Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána - 7. kapitola

16.07.2012 (14:30) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2208×

„Co? Já? Ne… jmenuji se Elena Gilbert,“ řekla dívka, která byla naprosto stejná jako Katherine na obrázku z roku 1864. Nechápala jsem to. Tvrdí, že se jmenuje jinak, ale jak jinak by dokázala vysvětlit tu podobu?! Ale musela jsem uznat, že jako upír opravdu nevypadala. Měla hnědé oči a byla dost opálená. Mohla jsem se s ní začít dohadovat, proč je stejná jako Katherine, ale tím by vyšlo najevo, že jsem opět strkala nos do cizích věcí (jestli jí to už dávno nedošlo).

„Aha… Moc se omlouvám, já jsem Renesmé Cullenová a mám tu pronajatý pokoj. Ty hledáš Stefana?“ převedla jsem řeč jinam a ještě jí začala tykat. Jen doufám, že jí to nebude vadit. Vtom mi něco došlo.

„Gilbert?“ zopakovala jsem nechápavě a pozorně si ji prohlížela.

„Ano,“ odpověděla zmateně.

„Víš, znám tvého bratra – Jeremyho… potkala jsem ho v baru,“ vysvětlila jsem a usmála se při vzpomínce na Jeremyho. Elena se taky usmála, když pochopila, o co tady jde.

„A Stefan tu opravdu není a já vůbec netuším, kdy se vrátí,“ dodala jsem ještě rychle.

„Hmm… to nevadí, já tu na něj počkám.“

„A Damona jsi neviděla?“ dodala ještě. Co potřebovala Stefanovi, že když se dozvěděla, že tu není, začala se ptát na Damona? To už je fakt divné... (jako skoro všechno tady)

„Ne, ale jestli ti to nebude vadit, půjdu si už lehnout, dneska jsem hodně chodila a jsem dost unavená. Můžeš vyřídit Stefanovi, že náš rozhovor přesuneme na dobu, když tu bude?“ řekla jsem a pak si uvědomila, že to bylo trochu neslušné. Stefana jsem znala jen jeden den, takže jsem neměla žádné právo ho odsuzovat. Nemohla jsem vědět, co důležitého má na práci. Ale stejně mi bylo divné, že tu v jednom kuse není. Stejně jako Damon…

„Jasně, běž si lehnout, všechno mu vyřídím, to víš, on prostě někdy něco zařizuje až pozdě do noci. Stejně jako jeho bratr…,“ vysvětlovala Elena. Při zmínce o Damonovi se trochu zašklebila. Že bych našla někoho, kdo má na něj stejný názor jako já?

„Dobře, tak zatím nashle, jsem si jistá, že se ještě potkáme, ráda jsem tě poznala,“ řekla jsem ještě s úsměvem a už začala pomalu vylézat schody do patra. Au, moje nohy…

„Já tebe taky, dobrou noc…,“ uslyšela jsem ještě volat Elenu. Usmála jsem se. Zdála se stejně milá jako její bratr. Až na ten detail, že mi nevysvětlila svou neuvěřitelnou podobnost s dívkou na obrázku…

Po pár minutách jsem konečně zdolala všechny schody a dolezla do svého pokoje. Tam jsem si hned vzala ručník, noční košilku a zapadla do koupelny. Už jsem se na tu vanu plnou pěny, kterou jsem si celý den představovala, pořádně těšila.

Ale když jsem se ocitla v koupelně a uviděla svůj odraz v zrcadle, to jediné, co jsem dokázala, bylo rozšířit oči údivem. Můj obličej, ramena, dekolt, ruce i nohy byly spálené do tmavě ruda. Jelikož bylo dneska celý den hrozné vedro, vzala jsem si na sebe tílko a kraťasy. To byla ale očividně chyba. Ale přesto jsem to moc nechápala. Ano, cítila jsem, že mám spálená ramena, ale ničeho jiného jsem si nevšimla. Možná to bude tím, že po děsivém zážitku ze hřbitova jsem byla tak mimo, že bych si asi ani nevšimla, kdyby mi slezly všechny vlasy. Ale přesto to bylo divné. Jako z části člověk jsem se mohla opalovat a tím pádem i spálit. Dokonce se mi to už i párkrát stalo. Ale nikdy to nebylo tak moc - vlastně takhle moc jsem ještě nikoho spáleného neviděla...

Teď jsem vypadala jako oflambovaná.

„Bože!“ zasténala jsem, když mi došlo, že jsem takhle vešla do baru a flirtovala s Jeremym. Ten si o mně teda musí myslet věci… 

Nakonec tedy z vany plné pěny sešlo. Byla jsem ráda, když jsem si dala chladnou sprchu, jelikož jsem už začínala cítit, jak moc jsem se ve skutečnosti spálila. Namazala jsem se celá krémem a doufala, že zítra už to nebude tak zarudlé. Nechtěla jsem na schůzce s Jeremym vypadat… takhle (jako plameňák).

Zalezla jsem do postele a snažila se neškrábat si zarudlá místa. To šlo moc špatně i bez mého mizerného sebeovládání. Potichu jsem zasténala.

Pak jsem vytáhla z tašky mobil a odhodlala se napsat další sms.

Ahojky, mám se celkem fajn. Dnešek jsem si opravdu užila. Prošla jsem si celé město a seznámila se s milým klukem. (Zítra s ním mám rande!) Akorát jsem se docela dost spálila. Ale snad to bude zítra lepší, nemusíte si o mě dělat starosti. Mám vás moc ráda a stýská se mi.

P.S.: Napište mi taky, co je u vás nového. ;)

Zdraví, Renesmé.

Odhodila jsem telefon do tašky a znaveně sebou plácla do peřin. Toho jsem později litovala, protože mým spáleným zádům se to opravdu moc nelíbilo. Doufala jsem, že rychle usnu a zbavím se té bolesti, ale jako na potvoru jsem nemohla vůbec zabrat. Převracela jsem se ze strany na stranu a vždycky u toho vydala bolestné zakňučení (ne, že bych byla nějaký pes).

A když jsem konečně usnula neklidným spánkem, začal se mi zdát sen…

Stála jsem uprostřed hlavní silnice v Mystic Falls. Ale co bylo s podivem, nikde nebylo ani jedno auto. Dokonce jsem ani neviděla žádné lidi. Což bylo už hodně podivné. Zvlášť v poledne, když slunce bylo vysoko nade mnou a silně spalovalo. Což mi připomíná…

Pohlédla jsem na své ruce a zjistila, že jsou opět šíleně spálené. Zaklela jsem a nechápavě zavrtěla hlavou. Jak je možné, že jsem zase takhle spálená?! Ale bylo zbytečné se tím teď zabývat, víc mě teď zajímalo, proč stojím uprostřed silnice a nikde ani noha. Znovu jsem se začala rozhlížet, ale opravdu jsem nikoho nezahlédla.

Vtom mi zazvonil v kapse telefon. Vyndala jsem ho a přijala hovor.

„Ano?“ řekla jsem.

„Renesmé! No konečně… Už jedeme pro tebe, neboj, nic se ti nestane, už tam skoro jsme!“ ozvalo se z druhého konce. Podle hlasu jsem poznala svou mamku. Ale nechápala jsem, proč ten vyděšený tón. Vlastně… nechápala jsem, proč by se mi mělo něco stát…

Najednou jsem ucítila hroznou bolest. Pohlédla jsem na svou ruku a zjistila, že mám na několika místech seškvařenou kůži. Zděšeně jsem vykřikla. Vzápětí mi to docvaklo. Ne! To, co se má rodina snaží udělat, je naprostá sebevražda! Musím jim v tom zabránit!

Odhodila jsem telefon a rozběhla se po prázdné silnici až ke hranicím městečka. Běžela jsem, co mi síly stačily, a neváhala použít svou upíří rychlost. Ale stejně mi můj šestý smysl našeptával, že to nestihnu…

Už z dálky jsem viděla, jak auto mého otce a Emmettův džíp zastavují u krajnice. Ještě jsem přidala. To, co se má stát, se přeci stát nesmí!

„Ne!“ zakřičela jsem. „Stůjte!“

Opravdu se zastavili. Koukali na mě, jak k nim běžím, když najednou má matka zděšeně vykřikla. Nevnímala jsem to a dál běžela. Ale pak jsem ucítila spalující bolest. Jeden pohled na mou odhalenou kůži stačil, abych zjistila, že je už úplně seškvařená a stoupá z ní kouř, který zapáchá spáleným masem. Udělalo se mi zle, ale dál jsem z posledních svých sil běžela.

Pár kroků od mé rodiny jsem se zastavila. Všichni mě se zděšením pozorovali.

„Nedělejte to… prosím…,“ zašeptala jsem a pak bolestí zaúpěla. Rodiče na sebe rychle kývli a pak se ke mně oba rozběhli.

„Ne!“ zakřičela jsem, ale bylo to marné. Mé rodiče hned následovali i ostatní.

„Co to děláte? Prosím… ne…,“ šeptala jsem a po tvářích se mi kutálely horké slzy.

Ale všechny mé modlitby byly marné. Už ode mě byli jen pár kroků, když jsem slyšela zděšený výkřik Alice. Stála jsem zkoprnělá na místě a se slzami v očích sledovala, jak všichni mí nejbližší začali zaživa hořet…

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána - 7. kapitola: