něco hodila. Jeremy hned začal moje počínání napodobovat. Ale byl dost neohrabaný… Na chvíli jsem se zastavila a pohlédla na dvě rudé ranky na jeho krku, za které jsem mohla já. Cítila jsem se trochu provinile… Ale aspoň, že jsem se dokázala natolik ovládat, že jsem ho nezabila. Přesto mi pořád vrtá hlavou jak je možné, že mi vyrostly tesáky.

Moje přemýšlení ukončila další uštěpačná slova, která jsem zaslechla zpod dveří.

„Ale noták, já se nebudu dívat…“ Měla jsem chuť si pohrdavě odfrknout. Debil!

Vtom přede mě přiskočil stále nahý Jeremy a v ruce měl můj hedvábný župánek – musím podotknout, že dost krátký. Němě na mě gestikulovat. Asi si myslel, že o něm Damon neví… To je naivita dneska… Nakonec jsem si tedy oblékla ten kus skoro průsvitné látky, Jeremyho strčila do koupelny, hodila po něm jeho kalhoty, které jsem uviděla vedle postele, a přistoupila ke dveřím. Dvakrát jsem se zhluboka nadechla, prohrábla si rukou vlasy, pohledem zalétla k rozházené posteli a zakrvácenému povlečení, při čemž jsem měla chuť nahlas zasténat a nakonec otevřela ty zpropadené dveře.

Damon se ležérně opíral o futra a povýšenecky se usmíval. Když mě uviděl, jeho úsměv se ještě roztáhnul a obdivně si mě prohlédl. Doufala jsem, že mám aspoň pusu od krve, když už…

„Co chceš?!“ vyprskala jsem na něj a založila si ruce v bok. Damon se pořád usmíval, a aniž by mi odpověděl, protáhl se kolem mě do pokoje. Měla jsem chuť propadnout se hanbou až do sklepa anebo ho něčím majznout. Právě v tuto chvíli ale převládala ta druhá možnost…

„Páni, vy jste se teda rozjeli…“ okomentoval pokoj Damon. Radši jsem se na něj nedívala, ale bylo mi jasné, že on je pohledem přišpendlený k zdevastované posteli.

„Sklapni!“ zavrčela jsem na něj, když můj pomyslný pohár trpělivost přetekl, a pak se na něj otočila. Přitom jsem nenápadně koukla ke dveřím koupelny, jestli třeba Jeremyho nenapadlo jít chránit mou čest. Naštěstí se tak nedělo…

„Klídek, já jen…“ začal Damon, ale já ho hned přerušila, když jsem naštvaně vypálila: „Co?“

„Chtěl jsem ti to říct, už když jsi otevřela dveře, to by mělo aspoň správný šmrnc, ale když mi nic jiného nezbývá…“

Koukala jsem na něj jako na vola a čekala, co z něj vypadne.

Nakonec po pár minutách napjatého mlčení, o kterých si Damon musel myslet, že té chvíli dodá „šmrnc“, a o kterém jsem si myslela já, že se chce asi nechat dobrovolně zabít, když pokouší moje již dost narušené sebeovládání, to konečně řekl.

„Máme problém.“

„Co?!“ zasténala jsem nechápavě a přemýšlela, jestli si tady bude ze mě dělat po ránu prdel.

„Problém,“ zopakoval a tvářil se tak důležitě, jako by mi chtěl každou chvílí sdělit konec světa.

Dál jsem na něj nechápavě zírala. „Co?!“

Damon zakroutil hlavou nad mou „nechápavostí“ a protočil oči. V tu chvíli jsem měla sto chutí mu za tu grimasu nakopat.

„P-R-O-B-L-É-M“ odsekl každé písmeno a zašklebil se na mě.

„Ježiš, já vím, co znamená slovo problém! Co se děje?! Buď to mi to řekni, nebo vypadni…“ prskala jsem na něj už poměrně naštvaně. Damon pokrčil rameny a zmizel.

„Já to nemyslela doslova, debile!“ zaječela jsem za ním a pak práskla dveřmi.

Jeremy zrovna už vylézal (už naštěstí oblečený) z koupelny a nechápavě na mě hleděl.

„Děje se něco?“ zeptal se zvědavě a sušil si ručníkem vlasy.

„Problém,“ definovala jsem to stejně jako Damon. Neměla jsem náladu diskutovat a s Jeremym jsem se navíc hádat nechtěla. Proto jsem radši zalezla do koupelny a dala si studenou sprchu.

Když jsem se vrátila do pokoje, Jeremy seděl na posteli a pozoroval mě. Nálada se mi už naštěstí trochu zlepšila, takže jsem nechtěla každého na potkání uškrtit… I když… byla jsem si jistá, že u jednoho upíra bych výjimku dokázala udělat…

„Jestli to, co říkal Damon, je pravda, tak bude dole porada…“ začala jsem a přitom hledala nějaké oblečení ve skříni. Vždycky, když se něco dělo – třeba nějaký problém s Katherine - tak jsme se všichni sešli dole v obýváku a bylo něco jako porada. Takže co je to dnes?

„Hmm, asi jo, tak jdeme, ne?“ zvedal se už Jeremy z postele. V tom černém tričku mu to tak strašně moc slušelo, že ještě než jsme vyšli ze dveří, neodolala jsem a natáhla se k němu, abych ho vášnivě políbila.

Pak jsme ruku v ruce vyšli z pokoje a zamířili dolů. Nikdy by mě nenapadlo, že uvidím to, co jsem uviděla. Ne, že bych se do toho začínala zamotávat…

Všichni ostatní už seděli v obýváku a čekali jenom na nás. Bylo mi strašně trapně, a to jsem se snažila nemyslet na to, že jim asi došlo, co jsme s Jeremym v noci dělali. Hlavně jsem se bála podívat na Elenu… Bože, ať se radši propadnu…

„No konečně, hrdličky,“ zabroukala Caroline a mrkla na mě. Vděčně jsem se usmála za odlehčení situace a dotáhla Jeremyho na sedačku.

„Tak co, Damone, už nám to konečně řekneš?“ nadával Stefan, který seděl s Elenou v náručí naproti mě a Jeremymu. Snažila jsem se vyhýbat Elenině pohledu a doufala, že nejsem rudá až za ušima.

„Damone…“ zavrčela Bonnie a propalovala ho pohledem. Napadlo mě, že ho za chvíli prokleje, jestli na nás hned nevybalí ten svůj „problém“.

Damon ji úspěšně ignoroval a usmíval se na všechny kolem sebe. Očividně mu muselo dělat dobře, když byl středem pozornosti. Ještě chvíli to bude natahovat a asi to z něho půjdu vymlátit…- Bože, kde se ve mně berou ty násilnický sklony? Aha… už vím - to kvůli němu!

Pořád jsme na něj zírali a čekali. Damon si odkašlal. „Máme problém…“

„Damone!“ zasténali jsme naráz. Tohle už tu bylo. To nezná víc slov?! Jeden pohled na ostatní mi stačil k tomu, abych se přesvědčila, že oni o tom mají podobný názor. Stefan skřípal zuby a Bonnie vypadala, že si už v duchu nacvičuje nějakou dost ošklivou kletbu…

„Fajn, fajn…“ začal Damon smířlivě a držel před sebou ruce na znamení míru. Bejt tebou, tak to nedělám, protože jestli nezačneš hned mluvit, asi o ně přijdeš…

„Tak jo… řeknu to narovinu…“ pokračoval Damon rychle a pak na chvíli se odmlčel.

Nakonec si dramaticky odkašlal a pak vážným tónem pravil: „Vypadá to, že do města zavítal lovec upírů…“

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána - 15. kapitola: