Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána - 43. kapitola

04.05.2013 (08:00) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1550×

2. října 1864

Již uběhlo několik dní… Ale až dnes večer jsem se odhodlal vplížit do domu a ze svého pokoje sebrat deník. Myslím, že bych si měl zapsat, co se stalo. Možná to uleví mé nesnesitelné vině. Snad…

Stalo se to přesně před týdnem. Pamatuji si to do posledního detailu. Vplížil jsem se ke Katherine do pokoje. Líbali jsme se a já jí do ucha šeptal, jak moc ji miluji. Ona mě povalila na postel a obkročmo si na mě sedla. Šibalsky se na mě usmála a začala mě líbat na krku. Cítil jsem její tesáky, jak se otírají o mou kůži. Hrdelně jsem zasténal, což Katherine vzala jako souhlas a zakousla se mi do krční tepny. Bylo to fantastické jako vždy, ta bolest a zároveň neuvěřitelná rozkoš… Najednou ale Katherine vydala prudký bolestný sten a odtrhla se od mého krku. S utrpením vepsaným v očích na mě pohlédla a pak se zhroutila na zem. Ihned jsem k ní přiskočil a snažil se přijít na to, co se stalo. Zaskřípala zuby a pronesla to jedno slovo, které mělo navždy změnit můj život. Sporýš. Pak v bolestné agonii pevně sevřela víčka. Nevěděl jsem co dělat. Jak se mi mohl dostat do krve sporýš, jediná bylina, která mohla vážně upírům ublížit? Odpovědi se mi dostalo vzápětí. Někdo rozrazil dveře a do místnosti vtrhli muži z vesnice v čele s mým otcem. Dali jí před ústa náhubek jak nějakému vzteklému psovi a chystali se ji odnést. Bránil jsem ji. Křičel jsem na otce, ať to nedělá. Že ona nikomu neublížila. Zlostně na mě pohlédl a řekl, že jestli nepřestanu, bude mě muset nechat zatknout. Podvolil jsem se. Zkroušeně jsem dosedl na postel a sledoval, jak otec a muži nesoucí Katherine zmizeli. Najednou mě něco napadlo. Nemohl jsem dopustit, aby ji zavraždili. Vyběhl jsem z domu a pak se zarazil. Všude kolem mě pobíhali muži s planoucími loučemi a dřevěnými kůly. Vypadalo to, že Katherine nebyla jediný upír v Mystic Falls a oni na to teď přišli. Můj zrak padl na odjíždějící vůz s mřížemi. Došlo mi, že tam musí být ona. Bez rozmyslu jsem se za ním rozběhl. Najednou jsem cítil, jak mě kdosi popadl za rameno a prudce se mnou trhl. Otočil jsem se a spatřil Damona, zlostně na mě pohlížejícího.
„Cos to udělal?!“ vykřikl a mě hned napadlo, že jestli ho nezarazím, začne se se mnou prát. Je dost možné, že by mě v záchvatu vzteku dokázal i zabít. Ale o to nešlo. Šlo o Katherine. Damonův zmučený výraz napovídal, že ji vážně miluje a především že ví, co se stalo. Pevně jsem ho sevřel za obě ramena a pohlédl mu do očí. „Damone, my ji zachráníme!“ Pak jsem mu v rychlosti nastínil svůj plán. V jeho tváři se mihla jiskra naděje. Kývl na souhlas a mě přitom přišlo jako by zestárl o desítky let. I já sám jsem měl pocit, jako by uběhly roky od té chvíle, co jsem k sobě tiskl Katherine a zběsile ji líbal.
Rozběhli jsme se do nedalekého lesíka. Prodírali jsme se houštinami a stále běželi kupředu. Doufal jsem, že dokážeme vozu s umírající Katherine nadběhnout. Naštěstí se ukázalo, že jsem se nemýlil. Vyběhl jsem na cestu a Damon mě na poslední chvíli strhl zpátky, jinak by mě jistě koně ušlapali. Vůz zastavil a zmatený kočí slezl z kozlíku.
„Upír! Je v lese! Napadl mého bratra!“ vykřikl Damon a ukázal na můj rozdrásaný krk. Až do té chvíle jsem na svůj kousanec zapomněl. Byl jsem ale rád, že posloužil dobrému úmyslu. Muž už ani minutu nečekal, vytáhl z kabátu dřevěný kůl a rozběhl se do lesa. To byla ta chvíle, na kterou jsme čekali. Damon hned přiskočil k zadní části vozu a pohlédl dovnitř skrz mříže. Já se zatím snažil přijít na to, jak otevřít zámek. Když jsem se ale zadíval pozorněji, všiml jsem si, že tam vlastně žádný zámek není. Jen závora. Rychle jsem odstrčil Damona a rozrazil dveře. Naskytl se mi příšerný pohled. Katherine ležela svázaná na zemi, náhubek stále na svém místě a tiše kvílela. Damon hned zareagoval. Opatrně ji vytáhl a položil na zem. Pak jsme ji společnými silami rozvázali ruce a sundali ten hrozný náhubek. Právě jsem chtěl Damonovi navrhnout, že by bylo nejlepší okamžitě zmizet, když se ozval dusot rychle blížících se kroků a křik. Damon se na krátký okamžik napřímil, aby mohl zhodnotit situaci. V tu chvíli se ozval výstřel. Pohlédl jsem mu do očí a spatřil v nich nesnesitelnou bolest. Pak se zhroutil na zem. Otočil jsem se a spatřil temnou siluetu. Než jsem vůbec mohl zjistit, kdo to je, ozval se druhý výstřel a hned vzápětí jsem ucítil příšernou bolest, která mě srazila k zemi. Kulka mi prošla břichem, uvědomil jsem si vzápětí. Zbývala mi asi minuta života. Pootočil jsem hlavu a pohlédl na svého bratra, který ležel na zemi, tvář nastavenou měsíci, oči pokojně zavřené. V tu chvíli jsem měl chuť řvát. Můj bratr je mrtvý. Jak je ten svět nespravedlivý… S touhle myšlenkou mě pohltila temnota.
Když jsem se probral, měl jsem pocit, že jsem se ocitl v pekle. Hučelo mi v hlavě, ale nejhorší byl ten pocit dezorientovanosti. Trvalo mi pár minut, než jsem si uvědomil, že se nacházím pár metrů od jezera, u kamenného lomu. O trošku déle mi trvalo přijmout ten fakt, že nejsem mrtvý. Že se ze mě stal upír… Vlastně ještě ne tak úplně, jak mi vysvětlila Emily, služebná Katherine a také čarodějka, která se znenadání objevila vedle mě a řekla, že abych dokončil přeměnu, musím se napít lidské krve. Jinak budu stále více chřadnout a nakonec zemřu – už nadobro.
V tu chvíli jsem si vzpomněl na Damona. Emily jen ukázala prstem k jezeru a posmutněle se usmála. Hned jsem se tam vydal. Prošel jsem mezi stromy a ocitl se na travnatém břehu. Hned jsem si všiml Damona, sedícího ke mně zády a dívajícího se do třpytivé vody jezera. Pomalu jsem k němu přistoupil a sedl si vedle něj. Nezareagoval. Neotočil hlavu a ani nic neřekl. V tu chvíli bych byl schopen unést cokoli, co by mi vyčetl. Hlavně kdyby se mnou mluvil… Moje prosby byly po pár minutách vyslyšeny. Damon obrátil hlavu a řekl pouhá dvě slova: „Je mrtvá.“ Tolik bolesti v jeho hlase jsem neslyšel od té chvíle, co nám zemřela matka.
Položil jsem mu ruku na rameno. „Slábneš, musíš se nakrmit,“ řekl jsem. Damon zvedl hlavu a pohlédl mi do očí. „Proč? Ona je pryč… Proč bych chtěl mít věčný život bez ní…?“ Na to jsem neměl co říct.
Hodiny jsme takhle seděli a mlčeli. Každý se zabýval vlastními myšlenkami. Když se začalo stmívat, rozhodl jsem se. Žít věčně bez svého bratra? Nikdy. Takže nezbývá nic jiného než čekat na smrt. Ale napadla mě ještě jedna věc, kterou jsem před svou smrtí chtěl udělat… Zvedl jsem se a bez jediného slova odešel.
Když jsem dorazil k našemu domu, byla již tma. Nedělalo mi velký problém se tam nepozorovaně vplížit. Šel jsem přímo do otcova pokoje. Nepřekvapilo mě, že sedí u stolu a před sebou má velkou hromadu papírů. Chtěl jsem, aby si mě všiml, proto jsem se nesnažil svůj příchod nijak ztišit. Když pod mými kroky zavrzala podlaha, zvedl zrak. Ve světle svíčky mi přišlo, jako kdyby hodně zestárl. Velmi mě ale překvapilo, že když mě uviděl, s trhnutím vstal od stolu a hleděl na mě jako na přízrak. Vážně jsem v jeho očích zahlédl strach? Nervózně jsme se usmál a udělal několik kroků směrem k němu. „Otče, copak mě nevidíš rád?“  Tvrdě na mě pohlédl a s klidem prohlásil: „Máš být mrtvý…“ Udělal jsem další krok směrem k němu. „Vlastně ano, ale vyslechni mě, prosím…“ Přerušil mě třesoucím se hlasem: „Ty jsi jeden z nich!“ Povzdechl jsem si a pak se mu zadíval do očí. „Ne. Nejsem a nebudu. Otče, jsem připraven zemřít.“
„Ale ty už jsi mrtvý! Jak můžeš zemřít znovu?! To přeci nejde! Takže to znamená, že jsi jeden z nich.“ Zakroutil jsem hlavou. „Ne. Já nejsem upír, otče.“
„Musíš být! Viděl jsem tě umírat!“ zakřičel na mě rozhořčeně. Zarazil jsem se. „Tys to viděl? Tys tam byl?“ Jeho další slova mi vyrazila dech. „To já byl ten, kdo stiskl spoušť.“
„Otče?! Tys zabil vlastní syny?!“ Nevěřil jsem jeho slovům. To by přeci otec nikdy neudělal…
„Pro mě jste už byli mrtví. Od té chvíle, co jste se přidali na stranu upírů.“ Jako ve zpomaleném záběru jsem sledoval, jak otec přistoupil k oknu, kde ve velké váze byl rákos. Vzal nejtlustší a zlomil ho. Pak na mě zamířil ostrým koncem. „Jsi upír a nezasluhuješ nic jiného než smrt.“ Vzápětí se proti mně rozeběhl s odhodlaným výrazem ve tváři. Chtěl mě zabít. Uhnul jsem a mrštil jím o stěnu. Samotného mě překvapilo, jak to bylo jednoduché. Pohlédl jsem na otce, který se se zasténáním zhroutil k zemi. Ihned jsem k němu přiskočil. Zhrozil jsem se, když jsem si všiml rákosu, který mu trčel z břicha. Látkou začala prosakovat krev. Uvědomil jsem si, že se nad ním skláním a natahuji ruku po kolíku z rákosu až ve chvíli, když na mě hněvně zakřičel. „Táhni ode mě, ďáble!“ Nevnímal jsem jeho kletby, moje pozornost byla soustředěna jinde. Vzal jsem za rákos a prudkým pohybem ho vyrval z otcových vnitřností. Místností se nesl otcův křik. Rákos jsem odhodil neznámo kam a chtěl otci zastavit krvácení, když jsem si všiml krve, která mi ulpěla na ruce. Jakoby zhypnotizovaně jsem ji sledoval a pak si ruku přiblížil k ústům. Další křik. Zavřel jsem oči a krev olízl. Moje chuťové buňky explodovaly. Hrdelně jsem zasténal. Otevřel jsem oči a pak k otcově údivu smočil dva prsty v hluboké ráně, která se bleskovou rychlostí zalévala další krví. Už jsem nemohl více odolávat. Nahnul jsem se k němu a zašeptal mu do ucha: „Otče, přišel jsem se rozloučit. Takže sbohem…“ Když jsem mu zaryl své nové tesáky do krku, domem otřásl šílený jekot.
Vycházel jsem z domu a snažil se do rukávu otřít krev z úst. V půlce kroku jsem se zarazil a spěšně se vrátil do domu. Zamířil jsem do malé komůrky, kde jsem věděl, že bydlí služebné. Vzal jsem tu nejblíže dveřím, takže když se probudila a začala křičet jako smyslů zbavená, byl jsem už dávno venku z domu. Ta nově nabitá síla a rychlost mě ohromila. Slyšel jsem na míle daleko a cítil tolik vůní… Ani ne minutu poté, co jsem opustil dům, stanul jsem u jezera. Damon si mě hned všiml a vstal. „Stefane? Kdo je to? Panebože… Proč máš na rtech krev…?“ Usmál jsem se a ukázal na dívku. „To je tvoje večeře. Musíš se proměnit. Nemůžeš mě nechat na věky samotného. Co bych dělal bez svého bratra…?“ Myslel jsem to v dobrém. Měl jsem v plánu ho o to prosit. To, co jsem řekl, byla do posledního písmene pravda. Vážně jsem nechtěl zůstat sám. Damon na mě zděšeně pohlédl. Vážně se v jeho tváři mihl odpor? „Ty ses nakrmil?“ Teď jsem pocítil trošku výčitky. Snažil jsem se to vysvětlit. „Byl jsem za otcem. Byla to nehoda! Zaútočil na mě a já ho nevědomky zranil. Všude byla krev. Damone, nešlo tomu odolat…“ Bratr si mě měřil přísným pohledem. „Tys zabil našeho otce.“
„Stejně by umřel. Damone, poslouchej mě! Je to něco úžasného – vidím ve tmě, jsem neskutečně rychlý, mám nadpozemskou sílu a slyším snad kilometry daleko! Je to něco úžasného! Představ si to, my dva máme před sebou celý svět. Chceš tady jen tak sedět a čekat až umřeš nebo se chceš chopit příležitosti a žít? Život, Damone… O to tu jde. A já ho nechci žít bez svého bratra. Nemůžu… Prosím, napij se. Podívej, vypadá vážně sladce. Cítíš její vůni? Jsem si jistý, že cítíš…“ přemlouval jsem ho a s každým dalším slovem se přibližoval i se služkou. Ta sebou již přestala cukat i křičet. Stačil jeden krátký pohled do jejích očí a všechno bylo pryč. Damon se hladově zadíval na její krk. „Ano, to je ono. Já vím, že máš hlad. Ukoj ho…“ šeptal jsem, a když jsem stanul až těsně u něj, lehce jsem odhrnul dívčiny vlasy a odhalil bělostnou šíji, doslova žadonící po tom, aby se do ní někdo zakousnul. Pozorně jsem se zadíval na Damona. „Neodmítej to.“
A Damon neodmítl. Pomalu se nahnul a pak se zakousl. Prostoupila mnou čirá radost. Povedlo se mi ho přesvědčit… Po chvíli Damon přestal pít. Pustil služku z náruče a její mrtvola nehlučně dopadla na zem. S radostným výrazem jsem na něj pohlédl. „No, není to úžasné? Celý svět nám bude ležet u nohou. Věčnost, Damone. My tu budeme navěky!“
Damonovi se najednou na tváři objevil tvrdý výraz. Jeho oči se temně zaleskly. Přistoupil až těsně ke mně a sykl mi do ucha: „Ano, možná spolu budeme navěky, ale já ti z té věčnosti udělám peklo…“ Než jsem mohl cokoli říct, Damon zmizel. Stál jsem osaměle na břehu jezera, v jejíž hladině se zrcadlil dorůstající měsíc. Byl jsem sám… Možná už navždy.

Tady zápisek končil. V půlce stránky, načmáraný černým inkoustem. Byl to poslední zápis tohoto deníku. A byl to také poslední zápisek, který vyprávěl o Stefanově lidském životě.

Bylo to něco neuvěřitelného. Musím se přiznat, že mi při čtení běhal mráz po zádech. Dozvěděla jsem se tolik nových věcí, že si nejsem jistá, jestli je budu vůbec někdy schopná vstřebat. Konečně jsem věděla všechno. Teď jsem sice začala pochybovat o tom, jestli je to vlastně dobře, ale stejně se to už nedalo vzít zpět.

Povzdechla jsem si a odložila deník na stůl. Pak jsem vstala a protáhla se. Byla jsem neuvěřitelně rozlámaná a klížily se mi oči. Kolik je vlastně hodin? Když jsem pohlédla na mobil, zhrozila jsem se. Byla jedna hodina ráno! Tak to se vůbec nedivím, že se mi chce spát.

Vzala jsem deník a donesla ho zpátky do knihovny, kde jsem ho zastrčila na správné místo – aspoň jsem v to doufala… Pak jsem se naprosto znavená vyškrábala po schodech do prvního patra. Do svého pokoje jsem se dostala ani nevím jak. Jako robot jsem se převlékla do pyžama, vyčistila si zuby a zalezla do postele. Zhasla jsem lampičku a snad ani minutu poté se ponořila do bezesného spánku.

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána - 43. kapitola: