Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bráška není mazlíček! - 2. díl

17.01.2010 (18:45) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1636×

2.díl

Dům už máme zařízený. Dneska máme ze Sethem nastoupit do školy. Bohužel nenastupujeme do školy v Rezervaci, takže si nebudeme moct pořádně najít přátele stejné jako my. No co. Na ty kluky určitě ještě někdy narazím. Přes ně bych se mohla spřátelit s ostatními.

„Leah! Pojď už!“ volal Seth. Vzala jsem si mikinu a prolezla poklopem.

„Vždyť už jdu!“zahulákala jsem. Jako bych já na něj nikdy nemusela čekat. V rychlosti jsem se ještě napila. Hodím na sebe mikinu a vestu. No nevím jak moc dobrý je to nápad brát si bílou vestu, ale risknu to. Už je květen tak co. Seth už si venku startoval skútr. Zamknu dům a narazím si helmu. Alespoň že mi už vyjel s croskou. Naskočím na ni a nastartuji.

„Můžeme jet?“ zeptám se. Jen kývl. Zaklapnu sklo helmy a rozjedu se ke škole.

Na parkovišti hledáme místo. Cítím jak se mi do zad zabodávají pohledy. Bezva. Určitě bude zase milion otázek. Snad nás přijmou. Konečně uvidím volné místo. Kousek opodál stojí auta která sem dokonale nezapadají. Velký zablácený džíp, a stříbrné volvo. Hm… asi někdo bohatý. Zaparkuji a Seth vedle mne. Naštěstí parkujeme rovnou u lampy takže máme jak zamknout motorky. Seskočím a sundám si helmu. Spousta lidí nás pozorovala a něco si šuškala. Bezva.

„Sethe nemám špinavý záda?“ zeptám se ho.

„Ne. Ale máš víc štěstí než rozumu. Bílou vestu na motorku. Vždycky jsem věděl že jsi blázen.“ A zakřenil se na mě. Usměju se.

„Asi máš pravdu. Ale řekla bych, že to jsme oba.“ Začneme se smát. Já měla sice bílou vestu, ale on neměl ani bundu. Asi jsme velcí otužilci. Spolu jsme se vydaly ke škole.

„Nejdřív bychom měli jít do kanceláře. Ale já vůbec netuším kde to je.“

„Hm… to já taky ne. Tak se zeptáme.“ A už kráčel k jedné holce co stála nejblíž. Něco si akorát četla takže si nás nevšimla.

„Ehm… Ahoj. Promiň že tě ruším ale mohla bys mi poradit kde je tady kancelář? Jsem tu novej.“ Dívka k němu vzhlédla a pousmála se.

„Ahoj. Jsem Jess. Můžu ti poradit. Pojď za mnou.“ Řekla a vedla nás chodbou. Celou dobu nám něco říkala, ale já ji moc nevnímala. Radši jsem se rozhlížela, a dávala pozor na to co vidím. Chci tu mít nějakou orientaci.

„Tak a jsme tu. Už musím jít tak ahoj.“ A odešla.

„Asi drbna ne?“otočil se na mě brácha. Jen se usměji. A vejdu s do otevřených dveří s nápisem KANCELÁŘ.

„Dobrý den. Jsme sourozenci Darksovi. Dneska tu máme nastoupit.“

„Ach ano. V dva. Tady jsou vaše rozvrhy a papíry které vám budou podepisovat učitelé. Ty se zase pak doneste. A Slečno Darksová, z vaší školy se k nám donesly zprávy, že jste měla někdy trochu ehm… problémy se studenty. Ať se tady neopakují.“

„Nikdy jsem nic nevyvolala. Jen jsem bránila naši rodinu. Ale nebojte. Nová škola, nový začátek. Chci nechat minulost za sebou. Děkujeme.“ Řekla jsem a šla na chodbu za bratrem.

„No to je bezva. Doufejme že to neroznesla kolem. Ale jestli se chceš změnit Lee, pak ti pomohu.“ Řekl a usmál se na mě. Vrátím mu ho.

„Díky bráško. Možná někdy budu potřebovat proplesknout. Nechci být už jen ta horká hlava.“ Pohlédnu na naše rozvrhy a plánek školy. Studenti kolem nás si vzrušeně šeptaly a poukazovaly na nás.

„Teďka máme společnou cestu. Ty máš chemii a já občanku.“ A podám mu rozvrh. Jen zaskučel. Nasnášel Chemii. Úplně jako já. Parta holek co šla akorát kolem nás, se při pohledu na Setha začala hihňat. Slyšela jsem jednu z nich, co byla nejblíže.

„Páni viděli jste ho? Ten byl sladkej.“ Musela jsem potlačit smích. Tak takovéhle mínění mají holky o mém bráchovi? No vlastně se jim nedivím. Brácha je hezkej kluk. Hnědé vlasy má na krátko a věčně mu trčí na všechny strany. Vysokej, sportovní postavy. I když já jsem stále vyšší se svýma sto sedmdesáti šesti centimetry. A to ještě rosteme oba.

„Hele tady máš třídu. Já jdu ještě kousek dál.“

„Dobře. Tak se tedy uvidíme na obědě ne?“ zeptám se a on jen kývne. Zalezu do třídy. Skoro všechna místa byla už obsazená. Až na dvě. Jdu k učiteli a podám mu papír. Podepsal ho a vrátil zpátky. Taky mi dal učebnice které budu potřebovat. Volné místo bylo u drobné dívky co mi připomínala Elfa. To musela být tak který přijela drahým autem. Už jen podle oblečení.. Byla nadpřirozeně krásná a bledou pokožkou. Něco mi na ní nesedělo. Už jen pohled na ni ve mně vyvolával zvláštní pocity. A co teprve pohled kterým si mě změřila? Radši jsem si tedy sedla k blonďákovy. Měl hnědý melír a vstřícné šedé oči.

„Můžu si přisednout?“ zeptám se ho. Usmál se a sundal svůj batoh ze židle.

„Díky. Jsme Leah Darksová.“

„Jo no jasně. Předevčírem jste se přistěhovali co? Jsem Dereck Flack. Vítej na střední ve Forks. Ale jestli se můžu zeptat, proč jste se nepřestěhovali radši do rezervace?“

„Těší mě a díky za přivítání. Ani nevím. Prostě nás July a David přihlásili sem.“

„Aha. A odkud si?“

„Přistěhovali jsme se z Hamiltonu. Ale ani vlastně nevím odkud jsem. S bráchou nás adoptovaly. Stejně tak Antonyho a Zaca. Ty chodí ještě na základku.“

„Páni. Zajímavý. To mi trochu připomíná Culleny. To je jedna rodinka co sem chodí. Carlisl a Esme jsou manželé. Nemůžou mít děti tak adoptovaly Emmeta, Rosalie, Jaspera, Alici, Edwarda a Bellu. Všichni jsou krásní ale divní. S nikým se tu nebaví.“

„Aha. To je spíš Rodina ne? Vždyť jich je osm. Vlastně to není tak divné… nás je šest.“ A ušklíbnu se. Usmál se. Ozval se zvonek a začala hodina.

Učitel měl výklad svižný ale obsáhlý. Psala jsem si poznámky abych se měla z čeho učit. Přitom se mi v hlavě vířilo tolik myšlenek… nevím proč ale z té dívky jsem měla stále divný pocit. Něco na ní nebylo v pohodě. Ale možná… jsem jen paranoidní. Copak by se mohla lišit? No tak je to asi podivná holka. vždyť… co by mohla být jiného?

Po hodině jsem zjistila, že Dereck má stejný rozvrh až na dvě hodiny frájiny. Já si vybrala španělštinu. Taky jsem zjistila, že ta divná holka je Alice Cullenová. Říkal mi všechno možné. Teďka jsme spolu měli mít tělocvik. Už jsem čekala v tělocvičně. Když se vyřítil z klučičí šatny Dereck a v patách dva jiné kluky. Smál se na celé kolo.

„Poď sem!“řvaly na něj. nakonec ho srazili na žíněnky. Spadli na jednu hromadu. Z tý se jeden sebral a postříkal Derikovi hlavou vodou z lahve. všichni s začali smát na celé kolo. Šla jsem k nim. To už se smáli ale všichni tři kluci. Musím se zasmát taky.

„Co to tady provádíte? Budu hádat. Derecku co si jim udělal?“ zeptám a přitom jim pomáhám na nohy. Jen co uslyšely otázku, ti dva se začali smát ještě víc. Řekla jsem něco?

„Aha. Tak ty budeš určitě Leah. Dereck se o nějaké holce zmínil. Ale jaksi zapomněl říct jak vypadá.“ A naštvaně se na něj podíval. Ten se jen začal smát. Moment. Co mu sakra vadí.

„Máš snad nějakej problem? S mojí barvou?“ zeptala jsem se až z ledovym klidem v duchu počítala do deseti. Hned omluvně zvedl ruce.

„Promiň! Já to tak nemyslel. Asi to špatně vyznělo. Jsem Max a tohle je Roger. Náš chytrolín. Chtěl jsem jen podotknout, že se nezmínil o tom jak si hezká.“ Juj. Tak tohle jsem od kluka sakra dlouho neslyšela…

„No… ehm díky. A promiň jak jsem vylítla. Ale na starý škole jsem kvůli tomuhle měla trochu… problémy.“řeknu po chvilce váhání. To mi připadalo jako nejlepší přirovnání. „Co se teda vlastně stalo?“zeptám se ještě. Dereck se začal uculovat.

„Ale nic… jen prohráli sázku. Tak jsem jim navoněl trika.“

„Jo. Ale při sázce se neříkalo nic o tom, že ta voňavka bude dámská!“ vyprskl Max.

„Vy jste mi teda parta.“ Řeknu se smíchem. Že bych si našla přátel? Možná ano. Přišel učitel a zavolal nás k sobě. Byl mladší. Bezva. Třeba to nebude suchar jako Trasová.

„Nazdar děcka. Takže, Blíží se školní fotbalovém turnaj. Holky jdou hrát volejbal, a kluci se mnou fotbal. Angelo, máš holky pod vedením. Chvíli budu u nich, a pak přídu za váma. Tak jedem.“ Řekl s úsměvem a holky se vydaly na ke dveřím. Cože? Volejbal? To si nemůžu zahrát s klukama fotball? Asi ne. Vydala jsem se tedy neochotně za holkama jít hrát ven.

Po těláku byl oběd. Z šaten jsem se tedy vydala do jídelny. Když se za mnou ozval křik.

„Héj! Leah! Počkej sakra! My jsme jako vzduch?“ volali na mě kluci. Tak jsem tedy počkala. Hned mě doběhli.

„Kam tak ženeš? To nepočkáš na kamarády?“ ptal se Roger. Musela jsem se zasmát. Hnědé kudrnaté vlasy mu dělaly zajímavé číro.

„Počkám. Jak jsem ale měla vědět že jsme přátelé? A navíc, na mě před jídelnou už čeká Seth.“ Kluci se na sebe podívali. A já se vydám dál.

„To je tvůj kluk?“ zeptal se Max. Ptal se zvědavě. Začnu se smát.

„Kdepak. Můj šestnáctiletej brácha. Támhle je.“ A zamávám mu. Stál u dveří a vyhlížel mě. Když uviděl kluky pozvedl obočí.

„Jo ták. Tak to ho přiberem do patry.“ Řekl s úsměvem Max. bezva. Tak i bráška má přátele.

„Ahoj Lee. Abych řekl pravdu, celkem se divim. V Hamiltonu jsis nenašla pořádné přátele za těch pět let, a tady máš hned tři první den.“ Šťouchnu do něj loktem.

„Chyba. Máme. Sethe tohle Dereck, Roger a Max. Kluci to je můj brácha Seth.“ Představím je.

„Nazdárek. Hraješ rád fotbal?“ zeptal se Dereck. Kluci mu jen potřásli s úsměvem rukou.

„Ale jo. Ale baseball je lepší.“ Opáčil s úsměvem. Koupily jsme si jídlo a šli si sednout ke stolu. Kluci se začali smát na celé kolo.

„Tak tohle bude fakt náš kluk. Hele někdy vás vezmem do La push. Máme tam přátele. Hrajem společně fotbal a baseball. Obzvlášť Paul utočí dobře.“ Zbystřela jsem. Bezva! Bude legrace! Máme spojení na Paula a možná i Quila. Zase uvidím někoho jako já.

„Tak fanj. Bude zábava!“ opáčil s radostí v hlase Seth. Zase jsem cítila jak se mi zabodávají pohledy do zad. Otočím se a hledám původce. Na druhé straně jídelny stál stůl, kolem kterého sedělo šest nadpozemsky krásných bytostí. Mezi nimi byla i ta Alice. To budou Cullenovi. Přejel mi mráz po zádech. Ten pohled kterým se na mě dívaly… Když si všimly mého pohledu, sklopili oči ke svému jídlu. S bronzovými vlasy se natočil k tomu hromotlukovi a něco mu sdělil. Něco mi na nich nesedí. Celá ta rodina je divná. Když se hora svalu něčemu zasmála, ukázal své bílé zuby. Znova mě přejel mráz po zádech. Takové špičáky! Pomalu jak drákula. Je ta jejich pokožka tak ledová jak se zdá? Tak bílá… to snad ani nemůže být normální. Chodí někdy na slunce? Zase přišly ty divné pocity ohrožení a bojovnosti. Co se to se mnou děje? Otočila jsem se zpátky a věnovala se klukům. Měla bych teď zahnat takové myšlenky. Měla bych se radovat že jsem zapadla.

Po škole jsem šla na parkoviště. Seth mi šel po boku a kluci za mnou. Všimla jsem si jak mě jeden z Cullenů ostražitě pozoruje. A ta Cullenovic Bloncka? Proč se na mě dívala tak nenávistivým pohledem? Ta rodina se mi čím dál víc nelíbila. Nevím proč, ale měla jsem pocit, že ty namyšlené výrazy skrývají tajemství…

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bráška není mazlíček! - 2. díl: