Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána - 41. kapitola

06.04.2013 (16:00) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1688×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Nervózně jsem pochodovala po penzionu. Procházela jsem všechny pokoje... dobře, tak skoro všechny. Vynechala jsem dva. Ten první byl Stefanův a do toho jsem nešla proto, že jsem k němu cítila úctu a nechtěla mu narušovat soukromí… naopak do toho druhého jsem se bála vkročit, protože jsem se děsila toho, co bych tam mohla najít. Správně – ten byl Damonův…

Ozvalo se zabušení. Ihned jsem seběhla ze schodů a zamířila ke dveřím. Hlasitě jsem si oddechla, když jsem spatřila Bonnie. Neváhala jsem a vrhla se jí do náruče. Všimla jsem si jejího nechápavého pohledu, ale nahlas nic nenamítla.

Ještě chvíli jsem ji drtila v objetí, ale pak mi došlo, že ji asi děsím. Pustila jsem ji a dovedla do obývacího pokoje. Už jsem se dokonce i usmívala. To bylo asi tím, že když jsem měla po svém boku kamarádku, všechny mé děsy se držely v stinném koutě mé mysli. Otázkou bylo na jak dlouho…

Bonnie se posadila na sedačku a obezřetně se rozhlížela kolem sebe. Asi se bála, že tu na ni odněkud vybafne Damon. Čemuž bych se ani nedivila…

Nervózně jsem si odkašlala. „Ehem, můžu ti nabídnout vodu? Nic lepšího tady není, pokud tedy nechceš whisky nebo sáček s krví…“

Střelila jsem po ní pohledem a omluvně se usmála. „A to asi nechceš…“

Bonnie se zvesela zasmála. „Díky, Renesmé, voda bude stačit…“

Ukázala jsem jí zdvižené palce v souhlasu a pak zmizela. Ani ne třicet sekund poté jsem už před ní stála se sklenicí vody v ruce. Bonnie ji ode mě s poděkováním převzala a napila se.

Poté, co skleničku postavila na stůl, se na mě obrátila. „Takže, Renesmé… tvůj vzkaz zněl naléhavě, ale jednu věc mi budeš muset vysvětlit – jak je možné, že máš věštecké sny?“

Omluvně se na mě usmála. „Tedy myslím, že ty nejsi čarodějka, a i kdybys byla, tohle je opravdu výjimečné…“

Snažila jsem se potlačit ten divný pocit, který mě od ukončení telefonátu s mamkou neopouštěl. Zhluboka jsem se nadechla a pak začala vyprávět.

„Víš, Bonnie, ono to zas není tak jednoduchý… asi bych měla začít od začátku – předevčírem jsem v parku narazila na jednoho upíra, který zná mou rodinu a má zvláštní dar – dokáže rozpoznat dary ostatních… tak jsem vlastně zjistila, že mám dar – a to věštecké sny…“

Bonnie souhlasně pokývala hlavou. „Ano, už jsi nám vyprávěla o upírech s dary – jestli se nemýlím, tvůj taťka i mamka mají takové…“

„Ano – taťka čte myšlenky a mamka je štít… ale to ještě není všechno… moje teta Alice vidí budoucnosti díky vizím a strejda Jasper zase vycítí a dokáže ovládat emoce…“

Bonnie obdivně hvízdla. „Tak to se ani nedivím, že máš taky dar, když máš tak talentovanou rodinu.“

Povzdechla jsem si. „Věř mi, až ti povím, jak můj dar funguje, už ti to nebude připadat ani trošku úžasný – je to pěkně děsivý…“ zašeptala jsem polohlasně.

Bonnie se usmála a pak mi lehce stiskla ruku. „Jsem jedno velký ucho.“

Jedním hlubokým nádechem jsem se pokusila dodat si odvahy a pak hrobovým hlasem začala vyprávět…

„Ten sen začal tím, že jsem seděla před zrcadlem. Byla jsem hrozně krásná a to myslím vážně! Prvně jsem si myslela, že to vůbec nejsem já.“

Na chvíli jsem se odmlčela, abych si utřídila myšlenky a dokázala tu hrůzu nějak zformulovat do slov.

„No, pak jsem ale zjistila, že mám na sobě svatební šaty…“

„Ty ses vdávala?“ skočila mi do řeči Bonnie. Hned se začervenala a s tichým promiň mi pokynula, ať pokračuju.

„Přišla za mnou teta Alice, že už je čas. Následovala jsem ji ven z domu, ale pak se zčista jasna objevil ten pocit…“ vykládala jsem a při posledním slově ztišila hlas. Aniž bych to mohla jakkoli ovládat, po zádech mi přeběhl mráz.

„Pocit?“ zopakovala šeptem Bonnie. Už na ní bylo vidět, že to začíná brát vážně a moc velkou radost z toho, co jí povídám, nemá.

„Ano, bylo to tak divné… ani nevím, jak bych to popsala… prostě jsem najednou měla pocit, že je všechno špatně, že to, že jdu k oltáři je nepřirozené… že se stane něco hrozného, když se neotočím a neuteču…“

Bonnie se už nadechovala k otázce, ale já ji nenechala promluvit. Tušila jsem, na co chce zeptat.

„Chtěla jsem utéct… ale nohy mě neposlouchaly, jako bych nemohla ovládat vlastní tělo… Bylo to úplně jako by mě řídil někdo jiný…“ Odmlčela jsem se.

„Tak to je děsivý…“ vydechla Bonnie a upřeně mě pozorovala.

„A to ještě není všechno… podél uličky byli lidé… lidé, kteří měli bílé oči. Vlastně bych spíš měla říct, že oči neměli. Zírali na mě nevidomýma očima, bez zorniček. Bylo jim vidět jen bělmo…“

Bonnie se trhavě nadechla a mě při té vzpomínce zamrazilo. Ale musela jsem pokračovat. Ještě jsem neřekla všechno…

„A potom jsem u oltáře uviděla ženicha…“ Musela jsem se odmlčet, protože ta vzpomínka byla tak živá, jako by se to dělo pořád dokola. Jak se otočil…

„A poznala jsi ho? Chci říct, byl to někdo známý?“ ptala se mě Bonnie a s obavami na mě koukala. Asi jsem moc dobře nevypadala. Jak bych taky mohla po takovém snu vypadat dobře?

„Ne,“ odpověděla jsem. „Vůbec mi nikoho nepřipomínal…“

„Ani v obličeji? Třeba bys ho mohla nakreslit a podle toho bychom mohly zjistit, jestli někdo takový existuje…“ snažila se mi zlepšit náladu.

Smutně jsem se na ni zadívala. „V tom to právě je, Bonnie, on obličej neměl…“

„Cože?!“ vyhrkla překvapeně.

„Neměl tvář, prostě ji neměl…“ mumlala jsem polohlasně a cítila, že jestli na to ještě chvíli budu myslet, pravděpodobně se zblázním.

Rychle jsem vstala. „Musím na vzduch…“

Než Bonnie stačila cokoli říct, vyběhla jsem z domu a svezla se na dlážděný chodník. Pak, stejně jako ráno, dala jsem si hlavu mezi kolena a zhluboka dýchala. Doufala jsem, že to pomůže.

Najednou jsem ucítila něčí paže, jak mě objaly. Zvedla jsem hlavu a pokusila se usmát na Bonnie, která mě pevně svírala. Cítila jsem, jak se mi oči začínají plnit slzami.

„Renesmé… nemysli už na to, je to v pořádku… nic se ti nestane…“ šeptala a kolébala mě v náručí jako malé dítě. Ano, bylo mi jasné, že se mě snaží ubezpečit, že to nebyl věštecký sen. Ale co když byl…?

„Bonn, já mám strach…“ zašeptala jsem po chvíli do nastalého ticha, které přerušovaly pouze mé vzlyky.

„Ness!“ vyhrkla Bonnie a sevřela mě ještě pevněji. „Slibuju, že se ti nic nestane… o to se všichni postaráme…“

„Všichni?“ pípla jsem a pak si všimla, jak se Bonnie rozšířil na tváři úsměv.

„Všichni.“

Potom mi pomohla se zvednout a společně jsme se vrátily do penzionu. V obývacím pokoji mě usadila na sedačku a pak z kapsy vytáhla mobil.

Nechápavě jsem na ni koukala. „Co to děláš?“

Bonnie se na mě zářivě usmála. „Potřebuješ menší rozptýlení… takže, jestli ti to nebude vadit, povolám sem zbývající členky party…“

Aniž by vážně čekala na můj souhlas, vytočila číslo Eleny a pak Caroline. Obě překvapivě měly čas a slíbily, že hned přijedou.

Chtěla jsem věřit tomu, že to pomůže… že zapomenu na svůj děsivý věštecký sen…­ ale v hloubi duše jsem věděla, že on nezmizí… nikdy. Budu ho mít vypálený v paměti jako cejch – a jizva vždycky zůstane…

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána - 41. kapitola: