Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Break the ice 2. kapitola - I need to know

O tři roky později

Annabeth Chase Cullenová

Dneska mám vážně divný den. Už jen kvůli tomu, že se mi zdál praštěný sen. Byl o tom, jak jsem se narodila, ale nebyla jsem sama a vypadala jsem úplně jinak. Ale cítila jsem, že jsem to já. V tom snu jsem měla dvojče. U porodu bylo pět cizích upírů a táta. Táta jako zkušený doktor byl samozřejmě nejblíže. Ale mamka držela za ruku jednoho z těch cizích pánů. Nechápala jsem to. Jakoby náš táta byl ten pán u mamky.

Všechno bylo jinak, než jak mi to mamka vyprávěla. Táta mě podal tomu pánovi a pak mu podal i mé dvojče. Ten pán nás podal jednomu dalšímu a ten mluvil o našich darech. Když říkal mé dvojče, ten pán se usmíval. Ale pak jsem přišla na řadu já, ten pán se začal mračit. Vzal si mě do náruče a odnesl do postýlky, pak si vzal i ji ale nepoložil ji do postýlky. Nechal si ji v náruči a houpal ji ze strany na stranu. Nechtěla jsem se na to dívat, tak jsem se podívala na mamku. Proměna už začala.

Najednou se přetočil čas. Byla jsem ve stejné místnosti, ale byla jsem tu jen já jako miminko a mamka. Moje dvojče bylo určitě u toho pána, který si s ní hrál. Slyšela jsem, jak ji někomu představuje jako svou jedinou dceru. Sice nevím proč, ale naštvalo mě. Přišlo mi to jako sprostá lež.

Asi bych začala pěnit, ale mou pozornost upoutala mamka. Asi už jí končila přeměna. Když se zvedla, hned se podívala na postýlky. Když si všimla, že jedna postýlka je prázdná, vyběhla tím směrem a na tváři se jí objevil zmučený výraz. Povzdychla si a vzala mě do náruče. A do sestřiny postýlky dala nějaký vzkaz. Naposledy se podívala na postýlky a vyskočila oknem.

Probudila jsem se s výkřikem, který přivolal celou mou velkou rodinu. Všechny jsem asi vyrušila ve velmi důležité situaci, protože každému chyběl kus oblečení. Teda až na Ness a Jaka. Ti asi spali, protože nepřiběhli vůbec.

„Any, nestalo se ti nic?“ ptala se starostlivě mamka.

„Nic se mi nestalo, jen jsem měla vážně zvláštní sen,“ snažila jsem se uklidnit mamku. Ale jako každá máma hysterčí kvůli svému dítěti.

„Ale křičela jsi, jako by tě někdo unášel,“ stála si stále za svým.

„Ne, mami, všechno je v pořádku. Můžete se všichni vrátit ke svým předešlým…ehm… činnostem.“ Neunikl mi malý úšklebek, když jsem to říkala.

„Dobře, ale kdyby se cokoli stalo, tak nás zavoláš, souhlasíš?“ zeptal se mě Emmett. Vždy, když šlo o rodinu, byl vážný jako... nevím co.

Radši jsem souhlasila, jinak by tu u mě byl dozor a to jsem nechtěla. Všichni se tedy pomalu vytrousili z mého pokoje. Mamka mi ještě dala pusu na čelo a už byli všichni pryč. Ale stejně jsem věděla, že poslouchají všechno, co se u mě v pokoji stane. A pokud nebude Edward dělat věci, při kterých se nebude soustředit na myšlenky ostatních. Tak budu mít i myšlenkového hlídače. Takže bude vědět, co se mi zdá. Ach jo. To budu zase jako pod lupou.

Takže jsem se snažila nemyslet. S téměř čistou hlavou jsem usnula. Téměř.

A znovu se mi zdál ten sen, ale tentokrát jsem to vnímala, že se ten sen nezdá pouze mně. Bylo to zvláštní, jako bych byla s tím někým propojena. Ale proč?

Byla jsem z toho mimo. Ale hlavně jsem se bála. Bála jsem se toho někoho. Bála jsem se toho, že blázním. No, prostě všeho. Měla jsem hrozný tlak na hlavu. To mám z toho, že tak moc přemýšlím. A najednou jsem ji viděla. Jak se převaluje v posteli. Chvilku jsem ji pozorovala. Přišla mi, jako bych ji měla znát, ale nemohla jsem si vzpomenout, že bych ji někdy viděla.

Najednou ztuhla a po chvililince se v rychlosti probudila. A já si uvědomila, že jak se vzbudila ona, já se vzbudila taky.

Přemýšlela jsem nad mým druhým - ale stejným – snem a v hlavě se mi honily stále ty stejné otázky. Ale kdyby to byla pravda, tak by mi mamka celou dobu lhala. A ta mi nikdy nelže. Jenže, jak jsem nad tím snem stále více přemýšlela, tak se mi zdálo, že je to stále větší pravda. Najednou mě vyrušily dvoje vzdechy. A postupně se k nim přidávaly další.

Rychle jsem čapla polštář a zacpala si uši. Proč jsem se, proboha, musela vzbudit?

Annalyne Alessandra Volturi

Probudila jsem se z tohoto velice zvláštního snu. Podle mě to byla blbost, ale co když je to pravda? Co když mi táta lhal? Pokud jsem ten sen dobře pochopila, tak mám dvojče. Mladší sestru, která je teď asi s maminkou. Ale taťka mi tvrdil, že maminka při porodu zemřela. Musím se ho na to zeptat.

Okamžitě jsem seskočila z postele, vzala si pantofle, svetřík a na něj ještě královský plášť. Vyšla jsem ke dveřím, ale najednou někdo zaklepal a já se zastavila na místě.

„Dále,“ zašeptala jsem a ze dveří vykoukla Jane.

„Aro tě chce do velkého sálu. Mám tě doprovodit,“ řekla a pokynula, abych šla jako první.

Šly jsme Volterrskou, temnou a hlavně chladnou chodbou. Byl dobrý nápad vzít si svetr. Najednou mě Jane předběhla, aby otevřela dveře do sálu. Pamatuju si, jak se se mnou Felix vsadil o to, jestli je dokážu otevřít. Nedokázala jsem to. Prostě jsou moc těžké. Jane dveře otevřela a šla na své místo u Aleca. Cestou jsem si všimla Spikea stojícího po Felixově pravici. Usmála jsem se na něj. Už jsou to tři roky, co jsem ho zachránila. Spike má podle Ara výhodný dar. Může změnit minulost, vrátit se do ní – ale zjistili jsme, že to funguje jen na slabší jedince. Najednou mě z mého přemýšlení vytrhl táta.

„Annalyne, jelikož jsi jediný potomek Volterry, jsi taky jediný nástupce trůnu,“ zazpíval táta a pokynul mi, abych přišla k němu blíž. Udělala jsem tak a táta vytahoval z nějaké truhličky malý náhrdelník.

„Patřil tvojí matce. Určitě by si přála, abych ti ho dal,“ řekl a připnul mi ho na krk. Já se otočila.

„To je všechno?“ zeptala jsme se a upravila si vlasy.

„Ano, můžeš jít,“ odpověděl mi a usmál se.

„Potřebuju s tebou mluvit,“ a dodala jsem, „o samotě,“ dopověděla jsem a podívala se zpátky na otce.

„Dobrá, pojď se mnou do pracovny,“ odpověděl mi. A šel se mnou v patách do své pracovny.

***

„Co potřebuješ, zlatíčko?“ zeptal se táta a já si přešlápla.

„Vážně jsem jediný následník trůnu?“ zašeptala jsem a podívala se na něj. Táta ztuhnul a podíval se na mě s nejistotou v očích. „A pravdu! Prosím,“ dořekla jsem a čekala. Táta se nadechl.

„Nikdy ses to neměla dozvědět, ale ano, máš sestru,“ řekl a já ztuhla.