Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána - 23. kapitola

28.10.2012 (09:30) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1627×

Srdce mi bušilo tak divoce, že jsem čekala, že mi každou chvíli vyskočí z hrudi a dá se na zběsilý útěk. Sama bych také nejraději utekla, ale myslím, že kdybych se jenom pohnula, Derek by mi vystřelil mozek z hlavy – a řekněme si upřímně – to by můj útěk značně zkomplikovalo…

Mezitím - co jsem pomýšlela nad možnostmi k útěku a případným vystřelením mozku - Derek na mě nepřestával chladně pohlížet. Když jsem se střetla s jeho pohledem, měla jsem chuť otřást se odporem. Vůbec jsem nechápala, jak mě ještě včera mohl tak přitahovat, protože dneska jsem měla nesmírnou chuť mu při první příležitosti zakroutit krkem. Bohužel to teď vypadalo na to, že to spíš budu já, kdo skončí pod drnem…

Jako by Derek slyšel mé pesimistické myšlenky, potěšeně se na mě ušklíbl a pak se obrátil na Damona. „Už ani krok, nebo její mozek budeš seškrabávat ze země.“

Moje srdce se rozběhlo ještě rychleji a udělalo se mi špatně. Tak špatně, že jsem myslela, že každou chvílí omdlím. Musela jsem si přiznat, že je to něco úplně jiného pomýšlet nad svou smrtí v duchu a slyšet nahlas, jak tím někdo vyhrožuje.

„To nedokážeš,“ začal se mu posmívat Damon a já ho v tu chvíli proklínala až do horoucích pekel. Ten idiot ho ještě bude dráždit! Kdyby mi vystřelil mozek, asi bych se z toho už asi nevzpamatovala… Do prdele, já přeci nejsem upír jako on! No, že se na to nevyseru…

Sama jsem se začínala divit, jak moc jsem sprostá. Ale vzápětí jsem si uvědomila, že v tuto chvíli to není to nejdůležitější a začala přemýšlet, jak se z téhle šlamastyky vyhrabat. Protože to zrovna nevypadalo na to, že bych se od toho sobeckýho upíra dočkala nějaké pomoci…

Vzápětí mě to napadlo. Bylo to nebezpečné (ale co také ne, když koukáte do hlavně revolveru…), ale já nebyla zrovna ten typ, co by jen tak stál a čekal, až ho nějaký šílence zastřelí – což rozhodně byla moje situace.

Rozhodování mi trvalo jen několik sekund, a než se Derek nadál, vrhla jsem se k němu upíří rychlostí. Kopla jsem ho do břicha a on odletěl o metr dozadu. Přitom mu zbraň vypadla z ruky.

Hned jsem se vážně zahleděla na Damona a doufala, že mu pro jednou dojde, co po něm chci. Doufala jsem, že ano, protože se mi nechtělo udělat všechnu špinavou práci za něj.

Damon na okamžik zaváhal, a to stačilo k tomu, aby se Derek rychle natáhl pro zbraň, která od něj ležela jen pár kroků. Viděla jsem, jak zamířil a ještě se na mě usmál. Chtěla jsem uhnout, ale měla jsem pocit, jako bych vrostla do země.

Ozval se výstřel.

Vzápětí jsem ucítila ostrou bolest v břiše a překvapeně zalapala po dechu. Jako ve zpomaleném filmu jsem si šáhla ruku do míst, kde projela kulka. Rána šíleně pálila a bolest se mi rychle rozlévala po celém těle. Podívala jsem se na ruku, která byla celá od krve. Udělalo se mi zle a začínala jsem pociťovat jakousi otupělost.

Poklesla jsem v kolenech. „Damone!“ zakřičela jsem, ale z úst mi nevyšel ani jeden zvuk. Damone… pokusila jsem se znovu, ale vyšlo to nastejno. Ústa jsem měla vyschlá, jako bych strávila měsíc na Sahaře - nevyšel ze mě ani hlásek. A aby toho nebylo málo, otupělost se s každým okamžikem stupňovala. Zrak se mi začal mlžit a po chvíli mi poklesla víčka.

Cítila jsem, že to přichází. Nevěděla jsem co, ale byla jsem si jistá, že až to nastane, už nebudu cítit žádnou bolest. Na tváři se mi podařilo vyloudit spokojený úsměv. Má poslední myšlenka patřila Jeremymu a jeho čokoládovým očím. Pak mě pohltila temnota…

Renesmé se s vážným pohledem otočila k Damonovi. Její oči byly tak výmluvné a tak zvláštně se leskly, že Damon na chvíli zapomněl, co má vlastně udělat. Vzápětí se vzpamatoval a rychle se přemístil k Derekovi. Chtěl ho co nejrychleji zabít, ale díky té chvíli, co zaváhal… Derek byl rychlejší. Natáhl se pro zbraň, a než mohl Damon cokoli udělat, ozval se děsivý výstřel, ze kterého běhal mráz po zádech. Damona pohltil neuvěřitelný vztek. Z hrudi se mu vydralo hrozivé zavrčení, přiskočil k Derekovi a plynulým pohybem mu zlomil vaz.

Ještě chvíli se kochal pohledem na jeho mrtvolu, ale pak vstal a otočil se k němu zády. Pohled mu hned padl na zem, kde v kaluži krve ležela Renesmé…

Nezaváhal. Hned k ní přiběhl a začal zjišťovat její životní funkce. Ještě dýchala, ale její tep s každým okamžikem slábnul. Damon se nemusel dlouho rozhodovat. Věděl, že je to riskantní a šance, že to zabere, je mizivá. Přesto věděl, že to musí udělat.

„Prosím, ať to zabere…“ zašeptal k Renesmé a kousl se do ruky. Z rány se hned vyvalila temně rudá krev.

Zvedl Renesmé hlavu a pootevřel jí ústa. Přiložil k nim své krvavé zápěstí a málem se i začal modlit, aby to zabralo. Nechtěl, aby zemřela. Nehledě na to, že by ho pak Stefan asi vlastnoručně zabil…

Po pár vteřinách, co jeho krev stékala ho jejího hrdla, ji něžně pohladil po vlnitých vlasech a pak zvedl ruku od jejích úst. Na okamžik se zahleděl na svou zakrvácenou ruku, z které pořád proudila krev. Věděl, že za chvíli to přestane krvácet a rána se zacelí, takže si s tím nijak extra nelámal hlavu.

Znovu Renesmé zkontroloval tep a zjistil, že je trošku silnější. Zaradoval se, ale hned mu došlo, že ještě není vyhráno a on si nesmí dělat plané naděje. Renesmé potřebuje víc než jeho krev.

Opatrně pod ní podsunul ruce a pomalu ji vzal do náruče. Rozhlédl se po parku. Několik kroků od něj ležela Derekova mrtvola... kaluž krve, krvavé stopy... Hned mu došlo, že by asi nebyl nejlepší nápad, kdyby to tu nechal takhle. Šerifka přeci není úplně blbá.

Proto se rozhodl, že zavolá Stefanovi. Věděl, že je hodně riskuje, když po svém bratrovi chce, aby uklidil park s mrtvolou a spoustou krve (sice byla poloupíří, ale Damon si přesto nebyl jistý, jestli je to dobrý nápad). Věděl jaký Stefan je – závislák. Když se napil lidské krve, stávalo se z něj monstrum, které nedokázalo přestat. Kdysi se mu líbilo, že se tak jeho bratr choval (aspoň s ním byla sranda), ale po čase ho přestalo bavit po něm uklízet roztrhaná těla. To ho radši podporoval na králičí dietě.

Ale při pohledu na mrtvolu toho lovce a spoustu krve mu došlo, že stejně není jiná možnost. Blonďaté barbie se mu nechtělo volat a Katherine nedůvěřoval. Proto už déle neváhal a vytočil bratrovo číslo. Po dvou vyzváněních to Stefan konečně vzal.

„Co se děje?“

„Potřebuju, abys ihned dorazil do parku, stala se tu taková nehoda,“ vysvětlil stručně Damon a nehodlal to víc rozvádět. Potřeboval dostat Renesmé co nejrychleji domů.

Stefan si musel všimnout Damonova vážného tónu a na nic se už nevyptával. „Dobře, budu tam.“

Damon rychle ukončil hovor a strčil si telefon do bundy. Na malý okamžik zapomněl na vážnost situace a upřeně se zadíval na Renesmé. Skoro nikdy mu nedošlo, jak je ve skutečnosti hezká.

Rychle zakroutil hlavou. Nad čím to přemýšlí?

Naposledy se rozhlédl kolem sebe a doufal, že Stefan co nejdřív dorazí. Potom už na nic jiného nečekal a upíří rychlostí se rozběhl k penzionu.

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána - 23. kapitola: