Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána - 25. kapitola

18.11.2012 (13:30) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1574×

Ráno bylo velice… bolestné. Vážně jsem netušila, že mě bude všechno bolet. Ale mělo mě to napadnout, protože přeci jenom jsem včera schytala kulku. Měla bych být ráda, že jsem naživu. Upřímně řečeno – byla jsem naivní. Myslela jsem si, že budu v pořádku – připravená běžet maraton. Ale jako obvykle jsem se mýlila…

Pokus otočit se na druhý bok byl neúspěšný a navíc mi přitom z pusy uniklo přidušené syknutí.

Vedle mě se něco pohnulo.

Srdce se mi rozbušilo, když jsem uviděla rozespalou tvář Jeremyho. Usmála jsem se a doufala, že to bude vypadat věrohodně. Vážně jsem nestála o to, aby se o mě strachoval a poskakoval kolem mě jako bych měla každou chvílí umřít. I když zrovna tak jsem si v tu chvíli připadala…

„Dobré ráno,“ zašeptala jsem s láskou. Jeremy se ke mně nahnul a něžně přitiskl své rty na ty mé, přičemž jsem se v duchu zatetelila blahem. „Dobré ráno, lásko.“

Usmála jsem se a chtěla se mu stulit do náručí, ale v poslední chvíli jsem se zarazila. Jeremy by mě chtěl odvézt do nemocnice, kdyby zjistil, že mě něco bolí. A o to, jak už jsem řekla, jsem doopravdy nestála.

Jeremy si mého zaváhání bohužel všiml. Trochu se zamračil a pak mi jemně přejel prsty po spánku. Slastně jsem přivřela oči a užívala si pocity, které se s jeho dotykem dostavily.

Jeho ruka zmizela. Tázavě jsem se na něj zahleděla. „Děje se něco?“ zeptala jsem se a z mého hlasu zněla skoro hmatatelná nejistota.

Jeremy se na mě pozorně zadíval. „Ne, nic… Ty nebudeš vstávat?“

Snažila jsem se na sobě nedat nic znát. „Ne, já nemusím do školy, takže…“ ušklíbla jsem se.

Jeremymu v očích problesklo pochopení a já v duchu zaúpěla. Sakra…  

Naklonil se ke mně a políbil mě s takovou vášní, že se mi z toho zatočila hlava. Se zatemnělými myšlenkami jsem najednou zatoužila dostat se k němu co nejblíže, takže jsem ho objala kolem krku a přitáhla se k němu. Přitom jsem nechtěně zakvílela bolestí.

Jeremy mě hned pustil.

Zamračila jsem se. „Tys mě nelíbal jen tak bezdůvodně, že ne?!“

„Renesmé, řekni mi, jak velké máš ve skutečnosti bolesti?“

Tato jediná věta stačila k tomu, abych se neuvěřitelně naštvala. „Vůbec žádné!“ vykřikla jsem podrážděně a se vztyčenou hlavou se začala vyhrabávat z postele. Snažila jsem se nekřivit tvář, kdykoliv mnou projela bolest jako ostrý nůž.

Konečně jsem stála na vlastních nohou. Obrátila jsem se k Jeremymu se vzdorovitým pohledem. „Nic mi není.“

„Tak to si nemyslím,“ zazněla jeho odpověď a za chvíli stál přede mnou. Jemně mě chytil za zápěstí a zdlouhavě se mi zahleděl do očí. Přitom pronesl ta slova: „Musíš do nemocnice!“

Ze rtů mi uniklo šílené uchechtnutí. Neuhnula jsem pohledem a naštvaně mu odpověděla: „Jo, jasně, řeknu jim, že mi včera lovec upírů proděravěl břicho dřevěnou kulkou a já přežila jen díky krvi, které jsem se napila. Oh, počkej! Možná to bylo díky tomu, že jsem poloviční upír!“

Jeremy na to nic neřekl a mně došlo, že jsem to přepískla. Povzdechla jsem si a vzala mu tvář do dlaní. „Omlouvám se,“ řekla jsem potichu a zahleděla se mu do očí, které jsem tak milovala. „Půjdu si dát sprchu a pak mi určitě bude líp…“

Pokusil se o úsměv. „Dobře, kdyby něco, napiš, zdrhnu ze školy…“ Trochu nuceně jsem se zasmála, protože jsem v krku měla obrovský knedlík a cítila jsem, jak se mi do očí začínají hrnout slzy. Nebyla jsem člověk… Nikdy nebudu moct mít normální život… Natož s člověkem… Nevím, proč mě najednou popadla taková teskná nálada. Nikdy jsem necítila takovou sebelítost.

Potlačila jsem podobné myšlenky a políbila ho na rty. Pak jsem se usmála, ačkoli to vůbec nebyl úsměv od srdce, a pro velký úspěch ho políbila ještě jednou. „To si piš…“

„Miluju tě.“

„Já tebe taky.“

Jeremy se s úsměvem otočil a vyšel z místnosti. Musela jsem párkrát zamrkat, abych zahnala protivné slzy, které se tu z čista jasna objevily. Ale teď už vážně – od kdy jsem tak přecitlivělá?

Povzdechla jsem si, otřela si rukou vlhké tváře a došla do koupelny, abych dostála svého slibu.

Ačkoli jsem to před tím nemyslela vážně, měla jsem pravdu. Po dlouhé horké sprše se mé ztuhlé svaly uvolnily a bolest skoro zmizela. Napadlo mě, že když si ještě dám sáček s krví, budu taková, jako dřív.

Oblékla jsem se do džínových šortek a bílého tílka, svázala si vlasy do culíku a vyšla z pokoje.

Zasténala jsem, když jsem došla do přízemí a objevila tam svého pana Zachránce, jak se rozvaluje přes celou sedačku. Chtěla jsem se otočit a co nejrychleji se navrátit do svého pokoje, ale než jsem cokoli z toho stihla zrealizovat, Damon už stál přede mnou.

Zašklebila jsem se. „Proč tu nikdy není Stefan?!“

Damonovi se na tváři objevil pokřivený úsměv. „To ti nestačím?“

Potlačila jsem nutkání protočit oči v sloup. „Zamyslím se…“ Odmlčela jsem se.

„Ne,“ dodala jsem hned kousavě a pak se na něj zářivě usmála. Už jsem se chtěla se kolem něho protáhnout, když mě Damon chytil za ruku. Ne hrubě, ale dostatečně pevně, abych nebyla schopná se mu vykroutit.

„Pusť mě!“ vyhrkla jsem hned a pokusila se mu vytrhnout. Samozřejmě bez úspěchu…

Zlostně jsem ho probodávala očima a snažila se zklidnit své zrychlené srdce. To, že se mě dotýkal, mi bylo velice nepříjemné. Možná ne tak nepříjemné, jak jsem si snažila vsugerovat, ale to jsem si samozřejmě připustit nehodlala.

„Damone!“ vykřikla jsem pobouřeně a v tu chvíli mě pustil. On mě opravdu pustil… Nemohla jsem tomu uvěřit. Střelila jsem po něm nervózním pohledem a v krku mi vyschlo, když jsem spatřila jeho výraz. Takhle vážného jsem ho snad ještě nikdy neviděla, proběhlo mi hned hlavou.

„Ren, chtěl jsem ti něco říct…“ začal pomalu. Dívala jsem se mu do očí a nebyla schopná sebemenšího pohybu. Srdce mi zběsile tlouklo.

„Děkuju,“ řekl Damon rychle a já pootevřela pusu údivem. Vážně mi teď pan Dokonalý poděkoval?

Nervózně jsem polkla a snažila se z hlavy vydolovat nějakou kousavou poznámku, která by odlehčila situaci. Protože takovéhle rozhovory jsem s Damonem obvykle nevedla. Oprava – nikdy…

„Jasně, ale příště už ti nepomůžu… To bych zase dopadla…“ vyletělo ze mě rychle. Damon se ušklíbl a já si v duchu oddechla. Mise úspěšně splněna.

Prošla jsem kolem něj a zamířila ke sklepu. Zavřela jsem oči a modlila se, aby po mně (jako obvykle) ještě něco nechtěl.

„Ren?!“ křikl a já se s vekým sebezapřením otočila. To mám dneska ale štěstí, co?

„Ano?“

„Chtěl jsem ti poděkovat a taky…“ začal a najednou stál těsně u mě. Což mě vážně vyděsilo. Vzduch se mi zadrhával v hrdle, když jsem si přehrávala možné scénáře toho, co bude následovat.

„Dát ti tohle…“ dokončil s úšklebkem. Před mým obličejem se houpaly klíčky od auta. Neskutečně se mi ulevilo, ale vzápětí jsem se zarazila. Damon mi poděkuje a teď mi chce dát auto? Na tom opravdu něco nehraje…

„Za co?“ zeptala jsem se tlumeně a nedůvěřivě ho pozorovala.

Ušklíbl se. „Přeci za to, žes mě zachránila.“

„Hmm…“ zamumlala jsem nezúčastěně, protože jsem pohledem začala hypnotizovat klíčky.

Damon se zasmál. „Tak si je už vem, vidím, jak po nich pošilháváš…“

Střelila jsem po něm naštvaným pohledem. „Nepošilhávám…“

„Když myslíš…“ řekl rychle, vrazil mi klíčky do dlaně a najednou byl v tahu.

„Myslím!“ křikla jsem za ním, i když jsem tušila, že mě už stejně neslyšel.

Pohlédla jsem na klíčky ve své dlani. Jako ve snu jsem zamířila ke dveřím a vyšla před dům. Překvapením jsem vykulila oči a pootevřela pusu. To jako vážně?!

Před domem stálo černé Porsche 911.

Slastně jsem vydechla a rozběhla se k němu. Ignorovala jsem bodavou bolest v břiše a prsty přejela po kapotě. Bleskově jsem odemkla a posadila se za volant. Pevně jsem ho sevřela a užívala si tu nádheru.

Najednou mi došlo, od koho ho mám. Pustila jsem volant, jako by byl potřísněný kyselinou, vystoupila a nedůvěřivě na auto pohlížela. Co když Damon přestřihl brzdové hadičky?!

Zamračila jsem se, zamkla ho a pomalu se vrátila do domu. Klíčky jsem hodila na stolek a zamířila do sklepa pro krev. Přitom jsem se snažila nemyslet na to, co stojí před domem a je moje.

Když jsem se vrátila do obýváku, posadila jsem se na pohovku a snažila se nekoukat na klíčky na stolku. Usrkávala jsem krev a při tom se mračila. Kvůli němu si to teď ani nevychutnám…! Byla jsem na něj tak naštvaná. On určitě věděl, že se takhle zachovám… Proto mi to blbý auto koupil!

Zarazila jsem se, protože mi to došlo. Damon věděl, jak se zachovám… Věděl, že nebudu mít odvahu se ním projet… Uchechtla jsem se. Tak to se ale šeredně mýlil! Doslova natruc jsem vstala, popadla klíčky a jako rozzuřený býk zamířila k autu.

Když jsem seděla na sedadle, byla jsem ještě pořád šíleně naštvaná. V zadním koutku mysli mě napadlo, že bych v takovém rozpoložení neměla řídit. Ignorovala jsem tu myšlenku a nastartovala.

Zvuk motoru byl jako rajská hudba. Na okamžik jsem zavřela oči a užívala si to. Pak jsem si ale opět vzpomněla na Damona a sešlápla pedál. S hrozným skřípěním pneumatik jsem vyrazila od penzionu.

S každým kilometrem, kdy jsem se vzdalovala od Mystic Falls, se můj hněv vytrácel. Proč jsem na Damona vlastně byla naštvaná? Vždyť mi koupil Porsche!

Šíleně jsem se rozesmála a ignorovala značku omezené rychlosti. Ještě jsem sešlápla plyn. Když ručička na tachometru ukazovala sto padesát, spokojeně jsem se zavrtěla na koženém sedadle. Silnice byla prázdná a mně připadalo, jako bych letěla. Stromy podél silnice rychle ubíhaly, nebýt mých upířích smyslů, vnímala bych je jen jako rozmazané čmouhy.

Zhluboka jsem se nadechla a skoro hmatatelně cítila, jak se mé tělo uvolňuje. Do této chvíli mi vlastně nedocházelo, kolik stresu jsem zažila. Od té doby, co jsem přijela sem, tak snad nejvíc za svůj dosavadní život… Vzápětí mi ale došlo, že to nemůžu brát pouze z té špatné stránky. Potkaly mě tady i dobré věci. V první řadě jsem si vzpomněla na Jeremyho a na tváři se mi usadil zamilovaný výraz. Ale to nebyl jediný člověk, který si získal moje srdce. Elena, Bonnie, Caroline a dokonce i Stefan v něm nalezli své místo. A i když jsem si to nechtěla připustit, tak i on tam ho tam měl. Damon…

Pád zpátky na zem byl tvrdý.

Něco mě vyrušilo z mého přemýšlení.

Když mi konečně došlo co, zděšeně jsem polkla a srdce se mi rozbušilo. Pohled do zpětného zrcátka a přibližující se zvuk sirén mě ujistil, že mám společnost v podobě policejného vozu.

Porsche 911

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána - 25. kapitola: