Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bratříčku, kde jsi? 3.kapitola

18.09.2009 (20:30) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3427×

3. Proč mi lezeš do pokoje?

Škola uběhla poměrně rychle. S nikým jsem se nebavila a tak se mě naštěstí nikdo neptal na moji malou nehodu na chodbě. Někdy bylo vážně skvělé být pro ostatní neviditelná.

Po občanské výchově jsem vyšla na chodbu a překvapeně se dívala na dění kolem sebe. Kolem mě byla shromážděna snad celá škola. Byla to tlačenice na život a na smrt, aby vás někdo neušlapal. Najednou se zvedla vlna šepotu a postupně se všechny oči upřely na konec chodby.

Šli tam ti čtyři sourozenci. Počkat čtyři? Nebylo jich předtím pět? Přelétla jsem je očima. Jako předtím tak i teď šla Alice s Jasperem vepředu. Vedle Jaspera šla krásná blondýnka. A jelikož jsem malá, neviděla jsem na toho, kdo šel za nimi. Přišli blíž k místu, kde jsem stála já a Alice se zastavila. Usmála se na mě a s hlasitým ,,Ahoj Bello.´´ se vydala dál po chodbě.

Všichni se na mě podívala a já rozpaky sklonila obličej k zemi. Nejsem zvyklá na tolik pozornosti. Když jsem byla přesvědčena, že se na mě už nikdo nedívá, zvedla jsem hlavu a podívala se po Alici.

Ve stejnou chvíli se na mě otočil i ten poslední, kterého jsem předtím neviděla. Jeho oči byly překvapené. Dokázala bych se mu do nich dívat celý den, kdyby do mě někdo zezadu nestrčil a já málem neupadla.

Počkala jsem až se chodba vyklidnila. Všichni šli na oběd, až na mě. Já a jídlo spolu moc nekamarádíme. Přezula jsem se a jelikož měla ještě spoustu času, šla jsem pomalu na autobusovou zastávku.

Jako obvykle jsem si nasadila do uší sluchátka a poslouchala oblíbené písničky. Když mi dopadla na rameno cizí studená ruku, leknutím jsem povyskočila. Chtěla jsem na dotyčného začít křičet a nadávat mu, co na mě maká. Ale když jsem se otočila, dívala jsem se do těch nejnádhernějších očí, jaké jsem kdy viděla.

,,Neztratila jsi něco?´´ zeptal se mě bratr Alice a podával mi peněženku. Zaraženě jsem se na něj dívala, než jsem pochopila, co mi říká. ,,Díky.´´ zamumlala jsem rozpačitě.

,,Jsem Edward. Edward Cullen.´´ představil se a podal mi ruku. Přijala jsem ji a představila se. Najednou se vedle něj objevila Alice.

,,Vidím, že mého druhého bratra už znáš.´´ pronesla vesele a objala ho kolem ramen. ,,Kolik vás ještě bude?´´ zamumlala jsem si pro sebe, oni to ale zdá se, slyšeli. Edwardovi se na tváři objevil obrovský úsměv a Alice se potichu zachichotala.

,,Ahoj Bello. Nechci vás rušit, ale musíme jet domů. Chápete...Ehm...kvůli našemu problému...´´ řekl Jasper směrem ke svým sourozencům. Zřejmě jsem neměla vědět o čem je řeč, protože Japser mluvil v hádankách.

,,Dobře, mějte se.´´ rozloučila jsem se s nimi a vydala se na autobus, který akorát přijížděl. Nasedla jsem do něj a po cestě přemýšlela nad dnešním dnem.

Bylo toho hodně co jsem prožila. Dá se říct, že na jeden den je to až moc.

Jen co jsem přišla k sobě do pokoje, shodila tašku ze zad na zem a padla do postele. Vyčerpáním jsem usnula.


Písnička


,,Sešli jsme se tu dnes, abychom pochovali naše syny, bratry a přátele. Zemřeli za nevyjasněných okolnostech. A i když odešli za hranice tohoto světa, v našich srdcích zůstanou navěky. Nikdy nezapomeneme na jejich úsměvy, rady a humor, kterým nás dokázali rozveselit. Budiž Vám země lehká.´´ pronesl kněz svoji řeč a lidé stojící u hrobů, začali jejich prázdné rakve spouštět pod zem. Těla v nich nebyla, protože se nikdy nenašla.



Andělská tvář se na mě usmívá
Z pod titulku tragédie
Úsměv který mi dával teplo
Sbohem - není co říct
kromě kříže na tvém hrobě
a těch navždy hořících svíček

Potřebný jinde
aby nám připomněl krátkost našeho času
Slzy pro ně prolité
Slzy lásky, slzy strachu
Pohřbi mé sny, vykopej můj smutek,
Oh, Pane, proč
andělé padnou jako první



Ostatní z rodin chlapců stáli kolem hrobu v malém kroužku a tiše plakali. Jen jedna malá dívenka stála dál od ostatních, slzy ji smáčeny obličej, ale ona to neskrývala. Chtěla aby všichni viděli, jak špatně na tom je.


Neulehčí mi myšlenky na Shangri-La
Neosvícena učením Krista
Nikdy nepochopím, co je správné
Ignorance mě vedla ke světlu

(Refrén)

Zpívej mi píseň
O své kráse
O svém království
Ať melodie tvé harfy
hladí ty, které stále potřebujeme


Když se rodiny začali pomalu rozcházet k autům, aby mohli jet domů. Bella přistoupila k hrobu a na malou plochu, kterou nezakrývali věnce položila plyšového medvídka. Jejího nejoblíbenějšího jako důkaz, že na bratříčka nikdy nezapomene. To on byl ten, kdo ji hlídal, kdo se o ni stratil. A ona ho teď stratila. Definitivně.


Včera jsme si potřásli rukou
Můj příteli
Dnes měsíční záře osvětluje mou cestu
Můj strážce

Podvědomě jsem se lekla a povyskočila na posteli, až jsem málem spadla. Byla hluboká noc. Podívala jsem se na budík, ukazoval třičtvrtě na dvě. No super. A co mám teď dělat?

Vylezla jsem z postele a uvědomila si, že jsem ještě pořád oblečená v tom, v čem jsem přišla ze školy. Vzala jsem si tepláky, vytahané tričko a zapadla do koupelny. Třeba mi ta sprcha pomůže.

Napustila jsem si plnou vanu horké vody a vlezla do ní. Doufala jsem, že mi to trochu pomůže zapomenout na ten vzpomínkový sen a uvolním se.

Asi po hodině jsem rudá jako rak vylezla z vany, osušila se a oblékla. Když jsem přišla do pokoje byla v něm zima. Můj zrak padl na otevřené okno.

Moment, otevřené? Vždyť bylo zavřené. Něco tady nehrálo. Přišla jsem k němu a chtěla ho zavřít, ale na zahradě za domem se mihl stín. Lekla jsem se ho.

Nenapadlo mě nic lepšího, než se tam jít podívat. ,,Je tam někdo?´´ zavolala jsem do tmy, když jsem přišla na zahradu. Kolem mě nic nebylo, ani měsíc nesvítil. Zafoukal vítr a listí na stromech kousek odemně zašustilo. V dáli jsem viděla mizející postavu.

Rozběhla jsem se za ní. Po pár metrech jsem se ale ocitla v lese, kde nebylo vidět ani na krok. ,,Halo?´´ zavolala jsem. Můj hlas se rozléhal všude po lese. Připadala jsem si jako narušená osoba. I když psychiatr mi jednou už řekl, že to v hlavě nemám v pořádku. Mohlo za to bratrovo zmizení.

V téhle chvíli jsem na to ale nechtěla myslet. Zavřela jsem oči a zatřepala hlavou ve snaze odehnat ty myšlenky.

Když jsem oči otevřela, předemnou stála postava celá v černém. Srdce mi začalo být, jako by tohle byly jeho poslední údery. Jako by si ten krátký čas chtělo co nejvíce vychutnat.

Osoba předemnou si sundala kapuci a já mohla vidět jeho tvář. Nedokázala jsem uvěřit tomu, co vidím. Myslela jsem si, že mám halucinace. Tohle nemůže být pravda.

Shrnutí povídek

Předchozí

Následující

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bratříčku, kde jsi? 3.kapitola: