Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bráška není mazlíček! - Prolog + 1.díl

08.01.2010 (15:00) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1425×

Prolog:

Jmenuji se Leah Darks. Je mi sedmnáct let. Mám mladšího bráchu Setha. Jsme indiánského původu. Pak tu jsou ještě dva nepraví. Antonyho a Zaca. Bílé pleti jako naši adoptivní rodiče. David a July. Starají se o nás jak jen mohou. Vlastně všichni čtyři jsme z děcáku, a já jsem nejstarší. Sethovi je šestnáct, Antonymu čtrnáct a Zacovi dvanáct. Právě teď se stěhujeme do jiného města kvůli práci. David je doktor. A July? Věřte nebo ne, ale mechanička. A moc dobrá. Svůj talent zdědila po otci. Byl to mechanik u závoďáků. Svoji rodinu jsem měla moc ráda. A pro svého bratra, bych udělal cokoliv. I pro ostatní. Kolikrát jsem se kvůli tomu dostala do pěkných problémů. Jako dneska ve škole. 

1.díl

Konečně. Opouštíme tuhle zablešenou školu, kde stále ubližoujou mým bráchům. Sice jim to nikdy neprojde bez následků, ale já mám kvůli tomu taky futr problémy a pověst holky kriminálnice. Doufám, že na nové škole bude všechno lepší. Třeba, si i já konečně najdu přátele. A nebudou si lidé poukazovat na můj zevnějšek. Sice mi je to úplně fuk, ale někdy mě mrzí že si kvůli mně a Sethovi dobírají Tonyho a Zaca. Není to fér. Pohlédnu k místu kde stála moje motorka. Moje krásná croska… Sama jsem si na ni vydělala, a pak ji opravila s mamkou. Vedle ní už na mě čekal Seth, za kterým stál jeho černý skútr. Ale moment, kdo to sedí na něm?

„Vždyť to je… Tony!“ Uvědomím si jakmile si z obličeje odkryje zakrvácený kapesník. Tekla mu krev z nosu. Co se mu stalo? Rozeběhnu se k nim.

„Tony co se proboha stalo? Kdo ti to udělal?“ Ptám se naštvaně a přitom vytáhnu kapesník a pomáhám mu zastavit krvácení. Seth vedle mě naštvaně kopl do  kamínku a promluvil za něj.

„No hádej! Samozřejmě že Mark a jeho kumpáni. A to jen proto že pomohl vstát klukovi a ještě se ho zastal, když ho zesměšnili před celou jeho třídou. Tenhle idiot si prostě furt musí dovolovat na mladší. A dneska to odnesl Tony.“ Syčel jedno slovo za druhým. Přitom stále chodil sem tam. Hajzl jeden. Sice jsem tu poslední den, ale ještě dneska mu ten jeho velkej zadek nakopu, že se ještě bude divit. Ještě před tím ale…

„Kretén! Ještě uvidí! Sethe, ty ho vemeš domů. Půjčíš si dneska moji motorku. Pojedeš opatrně jasné? A vem to zkratkou. Tam kde nejezdí poliši. Ten nos už skoro nekrvácí ale musí se zchladit. Je zlomený. David ti ho doma narovná.“ Tony se na mě smutně podíval.

„Leah proč ti nemůžu pomoct? Vždyť jich je pět!“

„Sethe prosím. Víš že si to možná odnesu průšvihem. Já se o sebe postarám věř mi. David a July nepotřebují aby jim dělalo starosti další dítě. Nechci, aby je zklamal někdo další.“ Řekla jsem mu stranou. Povzdychl si a nakonec tedy kývl. Podala jsem mu klíčky od své motorky a on mi dal od své. Stiskal jsem mu rameno a vydala se na místo, kde se nejčastěji potulují. Za zdí u tělocvičny.

   Samozřejmě jsem je tam našla. Seděli na zdi a v hubě cigaretu. Něčemu se akorát hrozně smáli. Měla jsem takový vztek!

„Marku! Zvedni tu svoji velkou prdel a slez dolů!“ zařvala jsem na něj. Otočili se na mě, a pohrdavě se ušklíbli.

„Ale ale… velká ségra Darksová! Copak potřebuješ?“ Ještě se ptá jako debil.

„Hele. Sám ze sebe děláš ještě většího debila než jsi. I když to už je vlastně asi nemožný viď? Nelituje někdy tvoje máma že má za potomka takovýho línýho a neschopnýho iditoa?“

„Varuju tě Darksová! Mojí matku si do huby neber!“

„A nebo co? Taky na mě pudeš v pěti jako na ty malý? Posero! Ale sám si na mě netroufneš viď?“ Provokuju dál. Jeho banda se na něj podívala a čekala odpověď. Měl jedinou možnost pokud nechtěl přijít o místo vůdce. Kdyby řekl ne, považovali by ho za slabocha a vykoply z party. Mohl se jen utkat. A tohle věděl moc dobře i on.

„Že ne? Tak sleduj. Podrž mi tu bundu ať s ní můžu pořádně praštit.“

„Blablabla samý keci! No tak do toho. Uhoď mě.“

„My holky sice nebijem, ale kdo řekl že jsi holka?“ Řekl s úšklebkem a pak se po mě ohnal pěstí. Uhnu, chytnu ruku a zkroutím mu ji z záda. Bolestně sykl. hned na to jsem ale dostala loktem do boku. Pustila jsem ho. Lokty používá dobře. Ohnal se znova. To jsem ale víc než čekala a skrčila se. Uskočila jsem stranou. Chvíli mě zmateně hledal. Toho jsem využila a podkosila mu nohy, tak jak mě to naučila trenérka. Rozplácl se a já si mu klekla na záda. Bolestivě jsem mu zarývala koleno mezi lopatky a ruce držela za zády. Ani se nenamáhal bránit.

„Seš ubohej. Jestli se někdy ještě potkáme, a ty jen zkřivíš vlásek někomu z mojí rodiny, tak si mě nepřej. Nemám pro nic za nic černej pásek v karate. Mojí rodinu nech bejt!“ Šeptám mu pomalu do ucha. Nejradši bych mu vážně nakopala zadek, ale, na poslední chvílí mi došlo že bych zase jen zklamala. Pustila jsem ho a vzala si svůj batoh který jsem si před tím odložila. V klidu jsem se vydal pryč. Za mnou se kluci začali hádat s Markem.

*teď*

Akorát jsem seděla na benzince a pila kafe. Jo, dnešek se mi zase povedl. Ale taky mi to později všechno došlo. Proč jsem se vlastně vždycky prala? To vím. Protože jsem chtěla uchránit ostatní, před tím, co se stalo mě. Ale bylo dobře, že jsem se vždy poprala? Co když to byla jedna velká chyba? I trenérka na karate říkala, že nasilí není vždy dobrá obrana a útok. Horká hlava. Nazývala mě. Proč jsem si to neuvědomila dřív? Co to vlastně žiju za život? Je mi sedmnáct, a nikdy jsem neměla pořádné přátele. David a July už neví co se mnou. Dělám jen problémy. Ale copak mohu nechat aby si dobírali naši rodinu? Ne. Lidi jsou dnes tak krutí. Svět je plný násilí a já tomu jen pomáhám. Měla bych se naučit konečně řešit jinak problémy. Mít chladnou a čisto hlavu. Snad mě čeká ve Forks nový začátek. Dopiji kafe a jdu ven je čas jet.

   Dali jsme si sraz ve městě. Takový zapadákov. To se mi líbí! V lese budu moci jezdit. A tady určitě nebudou takoví lidé jako tam. Budu moc začít od znova. Snad se tu bude líbit i ostatním. Zaparkuji před restaurací, kde jsme se měli sejít. Už tu byli. To jen já se rozhodla jet samotná na motorce. Miluju jízdu na ní. Vypnu motor a sundám si helmu. Páni já mám žízeň. Zvednu sedadlo a vytáhnu láhev vody. S chutí začnu pít. Hned na to jsem zaslechla obdivné hvízdnutí. Otočím se. Stáli tam dva kluci. Také indiáni. Jeden vyšší s krátkýmy vlasy a druhý s dlouhými vlasy v culíku. Oba od úsměvu pohodáři. Bezva!

„Pěkná motorka. Jezdíš na ni tak dobře jako to vypadá?“ začal menší.

„To můžeš posoudit jedině když si dáš závod.“ Řeknu s úsměvem. Kluci do sebe šťouchly a s úsměvem šli ke mně.

„Ta holka se mi líbí. Nechceš si mě vzít?“ řekl ten vyšší. Zasměju se. No jo… vtipálci.

„Myslím že ne. Vždyť ani nevím jak se jmenujete?“

„No. Ty jsi taky idiot viď? Už bys ses chtěl ženit, a to ani nevíš jaké je slušné vychování.“

„A copak ty o tom něco víš? Podle toho jak si utahuješ z holek ve třídě rozhodně ne.“

„To se chcete jako hádat?“zeptám se naoko vážně. Přišli mi vážně vtipní.

„No vidíš. A pak že se umíš chovat. Jsem Paul. A tenhle idiot co si říká můj kamarád je Quil. Vy jste ti noví?“ zeptal se s úsměvem.

„Ano. Počítám, že celé městečko o nás už nejspíš ví.“

„Městečko ano… ale k nám do rezervace se nedoneslo ještě ani muk vid Quile?“

„No to se ví. Zjistili jsme to dneska. No a ejhle… kdo mohl tušit že to bude taková rodinka? Znám jen jednoho člena a už vím že to bude fajn. Holka co jezdí na motorkách… ještě řekni že tvoje máma je mechanička.“

„No vlastně… ano. July je mechanička. A fakt dobrá. Jenom díky ní mám tohohle mazlíka.“ Řeknu s úsměvem a poklepu na nádrž svojí černožluté motorky.

„Tý jo… tak tohle by byla vysněná rodina Jakoba viď?“ blábolil Paul.

„No to se ví. Ten by byl na větvi. A hele, jak ty se vlastně jmenuješ?“

„Já nesmím mluvit s cizími lidmi. Takže ahoj.“ Rozloučím se a jdu dovnitř. Srandy bylo až až. Měla bych se vevnitř ukázat.

„Paule vidíš tady někoho cizího? Já teda ne.“ A podrbal se důležitě na bradě. Jen jsem se pousmála, a vešla. Dovnitř. Však se s nimi ještě určitě potkám. Hned u vchodu jsem spatřila stůl, kde seděla rodina. Seth hned vyskočil na nohy a šel mi naproti.

„Ahoj Lee. Teda! Viděl jsem náš nový domov. A hádej. Mám svůj vlastní pokoj!“

„No to je bezva bráško! A co já? Jaký mám já?“

„Takový jaký jsi chtěla. Podkrovní. July ti ho udělala. Je moc pěknej. Máš výhled na všechny strany. Bydlíme kousek za městem. Víš že je tu rezervace? Budeme mít klid! Nejsme tu sami.“ Zářil úplně Seth. I když mu je šestnáct, někdy se chová stále jako malý.

„Neříkej hop dokud nepřeskočíš. Ale tohle už tak trochu vím. Dva jsem potkala venku. Paula a Quila. Vypadali v pohodě. Je jim tak patnáct. Ahoj rodino.“  spolu si sedneme ke stolu.

„Ahoj Leah. Už jsem ti chtěla pro jistotu zavolat. Jaká byla cesta?“ Ptala se July. Přitom si mě vesele prohlížela svýma modrýma očima.

„No to je skvělé! Bezva! Třeba budu mít kámoše.“ Dumal Seth.

„Třeba. Cesta byla bez problému. Stavila jsem se na pumpě a dala si silný kafe ale jinak jsem jela bez přestávky. A co vy?“

„Také všechno v pořádku. Měly bychom teď jet domů a vybalit věci. Pozítří nastupujete do školy.“ Oznámil nám David. No bezva! Za chvilku je zase škola. Myslela jsem že budeme mít víc času se zabydlet! Ach jó.

„Kluci dopijte a jdeme!“ Řeknu jim stručně. Zac dopil všechno co měl ve sklence a Tony si jen loknul.

„Leah? Svezeš mě na motorce prosím?“ zaškemral nejmladší brácha.

„July?“ Zeptám se tedy nakonec.

„No tak dobrá. Ale žádné skotačiny jasné?“

„Spolehni se mamko! A děkuju.“ A už mě táhl ven. No bezva. Nastartuji mazlíka podám Zacovi helmu. Všimnu si, že kluci už tu nebyly. Naskočila jsem na motorku a bráška si vylezl za mne.

„Drže se!“ Poručila jsem mu. David vyrazil a já jela tedy za ním.

   Dojeli jsme před menší dům. Byl bíle natřený. Vypadal trochu staře. Ale trocha práce a bude zase jako novej. Stěhováci nám vykládali akorát nábytek. Zaparkuji tedy motorku do garáže a Zac seskočí.

„To byla skvělá jízda Leah. Díky!“ Jen jsem mu rozcuchala vlasy.

„Nemáš zač. Teď ale mazej pomoc.“ Zasalutoval a rozeběhl se k autu. Helmy jsme zatím položila na sedadlo a vydala se za ostatními. Musím si přeci vybalit.

   Vzala jsem svoji krabici s knihami, a šla nahoru. Pod podkrový vedly úzké schody a místo dveří tam byl poklop. Fajn. Strčila jsem do poklopu a vylezla dovnitř. Uviděla svůj pokoj. Byl krásný. Barevně sladěný do tmavě zelené a světle modré. Bylo to tu sice menší, ale až se tu zabydlím… bude to ten nejútulnější domov. Okno na sever do lesa, na jih na cestu a na východ na cestu. V rohu už stála moje postel. To by mě zajímalo jak ji sem dostali. Položím k ní krabici a znovu se rozhlédnu.

„Mám tu nejlepší rodinu. Lepší pokoj jsem si ani nemohla přát. Snad tu budu moct začít nový život. Takový, ve kterém nebudou rvačky a problémy. Chci konečně najít klid…“ řekla jsem zasněně a vydala se dolů pro další krabice.

Tak co? Další? Písněte mi názory...

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bráška není mazlíček! - Prolog + 1.díl: