Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána - 22. kapitola

19.10.2012 (17:45) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1728×

„Cože?!“ vyjekla jsem překvapeně. To přeci není možné!

Damon se lehce zamračil. „Ty ho snad znáš?“

„No, já…“ začala jsem koktat a nevěděla, co na to mám říct. Přeci mu neřeknu, že s ním mám rande! To bych to Jeremymu už mohla oznámit sama…

„Takže ho znáš,“ shrnul to Damon a na tváři se mu objevil ďábelský úsměv. Ne, Bože, proč?!

„Tak trochu…“ zamumlala jsem provinile a co nejvíc potichu. Damon se znovu usmál.

„Ale, ale… co s ním máš?“ zeptal se posměšně. Vypadalo to, že si chce tuto možnost do mě rýpat náležitě užít.

Povzdechla jsem si. Už nemělo cenu dál zapírat. „Dneska s ním mám schůzku…“

„Páni!“ vydechl Damon a znovu se oslnivě usmál. „A co na to říká tvůj přítel… počkej… nebo si dáte trojku?“

„Nech si ty kecy, Jeremy o tom neví a ani se to nedozví, vůbec tam totiž nepůjdu!“ vyštěkla jsem na něj a poslední slova hodně zdůraznila. Doufala jsem, že tím náš rozhovor skončí. Ale jako obvykle jsem se mýlila. A to dost…

„Tak to si nemyslím,“ řekl Damon po chvíli ticha. Překvapeně jsem po něm střelila pohledem.

„Co jako?“ zeptala jsem se nechápavě a nakrčila čelo.

„Že tam nepůjdeš…“

„Cože?!“ vyjekla jsem tak nahlas, až jsem se sama svého hlasu lekla. Dnešek je jedno velké nepříjemné překvapení… Co to zase mele za hovadiny?!

„Půjdeš tam,“ řekl s úsměvem a pak vstal. „A já taky…“

Vyjeveně jsem na něj zírala. „Damone, to nemyslíš vážně, viď…“ zaúpěla jsem a složila si hlavu do dlaní. To přeci nemůže myslet vážně!

„Myslím to smrtelně vážně…“ odpověděl Damon a pokřiveně se usmál.

Rychle jsem zvedla hlavu. „Ty ho chceš zabít?!“

„Páni, tobě to dneska pálí…“ zkonstatoval ironicky a ušklíbl se.

Znovu jsem zaúpěla. „Doufám, že nechceš, abych ti s tím pomohla…“

Damon se usmál. „Chci…“

„Ne, tak to sakra teda ne!“ rozčilovala jsem se a rozhořčeně vstala z pohovky. Došla až k Damonovi a naštvaně na něj vyjela, přičemž jsem každé slovo odsekávala a píchala ho přitom prstem do hrudi.

„K tomu mě nedonutíš!!!“

Damon se usmál a udělal krok směrem ke mně. Rychle jsem ucouvla. On si toho samozřejmě všiml a začal se pochechtávat. „Nemyslím si, že bude tak těžké tě přemluvit…“

„Jak se sakra tohle mohlo stát?!“ nadávala jsem v duchu, když jsem o pár hodin později šla na místo, kde jsem se měla sejít s Derekem. Přitom jsem se pořád otáčela a pohledem vyhledávala Damona, který už od penzionu šel nenápadně za mnou. Ale když jsem se teď otočila, chodník byl liduprázdný.

„Zasraní upíři!“ zašeptala jsem potichu a doufala, že se to donese až k Damonovým uším. To, že mu právě pomáhám (provést vraždu – navíc na veřejnosti), nic neměnilo na tom, že ho nenávidím. Vlastně… díky tomu jsem ho začala nenávidět ještě víc.

Sedla jsem si na lavičku v parku a nervózně pokukovala po okolí. „Už by tu měl každou chvílí být,“ povzdechla jsem si v duchu, když jsem se podívala na hodinky. Byla jsem hrozně nervózní a měla dost špatný pocit. Možná to bylo proto, že Derek je fakt hodně sexy chlap a já zrovna dvakrát netoužila po tom, aby umřel… Anebo to prostě bylo tím, že brzo na vlastní oči uvidím Damona, jak někomu zakroutí krkem…

Uběhlo ještě několik minut, ale mně se to zdálo jako věčnost. Nervózně jsem se rozhlížela po parku a doufala, že sem nikdo nezavítá. To by totiž mohlo být to poslední, co by udělal… Naštěstí tu (zatím) nebylo ani živáčka.

Vtom jsem uviděla tmavou postavu a po chvíli mi došlo, že to je Derek. Měl na sobě černé kalhoty a černou koženou bundu. Slušelo mu to tak moc, že jsem při pohledu na něj málem začala slintat.

Hned jsem se na něj zářivě usmála, protože jsem si prostě nemohla pomoct, a rychle ho pozdravila.

„Ahoj,“ odpověděl ledabyle a posadil se vedle mě. Trošičku jsem se od něj odtáhla, ale nevypadalo to, že by si toho všiml. Naštěstí… To by totiž náš plán mohlo značně zkomplikovat.

„Jsem rád, že jsi přišla.“

„Jo, já taky…“ řekla jsem trošku přidušeně, a aby si Derek mého rozpoložení nevšiml, okouzlivě jsem se na něj usmála. Při tom jsem doufala, že ve skutečnosti jsem lepší herečka, než jsem si doposud myslela, protože upřímně – teď, když jsem věděla, že Derek je ten lovec, vůbec se mi nelíbilo sedět u něj tak blízko. Doufala jsem, že se tu co nevidět ukáže Damon.

„Taky jsem moc rád, že vás tu vidím…“ ozvalo se za námi. V duchu jsem si trochu oddechla. Ale opravdu jen trochu…

Derek se rychle otočil, a když uviděl Damona, hned se vymrštil z lavičky. Že by mu to došlo tak rychle? Taky jsem pomalu a nevzrušeně vstala, přičemž jsem se snažila tvářit nechápavě.

Damon se samolibě usmál a já nenápadně protočil oči. Derek právě teď nepotřeboval vědět, že mám něco společného s Damonem – tím by náš plán mohl jít dost dobře (a hlavně rychle) do kytek… Doufala jsem, že Damon není zas tak velký idiot, aby nás prozradil dřív, než to bude nutné.

„Co jsi zač?!“ vykřikl Derek pobouřeně a stoupl si přede mě. Oh, jaký to džentlmen… Nenápadně jsem ustoupila pár kroků od něj.

Damon se znovu usmál. „Ty víš…“

Derek napodobil mého příkladu a pár kroků vyděšeně ucouvl od Damona. Ten se samolibě usmál a prohlásil: „Typoval bych, že ti to už došlo…“

„Jsi upír…“ konstatoval Derek znechuceně po chvíli ticha. Stála jsem od nich pár kroků a snažila jsem se být neviditelná. Opravdu poslední, co jsem teď potřebovala, bylo, aby si mě Derek všiml a spojil si dvě a dvě dohromady.

„Trefa…“ ušklíbl se Damon. Bože, to to musí tak protahovat?! To ho nemůže prostě hned zabít?! No, jo… pardón, tohle je Damon Salvatore – on si se svou kořistí musí pohrát… I když jde o lovce upírů!

Najednou se Derek otočil na mě. Bez zájmu jsem na něj pohlédla.

„Ty!“ vyhrkl překvapeně. Já? Co to… Sakra! Tak tohle není moc dobrý…

Snažila jsem se od něj dostat co nejdál. Derek mě zhnuseně pozoroval, jako bych upír byla já… Vlastně… vždyť já jsem upír! To je ironie, tohle to… Potlačila jsem nutkání se šíleně zasmát. Jo, už mi z toho hrabě…vlastně… především z Damona. Ten by teď taky mohl něco udělat!

„Rusovlásku nech na pokoji, ona ti nechce udělat to, co já…“ zašklebil se Damon a upíří rychlostí se přemístil o pár metrů blíž. Pak se zářivě usmál. „Baf.“

Protočila jsem oči v sloup a už se ani nenamáhala to skrývat. Derekovi už očividně všechno došlo… Teď by ho už Damon mohl zabít, ne?!

Derekovi se najednou na tváři objevil úsměv. „Nemyslím si…“

Zděšeně jsem vyjekla, když Derek z bundy vytáhl revolver a zamířil mi s ním přímo mezi oči.

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána - 22. kapitola: