Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána - 40. kapitola

23.03.2013 (17:30) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1844×

Seděla jsem před zrcadlem a kulila oči na odraz v něm. Ne, tohle jsem nemohla být já… Bylo to absurdní, ale přišlo mi, jako by to zrcadlo bylo kouzelné a z jiné říše na mě shlížela bájná princezna.

Pomalu jsem zvedla ruku a přejela si jí po tváři. Obraz v zrcadle udělal to samé. Díky tomu jsem konečně uvěřila, že jsem to doopravdy já. Pozorně jsem se na sebe zadívala a tajila dech. Husté, dlouhé a temně černé řasy… kouřové líčení…, zrůžovělá líčka a lesklé rty, potřené jahodovým leskem. Páni, já vážně vypadám jako princezna!

Pohled jsem zaměřila na své vlasy. Mé vždy nezkrotné vlasy byly svázané v elegantním uzlu a pár pramínků se mi vlnilo kolem tváře. Zářivě jsem se na svůj odraz zasmála. Líbilo se mi, jak vypadám.

Sklopila jsem oči níž a naprosto zkameněla. Měla jsem na sobě naprosto nádherné šaty, jistě ze značkového salónu… ale to nebylo to, co vyvolalo mou reakci. Ty šaty byly bílé… svatební. Proč mám proboha na sobě svatební šaty?!

Vykulila jsem oči na svůj odraz v zrcadle, když mi to došlo. Já se vdávám?!

„Renesmé, už je čas!“ ozval se za mnou zpěvný hlas. Trhla jsem hlavou a spatřila tetu Alici ve fialkových šatech po kolena, jak se na mě široce usmívá. Neodolala jsem a úsměv jí oplatila.

Alice ke mně přitančila a pomohla mi vstát z židličky. Pomoc jsem ocenila, zvlášť když jsem shledala, že mám na nohou lodičky asi na deseticentimetrovém podpatku.

„Opatrně, nechceš přeci zničit mé umělecké dílo…“ Znovu se na mě usmála a pak si obdivně povzdechla. „Vypadáš jako tvoje maminka, když se vdávala… Přijde mi, jako by to bylo včera…“

Oslnivě jsem se usmála a vzpomněla si na fotky ze svatby, které jsem si moc ráda prohlížela. Ne, byla jsem si jistá, že jako mamka nevypadám, ale byl to hezký kompliment, tak jsem nic nenamítala.

„A kde vlastně je mamka?“ zeptala jsem se po chvíli ticha, zatímco mi Alice rovnala obrovskou bílou sukni. Alice se na okamžik zarazila v rovnání, ale odpovědi jsem se nedočkala.

Když mě mlčky odváděla z pokoje, začala jsem tušit, že je tu něco špatně.

„Kde je moje maminka?!“ opakovala jsem pořád do kolečka, ale Alice mlčela. Vedla mě po schodech dolů a já si až teď uvědomila, že jsme ve vile ve Forks. Ale kde jsou všichni?

Pohlédla jsem ven ze dveří a trhavě se nadechla. Venku bylo asi padesát lidí! Stáli podél obou stran uličky, která byla vysypaná bílými okvětními plátky růží. A čekali… čekali na mě. Udělalo se mi mdlo. Z toho, že budu středem pozornosti, ale hlavně z toho, když jsem shledala, že ani jednoho z hostů nepoznávám. Byli to naprosto cizí lidé…

Zastavila jsem se. Byla jsem odhodlaná už neudělat ani jeden krok. Alice mě zatahala za ruku. „No tak, Ness, musíme jít, ženich čeká…!“

Tahle slova mě úplně zmrazila na místě. Až do téhle chvíle mi nedošlo, že když se vdávám, budu muset mít taky ženicha. Panebože, ale koho si beru?! To bylo na tom to nejhorší – já nevěděla­…

Ačkoli jsem byla rozhodnutá, že už se nehnu z místa, nohy se mi najednou samy od sebe rozešly směrem ke dveřím. Přišlo mi, jako bych je nedokázala ovládat… Jako bych byla uvězněná v těle někoho jiného a neměla nad ním žádnou moc.

„Ne!“ vyhrkla jsem a snažila se své nohy zastavit. Bez úspěchu…

„Alice!“

Doufala jsem, že ona mi pomůže. Já se přeci nemohla vdávat! Hlavně když jsem nevěděla, za koho! Ale ani to se nestalo… Alice se ani neotočila. Jako robot mě vedla k oltáři…

Se zděšením jsem vyšla ven ze dveří a hned se na mě obrátili pohledy všech. Málem jsem vykřikla, když mi došlo, že všichni mají oči obrácené v sloup. Všem bylo vidět pouze bělmo…

Bylo to tak děsivé, že jsem měla pocit, že každou chvílí omdlím nebo se pozvracím. Bohužel… nic z toho se nestalo. Alice mě dál táhla uličkou a já si konečně všimla ženicha. Stál ke mně zády, v přesně padnoucím černém smokingu. Pozorně jsem si ho prohlédla, snad abych zjistila, kdo to je.

Ale bylo to bez úsměchu. Byl vysoký, zpod látky se mu rýsovaly svaly a hnědé vlasy mi nikoho nepřipomínaly. Naprosto cizí člověk… napadlo mě. 

Najednou mi došlo, že tohle je špatné. Špatné, jako něco, co by se nemělo stát. Co se nesmí stát… Chtěla jsem utéct. Chtěla jsem se rvát o svobodnou vůli. Ale všechno bylo zbytečné. Až v tuto chvíli jsem si uvědomila, že je naprosto zbytečné pokoušet se vzdorovat. Pokaždé, když jsem se snažila Alici vykroutit, moje ruka se navenek nepohnula. Pouze v mé mysli jsem sebou cukala a pokoušela se vysmeknout a klidně holýma rukama si probojovat cestu na svobodu. Moje tělo představovalo pouhý obal, nad kterým jsem neměla žádnou kontrolu. Přišlo mi to absurdní – jak v nějakém sci-fi filmu o mimozemšťanech, co posednou člověka, který se stává naprosto bezmocným.

Už jsem byla od něj pár kroků. Na zádech jsem cítila ty nevidomé pohledy a každým krokem, co jsem se k němu blížila, mi bylo hůř. Motala se mi hlava, zvedal se mi žaludek a měla jsem pocit, že každou chvílí sebou seknu o zem. Jak bych to uvítala…

A pak přišel ten okamžik. Věděla jsem, že se stane něco hrozného. Něco příšerného. Jako by mi to našeptával můj šestý smysl. A taky že ano…

Ženich se otočil a já mu pohlédla do tváře. Až na to, že žádnou tvář neměl… Vykřikla jsem hrůzou a pak se v mdlobách skácela k zemi.

S trhnutím jsem se probudila. Posadila jsem se a snažila se uklidnit své zběsile bušící srdce. Zrychleně jsem oddechovala a cítila, jak se mi zpocené vlasy lepí k čelu. Vzpomněla jsem si na muže bez tváře a udělalo se mi fyzicky špatně.

Vystřelila jsem z postele a co nejrychleji doběhla do koupelny. Pak jsem se hlučně vyzvracela do záchodu. Spláchla jsem a přistoupila k umyvadlu. Podívala jsem se na svůj ztrhaný obličej, vypláchla si pusu a ledovou vodou omyla obličej.

Pak, naprosto vysílená, podjely mi nohy a zprudka jsem dopadla na dlaždičky. Složila jsem hlavu mezi kolena a snažila se pravidelně oddechovat. Přišlo mi, jako bych se topila. Lapala jsem po dechu a cítila, jak se mi plíce plní vodou.

Otevřela jsem oči. Rychle jsem vstala a doběhla do pokoje. Z nočního stolku jsem popadla mobil a vytočila rychlou volbu.

„Mami?“ vyhrkla jsem, jen co někdo telefon zvedl.

S úlevou jsem dosedla na postel, když jsem uslyšela maminčin hlas. „Ahoj, Renesmé, děje se něco?“

Povzdechla jsem si a lehce se usmála. „Ne, mami, všechno je v pořádku, jen jsem potřebovala slyšet tvůj hlas…“

Uslyšela jsem zasmání. „Zlato moje, taky mi moc chybíš! Už jsme se o tebe začínali bát, když ses nám tak dlouho neozvala…“

„Mami, moc se omlouvám, já –“

„Ne, neomlouvej se. Všem je nám jasné, že se chceš odpoutat a trošku si užít… Je to v pořádku, já to chápu… No, možná bys to jenom měla vysvětlit Emmettovi, protože tomu se po tobě evidentně stýská. Pořád o tobě mluví, a kdybychom mu to nezatrhli, byl by i schopný si pro tebe dojet…“

Tomu jsem se upřímně zasmála. Napětí v mé hrudi trošku povolilo a vzpomínku na ten děsivý sen se mi povedlo zasunout až do samého koutku mysli.

„Mami, tak mu vzkaž, že mu pošlu pohled… Ale jestli ho napadne sem přijet, tak mu garantuju, že ho odtud vlastnoručně vykopu…“

Slyšela jsem, jak se mamka zasmála a někde v dálce nadávání. Hned mi bylo jasné, že mamka už nic vyřizovat nemusí…

„Dobře, tak já už tě nebudu zdržovat. Měj se hezky a zase někdy zavolej.“

Usmála jsem se a pevně sevřela telefon, jako by to bylo jediné spojení s ní. „Miluju tě, mami, ahoj…“

„Já tebe taky, pá, zlato…“

Hovor se ukončil a já s opět narůstající tísní hleděla na mobil. Když jsem mluvila s mamkou, všechno bylo v pořádku, ale teď… Jako by se ten sen snažil vrátit. Každým okamžikem získával na síle…

V tu chvíli mě napadlo něco šíleného, z čeho se mi zamotala hlava a na čele mi vyrazil ledový pot. Bohužel to až moc dávalo smysl…

Znovu jsem sáhla po telefonu a začala v kontaktech hledat jedno konkrétní číslo.

Hlasitě jsem zanadávala, když to spadlo do hlasové schránky.

„Ahoj, Bonnie… Až si to poslechneš, můžeš okamžitě přijet do penzionu? Myslím, že jsem právě měla věštecký sen…“

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána - 40. kapitola: