Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána - 21. kapitola

08.10.2012 (18:15) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1651×

Druhý den ráno mě (po dlouhé době) vzbudil budík, který jsem pro jistotu sama nastavila. Bylo pondělí, a to znamenalo, že Jeremy (bohužel) musí do školy. To víte, nesluší se, aby hned první den přišel pozdě…

Ale upřímně řečeno, nevypadalo to, že by se mu tam nějak extra chtělo. Pořád mě líbal a jinak zaměstnával, jen abych ho nevyhnala z postele. Musím přiznat, že by se mi taky moc líbilo, kdyby tady zůstal, ale z nás dvou jsem přeci jenom byla já ta víc rozumná – teda většinou.

„Ale ty do tý školy musíš…“ snažila jsem se ho přemluvit, zatímco mě líbal na krku. Přitom jsem se smála, protože to hrozně lechtalo.

Jeremy něco nesrozumitelně zabručel a dál pokračoval v činnosti.

„Já ti omluvenku nenapíšu,“ řekla jsem žertovně a snažila se Jeremyho shodit z postele.

Po chvíli se mi to opravdu povedlo a Jeremy s hroznou ránou skončil vedle mého nočního stolku. Jen stěží jsem zadržovala smích. Jeremy na to něco naštvaně zamumlal, zvedl se a naštvaně odkráčel do koupelny.

Zasmála jsem se jeho chování a rozvalila se přes celou postel. Usmívala jsem se na strop a v duchu se radovala, že já do školy chodit nemusím.

O čtvrt hodiny později se Jeremy už oblečený vrátil do pokoje a sednul si na kraj postele. Přitom mě skenoval pohledem – lačným pohledem. Nemusela jsem umět číst myšlenky, abych zjistila, na co Jeremy myslí.

„Přijdeš brzy, viď,“ zavrněla jsem jako kočka. A abych ho ještě trochu potrápila, protáhla jsem se a prolnula v zádech. Jeremy mě přitom roztouženě pozoroval.

Zvedla jsem se a popolezla k němu, abych ho mohla políbit.

„Možná z tý školy i uteču, pokud mi tohle budeš ještě chvíli dělat…“ řekl, když jsem se od něj odtrhla.

Nahodila jsem výraz já nic…, já svatá… a zářivě se usmála. Jeremy mi úsměv oplatil, i když mi přišel trošku mučednický, vstal a odešel ke dveřím.

Tam se ke mně ještě s úsměvem otočil. „Ne, že mi utečeš…“

Zarazila jsem se a v krku mi vyschlo. Jeremy si ale naštěstí ničeho nevšiml. A aniž by čekal na mou odpověď, odešel. Svalila jsem se do postele a se zamračeným výrazem začala přemýšlet, jak provést ten dnešek. Věděla jsem, že se s Derekem prostě sejít nemůžu.

Už jsem začínala být zoufalá, když mě napadlo, že když se nasnídám, něco možná vymyslím. Vzala jsem si na sebe župánek, protože jsem ani v nejmenším neměla chuť se oblékat (dobře, přiznávám, že spodní prádlo jsem si pro jistotu vzala).

Sešla jsem do přízemí a zamířila ke sklepu. Není lepší snídaně než sáček s krví…

Se svým úlovkem jsem se vrátila do přízemí a sedla si na pohovku. Dala jsem si nohy nahoru a lačně se napila z broušené skleničky. Spokojeně jsem vzdychla a pro jistotu skleničku postavila na stolek. Po včerejšku nechci riskovat i zničený župan, protože, kdo ví…

„Sakra!“ vyjekla jsem, když vedle mě najednou stál Damon s úsměvem od ucha k uchu. No, neříkala jsem to snad?!

„Taky ti přeju krásný ráno…“ zašklebila jsem se. On mě vážně chce naštvat už takhle po ránu?

„Takže, jak ses vyspala?“ zeptal se s úšklebkem na rtech a mně neunikl dvojsmysl jeho slov.

Naštvaně jsem se na něj podívala. „To nemáš nic jiného na práci, než tady strašit?“

„Jestli sis ještě nevšimla, tak je to můj dům.“

„Bohužel, všimla…“

„Super,“ podotknul Damon a natáhl se pro moji skleničku s krví a na ex ji vypil.

Vztekle jsem přimhouřila oči a založila si ruce na prsou. Ano, Damonovi se právě povedlo mě parádně vytočit…

„Takže… Máš nějaký důvod mě takhle pořád lekat nebo tě to prostě jenom baví?“ zeptala jsem se sarkasticky, když odložil skleničku na stolek.

Hned se na mě otočil a zašklebil se. „No, to víš, že mě to baví…“ začal hned a já (opět) měla chuť ho něčím praštit.

Vztekle jsem na něj pohlížela a už mu chtěla říct něco hodně neslušného, když mě přerušil. „Ale dneska jsem k tomu měl zvláštní důvod…“

Překvapeně jsem pozvedla jedno obočí. „No, podívejme, co se stalo… Dostal jsi snad v baru drink zdarma?!“

Damon se ušklíbnul. „To zrovna ne, ale mohla bys to svýmu Gilbertovi navrhnout…“

Zlostně jsem ho propalovala pohledem. „To sotva…“

„Hmm, tak teda ne…“ Damon pokrčil rameny a se spokojeným úsměvem si sedl vedle mě. Co nejvíc jsem se od něj odtáhla – on si toho ale samozřejmě všiml a zašklebil se.

„Řekneš mi teda konečně, co se stalo tak převratného, žes musel přijít a málem mi přivodit infarkt?“ vyjela jsem na něj a s napětím čekala, co z něj zase vypadne.

„No, jo, málem bych na to zapomněl…“ odvětil s pokřiveným úsměvem.

Vážně jsem se na něj zahleděla a opět zapochybovala o jeho duševním zdraví, protože upřímně řečeno – upíra se sklerózou jsem ještě neviděla…

„Takže…“ začala jsem váhavě a už se připravovala na ten blábol, co z něj vypadne.

„Takže… Zjistil jsem, kdo je ten lovec upírů.“ Pardon, omlouvám se… oprava – mega blábol…

Překvapeně jsem na Damona koukala. „Co prosím?“

„No, slyšel jsem toho chlápka, jak minule mluvil se starostkou s někým telefonovat – s tím lovcem…“

Nevěřícně jsem na něj koukala.

„No vážně!“ začal se obhajovat.

„Jo, a pak tě mořská panna pozvala na další drink… chápu…“ odsekla jsem sarkasticky a ušklíbla se.

Damon začínal vypadat tak trochu naštvaně. V duchu jsem se usmála. Jen ať ochutná svou vlastní medicínu…

„Ne, myslím to vážně.“

„Tak určitě…“

„Fajn, tak si mi nevěř… ale začneš mi věřit, až ti řeknu, kdo ten lovec je,“ vyštěkl naštvaně Damon a pak si ležérně si opřel nohy o starodávný stolek. Tohle kdyby viděl Stefan…

„Dej ty nohy dolů,“ řekla jsem klidným, ale zároveň (snad) autoritativním hlasem a vážně na něj pohlédla. Damon se zašklebil a k mému překvapení opravdu dal nohy dolů. Když si všiml mého výrazu, zářivě se usmál.

„Tak řekneš mi teda, kdo to je?!“ vyhrkla jsem po chvíli naštvaně, protože Damon si tu jen tak seděl, jako by se nechumelilo a asi přemýšlel nad vyšší moci. No, jestli mě bude ještě chvíli štvát, tak tu vyšší moc bude opravdu potřebovat…

„Jasně…“ ušklíbl se, „když poprosíš.“

Vykulila jsem oči a překvapeně pozvedla jedno obočí. Ne, ne, ne! K tomu mě nedonutí!

„Prosím?“ procedila jsem mezi zuby nakonec pobouřeně. Nemělo cenu se s ním hádat, protože stejně vždycky všechno akorát překroutí proti mně. Usoudila jsem, že jedno slovíčko bude menší zlo… I když to zranilo mou hrdost.

„Fajn…“ řekl rychle Damon a napřímil se.

Koukala jsem na něj a čekala. Čekala… a čekala…

„No dobře, dramatická pauza už stačí, tak to vyklop!“ povzdechla jsem se a nenápadně protočila oči v sloup.

Damon se usmál.

„Jmenuje se Derek Fell.“

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána - 21. kapitola: