Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána - 45. kapitola

18.05.2013 (11:30) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1680×

Prosím, prosím, ať to není Damon! opakovala jsem si vroucně v duchu a pak se srdcem až v krku pomalu otočila hlavu, abych pohlédla na příchozího.

„Stefane!“ vyhrkla jsem úlevně, když jsem shledala, že vetřelcem není Damon, ale jeho bratr. Ze srdce mi spadl obrovský kámen. Ale vzápětí mi došlo, co tu vlastně provádím. Rychlým pohybem jsem zaklapla deník a pokusila se o nevinný úsměv.

Sledovala jsem Stefana, který beze slova obešel křeslo a posadil se naproti mně na sedačku. Chvíli bylo ticho a já se v duchu modlila, aby mi Stefan nezačal nadávat. – A to i přesto, že jsem v hloubi duše věděla, že si to zasloužím. Jak by také ne, když tu už druhým dnem čtu jeho deník…

Proto mě vážně překvapilo, když se na Stefanově tváři objevil úsměv. „Tak si říkám, jestli se jenom nudíš a hledáš nějakou četbu – protože pokud ano, mám takový pocit, že tohle není to pravé…“

Na chvíli se odmlčel a pohlédl do praskajícího ohně. Pak mi opět pohlédl do očí a mile se usmál. „Anebo máš něco, na co se tady,“ ukázal prstem na deník, „snažíš najít odpověď.“

V duchu jsem si oddechla, že to Stefan bere takhle a že mě s křikem nežene pryč z penzionu. Už jsem chtěla říct, že se nudím a na jeho deník jsem narazila čirou náhodou, ale pak jsem si uvědomila, že to není tak úplně pravda. Dneska jsem jeho deník začala číst z určitého důvodu… Vlastně i včera jsem se rozhodla porušit pravidlo o soukromí ostatních z nějakého důvodu.

Ušklíbla jsem se. „Jo, hledám tady na něco odpověď. A to něco bych definovala jako problém obřích rozměrů – problém, který má jméno…“

Postřehla jsem, jak se Stefan tiše uchechtl. „Ano, o tom jsem už něco zaslechl od Eleny.“

Zamračeně jsem na něj pohlédla. „Tady o tom ví už snad každý!“

Stefan povytáhl obočí a pak s úsměvem řekl: „Nechceš se mi svěřit? Jestli to ještě nevíš, tak to já jsem autor tohohle a ještě nespočtu dalších deníků…“

„To vím. Měl jsi problémy s krví, co?“ ušklíbla jsem se.

Stefan se mírně usmál mé poznámce a pak se na mě vážně zahleděl. „Renesmé, vím, že ti to musí být nepříjemné, ale tím, že odvedeš řeč jinam, tvoje problémy nezmizí. Pokud je tu něco, s čím potřebuješ poradit… znám Damona víc jak sto padesát let – myslím, že už na světě není žádný jiný člověk, který by ti o něm mohl říct víc.“

Váhavě jsem se opřela do křesla a zhluboka se nadechla. Vypadalo to, že na Stefana moje uhýbací manévry vážně neplatí. Ale pokud je ochotný mi něco povědět… není to vlastně to, co jsem od začátku chtěla?

Zhluboka jsem se nadechla a pak jako by praskla hráz… vychrlila jsem na něj všechno, co mi leželo na srdci. Vážně bych se divila, kdyby Stefan z toho mého blábolení něco pochopil…

„Já ho prostě nechápu! Nerozumím mu… Nedokážu odhadnout jeho myšlenkové pochody. Nevím, čeho je schopný… co udělá příště…“ povzdechla jsem si zoufale a se ztrápeným pohledem se obrátila na Stefana.

Ale on se jen usmál. „Jestli chceš lépe pochopit Damonovo myšlení, nejlepší bude, když ti budu vyprávět o roku 1912…“

Neváhala jsem ani vteřinu a přikývla. A tak se dal Stefan do vyprávění…

„Toho roku jsem se po dlouhé době vrátil do Mystic Falls. Je skoro až ironické, že kvůli pohřbu. Dozvěděl jsem se, že zemřel jeden z našich vzdálených příbuzných. Ani už nevím, kdy přesně mě napadla myšlenka na návrat domů. Ale pohřeb se zdál jako nadmíru dobrou zástěrkou… Později se ale ukázalo, že jsem nebyl jediný, komu přišel na mysl návrat do rodného městečka. Na hřbitově jsem narazil na Damona…“ Stefan se na chvíli odmlčel a střelil pohledem do mihotajících se plamenů v krbu.

„Neviděl jsem ho již padesát let. Byl jsem rád, že jsem ho tam potkal. Avšak již po pár slovech bylo jisté, že Damon zdaleka můj názor nesdílel. Ještě stále v něm dřímal hněv. Opět mi všechno vyčetl. Snažil jsem se s ním rozumně promluvit. Přesvědčit ho, aby se mnou komunikoval… třeba nad skleničkou.“

Stefan se odmlčel, čehož jsem pochopitelně využila a plácla to první, co mě napadlo.

„Nesnaž se mi tady tvrdit, že jsi to vlastně ty, kdo dohnal Damona k alkoholismu…“ ušklíbla jsem se.

„Ne, to netvrdím… Pouze jsem chtěl, aby si začal trochu užívat…“ Stefan si tiše povzdechl. Vypadalo to, jako by zpětně svého chování litoval. Čemuž se vlastně ani nejde divit. Snad každý z nás v životě udělá něco, čeho pak lituje a přeje si, aby to všechno mohl vrátit a udělat jinak.

„V té době byly v módě boxerské zápasy. Čirou náhodou se takové pořádaly i v Mystic Falls… A na jeden takový se mi povedlo Damona přesvědčit jít… Vešli jsme do velkého bílého stanu, kde byl postavený ring. Všude bylo plno lidí, kteří velice hlasitě skandovali. Největším překvapením pro mě ale bylo, když jsem uviděl krásnou ženu s dlouhými rudými vlasy, které měla svázané do copu, jak přesně mířeným pravým hákem posílá k zemi skoro o hlavu vyššího muže. Damon si jí samozřejmě také všiml. Ukázalo se, že zájem, který o ni projevil, byl oboustranný. Jmenova se Sage a jak jsem se zanedlouho dozvěděl, byla to upírka. Očividně přistihla Damona při krmení a nelíbilo se jí, jakým způsobem to dělal. Tím myslím fakt, že si to podle ní neužíval. V té době jsem se už živil zvířecí krví, takže jsem to nemohl posoudit. Ale Sage…“ Stefan lehce trhnul hlavou a stáhl rty do úzké čáry.

„Ta mu ukázala, jak se má správně upír krmit – jak si užívat lov. V tuto chvíli bych mohl říct, že to Sage ho zkazila… ale to by bylo povýšenecké. A jak už jsi mohla sama poznat, já se nemám zrovna moc čím chlubit. Takže lepší bude říct, že z něj udělala to, čím je teď…“ hlesl posmutnělým hlasem.

Pak na mě s mírným úsměvem pohlédl. „Damon si začal v zabíjení libovat. V té době mě taky přinutil opět se napít lidské krve. Dobře… zas tolik mě do toho nutit nemusel. Tomu nutkání jsem musel odolávat každý den, a když jsem viděl, jak si to Damon užívá, bylo to ještě horší. V hlavě mi hlodala jedna a tatáž myšlenka pořád dokola: Když může on, proč ne já? Jednoho dne mi Damon řekl, ať nechám minulost minulostí – což bylo to, co jsem po něm celou dobu žádal – a jdu si s ním dát drink. Jistě tušíš v jakém slova smyslu. Ale jelikož jsem neměl takové sebeovládání jako on nebo jako jakýkoli jiný upír… když jsem smočil rty v lidské krvi, bylo již skoro nemožné přestat. Znovu jsem do toho spadl. Opět se ze mě stal rozparovač a vinil jsem z toho právě Damona. A tak se naše cesty znovu rozešly…“ dovyprávěl Stefan další část ze spletité skládačky jejich života. Povzdechl si, opřel se do křesla a pak na mě pohlédl.

„Tak co si o tom myslíš?“

Nabrala jsem vzduch do plic a snažila se utřídit si své zmatené myšlenky. „Já… nevím, ale myslím, že… jsem ráda, že jsem se zrovna o tomhle dozvěděla…“

Stefan souhlasně pokýval hlavou a pak se znovu zahleděl do ohně.

„Mrzí mě to, Stefane,“ vyhrkla jsem najednou. Stefan ke mně zvedl své zmatené oči.

„Chci říct… mrzí mě, že jste se s Damonem odcizili… že se stalo tolik věcí, které nakonec způsobily, že jste se neshodli… Vím, že to není má vina a že to snad nikdo nemohl ovlivnit, ale prostě… je mi to líto.“

Stefan se vděčně usmál. „Děkuju, v mnoha věcech mi připomínáš mou dávnou kamarádku Lexi…“

Zarazila jsem se. „Lexi? Myslíš Alexii?“

Stefan se usmál. „Ano, vypadá to, že už jsi o ní něco slyšela.“

„Četla jsem o ní v tvém deníku…“ odvětila jsem bezmyšlenkovitě a hned nato cítila, jak rudnu. Abych zachránila situaci, usmála jsem se a zeptala se: „A kde je vlastně teď?“

Povšimla jsem si, jak Stefanovi ve vteřině zmizel úsměv z tváře. „Damon ji zabil.“

„Cože?!“ vyhrkla jsem. Vypadá to, že touhle otázku jsem situaci nezachránila ani v nejmenším…

„Je to tak – Lexi přijela na mé narozeniny a Damon ji zabil. Ale to by bylo na dlouhé vyprávění…“ řekl pouze Stefan a pak střelil pohledem k oknu. Očividně to nechtěl nijak víc rozebírat. Tomu jsem se ale vůbec nedivila…

Následovala jsem jeho pohled, ale plně mi to došlo až za okamžik. Za oknem byla tma. Strávili jsme tady skoro celý den! Doufám, že mi později Elena nevynadá, že jsem jí na celý den ukradla kluka.

„Ehem… už je nějak pozdě. Ještě jednou ti musím poděkovat za všechny informace. Bylo to vážně… prospěšné. A Lexi mi je líto,“ začala jsem a střelila pohledem k zadumanému Stefanovi. Byla jsem si jistá, že je myšlenkami v minulosti, a v duchu si začala nadávat, že jsem svými dotěrnými otázkami otevřela staré rány.

Stefan souhlasně pokýval hlavou. „Díky. Vážně mi chybí… Ale jak už jsem říkal, v mnoha směrech mi ji připomínáš…“

Usmála jsem se. „Tak to teda nevím - podle toho, co jsem četla, to byla vážně čestná žena.“

„Ano, nějak takhle jsem ji před sto padesáti lety popisoval. Ale pravdou je, že se uměla bavit. A to tak, že hodně… Kolikrát jsme spolu pařili až do rána.“

Neodolala jsem a musela se zazubit. Zrovna takhle jsem si Stefana představit nedokázala. Ale co – všechno je možné.

„Vážně nechápu, jak ti něco takového mohl udělat…“ poznamenala jsem ještě tiše a smutně na Stefana pohlédla.

„Damon?“

Přikývla jsem. „Jak ti mohl takhle ublížit. Musel vědět, že tě tím zlomí…“

Stefan si povzdechl. Čekala jsem, že mi na to něco odpoví, ale to se nestalo. Všimla jsem si, jak zvedl pohled a zahleděl se na něco za mnou. Jeho výraz se okamžitě změnil z milého na plný nenávisti.

„Nebavíte se náhodou o mně?“ ozval se známý hlas tak těsně za mými zády, až jsem zděšením nadskočila.

Obrázek Sage z roku 1912

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána - 45. kapitola: