Takový menší zvrat. Moc díky za komentáře. :-)
25.09.2009 (13:45) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3020×
10. Předpovídáš budoucnost? Ha ha
,,Nemůžeš mě tu jen tak nechat!´´ zakřičela jsem na něj hystericky. S bolestí v očích se na mě podíval a pak sklopil pohled do země. ,,Musím.´´ odpověděl mi. ,,Chci jít s tebou!´´ rozhodla jsem se. ,,Ne ty tady zůstaneš. My k sobě nepatříme.´´
Otočil se ke mě zády, připraven odejít. ,,Ne prosím!´´ zamumlala jsem zmučeně a vrhla se k němu. Chtěla jsem ho chytit za paži. V tu chvíli byl Pryč. Utekl. Utekl a už se nevrátí. Jsem sama.
Probrala jsem s výkřikem do tmy. Byla hluboká noc a kolem mě jen tma. V celém domě byl děsivý klid. Natáhla jsem se pro budík, abych zjistila, že jsou teprve tři hodiny ráno. Zhloboka jsem dýchala a snažila se uklidnit z toho příšerného snu. ,,Nesnáším noční můry.¨ zamumlala jsem a lehla si zpátky do postele. Už se mi nechtělo spát.
Vždy po takových snech koukám do stropu, dokud není čas vstávat do školy. Vzala jsem svoji mp3, dala sluchátka do uší a pustila písničky. Potřebovala jsem se nějak uklidnit, i když mi je jasné, že mi to nejspíš nepomůže.
Asi kolem půl sedmé jsem začala usínat, ale to už byl čas vstát a jít se chystat do školy. S velkýma problémama jsem se vyškrábala z postele a zalezla do koupelny.
Umyla jsem se, oblékla, nachystala do školy a vyrazila na autobus. Třeba zase potkám Edwarda a někam spolu pojedeme. S touhle nadějí jsem vyrazila z domu. Sklamaně jsem dorazila na autobusovou zastávku. Neobjevil se. Začala mě přepadat špatná nálada a navíc se mi začal vybavovat dnešní sen.
Nevím, jestli to byla deprese nebo jen nějaká chřipka. Ale to co na mě lezlo, bylo v každém případě strašné.
Jen co mě autobus vyklopil před školou, jsem se vydala na hodinu ekonomiky. Byl to velice nezáživný předmět a když k tomu připočtu nudný výklad učitele, měla jsem co dělat, abych neusnula. Doufala jsem, že Cullenovi potkám alespoň na chodbě, ale nikdo z nich se neukázal.
Začínala jsem mít divný pocit. Co když se něco stalo? Co když se JIM něco stalo? Měla bych je navštívit. Jen se podívat, že jsou v pořádku. To přece nebude vlezlé ne?
Po škole jsem se místo na autobus vydala po silnici směrem na západ, odkud jsme s Alicí včera přijeli, když mě vezla domů. Bylo to dost daleko, ale já nikam nespěchala. Čas pro mě nehrál žádnou roli.
Konečně jsem se dostala na kamenitou cestu. Ted' už to byl jen kousek k jejich domu. Rozběhla jsem se jak nejrychleji jsem uměla. Potřebovala jsem se přesvědčit, že jsou v pořádku. Ta nejistota mě ubíjela.
Zastavila jsem se před domem, udýchaná jako nikdy. Místo předemnou zelo prázdnotou. ,,Ne!¨ zašeptala jsem zmučeně a se špatným pocitem se vrhla ke dveřím a sáhla na kliku. Bylo zamčeno. Co se tady stalo sakra? Sešla jsem schody a nakoukla oknem dovnitř. Vypadalo to tam úplně normálně. Nechápavě jsem se zamračila.
,,Isabello, moc mě to mrzí.´´ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se za hlasem a zůstala stát s pusou otevřenou. Ještě nikdy jsem neviděla něco takového. Ještě nikdy jsem neviděla někoho, kdo by měl ve tváři větší bolest. Někoho, kdo by se sotva držel na nohou, i přesto, že to pro něj jindy není problém.
,,Alice.´´ zašeptala jsem a vrhla se ji kolem krku. Oči se mi zaplnily slzami a pláč nešel zastavit.
,,Já jsem jim říkala, že to nebude dobrý nápad, ale oni mě neposlouchají. Ani Edward. Promin.´´ šeptala mi zuřivě do ucha a drtila mě v objetí. ,,Jaký nápad?´´ zeptala jsem se ji, když mi došlo co to říká. Odtáhla jsem se od ni a na chvíli přestala plakat. ,,Odejít. Carlisle si myslí, že je to správné a ostatní s ním souhlasí. Tedy až na mě a Edwarda, ale tomu to nařídil Emmett.¨ řekla mi a odtáhla se odemně úplně.
,,Promiň, ale musíš to zvládnou ano? Prosím! Slib mi to.´´ ,,Víš, že něco takového nedokážu.¨ odpověděla jsem ji podivně mrtvým hlasem. Pomalu mi dochází, co se tady vlastně děje. Ona odchází. Oni všichni odchází. Můj sen se začíná plnit.
,,Prosím, slib mi to.´´ požádala mě znovu. Zakroutila jsem hlavou. ,,Ne.´´
Zmučeně se na mě podívala. ,,Jestli odcházíš, tak běž. Běž a nevracej se. Nikdo z vás se už nevracejte! Už mi neubližujte.¨ řekla jsem ji naštvaně. Proč to tady prodlužuje? Chce mi snad ublížit ještě víc? Zatím se ji to daří.
Otočila jsem se od ní a rychlím krokem se vydala zpátky k silnici. Její zmučené volání mého jména jsem dokonale ignorovala. Neplakala jsem. Už jsem na to neměla sílu.
Ani nevím jak, ale doplazila jsem se domů. Cítila jsem se podivně prázdná. Jako když umřel bráška. Jen s tím rozdílem, že to jsem věděla, že umřel. Tenhle pocit byl horší. Byl horší, protože jsem věděla, že žijí ale přesto odešli. Nechali mě tu samotnou.
Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Bratříčku, kde jsi? 10.kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!