Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána - 46. kapitola

21.05.2013 (16:15) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2137×

Prudce jsem se otočila a tvrdě pohlédla do Damonových modrozelených očí. Jeho posměšný úsměv na chvíli zakolísal, když si uvědomil, že to, jak se tvářím, je jeho zásluha.

Chvíli bylo v místnosti ticho, které akorát narušovalo praskání ohně v krbu. Nakonec jsem se zvedla ze sedačky a otočila na Stefana. „Chci ti ještě jednou poděkovat za tvůj čas, velice mi to pomohlo…“ řekla jsem a přinutila se k milému úsměvu, přestože jsem na to ani v nejmenším neměla náladu. Před dvěma minutami možná, ale teď­?

Stefan souhlasně pokýval hlavou a pak opět zlostně zabodl oči do Damona. Došlo mi, že právě teď nastala ta nejlepší chvíle na to, se vypařit. Snad budu natolik rychlá, že mě Damon nestihne zastavit. S touhle myšlenkou jsem se vydala svižným krokem ke schodům vedoucím do patra.

Až když jsem se bezpečně ocitla ve svém pokoji, oddechla jsem si. Napadlo mě, že rozhovoru s Damonem jsem unikla doslova o vlásek.

Povzdechla jsem si a došla k nočnímu stolku, kde poklidně ležel můj mobil. Žádný zmeškaný hovor a ani jedna nová sms. Pohlédla jsem na digitální čas, který hlásal displej. Bylo něco málo po půl osmé a já si až teď uvědomila, že jsem nevečeřela. Když o tom tak přemýšlím, tak jsem ani neobědvala…

Jako na povel mi zakručelo v břiše. Povzdechla jsem si. Vypadá to, že si přece jenom budu muset zajet pro něco k jídlu. Žádné další rohlíky jsem totiž už nikde poschovávané neměla a krve jsem už dneska vypila taky dost.

Rychle jsem se oblékla do černých džínů a bílého trička, popadla do ruky šedivé sáčko a malou černou kabelku, kam jsem si dala mobil, peněženku a klíčky od auta. Takhle vybavená jsem rychle vyšla z pokoje a zamířila do přízemí. V duchu jsem se už připravovala na to, co tam uvidím.

Byla jsem vážně překvapená, že když jsem nakoukla do obývacího pokoje, Stefan stále seděl ve křesle, naprosto stejně, jako když jsem odcházela a Damon ještě pořád stál za sedačkou… neušlo mi, že na sebe hledí celkem dost nepřátelsky. Myslí mi prolétlo, že možná až odejdu, stane se tady něco dost ošklivého…

V místnosti panovalo děsivé ticho a mě ani v nejmenším nenapadlo ho porušovat. Proto jsem už na nic nečekala a rychlým krokem vyšla z penzionu. Nasedla jsem do svého červeného kabrioletu a se zaskřípěním brzd vyjela od penzionu.

Ke Grillu jsem dorazila asi o deset minut později. Bez zaváhání jsem vešla dovnitř a usedla k jednou z malých stolečků, dost odstrčenému od středu dění. Dneska jsem už vážně neměla náladu na velký hluk, který tu jako každý večer panoval.

Vzala jsem do ruky jídelní lístek a začala si ho prohlížet. Mimo to jsem se za ním i docela dobře schovala. Až teď mě totiž napadlo, že je dost možné, že tu bude Jeremy.

Vzápětí se mi nesmírně ulevilo, protože ke mně nezamířil Jeremy, kterého jsem naštěstí také nikde neviděla, ale blonďatý kluk, kterého jsem znala od vidění. Jeho jméno mi ale opět vypadlo. Mile jsem se na něj usmála a objednala si hamburger s hranolky. Ano, možná to není to nejlepší jídlo na noc, ale jako poloupír nemám moc velký problém s udržením štíhlé linie. – Díky Bohu za to.…

Zatímco se připravovala moje večeře, nenápadně jsem pokukovala po ostatních lidech v baru, ale nikoho známého jsem nezahlédla. Začala jsem uvažovat, jestli to je dobře nebo špatně. Poslední dobou jsem nebyla nijak moc společenská, ale když se nad tím víc zamyslím, měla jsem k tomu dost pádných důvodu. – Postřelení od lovce upírů, zjištění že mám věštecké sny… jeden děsivý sen a snad milion nepříjemných rozhovorů s Damonem. Hm… myslím, že mám vážně nárok na to, držet se nějakou dobu v ústraní.

Moje myšlenkové pochody přerušil číšník, který se již vrátil s mým připraveným burgrem. Ha! Teď jsem si vzpomněla! Jmenuje se Jim! Zvesela jsem se na Jima zazubila, potěšená svým vítězstvím nad svou krátkou pamětí. Nesměle mi úsměv oplatil a rychle zmizel. Očividně jsem mu asi nahnala strach.

No nic… povzdechla jsem si a pak se dala do jídla. Nádherně to vonělo a mě až teď došlo, že můj hlad je daleko větší, než jak jsem předtím předpokládala. Naprosto vyluxovat talíř se mi povedlo ani ne za deset minut…

Spokojeně jsem poplácala po břiše a dlouze se napila coly, kterou jsem si také objednala. Pak jsem si zhluboka oddechla a opřela se hlavou o cihlovou zeď. Zavřela jsem oči a užívala si tu chvíli, kdy jsem nad ničím nemusela přemýšlet.

Když jsem pak otevřela oči, shledala jsem, že prázdný talíř již na stole není. Znovu jsem se napila, a když jsem zase postavila sklenici na stůl, neubránila jsem se zívnutí. Vážně na mě začala padat únava. Ale po pohledu na mobil, kdy jsem zjistila, že je teprve půl deváté, jsem se rozhodla, že tu ještě chvíli zůstanu. Přeci nepůjdu spát v devět hodin…

Opřela jsem si bradu o dlaň a zahleděla se na jídelní lístek, co přede mnou ležel. Po chvíli jsem shledala, že se mi jednotlivá písmenka začínají míhat před očima…

„Nespi mi tady!“ ozvalo se nade mnou a já s trhavým nadechnutím zvedla hlavu. Na druhý pokus se mi povedlo od sebe rozlepit víčka a zamžourat na osobu, co mi tady tak nestoudně nadávala.

Pokusila jsem se o úsměv. „Jé, ahoj, Matte…“

Matt na mě lehce pobaveně koukal, kostičkovanou utěrku přehozenou přes rameno. „No, ahoj, Renesmé… nebo bych měl spíš říct dobré ráno?“ zeptal se mě s úsměvem.

Lehce jsem se zamračila. „Ale já nespala.“

Matt se zasmál. „Ale ano, spala… a docela dlouho…“

Zívla jsem a pak vytáhla z kabelky mobil, abych mohla Matta ubezpečit, že jsem tu rozhodně nespala. Jaké pro mě bylo překvapení, když jsem po pohledu na displej zjistila, že je po půl jedenácté…

„Sakra. Vypadá to, že jsem tu vážně usnula…“ vyhrkla jsem a omluvně se zahleděla na Matta. „Promiň mi to, snad jsem nezpůsobila potíže.“

Matt se usmál a mávl paží na důkaz, že to nestojí za řeč. „Ale prosím tě, spaní v baru není nezákonný… jen jsem si myslel, že postel by možná byla pohodlnější…“

Nervózně jsem si rukou prohrábla vlasy. „Jo, to by asi byla. Když tak nad tím přemýšlím, asi už pojedu domů…“

Matt se na mě pozorně zadíval. „A neusneš za volantem? Docela se o tebe bojím… kdybys ještě tak půl hoďky počkala, mohl bych tě domů odvést…“

Vděčně jsem se usmála. „Jsi moc hodný, Matte, ale to je dobrý. Já to zvládnu.“

„Dobře. Ale slib mi, že až dojedeš domů, pošleš mi smsku. Abych se zbytečně nemusel bát, že jsi to nabořila do nějakého stromu.“

Usmála jsem se. „Neboj, napíšu,“ odvětila jsem a zvedla se od stolu. „Dík, žes mě probudil, jsi vážně kámoš…“ usmála jsem se a objala ho.

Matt se upřímně zasmál. „Nemáš zač…“

Ještě jsme si vyměnili pár slov na rozloučenou, načež jsem s úsměvem na rtech opustila Grill. Matt byl fakt milej kluk a mně se s ním vážně dobře povídalo. Je pravda, že jsem s ním už dlouho nemluvila – především proto, že je to nejlepší kamarád Jeremyho a mně to přišlo trošku divné. Dneska se ale ukázalo, že to byl předčasný a především mylný závěr. Matt se ani jednou o Jeremym nezmínil a byla jsem si jistá, že se nezmíní ani v budoucnu…

S úsměvem jsem nastoupila do auta a vyrazila domů. Mattova obava, že bych mohla usnout za volantem, se ukázala absurdní. Přišlo mi, že jsem naprosto bdělá a napadlo mě, že jsem se v baru asi vážně dobře vyspala. Možná líp než ve vlastní posteli…

K penzionu jsem dorazila v jedenáct hodin a s úsměvem na tváři vešla. Chtěla jsem rovnou zamířit do svého pokoje, ale jakmile jsem za sebou zabouchla vchodové dveře, objevil se přede mnou Damon. V tu chvíli jsem si vzpomněla na naše minulé setkání a na to, jak jsem byla ráda, že jsem se vyhnula rozhovoru s ním. Teď to vypadalo, že takové štěstí mít už nebudu…

„Renesmé…“ začal tiše a upřeně mi hleděl do očí.

Zakroutila jsem hlavou a rozešla se ke schodišti. „Ne, nebudu se s tebou teď bavit, jdu spát…“

Jak jsem ale mohla očekávat, Damon mě jen tak odejít nenechal.

Postavil se přede mě. „Prosím…“

Povzdechla jsem si a zahleděla se mu zpříma do očí. „Ne, Damone… já prostě… teď to nejde. Tolik se toho stalo… a já…“ zakroutila jsem hlavou. Nevěděla jsem, jak mu vysvětlit jak se cítím. Prostě to nešlo.

„Jediné, co po tobě chci, je, aby ses zamyslela nad tím, co jsem ti předevčírem řekl…“ zašeptal prosebně a pohled který mi věnoval, byl plný bolesti.

Předevčírem? Jak je možné, že mi to přijde jako miliony let vzdálené?

Potlačila jsem nutkání si povzdechnout. „Damone… já prostě nemůžu… nemůžu tě teď milovat.“

„Takže myslíš, že někdy ano?“ v jeho hlase zaznívala naděje a já si chtěla nafackovat za to, že jsem se ji právě teď chystala rozcupovat na kousíčky.

„Nevím…“ odvětila jsem nakonec diplomaticky, protože jsem prostě nedokázala říct ne. To by bylo moc tvrdé…

Damon mi nepřestával hledět do očí. Vypadalo to, že čeká, že dodám něco víc. Sklopila jsem oči k zemi. Bála jsem se, že mu tím ublížím, ale přesto jsem to nakonec řekla…

„Nevím, co vlastně cítím­… ale rozum mi říká, že tě nikdy nebudu moc milovat…“

Zvedla jsem oči a obávala se toho, co spatřím. Ukázalo se, že oprávněně… Protože Damony vyhaslé oči si budu pamatovat snad už navždy. 

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána - 46. kapitola: