Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bráška není mazlíček! - 4. díl

04.02.2010 (14:15) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1708×

4. díl

Nikdo:

Čas plynul. Nová rodina Darksových si ve městě zvykala rychle. July a David se tetelili štěstím, jak se zde rodině líbí. April se stala Leeininou nejlepší přítelkyní.  Jejím nejlepším přítelem se stal Dereck. Chodil za ní pro rady, pro pomoc. Vždy mu ochotně pomohla. Protože ho měla moc ráda. Víc než si sama připouštěla. On ji ale v tomto směru přehlížel. Trochu ji to trápilo, avšak si zvykla. April jiípomohla se stát i něčím víc než jen rvoucí se dívkou. Ukázala jí, jak by měla být. Ve své práci si vedla skvěle. Cítila se tu šťastná. Tak jako jinde ne. Tohle místo na ni působilo opravdu hodně.

I Seth si toho všiml. Na něj toto místo působilo stejně. Hodně se spřátelil s klukama. Byl hlavně mezi kluky z rezervace. Sestra mu dělala radost. Chtěla se změnit a dokázala to. Nyní je jiná. Klidnější a vyrovnanější. Avšak stále ve svém nitru, skrývá tu dračici, která bojuje za svobodu. A on se nezměnil. Jen je šťastnější. Ale ani u jednoho z nich to nemělo trvat už moc dlouho.

Už tu byli měsíc a půl. Jim to ale připadalo jako roky. Problém byl, že ani jeden z nich netušil, co jim nachystá další den. Lépe řečeno spíše Leah. Seth ještě nebyl připraven. Jenže její instinkty… byla připravena až moc dobře. Stačilo jen započít, k čemuž je potřeba pouze jedna věc. Upíří blízkost. A to se mělo stát právě druhý den. A osud to věděl.

Leah:

Ráno jsem vstala s divným tušením… páni. Je už skoro konec školy. Už jen dva týdny a…

„Sakra! Von bude ten ples absolventů!“ vyděsila jsem se. „Vždyť já ještě nemám partnera ani šaty! Sákryš… Proč to musí být povinný?“ Breptala jsem, zatímco jsem se převlékala. Musím dnes sjet nějaké vybrat. Možná bych mohla jet s April… Navléknu si tílko a krátkou hnědou mikinu. Končila mi nad pupíkem. Džínovými kraťasy jsem protáhla nový černý pásek. Na ruku jsem si hodila svoje oblíbené náramky. Natáhla jsem si červené conversky, abych ladila s trikem. Hodím si batoh na záda a popadnu mobil. Rychle prolezu poklopem dolů. Z pokoje akorát vyšel Seth. Když mě uviděl, usmál se.

„Jó, ta mikina ti fakt sekne. Nemáš úžasnýho brášku?“ zeptal se s úsměvem. Vzala jsem ho kolem ramen. Ta mikina byla od něj k mému svátku.

„A víš, že jo? Lepšího jsem si přát nemohla.“ Směju se zatímco jsme šli dolů. Všichni už snídali u stolu.

„Dobrý ráno. Zacu!“ pozdravila nás July a hned musela ale okřiknout nejmladšího bráchu, který se chystal promluvit s plnou pusou lupínků.

„Dobrý,“ odpovíme s bratrem unisimo. Prostě sehraní. „Dneska se asi vrátím později. Za dva týdny bude ples a já zatím nic nemám. Sjedu tam dnes asi s April.“ Tony se začal dusit. Plácnu ho do zad. Rychle se napil.

„Cože?! Ty a ples? To jako tanec a… společenský šaty?“ Divil se a přitom se znechuceně zašklebil.

„Ples? Ty budeš s někým tancovat, v plesových šatech?“ zeptal se zdrceně Zac. Naštěstí se nezačal dusit jako jeho brácha. Vím, že je to u mne neobvyklé. Nikdy jsem na sobě šaty neměla. Ani sukni. Ale přece jsem taky dívka! Mohli by si uvědomit, že tady nechci skrývat svoji milou a klidnou tvář.

„Jo. Je to povinný. A možná byste si mohli všimnout, že už nejsem jen ta potrhlá ségra, co se za vás pere jako lvice. Chci být jiná. A stát se někdy opravdovou dívkou, mi pomůže,“ řekla jsem. Dopila jsem džus a vstala. Přešla mě chuť. Všimla jsem si, jak mě všichni pozorují. July pak propalovala kluky pohledem a Seth každému z nich vrazil pohlavek. Ani nevím proč, ale mrzelo mě to. Možná proto, že bych od nich čekala spíše radost z mé změny než jen takovéhle udivení kluků. Jsem přeci dívka! A ne jen ségra na všechny strany, co hraje baseball.

Vzala jsem si helmu a šla k motorce. Pojedu do školy dřív.

Dojela jsem ke škole. Zaparkuji vedle kluků. Už seděli na zídce a povídali si. Zamknula jsem motorku a šla za nimi.

„Ahoj Leah,“ pozdravil mě Max s Rogerem.

„Nazdar tygřice!“ pozdravil mě Dereck. Tuhle přezdívku jsem si vysloužila při fotbale. Usmála jsem se na ně. Dereck se sice taky usmíval, ale něco ho trápilo…

„Čauky, méďové,“ pozdravím je.

„Co že jsi tu dneska tak brzy?“ Zeptal se mě Roger. Ušklíbnu se. Protočím oči.

„Doma měli na mě kluci blbý narážky. Potřebovala jsem na vzduch. Omluvte mě prosím. Musim zavolat April.“ Kluci se na sebe podívali a nakonec pokrčili rameny. Poodešla jsem o několik metrů dál. Vytáhnu z kapsy mobil a vytočím její číslo.

„Ahoj, Lee! Děje se něco?“ Ozvalo se hned vesele.

„Ahoj, April. No… nic důležitého. Jen prosím tě máš odpoledne čas?“ Chvíli bylo ticho.

„No myslím, že jo. Tak o co jde?“ Zeptala se s energií v hlase.

„Bezva! Ty jsi moje poslední záchrana. Víš… já potřebuji píchnout. Nemám ještě žádné šaty na ten ples. A…“ Ozval se smích a hned mě přerušila.

„Cože? Ty jsi mi případ. No ale já si ty své potřebuji vyzvednout. Takže, no problem. Víš alespoň tématiku?“ Zeptala se a já v duchu přemílala, jestli jí mám říct o mém větším problému. Ale jí to říci nemohu. Asi… půjdu za July.

„Jasně. Téma princezny a princové vedou. Aneb 21. století,“ ozvalo se hvízdnutí.

„Páni. Tak to ti závidím. Už vím, kam pojedeme. Sejdeme se v Seattlu před obchoďákem. Zatím papa. Musím letět.“ Houkla do telefonu. Pak bylo ticho. No tak to bych měla. Zandám zase telefon do kapsy. Jdu ke klukům.

„Co jsi to tam tak zarytě řešila?“ ptal se Max.

„Kdo se moc ptá, moc se dozví.“ A vypláznu na něj jazyk. Nakrčil nos. Dorazil brácha. Ten to má teda na čas. Za deset minut zvoní.

„Měli bychom jít do tříd. Dere jdeš? Ahojky, bráško.“ A chystám se k odchodu. Jen kývl a vydal se za mnou. Mávneme ostatním a jdeme k druhé budově. Máme mít výtvarku.

„Tak co? S kým jdeš na ples?“ Zeptám se, abych nějak začala rozhovor. Jenže podle toho jak změnil výraz, jsem trefila do středu problému. Ups.

„Děje se něco?“ zeptám se starostlivě. Zrychlil a sklopil pohled.

„Dere, mě to můžeš říct. A ty to víš. Pomohu ti,“ začal to asi zvažovat. Nakonec promluvil.

„No já… Problém je, že neumím tančit. A ani ještě nemám kvádro. Jak to asi zapůsobí na Kelly? Chtěl jsem udělat dojem. Vždyť víš, jak se mi líbí…“ Srdce mi trochu pokleslo. Ano. On má rád Kelly. Ale já mu pomohu. I když s ním nejsem já, přeji si, aby byl šťastný.

„Ach. No… vím, co všechno to pro tebe znamená. Dneska jedu s April nakupovat. Nechceš se přidat? Popravdě ani já nemám šaty. Můžeme se, poohlédnou i po kvádru. A může být i zábava. Tak co, jedeš?“ chvíli to zvažoval.

„No… dneska se mi to moc nehodí. Promiň,“ omluvil se nakonec. Ach jo. Škoda.

„Nevadí. Jako, mně je jedno, jestli půjdeš v trenkách nebo teplákách.“ A udělala jsem ksichtík. „Ne promiň. Nemyslela jsem to tak. Víš co, jakou máš velikost?“

„Co?“ Vyvalil oči. To mluvim jako německy? Ach jo. Ale když byl takhle zmatený, byl kouzelnej. No, asi ze mě bude fakt baba. Jdu nakupovat šaty, doplňky, boty plus kvádro klukovi, kterýho nejspíš miluji. Forks mě zatím hezky změnilo…

„Půjč mi bundu,“ řekla jsem jen stručně. Měla jsem s tímhle už zkušenosti. Párkrát jsem kupovala oblečení bráškovi. I když nic nechápal, podal mi bundu. Oblékla jsem si ji. Seděla mi akorát. Jen přes ramena volnější a přes hruď úzká. Nedivím se.

„Co děláš?“ zeptal se a podivně si mě prohlížel.

„Zachraňuji ti pozadí a ostudu. Potřebuješ jen sako?“ kývl. „Bezva. Tak už vím, jakou velikost. Po nějakém se podívám a případně ti ho koupím. Tomu se totiž říká pomoc příteli v nouzi víš?“ Zářivě se na něj usměji a podám mu zpátky jeho bundu. Hned si oblékl.

„Teda, ty jsi můj anděl strážný. Díky!“ a v rychlosti mě objal. Přitom mě zahřálo u srdce. Pak jsme se vydali k budově. Měla jsem mít výtvarku i s Dereckem. Jako na potvoru zrovna já sedím vedle Kelly.

Různě jsme si povídaly. Snažila jsem se přemoct. Chtěla jsem prostě zjistit co nejvíce, abych mu mohla pomoci. Dozvěděla jsem se toho dost. Určitě mu to udělá radost. Zase uvidím ten krásný úsměv. Při tomhle vyzvídání jsem ještě nenápadně mluvila o Derovi v co nejlepším. Myslím, že jsem nechala hezký odkaz.

S Dereckem jsme šli na oběd. Různě jsem mu radila, co má ráda a co ne. Poslouchal mě a pak mi nadšeně poděkoval. A já spatřila svůj milovaný úsměv. Vešli jsme do jídelny. Kluci už seděli u stolu. Zamávám jim a jdu si pro jídlo. Dereck šel už ke stolu. Prohlásil, že nemá hlad. S plným tácem si sednu ke stolu.

„Tak co, kluci… S kým vlastně půjdete na ples?“

„No… S Elis. Tou holkou, se kterou jsem na laborky,“ řekl první Roger. Teda… to mě překvapuje. No asi to bere jako nouzovku. Jen mě trochu mrzí, že na mě si nikdo nevzpomněl. Jsem přeci dívka, a hezká ne? Co dělám stále špatně?

„Já pudu možná s Kristin. Tou hezkou zrzkou z dějepisu. Nikdo jinej mě nenapadá,“ zamyslel se. Všimla jsem si, že mě Seth celou dobu pozoruje. Jen se na něj usměji.

„No a já pudu s Kelly. To už ale víte ne?“ Probudil se z přemýšlení Dereck. Trochu mi to bylo líto… Tak moc ráda bych s ním šla já.

„Půjdeš tam taky, tygříku?“

„Nevím. Možná se z toho vykecám. Ještě se rozhoduju.“ Dereck se na mě zmateně podíval. On věděl, že dneska jedu koupit šaty, tak to nechápal. Podívala jsem se na hodinky…

„Ouu. Promiňte, kluci. Už musím jet. Ještě jedu do Seattlu… tak se mějte kluci. A bráško? Postarej se prosím o Zaca a možná i Tonyho. Vsadila bych se, že zase budou doma u telky. Vyžeň je si uklidit pokoje. Prosím.“ A udělám psí oči.

„No já nevím… to je na mě moc práce,“ vyhýbal se Seth. Tak on chce smlouvat… Fajn.

„Dobře. Tak já ti za to dvakrát ustelu postel, a pomůžu ti teda napsat ten referát.“

„Půl na půl!“ Co? Hm… tak fajn.

„Oki. Zvítězil jsi. Souhlasim. Ale je ti jasný, že když ti budu psát tvůj referát, tak nebudu mít čas, udělat večeři? To jsem zvědavá, co ukuchtíš. Tak ahoj!“ Zamávám a rychle zdrhnu. Než si to zase rozmyslí. No já jsem geniální. Kluci za mnou se začali smát. Jak bych teď chtěla vidět jejich výraz.

S April jsme vešly do obchoďáku. Fíha… Spousta obchodů. April mě čapla za ruku a táhla k prvnímu z nich. Byla to půjčovna šatů.

„Šupky do kabinky. Nech to na mě.“ Hned na to zmizela. Ach jo. To je to shopaholik? Poslušně jsem tedy vešla do kabinky. Za chvilku už mi tam přistály fialkové šaty. Tak jsem si je zkusila. Ježiši!

„To myslíš vážně? Vždyť v tom vypadám jak borůvka!“ Vyděsila jsem se. Jen co se spatřím v zrcadle. Bylo to hrozné!

„Promiň… tak si vyzkoušej ty další…“ Houkla nazpátek. Otráveně jsem se podívala na tu hromadu šatů… Sakra.

Byly jsme už asi ve dvou obchodech. A nic. Chtěly jsme jít na kafe, když se April vedle mě prudce zastavila. Zůstala zírat do výlohy. Hned na to mě zatáhla do obchodu. Nacpala mě do kabinky a vrazila mi do rukou zeleno černé šaty. S povzdechem jsem si je tedy oblékla. Dokonale mi seděli. Na těle byli tak příjemné a lehké.

„Jdu ven,“ ohlásila jsem. Opatrně otevřu dveře kabinky a vyjdu ven. April zalapala po dechu, a modré oči se jí radostí rozzářily. Chtěla něco říct… ale tak nějak jít to nešlo.

„Co je?“ Zeptám se už trochu zmateně.

„Viděla ses? Vypadáš naprosto… jako princezna 21. Století. Je to dokonalé.“ Co? Pomalu se otočím k zrcadlu. No tohle nemůžu být já! V zrcadle jsem viděla nádhernou dívku v zelených šatech až na zem. Byly bez ramínek a prostě… opravdu jak princezna. Tohle ale přeci nemohu být já… ta osoba je tak jiná! Krásná a vypadá i elegantně. To přeci nemohu být já. Jsem tak obyčejná a jak to nazvat. Ošlehaná životem mezi kluky?

„Jsem to vážně já? Tohle je přeci tak jiné…“ hlesla jsem. April ke mně přistoupila a vzala mě okolo ramen.

„Tohle jsi ty. Ten motýlek, který se stále schovává. Pusť ho taky někdy ven. Neměla bys být jen jednostranná. Buď i dívka,“ odmlčela se. Její slova se mi vrývala do paměti. „Počkám na tebe v kavárně. Ještě koupíme boty.“ Pak se otočila a vyšla z obchodu. Všimla jsem si, že ještě s odporem nakrčila nos, jakoby ucítila něco smradlavého. Nechápala jsem.

Položím šaty na pult. Když vyndám peněženku, abych zaplatila kartou, vypadne mi mobil. Sakra. Chci ho zvednout, jenže někdo už to udělal za mne. Vzhlédnu. Bella Cullenová mi podávala telefon. Na tváři měla milý a vstřícný úsměv. Za ní stála Alice a Rosalie.

„Děkuji,“ hlesnu, jakmile mi ho podává. Když jsem si ho brala, její ruka se dotkla mé. Jak… jsou tak ledové. Z ničeho nic, mě od dlaně kde se dotkla, projel tělem elektrický šok.

„Nemáš zač. Ou. Ty zelené šaty jsou tvé?“ zeptala se. Kývnu. Všimnu si, že Rosalie drží červené, a Alice růžové. Bella i akorát vzala do rukou tmavě modré. Mají dobrý vkus.

„Jsou nádherné. Už se těším, až tě v nich uvidím,“ radovala se Alice. Co se to děje? Pozvednu obočí. Zamyslím se nad odpovědí…

„No, ehm… díky. Vy máte také hezké šaty.“ Vysoukám ze sebe nakonec. Rychle zaplatím a odejdu. Cítím, jak mě ještě pozorují, ale nemám odvahu se otočit nebezpečí vpřed. Už jsem si nyní jistá, že nejsou obyčejné dívky. Nejsou to ani lidé. Nevím, co přesně jsou zač, ale nebezpeční jsou. Tím jsem si tak jistá, jako že mám modré oči.

< shrnutí >

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bráška není mazlíček! - 4. díl: