Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána smrti - 19. kapitola

07.11.2010 (09:45) • Stebluska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1092×

19. kapitola – Zpět

Když Bella rozmrzla, vyskočila na nohy a utíkala zpátky k náklaďáčku. Uvnitř začala počítat, kolikrát už z La Push takhle vypálila. Nejmíň třikrát.

Rychlostí, kterou jí jen náklaďáček dovoloval, se vřítila do Forks. Potěšeně shledala, že Charlieho policejní auto bylo zaparkované před domem.

Začalo poprchávat, což ji donutilo ještě k větší rychlosti, když uháněla od náklaďáčku k domu. Vytáhla klíč a odemkla.

„Bells?“ ozval se Charlieho hlas.

Bella se nezdržovala odpovědí a běžela rovnou do obýváku. Jenže zapomněla na práh a rozplácla se přímo pod Charliem.

Charlie se na ni asi vteřinu zaraženě díval, a pak ji zvedl na nohy. „Bells, stalo se něco? Něco s Jacobem?“

V Belle ta otázka udělala uzel. Polkla. „Ne! Samozřejmě, že ne! Je v pořádku.“

„To se mi ulevilo,“ řekl Charlie a znovu se posadil na pohovku. „A co se tedy děje?“

Bella si sedla vedle něj a snažila se vzpamatovat. Dlouhé mluvení s Charliem jí nikdy nešlo, ale slova jí tentokrát téměř sama přicházela na jazyk. Sedla si vedle Charlieho a doufala, že ji bude poslouchat, protože právě dal jeho oblíbený tým touchdown.

„Víš, tati, já… jsem asi na něco přišla. Pamatuješ si na případ Kim Alleyové?“

Charlie chvíli přemýšlel, ale od televize zrak neodvrátil. „Samozřejmě. Kim v La Push spáchala sebevraždu.“

„Já si nemyslím, že to byla sebevražda. Přišla jsem na jistou spojitost.“ Nadechla se. „Myslím si, že Kim byla zavražděna.“

Charlie se na ni konečně podíval, ale s výrazem nevěřícího Tomáše, čehož se Bella obávala. „Proč si to myslíš?“

Bella věděla, že musí postupovat správně, aby jí Charlie uvěřil. „Strčená z velké výšky. Nepřipomíná ti to něco?“

Na Bellině otci bylo téměř vidět, jak se ta kolečka uvnitř hlavy usilovně otáčí. Po chvíli tam konečně něco zacvaklo na správné místo.

„Ty si myslíš, že Kim zabila Jessica?“ zděsil se Charlie.

„Ne tak úplně,“ přiznala Bella. „Víš, v době kdy Kim někdo strčil, byla Jess nemocná. Takže pokud ty dva případy souvisí…“

„… tak ten, co strčil tebe, běhá ještě na svobodě,“ doplnil Charlie hlasem policisty. Ale dodal chladněji. „To ovšem nic nedokazuje.“

„No tak, tati,“ přesvědčovala ho Bella. Věděla, že má pravdu. Copak to on nevidí? „Je to jasné! Tati, slib mi, že se na to podíváš!“

Charlie si povzdechl. „No tak dobře. Prověřím to.“

Znovu se zadíval na televize, takže si Bella nebyla jistá, jestli má vyhráno.

Bella sobě měla tolik energie, které jí přineslo to odhalení, že ještě dlouho po té přecházela po pokoji. Věděla, že Charlie toho asi moc neudělá. Bude se do toho muset vrhnout sama. A první úkol?

„Musí si promluvit s podezřelou,“ zašeptala si pro sebe a plácla sebou na postel.

Jenže jak?

Jessicu zavřeli v nějakém blázinci, kam se očividně nikdy nedostane.

Trhnutím se posadila.

Ale někdo jiný by mohl.

Alice ztuhla.

Neměla tyhle nečekané vize ráda. Vždy ji zasahovaly nepřipravenou. Ztratila obraz skutečného světa, obývacího pokoje Cullenových, a poddala se novému neostrému a zamlženému pohledu, který působil, že se každou chvíli rozpadne.

Ale to, co z toho výjevu rozeznala, ji vyděsilo. Byl to pohled na tmavovlasou dívku s velmi bledou pletí, která však nabírala namodralý nádech. Kolem jejího hrdla byly obmotány velké ruce, které palci tlačily na průdušnici, čímž zamezily přívodu kyslíku. V okně za ní jasně zářil měsíc v úplňku.

Ale nejvíc Alice otřáslo, když zjistila, kdo ta dívka je. Byla to Bella.

Vize zmizela.

Alice stále stála zcela nepohnutě. Bylo jí jasné, co ta vize znamená. Bellu se o úplňku někdo pokusí zabít. A to je již v pondělí. To nesmí dovolit!

Bez ohledu na veškeré riziko, bez ohledu na Rose a Jaspera si bude muset s Bellou v pondělí promluvit.

Jacob se zaraženě díval na Bellina záda, jak utíká pryč. Tyhle její odchody v něm zanechávaly zmatky. Nevěděl, zda jí něco provedl. Objasnila to tak, že si na něco vzpomněla, ale on si nemohl přestat myslet, že to bylo tím, jak se ji pokusil políbit.

Neměl to dělat. Ještě, že se mu to nepovedlo. Na druhou stranu mu to bude až do smrti vrtat hlavou. Co by se mohlo stát?

Mrazení při těch myšlenkách přebyla další vlna bolestí v mozku. Měl pocit, že se mu rozpadne hlava. Překonal tu chvilku bez jakékoli hlásky.

Už od rána se cítil divně. Poprvé si připadal doopravdy nemocný. A také dost unavený. Zamířil domů, kde sebou plácl na postel.

Už se z ní nezvedl.

Bella téměř hodila tác na stůl v jídelně a posadila se. Moc se jí chtělo podívat se na Cullenovi, její krk se už několikrát pootočil jejich směrem, ale Bella ho vždy zastavila.

Po škole na ně počká před školou. Tady by to bylo příliš nápadné. Usilovně se zaměřila na svůj plán. Věděla, že to Alice uvidí, takže stačilo jen čekat, jestli před ní uteče nebo ne.

Poprvé si ve škole připadala víc ve své hlavě. Rozhlédla se. Vedle ní seděla u stolu Angela, která se zaujatě bavila s Benem. A Tyler vedle něj se zarytě díval někam přes Bellino rameno.

Bella se otočila a zjistila, že se dívá na Lauren, která seděla u sousedního stolu jen s Mikem a zamilovaně se na sebe dívali. Bella moc dobře slyšela, o čem si povídají…

Lauren se zavrtěla na židli. Ale na jejím zamilovaném pohledu na Mika to nic nezměnilo. Hlavně byla ráda, že Mike na ni koukal stejně a bylo na něm vidět, že to nehraje. Doopravdy se mu Lauren líbila.

„Tak kam půjdeme dnes?“ zeptal se Mike a tázavě jí pohlédl do očí.

Lauren chvíli přemýšlela, jak to zaonačit. „Bohužel máme do osmi schůzku školní rady a já se možná zdržím.“

„Tak já přijdu v půl deváté do školy a vyzvednu tě,“ navrhl Mike.

„Jasně.“ Přikývla. Tohle vyjde.

Mike si uvědomil, že vlastně bude mít rande ve škole, což mu připadalo nechutné. Ale dál se na Lauren usmíval. Měl ji hodně rád, ale stále toužil po Belle. Otočil se a zjistil, že se na něj dívá. Potěšilo ho to. Takže by mohla začít žárlit.

Bella se odvrátila, když zjistila, že Mike postřehl její pohled.

Takže oni spolu chodí, pomyslela si Bella. Snadný způsob, jak na vše zapomenout. Jenže oni na to nesmí zapomenout, protože ještě není konec a vrah chodí mezi námi.

Vzala svůj tác s napůl dojedeným obědem. Zvedla se a přes veškeré ovládání pohlédla na stůl Cullenových, který byl na úplně druhé straně jídelny. Všichni se jako obvykle dívali neurčito kam.

Tedy, všichni až na Alice. Ta se dívala přímo na Bellu.

Bella to na takovou dálku nemohla poznat, ale byla si téměř jistá, že Alicin výraz říká: budu na tebe čekat.

Bella přetrpěla biologii, která byla její poslední hodinou. Ovšem na Alice musela počkat ještě šestou, takže se posadila do svého auta.

Celou dobu jen byla opřená a trochu nechala proběhnout své myšlenky a fantazii. Neurčité barvy se zformovaly do nádherné louky s kvítím. Než se začal tvořit další obraz, mnohem krásnější, zatřásla hlavou a všechny představy zavřela zpátky do klece.

Začala se zabývat banálnějšími věcmi. Zrovna si uvědomila, že bude muset zavolat Jacobovi, že pravděpodobně dnes nepřijde, když konečně zaslechla zvonek.

Studenti se pomalu začali hrnout ze školy. Bella mezi prvními neviděla Alice, pomyslela si tedy, že patrně čeká, až většina odjede.

Konečně se s posledními opozdilci vyhrnula ven. A za ní šli všichni Cullenovi. Nastoupili do červeného kabrioletu, aniž by o Bellu zavadili pohledem.  Ale při nastartování Bella uviděla, jak na ni Alice mávla, aby je následovala.

Bella nastartovala a jela za nimi.

Cullenovi nezrychlili, takže jim Bella se svým náklaďáčkem stačila, i když řídila Rosalie. Bella nepochybovala o tom, že ta by nejraději plyn sešlápla, až by ho prorvala spodem auta.

Konečně zaparkovali před domem Cullenových a Bella vystoupila z auta. Zamrkala, protože se před ní najednou objevili Alice a jemně ji objala.

„Tolik jsi mi chyběla,“ řekla, když se od ní odtrhla.

„Ty mě taky. Ale proč jste mě ignorovali?“ Bella otočením hlavy zjistila, že ostatní Cullenovi šli k domu normální chůzí. Na posledním schodě Rosalie na Bellu vrhla ošklivý pohled.

„Věděla jsem, že se na to zeptáš. Řeknu ti na to jen, že se omlouvám. Ale tys chtěla říct ostatním, na co si přišla. Já si myslím, že máš pravdu. A taky ti musím říct, co jsem viděla já.“  Najednou vypadala ustaraně.

„Dobře.“

Do domu Bellu Alice uvedla s hlasitým vyvoláváním „Bella je zpátky!" Čímž jí způsobila naprosto rudé tváře.

Bella se rozhlédla. Nic se tu nezměnilo. Vše stále bylo ve světlých barvách. A samozřejmě tu byla celá rodina, která vlastnila tento dům.

„Výborně,“ usmála se Esmé.

„Rád tě vidím, Bello, když už nejsi… moje pacientka,“ pozdravil Carlisle.

„Já jsem taky ráda.“ Bella to chtěla zkrátit. „Nechodila bych sem, ale přišla jsem na důležitou věc. Myslím si, že to nebyla Jessica, kdo mě vyhodil z okna.“

Carlisle zvážněl. „Proč si to myslíš?“

Bellu to už nebavilo opakovat, ale neměla na vybranou. Řekla všechno. Celou dobu se snažila nevnímat Rosalie, která odešla od jejich debaty. Mrzelo ji, že se stále chová takhle. Ale neodradilo ji to od toho, aby poprosila Carlislea, jestli by nemohl nějak zprostředkovat rozhovor s Jessicou.

„Samozřejmě, pokusím se,“ slíbil a vzal si do ruky telefon. To Belle něco připomnělo.

Otočila se na Alice. „Mohla bych si prosím zavolat?“

„Jistě.“

Podala Belle do ruky stříbrný mobil. Bella vyťukala číslo do La Push k Jacobovi.

Ozvalo se pár pípnutí, než telefon zvedl Billy. „Haló?“

„Tady Bella. Mohla bych mluvit s Jacobem?“

„Bohužel ne,“ odpověděl Billy slabě.

„Tak mu vyřiďte – počkat. Co se mu stalo?“

„Bello, je na tom… hůř. Mnohem.“

Belle se zamlžilo před očima. „Musím k vám hned přijet.“

„Ne, nejezdi. Už mu nemůžeš nijak pomoct. Je mi líto.“

Zavěsil.

Předchozí kapitola -------------------------------------------------------- Následující kapitola

Tak co? Mám pokračovat nebo raději napsat, že na Olympijském poloostrově vybuchla bomba a všechny zabila?

Autor: Stebluska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána smrti - 19. kapitola: