Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bratříčku, kde jsi? 7.kapitola

22.09.2009 (16:45) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3931×

7.Pojď panenko, pohrajeme si


Probudila jsem se v cizím pokoji a bylo mi nehorázně špatně. Asi jsem to včera kapku přepískla. Teda já vlastně ani nevím, jestli to bylo včera, ale podle odhadu ano. Třeštila mě hlava, připadala jsem si jako bych předtím požila litry alkoholu.

Zvedla jsem se do sedu a rozhlédla se kolem sebe. Pokoj byl vymalovaný na oranžovo. Seděla jsem na rozložené pohovce, naproti mě bylo okno. Byla tma. Zvláštní. Zkusila jsem si stoupnout a kupodivu mě nohy udržely. V celém domě bylo ticho jako v hrobě. Bylo to až děsivé.

Otevřela jsem potichu dveře a vylezla na chodbu. Byla jsem až na úplném konci. Na pravo bylo vidět schodiště na kterém se svítilo. Přinutila jsem nohy k pohybu a rozešla se za světlem. Trvalo mi to dlouho, protože hlava mě stále bolela a proto jsem se musela každou chvilku zastavit a zhluboka nadechnout.

Když jsem se konečeně dostala ke schodišti, zastavila jsem se. Myslela jsem si, že uvidím ze schodů do nějakého pokoje, ale nebylo vidět nic. Schody vedly strmě dolů a já se neodvážila je sejít. To by pro mě byla sebevražda.

Sedla jsem si na schod a dala hlavu do dlaní. Bylo mi čím dál hůř a navíc jsem měla pocit, že budu zvracet. Sakra! Proč se to musí stát zrovna mě. Nic ze včerejška, nebo kdy jsem to vlastně byla při vědomí naposledy, nepamatovala.

Někdo si vedle mě potichu přisedl. Ani jsem nezvedla hlavu, neměla jsem na to sílu. ,,Mrzí mě, jak jsme se k tobě chovali.´´ zašeptal do ticha povědomí hlas. Zamračila jsem se, i když to nemohl vidět.

,,Musíš nás, ale pochopit. Bojíme se, že vyzradíš něco, co musí být za každou cenu utajeno.´´ pokračoval. Na to jsem už reagovala. ,,A můj život je ta cena, kterou zaplatíte?´´ zeptala jsem se hořce a podívala se mu do tváře. Edwardovi po tom, co jsem to vyslovila, přelétl přes obličej stín.

,,Tak to není.´´ zaskučel na svoji obranu. ,,Ne? A jak to tedy je? Já zapomněla, že nic nechápu.´´ prskla jsem na něj naštvaně. Chtěl mě pohladit po tváři, ale já před tím dotykem uhnula. ,,Chápeš toho možná až moc.´´ zamumlal. ,,Edwarde, copak nevidíš, co to se mnou dělá? Všechny ty lži...´´ ke konci se mi hlas zlomil. Ale já před ním nebudu plakat, tak slabá nebudu.

Zvedl se mi žaludek. Zhluboka jsem se nadechla, abych ho náhodou nepozvracela. ,,Měla by jsi ještě spát.´´ odvedl řeč od tématu po chvíli ticha. Zřejmě nevěděl, co mi má odpovědět. ,,Nechci spát. Chci pryč.´´ procedila jsem skrz zatnuté zuby.

,,Já tě ale nesmím nikam pustit.´´ ,,Ty si myslíš, že mě tady udržíš?´´ zeptala jsem se ho arogantně. ,,Já to vím´´ odpověděl mi stejným tonem. Povzdechla jsem si a stoupla si na nohy. Nedokázaly mě, ale udržet a já spadla na zem.

,,Pojď. Pomůžu ti.´´ zamumlal a podepřel mě. Neměla jsem už sílu mu odporovat. Všechnu jsem ji vynaložila na rozhovor s ním. Dovedl mě zpátky do pokoje, kde jsem byla předtím a položil na postel. ,,Zkus usnout.´´ poradil mi. Hned na to jsem usnula.

V hlavě jsem cítila malé trpaslíky, jak buší krompáči a snaží se kutat zlato. Bylo to vážně strašné.


,,Bratříčku, kde jsi?´´ zašeptala do ticha bledá dívka. Stála na hřbitově nad hrobem svého bratra a tiše plakala. Po dlouhé době se odhodlala navštívit jeho hrob. Přála si teď být s ním a nechat se od něj utěšovat, že vše bude zase v pořádku.

,,Proč jsi mi utekl?´´ šeptala dál a po tváři ji stekly další slzy. ,,Chci být s tebou.´´

Netušila, že ze křoví ji pozorují dvě bledé osoby a dívají se na ni. Dívají se na její zmučený strhaný obličej a poslouchají její prosby o smrt. Vysokému černovlasému upírovi to trhalo srdce na kousky. Věděl totiž, že ji nesmí nijak pomoci. Jeho nová sestra stála tiše vedle něj a pořád sledovala její budoucnost, aby se ujistila, že neprovede něco strašného.


Pomalu jsem se probouzela. V domě už nebylo takové ticho jako předtím. Uslyšela jsem v domě nějakou hádku a bála se otevřít oči, abych náhodou neviděla něco, co by mě mohlo ranit.

,,Nikdo kromě mě tu není. Už můžeš otevřít oči.´´ zašeptala Alice svým zvonivým hláskem a mě tím překazila hraný spánek. Povzdechla jsem si a posadila se na posteli. Promnula jsem si oči a rozhlédla se kolem sebe.

Byla jsem ve stejném pokoji jako předtím. ,,Takže co teď bude?´´ zeptala jsem se skřehotavým hlasem. Trochu mě to polekalo a tak jsem si odkašlala. ,,Teď se půjdeš najíst.´´ oznámila mi Alice a zvedla se z ,,mé´´ postele. ,,Já ale nemám hlad. Chci odtud odejít.´´ zamračila jsem se na ni.

,,Pojď se mnou.´´ pokynula rukou ke dveřím a já ji musela následovat. U dveří se ale zastavila a já, jelikož jsem to nečekala, jsem do ni vrazila. Odrazila jsem se od ní a spadla na zadek.

Začala se smát, ale když si všimla, jak se na ni dívám, přestala. ,,Prvně se ale převleč. Oblečení máš na posteli.´´ řekla mi a ukázala za sebe. Když jsem se otočila, na posteli byla hromádka nějakého oblečení. Přišla jsem blíž k ní a zjistila, že jsou to moje tepláky a dlouhé tičko, které mám na doma. Vzala jsem je do ruky.

,,Jak?´´ zeptala jsem se ji nechápavě. ,,Emmett byl u vás a donesl to.´´ pokrčila rameny a zavřela za sebou dveře.

Převlékla jsem se a šla ke dveřím. Když mě Alice uviděla vyjít, odlepila se od zdi o kterou se opírala a šla směrem ke schodům. Tiše jsem ji následovala až do kuchyně, kde na nás nejspíš čekal její otec a matka. Naštěstí tu nikdo jiný nebyl.

,,Kdo vlastně jste?´´ zeptala jsem se. ,,Myslím, že nechápu tvoji otázku.´´ odpověděl mi muž. Zamračila jsem se. On věděl, o čem mluvím a přesto dělal hloupého. ,,Nejsem blbá!´´ řekla jsem mu hořce. ,,Tak kdo jste?´´ zeptala jsem se znovu. Všichni přítomní se po sobě podívali. ,,Fajn, tak si to nechte pro sebe.´´ zamručela jsem a chtěla odejít.

,,Nemůžeme ti to říct. Jsou pravidla, která musíme dodržovat.´´ řekla mi shovívavým hlasem žena. Ani jsem se neotočila, jen jsem přikývla. Chápu, že to nesmí říct, ale u mě by mohli snad udělat vyjímku ne?

,,Tyhle prášky by jsi neměla užívat.´´ řekl mým směrem blonďák. Otočila jsem se na něj a uviděla ho, jak v ruce drží moje prášky. Soukromí jim asi nic neříká.

,,A proč jako?´´ zeptala jsem se ho otráveně. Už mě začíná unavovat ta jejich starost. Nejsem žádná jejich hračka ani panenka na hraní. ,,Protože jsou silně návykové.´´ odsekl mi. Všechna jeho diplomacie byla pryč. Musím uznat, že má postřeh. To je důvod, proč je beru. Abych byla závislá na něčem jiném, než na bratrovi.

,,Hmm, to je možný.´´ ,,Pokud je potřebuješ, předepíšu ti jiné.´´ nabídl se teď už mírnějším tonem. Jestli to takhle půjde dál, tak si za chvilku budu připadat jako narkomatický psychopat. ,,Děkuju, ale mě to vyhovuje.´´ odpověděla jsem mu unaveně, otočila se a odešla pryč. Prošla jsem nějakými chodbami až jsem se ocitla u domovních dveří. Je mi jasné, že mě jen tak nepustí domů, ale nemohou mi bránit v pobytu na čerstvém vzduchu.

Sedla jsem si na schody a dívala se na hvězdy.

Někdo mi přes záda přehodil deku, ale moc pozornosti jsem tomu nevěnovala. ,,Carlisle ti radí dobře, měla by jsi ho poslechnout.´´ ozval se vedle mě Emmett. ,,Proč najednou ta starost? Po tom, jak jste mi už stihli ublížit, vám můžu být ukradená.´´ řekla jsem mu nevzrušeně, aniž bych odtrhla oči od hvězd.

,,Tohle už nikdy neříkej! Mě na tobě žáleží.´´ zasyčel na mě. Zavřela jsem oči, abych zahnala příval slz. ,,Chci jet domů.´´

,,Dokud se vše nevyřeší, nikam nesmíš.´´ Překvapeně jsem se na něj podívala. ,,Chcete mě tady držet proti vlastní vůli?´´ ,,Pokud to bude nutné, tak ano.´´ ozvalo se za mnou nenávistným hlasem.

Když jsem se otočila, stála tam blondýna. ,,Rose, ne...´´ napomenul ji Emmett, ale ona ho zastavila rukou. ,,Ne nech mě. Měla by vědět všechno.´´ Divoce se na mě podívala. Šel z ní strach.

Postavila jsem se a založila si ruce na hrudi. ,,Hele bloncko, co máš za problém?´´ zeptala jsem se ji přímo. ,,Jsi lidská sestra mého muže, to stačí.´´ zvedla oči v sloup, jako by to snad bylo jasný.

Podívala jsem se překvapeně po Emmettovi. Tak on je ženatý a neřekl mi to? Pohled jsem zaměřila zpátky na bloncku. Tohle vyřeším později. ,,A co jako? Bojíš se, že ti ho ukradnu? To nemusíš, protože on už není můj bratr.´´ odpověděla jsem ji a snažila se, jako dnes už tolikrát, zadržet pláč. Pravdivost mých slov byla děsivá.

,,Pro dnešek už to snad stačilo ne?´´ ozval se od dveří hlas Edwarda.

Shrnutí povídek

Předchozí

Následující

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bratříčku, kde jsi? 7.kapitola: