Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána smrti - 20. kapitola

10.11.2010 (14:00) • Stebluska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1146×

20. kapitola – Průvan

Bella se stále nehýbala. Měla pocit, jako by ztratila sluch, zrak i všechny ostatní smysly. Jako by umřela ona a ne...

Jacob. Ne, ještě ne. Určitě ještě žije. Zatím.

Billy neřekl, že Jacob… umřel, jen že je mu hůř. Určitě půjde ještě něco udělat!

Ale něco v ní stále věřilo. Slabý plamínek naděje, který se ukryl před tím ledovým obrem, co vše strávil.

Chtěla padnout na kolena a prosit o milost, jenže věděla, že ji nikdo nevyslechne.

Musím jet za ním, uvědomila si. Byl to její nejlepší přítel. Jenže Billy ji k němu nepustí, to znělo jasně z jeho slov. Navíc teď mohla vyřešit svůj případ. Ale to nebylo nic proti Jacobovi.

„Bello!“ ozvalo se z velké dálky.

Ten hlas způsobil, že Bella konečně přišla na způsob, jak se pohnout. Potřásla hlavou.

„Bello, co je?“ Ten hlas se teď zdál mnohem bližší.

Bella se podívala do Aliciných nádherných očí. „Právě jsem se dozvěděla, že můj kamarád zjevně každou chvíli zemře.“ Všechno v ní bylo tak mrtvé, že i ta slova vyzněla stejně.

„Dá se něco dělat?“

„Ne.“ V té chvíli si Bella tolik přála, aby to, co řekla, byla lež.

„Jak se jmenuje?“ ozval se Carlisle, který se vrátil do místnosti, protože zrovna dokončil svůj telefonát.

„Jacob Black.“

Carlisle zpozorněl. „Ano. Vzpomínám si. Zhoubný nádor na mozku.“

Chvíli bylo ticho.

„Bello?“ špitla Alice. „Měli bychom jet za Jessicou.“

Ale Bella už nechtěla nic vědět. Chtěla zemřít. V tomhle světě jí už nic nezbylo.

Ale pak si najednou vzpomněla na Kim.

I když ji někdy neviděla, představila si dívku, která chodila do školy, měla sny a přítele. Přítele, který teď trpěl. A jistě si dával za vinu, že kvůli němu jeho přítelkyně spáchala sebevraždu.

Bella tolik bolesti na světě snést nemohla. Ona o vše přišla. O Edwarda. O Jacoba. Ale alespoň něco pro nikoho jiného, který trpí, udělat může. Samozřejmě, že nejde Kim Jaredovi vrátit. Ovšem jejího vraha najít dokáže.

Po dvaceti minutách konečně přijeli do psychiatrické léčebny pár mil od Port Angeles. Carlisle šel domluvit schůzku, zatím co Alice s Bellou počkaly ve vstupní hale. Několik lidí si tu četlo noviny. Občas se mihl nějaký doktor či sestřička s pacientem.

Na Bellu se celou dobu Alice zamyšleně dívala, což ji dost znervózňovalo, tak se raději rozhlížela po místnosti. Ale kromě dvou automatů na občerstvení a dveří na záchod tu nic na dívání nebylo.

„Bello? Můžu se na něco zeptat?“

Bellu ta otázka dost znejistěla. „A-no. Samozřejmě.“

Alice se zatvářila velmi vážně, tak jak ji Bella ještě neviděla. „Proč ses pokusila zabít?“

Bella čekala, že jakákoli otázka bude nepříjemná. A myslela si to správně. Odpověděla naprosto bezmyšlenkovitě. „Kdy konkrétně?“

Alice to zaskočilo. „Myslím tu scénu s polštářem. Copak tys to zkoušela víckrát?“

Bella druhou otázku raději přeskočila a první se snažila zamluvit. „To je na dlouhé vyprávění.“

Alice nadzdvihla obočí. Natáhla ruku a položila ji na Bellinu. „Víš, že jsme teď kamarádky.“

„Ano, vím. Ale ono je to vážně složité.“

Belle se to vše zdálo tak vzdálené a nepravděpodobné. Jako by doopravdy její život mezi duchy byl jen sen. A nechtělo se jí ho vyprávět někomu jinému. Ale na druhou stranu, opravdu se vším, co tam zažila, se nesvěřila ani Jacobovi. Alice mohla říct všechno, protože věděla, že nezačne žárlit. Nepřeháněla to s tím, jak moc Edwarda miluje, ale Alice to pochopitelně poznala. Vyklopila ze sebe úplně všechno. Ulevilo se jí. Sice jen v mozku, srdce zůstávalo stále bolestivě zasažené, ale ulevilo.

Mluvila velmi potichu, protože věděla, že kdyby ji tu někdo zaslechl, hned by si ji tu nechali.

„Kéž bych se tam mohla vrátit. Nebo kdyby on mohl sem. Ale to jsou všechno jen planá přání.“

„Páni, Bello. Ty si sedni a sepiš román,“ usmála se Alice. Ale její oči zůstaly smutné. „Omlouvám se, že jsme ti to ztížili... Ale ta přání nemusí být planá. Všechno je možné.“

V té chvíli Belle Alice připomínala nějakou elfí kouzelnici z pohádky, která plní přání. Musela se té představě zasmát.

„Smích. To ráda slyším, ale teď už musíme jít,“ upozornila víla.

Bella se podívala na hodiny. Usoudila, že její příběh by na román nestačil, protože příliš mnoho času neuběhlo.

Alice ji vedla ke dveřím, ve kterých se objevil Carlisle.

„Můžeme jít,“ oznámil jim spokojeně. „Nemáme ji příliš rozrušovat. A dali jí nějaká sedativa, takže možná nebude zrovna v nejbdělejším stavu.“

„Bude to v pořádku,“ řekla Alice.

Zastavili se u dveří, vedle nichž stál lékař přibližně ve středním věku s jasně modrými očima a již ustupující kšticí téměř černých vlasů. Působil však dost pevným dojmem sebevědomého muže.

„Tohle je pan doktor Pillar. Umožnil nám tuto návštěvu,“ řekl Carlisle a představil obě dívky. „Tohle je moje dcera Alice. A tohle Bella Swanová. Obě byly Jessičiny spolužačky.“

„Těší mě,“ usmál se doktor Pillar. Belle neušlo, že se zářivě podíval na Alice. „Můžete dál, ale bylo by lepší, kdybyste si sebou vzal jen jednu dámu. Na slečnu Stanleyovou by to mohlo být příliš.“ Jeho potěšení, že Alice zůstává, bylo velmi špatně skrývané.

Bella vstoupila. Byla v šedém, poloprázdném pokoji. Uprostřed byla jediná postel, na níž ležela připoutaná Jessica. Belle to připadalo kruté. Ale ještě víc ji zasáhl Jessičin zevnějšek. Její dřívější snědší pleť, byla teď šedivě bledá. Zpocené vlasy jí olizovaly hubený obličej. Její dětský pohled zářivě modrých očí byl rozostřený.

„Ahoj, Jess.“

Nereagovala.

„Jess,“ zkusila to znovu. Doufala, že bude komunikovat. Nervózně se otočila na Carlisle. Ten přišel blíž.

„Jessico, přišli jsme za tebou,“ řekl pomalým a příjemným hlasem, jako by mluvil s dítětem.

Bella si zklamaně povzdechla. Tohle byla blbost. Jezdit sem mělo asi stejný smysl, jako pořídit si ve Forks obchod se slunečními brýlemi.

„Nemá to cenu,“ řekla zklamaně.

Carlisle si povzdechl. „Nejsem psychiatr, ale asi máš pravdu. Jdeme, Bello.“

To jediné slovo Jessicu probralo. Vyvalila oči, ale zorničky se zaostřili. Zněla jako dítě, které objevilo dávno ztracenou hračku. „Bella!“

Bella se radostně podívala na Carlisla a pak na Jessicu. „Ano, to jsem já.“

„Kde ses tady vzala?“ zeptala se Jess.

Bella se vlídně usmála. „Přišla jsem za tebou.“

Jessica vyvalila oči. „Páni. Mrtví za mnou nechodí. Tedy zatím za mnou nebyli ani živí.“

„Mrtví?“ Bella se přestávala orientovat v Jessičině mysli.

„Jsi přece mrtvá, ne? Lidi tady to říkají.“

„To vážně říkají?“ zarazila se.

„Ano,“ přikývla a ztišila hlas. Bella se k ní naklonila blíž, aby dobře slyšela. „A taky říkají, že jsem tě zabila já. Ale já ti řeknu tajemství. Já jsem to nebyla.“

Bella se usmála. Samozřejmě věřit takovému zdroji bylo velmi rizikové, ale ona se nemohla zachovat jinak.

Nikdy jí to s dětmi nešlo, ale pokusila o to. Nasadila velmi jemný hlásek. „Takže jsi to nebyla ty?“

Jessice se ale její tón nelíbil. „Ty mi nevěříš, co?

„Ale ano, věřím,“ ujistila ji rychle. „Jen bych se chtěla zeptat, jestli nevíš, kdo to tedy byl?“

Jessica si povzdechla. „Ano, vím. Víš, já jsem tě taky chtěla zničit, ale předběhli mě. Ale pak… takový podraz! Proto mě zavřeli sem.“ Její hlas začal slábnout a víčka klesala.

„A kdo to byl?“ zeptal se Carlisle rychle.

„A teď. Pozor, určitě Lauren…“

Nedopověděla.

„Usnula. Ty prášky na uklidnění jí neměli dávat. I když to by pak na nás mohla zaútočit. A tobě dávat za vinu, proč je tady.“

Bella nevnímala. Takže to byla Lauren? Ne, to ne. I když, byla druhá na seznamu.

S Carlislem Jessicu potichu opustili.

„Usnula,“ oznámil doktoru Pillarovi. „Moc vám děkujeme, že jsme mohli Jessicu navštívit.“

Rychle se rozloučili, nasedli do černého mercedesu a odjeli.

Hodiny ukazovaly půl deváté, když Mike Newton dorazil do školy, aby vyzvedl Lauren. Na chodbě potkal pár svých spolužáků, kteří byli členy rady. Lauren mezi nimi nebyla. Narazil na ni u hlavní nástěnky.

„Ahoj.“

„Ahoj,“ pozdravila svůdným hlasem.

Lauren se do něj zavěsila a vraceli se rozsvícenými chodbami k východu. Najednou ho zatáhla do jedné temné chodby.

„Kam to jdeme?“ zeptal se překvapený Mike.

Poznal, že se Lauren usmála díky bělostným zubům, které ve tmě zazářili. „Víš, vždy jsem přemýšlela, jestli by šlo ve škole nenápadně přespat.“

Mike pochopil. „To mě taky.“

Najednou se mu na rty Lauren nalepila tak pevně, až zvažoval, jestli náhodou nepoužívá místo lesku na rty lepidlo. Táhla ho dál do temna chodby.

Začala mu slékat košili, což Mikovi bylo velmi příjemné, jen kdyby v chodbě nebyl ten otravný průvan. Zatřásl se.

Lauren si toho všimla. „Je ti zima? Neboj, já tě zahřeju.“

Ale chlad se stejně zvyšoval. Najednou mu táhlo přímo na záda. Ignoroval to, protože mu to nepřišlo důležité.

Ale v tom se moc a moc mýlil.

Lauren se to líbilo. Moc se jí to líbilo. Všechno jí vycházelo. Za chvíli tam budou. Mike se chytil moc dobře. Nebyl ani zdaleka tak chytrý, jak předpokládala.

Ještě pár kroků… Pořádně se přisála Mikovi na rty a táhla ho stále dál. Pomalu mu rozepínala knoflíčky na košili.

Tohle vyjde!

Byla jí zima, Mikovi ostatně taky, ale na rozdíl od něj se z toho radovala. Součást jejího plánu. Včetně stříbrného nože, který měla v kapse. Pro jistotu.

Průvan přece musí nějak vzniknout. Je to jednoduché. K otevřeným dveřím přidáte okno. Okno, které je velmi vysoko a oni se k němu závratnou rychlostí přibližovali. 

Jacob se celý zpocený probudil. Byl velmi slabý a měl velké bolesti. Odolával jim jen díky vědomí, že to brzy skončí. Těšil se na to. Znovu se uvidí s matkou. A možná uvidí Kim.

Ale už neuvidí Bellu.

Chtěl ji vidět, ale věděl, že Belle by neprospěl pohled na něj, když je na prahu smrti. Ona musí být silná.

„Kéž by nad ní bděla nějaká síla, která ji ochrání,“ zašeptal a znovu usnul.

Edward Cullen ho slyšel.

„Budu,“ zašeptal a pomyslel na Bellu. Musel být s ní a ochránit ji před tím, co se stane, jak nejlíp bude moct.

Předchozí kapitola --------------------------------------------------- Následující kapitola

Autor: Stebluska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána smrti - 20. kapitola: