Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bráška není mazlíček - 6. díl

25.02.2010 (20:15) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1500×

6. díl

Leah:

Ještě jsme byli nahoře a povídali si. Nakonec jsme se shodli, že využijeme mého volna a půjdeme ven. Chceme zjistit, co všechno dokážu. Sešli jsme dolů na snídani.

„Dobré ráno,“ pozdravíme. July akorát položila talíř s vaflemi na stůl.

„Jak si se vyspala? Seth nám včera říkal, že jsi byla unavená a nebylo ti nějak dobře,“ ptal se David. Kluci už se začali cpát a Seth se k nim přidal. Páni já jsem měla hlad.

„No, včera mě nějak bolela hlava. Ale vyspala jsem se z toho. I když spánek za moc nestál.“

„Dobře. Tak se pořádně najez, ať máš spoustu vitamínů a energie.“ A poplácal mě po rameni. Kývnu a s chutí si nandám osm vaflí. Naleju si na ně sirup a čokoládu. Pak si do misky nandám ovocný salát. Házela jsem to do sebe. Měla jsem hlad jako vlk… Nad tím se ušklíbnu. Pak si ale všimnu Setha valícího oči. July pozvedla obočí a kluci se začali smát.

„Co je?“ zeptám se. Nějak jsem to nechápala. Kluci se začali ještě víc smát.

„Teda… to máš ještě hlad? Cpeš se jak křečci na zimu,“ rozesmála se.

„Sestřičko? Asi si ti nějak změnily chutě…“ A potlačil smích. Ježiši! Proč musí Seth používat tyhle dvojsmysly? Ale pak mi došlo, že mají vlastně pravdu. Už jsem toho snědla víc než táta. Teprve teď jsem se cítila plná. Teda, ta noční přeměna mě změnila víc než jsem si myslela. Juj! Teď jsem si na něco vzpomněla.

„July, mohla by si na slovíčko?“ zeptala jsem se. Přitom jsem už vstala od stolu. Přikývla a šla za mnou do obýváku.

„Co se děje Leah?“ Mateřsky se na mě pousmála. Tohle bude dost trapný…

„Víš… mám menší problém. Jak bude ten ples, tak…“

„Co se děje zlatíčko?“ zkrátila to. Tak fajn. Nebudeme chodit kolem horké kaše.

„Já neumím společenské tance. Ani jeden.“ Jully se na mě pousmála a objala mě.

„Po pravdě, něco takového jsem čekala. Ale ty jsi o tom mluvila tak, jako by to měl být konec světa. Domluvím se s Davidem. Dneska bychom s tím mohli odpoledne začít. Takže doma na oběd pokud máš nějaké plány.“ Zase se na mě usmála. Skočila jsem jí kolem krku.

„Děkuju! Jen… ať se o tom nedozví kluci prosím,“ zaškemrám. Mrkla na mě.

„Chápu. Ale počítej s tím, že to jenom sranda nebude,“ řekla už vážně a odešla. Hm… chůze v těch botech na podpatku… to bude hrozný.

Šla jsem nahoru do pokoje. Převlékla jsem se do starého oblečení. Do batohu jsem si hodila něco na převlečení. Nikdy nevim. Ke mně do pokoje vběhl bratr.

„Půjdeme?“ kývnu. Vzal mi batoh. A já šla za ním dolů. Chtěl si vzít helmu.

„Půjdeme pěšky. To ti neuškodí,“ řekla jsem mu s úšklebkem. Ještě v chodbě čapnu láhev minerálky. Otevřu batoh a přihodím ji tam. Vyšli jsme ven a mířili rovnou za dům. Přímo do lesa. Zdá se mi to, nebo jsem vyrostla přes noc? Ach jo… Když jsem si byla jistá, že sem nikdo neuvidí, zastavila jsem se.

„Tady to půjde. Bráška otoč se prosím.“

„Jasňačka. A tady je batoh.“ Hodil mi k nohám a otočil se. Vůbec se mi nechtělo z oblečení, ale toužila jsem se proběhnout po čtyřech. Toužila jsem poznat svobodný život. Neochotně jsem se proto začala svlékat. Snad se mi to povede. Zavřela jsem oči a začala se soustředit na přeměnu. Na páteři jsem zase začala cítit to chvění. Když jsem oči otevřela znovu, stála jsem na všech čtyřech. Slyšela jsem tolik zvuků… bylo neskutečné.

„Můžu?“ slyšela jsem jako by mi někdo řval do ucha. A přitom brácha normálně promluvit. Hrozně jsem se lekla. Můj sluch je nyní tak citlivý. Štěkla jsem na odpověď. Otočil se.

„Do háje… Musí se uznat, že si fakt hezká vlčice. Myslíš, že by si dokázala i jiná zvířata?“ Protočila jsem oči. Začal se smát. Vzala jsem do tlamy oblečení a vložila ho do tašky. Bratr si batoh hodil na záda. Rozeběhla jsem se do lesa. Bylo to úžasné.

„Héj!“ zakřičel za mnou Seth. Prudce jsem zabrzdila a běžela zpět. Šťastně jsem vrtěla ocasem. Bylo to naprosto dokonalé. I když… jestli by bylo možné to co říkal Seth… Co kdybych se dokázala přeměnit i v něco jiného? Co by bylo výhodné pro Setha? Kůň!

Zastavila jsem se ještě kousek před Sethem. Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. Soustředila jsem se na koně. A o minutu později šíleného a únavného soustředění se mi po páteři rozlehlo chvění a já cítila, jak se mé tělo mění. Když jsem otevřela oči, viděla jsem barevně. A dobře. Cítila jsem, jak mi hříva povlává ve větru. Páni! Dokázala jsem to! Radostně jsem se postavila na zadní. Co všechno ještě dokáži? Ale proč jsem vlastně byla stvořena? Co je mým úkolem? No, na to musím přijít. Když jsem se vynořila před bratrem, spadla mu čelist. Zadíval se mi do očí a pak radostně výskl!

„Já to věděl! Věděl jsem, že jsi jedinečná! Ty jsi ta nejlepší ségra!“ jásal a poskakoval na místě. Pohodila jsem hlavou ke svému hřbetu. Postřehl to.

„Mám si na tebe vylézt?“ kývla jsem. Chvíli přemýšlel, ale nakonec se ke mně vydal.

„Jak na tebe mám ale vylézt? Jsi hrozně vysoká!“ stěžoval si. Kousek od mě byl velký pařez. Došla jsem k němu. Bratr to zaregistroval a šel za mnou. Z pařezu už se mi na hřbet vysápal. Přitom mě nakopl do žeber. Au. Polekala jsem se a vyděšeně zaržála.

„Jujky. Promiň. Ale v životě jsem na koni neseděl.“ V duchu jsem se mu musela pousmát. Měl pravdu ale i tak mohl dávat větší pozor. Natočila jsem k němu hlavu. Snažil se pohodlně se usadit na mém hřbetě. Když se mu to povedlo, zapletl mi prsty do hřívy. Kývl a já se pomalu vydala dopředu. Pod kopyty křupaly větévky. Došli jsme na lesní stezku. Zastavila jsem se a podívala na bratra.

„Sedí se mi celkem dobře. Ale ať ani nenapadne mě shodit. Nebo nedej bože se rozeběhnou tryskem.“ No… sice mi na zádech sedí jako pytel brambor, ale myslím, že klus by zvládl. Vyrazila jsem tedy klusem vpřed a on mi na zádech podskakoval jako pytel brambor. Proto zpomalím. No to je lepší myslím pro oba. Tomuhle kroku se říká pracovní klus? No já už ani nevím.  Jela jsem i s bratrem na zádech, když se před námi objevilo jezero. Za ním byla skála. Seth ze mě s úsměvem se skočil.

„Týjo, asi se tu zdržím.“ Podívala jsem se na něj a pak se rozhlédnu. Hm… pomyslím na orla. Rozepjala jsem křídla a vylétla do vzduchu.

„Mazec!“ křičel za mnou Seth. Kdyby jen mohl vidět to co já nyní. Byla jsem už nad stromy. Viděla jsem toho tolik. A jednu větší louku víc na sever. Tam bych se chtěla proběhnout… Měla bych se domluvit se Sethem. Sletím tedy zpět dolů a skončím rovnou za křovím. Přeměním se.

„Sethe!“ zakřičím. Nic. Zavolám znovu.

„No? Kde jsi?“ slyšela jsem nazpátek. Uf. To bylo tak nepříjemné krčit se tu nahá.

„To je jedno. Za chvilku se vrátím. Pak tě odnesu zase jako kůň domů. Chci jen něco zkusit.“

„Dobře. Já se zatím výkupčím. Voda vypadá moc příjemně. Dávej na sebe pozor.“

„Jasně,“ zakřičím. Vždycky mě zajímalo jaké je to být medvědem. Zkusím to. Na tuhle podobu mi to šlo nějak hůř. To je fuk. Rozeběhnu se směrem na tu louku. Tohle je trochu divný. Ale je příjemný cítit v nohou takovou sílu. Přeměním se zase na vlka a rozeběhnu se po louce. Dělám dlouhé kroky… no spíše skoky. Je to naprosto dokonalé. Jako ten let. Cítím se tak volná. A ta rychlost! Vítr mi svištěl kolem uší. Měla jsem tendenci běžet s vyplázlim jazykem, protože i začínalo být vážně vedro. Na konci jsem prudce zastavila. Za mnou zůstaly pěkné rýhy v zemi. Vzhlédnu k nebi. Slunce už bylo hodně vysoko. Mohlo být tak kolem jedenácté.  Kdybych tu tak mohla být déle. No bude ještě dost času. Jak nejrychleji tedy dovedu, se rozeběhnu zpět za bratrem.

Když bylo jezero na doskok, co nejvíc jsem se odrazila zadníma nohama. ŠPLOUCH! Ozvalo se, když jsem dopadla do vody vedle Setha. Hrozně jsem zvířila hladinu. Ježiš to byla blbost. Mám teďka plný uši vody. Brrr. No ale za to jak se Seth začal rozčilovat to stálo. Nakonec se ale rozesmál. Zaštěkala jsem. Nakonec jsem zvedla hlavu k obloze a zakňučela. Naštěstí pochopil.

„Musíme už domů, co?“ kývnu. Povzdechl si a plaval ke břehu. Já šla hned za ním. Bylo mi jedno, že mi z kožichu tečou proudy vody. Dostala jsem hroznou žízeň. Hm… že ta minerálka by mi asi moc nechutnala. No, nic jiného mi asi nezbývá. Povolila jsem tedy uzdu vlčím instinktům. Bez problému jsem začala pít vodu z jezera. Potom, co se Seth začal šklebit, jsem se naštvala. Tohle teda ne… Momentíček, něco mě právě napadlo. Když nedával pozor, připlížila jsem se k němu a začala si z kožichu vyklepávat vody. Zařval jak se lekl, a uskočil stranou. Měl takový výraz… no to se nedalo.

„Ty příšero jedna! Co děláš?“ Cože? Přerazím ho. Tohle teda poslouchat nebudu. Zavrčela jsem na něj. Čapla jsem jeho suché oblečení a rozeběhla se s ním k vodě. Hodila jsem ho tam. Rychle jsem se vrátila a vytrhla mu batoh. Slyšela jsem jeho nadávky. Bylo mi to fuk. Ale příšero, mi teda fakt říkat nebude! Posadila jsem se. Čekala jsem, až si posbírá oblečení. Pak celý naštvaný šel za mnou.

„Za co to jako mělo bejt?“ zeptal se nakvašeně. Jen jsem zavrčela. Ví to moc dobře.

„Hou… Nevrč hned. Hm… takže bylo kvůli tomu, že jsem ti řekl, příšero?“ zeptal se. Zavrčím. Tvář se mu vyjasnila a omluvně zvedl ruce.

„Aha. Promiň. Nějak mi to asi nedocvaklo. To pudu celou cestu zpátky sám?“ zeptal se vykuleně. Ach jo… No tak fajn. Přeměním se na bílého koně a nechám ho, ať mi vyleze na záda. Pak se s ním rozkluši dál.

Už jsme tak v polovině cesty, když se začínám cítit unaveně. Tak zastavím.

„Co se děje?“ zeptal se. Svěsila jsem hlavu.

„Ty už jsi unavená viď?“ Pohlédla jsem na něj.

,,Změň se na něco malého. Nebo to alespoň zkus. Ponesu tě.“ Pravil vlídně a seskočil ze mně. Tak třeba, lasička. Snažila jsem se přeměnit a po několika vteřinách se mi to povedlo. Vzal mě do náruče. Nesl mě velice opatrně a přesto pevně. Byla jsem mu nesmírně vděčná.  A jelikož mu věřím, poddala jsem se s radostí spánku. Ještě mě čeká náročné odpoledne.

< shrnutí >

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bráška není mazlíček - 6. díl: