Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána - 8. kapitola

22.07.2012 (19:45) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2060×

U mého ucha se ozvalo vytrvalé pípání. Sakra! To jsem ten mobil nemohla na noc vypnout? Zaúpěla jsem a začala poslepu šmátrat v tašce, až jsem konečně našla mobil a vypnula ho. Pak jsem ho odhodila neznámo kam a otočila se na druhý bok. Byla jsem tak unavená, jako bych vůbec nespala. Přitáhla jsem si deku až pod bradu a snažila se ještě usnout.

Když už jsem napůl spala, ozvalo se otravné klepání na dveře. To si snad ze mě dneska všichni dělaj srandu, ne?!

Schovala jsem si hlavu pod polštář a zasténala. Z toho všeho bušení mi hrozně třeštila hlava. Jako po hrozné kocovině. Ale jelikož jsem včera opravdu nic nepila, muselo to být z něčeho jiného.

Konečně to otravné klepání ustalo. Usmála jsem se a snažila se upadnout do říše snů.

„Dobré ráno,“ ozvalo se najednou těsně u mého ucha. Nadskočila jsem a doslova zařvala leknutím. Rychle jsem otevřela oči. Sakra!

Damon – sedící na mé posteli - tak to vůbec není dobrý… Rychle jsem se snažila co nejvíc přikrýt, aby neviděl nic z mého nočního úboru.

„Vypadni!“ procedila jsem skrz zuby. On se jen usmál a dál si v klídku seděl na mé posteli – jen kousek ode mě. Bože, to je takový idiot!

„Co chceš?!“ zaúpěla jsem už zoufale, když chvíli jen tak seděl, zíral a k ničemu dalšímu se neměl.

„Napadlo mě, že ti budu dělat společnost… Navíc, ty chceš proležet celý den?“ řekl přidrzle a prohlížel si mě. Při té druhé větě jsem zbystřela.

„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se ho. Hned mi najisto odpověděl: „Půl dvanácté…“

„Cože?!“ vyhrkla jsem překvapeně a vykulila oči. To jsem v posteli strávila půlku dne?

„Sakra!“ zaklela jsem, když jsem si uvědomila, že ani ne za tři hodiny mám schůzku s Jeremym. Což mi připomnělo další věc...

Rychle jsem vyletěla z postele a neřešila Damona, který mě teď mohl vidět v mém titěrném prádle. Hnala jsem se do koupelny tak rychle, že jsem se málem přerazila. Za mnou se ozvalo obdivné hvízdnutí. Měla jsem chuť po něm něco hodit.

„Né! Proč já?!“ zanaříkala jsem, když jsem uviděla svůj obraz v zrcadle. Mé značné spáleniny rozhodně nezmizely a zdály se být naopak horší - pokud to ještě šlo... A když jsem vykoukla z okna, moje nálada poklesla ještě víc. Byl tam snad ještě větší hic než včera. To se asi s Jeremym nebudu moct setkat – nechci mít rande v takovém stavu – nehledě na to, že jsem se cítila jako přejetá parním válcem a unavená tak, že jsem skoro usínala ve stoje. Myslím, že z toho sejde. Bylo mi z toho hrozně. Tak jsem se na to těšila. A navíc nevím, jak mám dát Jeremymu vědět, že se nedostavím – ani jsme si nevyměnili čísla. Snad se na mě nenaštve, když ho nechám pár hodin čekat…

Také jsem si vzpomněla na svůj včerejší sen. Byl dost děsivý, dokonce tak, že mohl konkurovat snu o hřbitově a havranovi. Něco mi napovídalo, že by nebyl nejlepší nápad ještě dneska vylézat na slunce. Přeci… tamten sen se vyplnil. Tedy (naštěstí) ne všechny detaily, ale stejně se vyplnil…

„Páni, ty asi opravdu neznáš něco jako opalovací krém?“ ozvalo se najednou vedle mě. V zrcadle jsem uviděla Damonův přidrzlý úsměv, jak si prohlížel mé zarudlé tělo.

„Sklapni,“ vydechla jsem a vrátila se do pokoje. Nezáleželo mi na tom, že jsem se k němu chovala nevhodně. Rozhodně se k němu nebudu chovat mile, když má takové poznámky. I když u něj bydlím…

Pak jsem zalezla zpátky pod deku. Neměla jsem v plánu dneska něco dělat. Bylo mi tak zle…

„Ale copak…? Tvůj zájem o poznávání krás města tě přešel?“ Jeho jízlivý tón hlasu mi neušel. Ví snad něco o Jeremym? Otočila jsem hlavu jeho směrem a ušklíbla se.

„Asi nemáš tak dobré kuchařské schopnosti, abys mi udělal něco k jídlu, co?“ oplatila jsem mu to.

Damonovi se zablesklo v očích. Ajaj…

„A co by si dáma přála?“

„Něco poživatelného…“ Škodolibě jsem se usmála a zamávala mu, když se na mě ve dveřích obrátil.

„Tvé přání je mi rozkazem…“ vydechl jako ve snách a hluboce se poklonil.

„Idiote!“ křikla jsem za ním, když se mi ztratil z očí.

„Já to slyšel!“ ozvala se vzápětí odpověď. Protočila jsem oči a doufala, že mi to jídlo neotráví, pokud ho nepojede koupit do nějakého supermarketu… Dost jsem totiž o jeho kuchařských dovednostech pochybovala.

Ale prozatím jsem se zase zachumlala do peřin a překvapivě rychle usnula. Ale moc dlouho jsem nespala. Probudilo mě kručení v břiše. Zasténala jsem bolestí, když jsem si protahovala svá zarudlá záda a pak pomalinku vstala z postele. Damonovi to tak strašně trvalo! To v Mystic Falls není žádný krám?

Hodila jsem na sebe župan a pantofle. Pak jsem se vydala z pokoje do přízemí.

Když jsem se ocitla v hale, ucítila jsem najednou hroznou vůni. Že by Damon opravdu uměl vařit a nejel do supermarketu? Tomu jsem moc nevěřila, a došlo mi, že v tom bude něco jiného…

Šla jsem za tím pachem a došla až k jedněm dveřím na konci jedné z chodeb. (Občas jsem se opravdu bála, že se tu ztratím…)

Pomalu jsem je otevřela a nahlédla dovnitř. Byly tu schody někam dolů. Už jsem neváhala a opatrně se po nich vydala neznámo kam. Byla tu taková tma, že jsem nic neviděla. Sakra, proč jsem si nevzala baterku?! Ale stejně jsem pochybovala, že by tu v domě nějaká byla. Naštěstí jsem na stěně nahmatala vypínač a okamžitě ho stiskla. Ne že bych se bála tmy…

Byla jsem v poměrně velkém sklepě. Stála jsem na chodbě a po každé straně byly dvoje dveře. Ale vtom jsem opět ucítila tu vůni. Rychle jsem se po ní vydala a už nad ničím nepřemýšlela. Chodba mě zavedla až k posledním dveřím, na kterých byla mříž, ale tam jsem nezamířila. Mě zaujala menší místnost bez dveří a tam… bílý mrazák s odklápěcím víkem.

Chvíli jsem váhala, ale pak víko odklopila. Překvapením jsem vykulila oči.

„Něco poživatelného, něco poživatelného, něco…“ brblal si Damon pod nos a snažil se napodobit hlas té... té... Sakra! Ta rusovláska se opravdu nemýlila, když mluvila o jeho kuchařském umění. Ale k čemu by mu bylo umět vařit?

Teď, když vcházel do domu se sýrovou pizzou v ruce, pocítil náhle jakési uspokojení. Ta žabka si na něj jen tak nepřijde. Podceňovat Damona Salvatore… Jaká… drzost!

Postavil pizzu na konferenční stolek a vydal se do patra. Doufal, že ji budu moct vyděsit - jako minule. Byl to vždycky zábavný pohled, když nadskočila a pak ho s nasupeným pohledem sledovala. Někdy se i začervenala, ale teď si říkal, že by to stejně nepoznal, protože byla rudá celá. Možná by jí mohl začít říkat… rudá žena. To by s ní teprve byla zábava.

Rychle vtrhl do jejího pokoje. Ale byl prázdný. Že by nakonec odešla na to rande s tím dolejzavým Gilbertem?

Ale pak to Damon ucítil. Napadlo ho, že by Stefan… Ne, to ne… Na to on nemá. A Katherine se tu už hodně dlouho neukázala.

Rychle  doběhl do sklepa a najisto mířil k lednici. Ten pach byl tak silný… až se mu z toho zatočila hlava a měl nutkání…

Zašel za roh a to, co uviděl, mu vzalo dech.

Renesmé seděla na zemi a s lačným pohledem pila pytlík s krví… Všude kolem ní na podlaze byla krev a další prázdné pytlíky, které Damon pracně ukradl z nemocnice.

Oči se mu zalily krví a z hrudi se mu vydralo hrozivé zavrčení.

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána - 8. kapitola: