Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bruslařské sólo (11)

06.05.2014 (16:45) • zuzinecckaa • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1945×

11. kapitola - Štěstí v neštěstí

Noční procházky a útěky byly v jeho případě v dřívějších dobách obvykle. Vždyť útěk přede všemi a před vším vždy všechno vyřešil. Ale dnes… Dnes poprvé si všechny ty problémy táhl s sebou.

Povzdechl si a promnul si oči. Slyšel vítr tiše šumící kolem něj a přál si, aby aspoň na chvíli dokázal vypnout. Vždyť proč ne? Před touhle blamáží se mu dařilo všechny city a pocity zahodit. A to nejen své… Asi bude muset využít svého umu, aby něco takového dokázal zas. Jen tak se vyhne tomu nejhoršímu, co ho čeká - opuštění jeho milovanou.

Při svých úvahách si ani neuvědomoval, že šírá. Nečekal, že celou noc prosedí v KFC jen proto, že na vlastní pokoj se neodvážil jít. A se zatvrzeným zastáním si uvědomil, že v její blízkosti už vlastně dlouho nesetrvá…

*   *   *

Šeřilo se, když se trhnutím probrala. Rukou šmátrala vedle sebe, než si uvědomila, že v posteli je sama. Po tolika měsících, když byla zvyklá na přítomnost toho druhého, to pro ni teď bylo jak ledová sprcha.

Zívla si a posadila se. I když čas vstávat měla až o několik hodin později, vzdala tu snahu o jakýkoliv další spánek. Sedla si a natáhla nohy z postele, když si uvědomila, že nic nevidí. Před očima měla mlžnou clonu, a když na tváři ucítila horké kutálení, velmi ji překvapilo, že to jsou slzy.

Přemýšlela, jestli něco nepřehnala, ale… Možná před odchodem na společný trénink byla trochu uraženější, ale to ho rozhodně neopravňovalo říkat Emmettovi ty všechny věci o své nezávislosti…

Už dost, okřikla se v hlavě jako mnohokrát předtím. Do té doby, než ho poznala, dokázala existovat, žít a potloukat se svým životem sama. Tak až dnes odjedou tu poslední jízdu, srovná si svůj život a vrátí ho do starých zajetých kolejí.

*   *   *

Rozvášněné davy křičely a vískaly na přeplněných tribunách. Atmosféra všude kolem byla jak nabitá elektřinou, jak všichni hlučeli přes sebe svá jména favoritů.

Jasper se znovu nenápadně ošil a pohlédl na Emmetta, jež měl na tváři nasazený stejně zoufalý výraz jako on sám.“

„Hele, brácho, říkal jsem ti… Nechce s tebou mluvit. Vlastně nechtěla ani se mnou, ale pod pohrůžkou, že si pro ní dojdu, mi prozradila aspoň tohle,“ řekl Emmett blonďákovi a poplácal ho po rameni. Jasper se po tomhle ještě víc zachmuřil. Nechtěla s ním mluvit…

Zhluboka si povzdechl a jal se zabavit tím, co dělal před chvílí – civěl do prázdna. I když se tak moc snažil soustředit se na něco jiného, na cokoliv jiného, před očima mu stále vyvstávala její tvář. Tvář, již miloval, když se smála, když se mračila… A její hlas zněl jak hlas anděla, který ho vytáhl ze stereotypního stylu života, motivoval ho k mnoha věcem…

„Jděte… Hodně štěstí,“ ozvalo se mu u ucha, až leknutím naskočil. Nosem zaznamenal Alicinu vůni, po níž málem omdlel nadšením. Srdce se mu rozbušilo tak rychle a silně, že všechny předem vytvořené umělé bariéry padly, jakoby vlastně nikdy ani neexistovaly.

Všechno se mu vrátilo. Myšlenky, pocity, úvahy. Jejich souhra ve všem. Včetně rozdělení místa. Nad tím se v duchu ušklíbl, ale v podstatě si to odsouhlasil.

Alice se dívala někam na ledovou plochu, kde právě bruslil pár nějakou chvíli před nimi, tak se rozhodl.

Rychle a rozhodně, aby si to během těch pár vteřin odhodlání náhodou nerozmyslel, k ní dokráčel, popadl do náruče a natvrdo ji políbil. Neřešil její reakci, svou reakci, jen se chtěl ujistit, že je jeho.

Ač se zpočátku tomu násilnému vpádu bránila, velmi rychle roztála a začala polibky opětovat. Neřešil, zda jí rozmaže make-up, jestli jí rozcuchá vlasy, důležité bylo, že ji drží v náruči a svými ústy drtí ty její.

„Co blbneš?“ vyjekla, když se odtáhl, aby se nadechl. Pohlédl na ni, a přestože se na něj mračila a viditelně zlobila, ulehčeně se usmál.

„Už jsem si myslel, že to nedokážu udělat. Že tě prostě nechám odejít a budu mít do konce svých dní pokoj. Ale… Ta představa je pro mě neuvěřitelná.“

„Počkej, počkej, počkej… Co tím myslíš? Vždyť bych tě přece řídila, měla bych vždycky pravdu, tvůj čas by vlastně byl v podstatě mým časem…“ Proudy slz přerušily její výčet. Jemně vzal její hlavu do svých dlaní a palci slzy utíral.

„Možná to tak je a možná není. To nevím. Ale jsem si jistý tím, že bez tebe žít nechci. Dívat se na tebe a být pro tebe ten cizinec, kterým jsem byl, než jsem si troufl s tebou byť jen promluvit, ba i více, domnívat se, že bych tě mohl mít… Ze začátku to bylo neuvěřitelné. Teď je realita jiná.“ Jemně si ji přitáhl zpět do svého objetí a nechal ji vzlykat na svou košili.

„Alice, andílku můj, miluju tě. Nepohodli jsme se kvůli blbosti a slyšela jsi mě říkat takové věci, ale bez tebe je můj život prázdný. Nemít důvod se usmát jen kvůli řečem a nákupům, ztratit smysl své existence kvůli malichernosti… Myslím, že jsem si to už několik desítek let užil dost na to, abych si teď nechal vzít, co jsem našel.“

Vlepil jí pusu do vlasů a bradu si opřel o její hlavu. Cítil její křehké tělíčko na svém a blahem se skoro roztékal, jak byl v tu chvíli šťastný. Už ji nepustí, i kdyby ho odháněla. A on se nenechá, tím si byl nadmíru jistý.

„Jste na řadě,“ šeptl mu do ucha Emmett a pak je objal. „Víte, lidi, jsem z vás na měkko. Tak mi ještě dopřejte tu nejkrásnější podívanou tady a ukažte mi, jak vy dva bruslíte. Spolu. Ne jako pár, ne jako dva. Ale jako celek, spojení nejen tělem, ale i duší. A věřte mi, že kdybych mohl bulit, tak už tu brečím jak holka.“ Poplácal ještě oba na zádech a odeslal je do míst, kterým oni tak kralují.

„Jaspere?“ kníkla Alice hlasem poznamenaným nedávnými slzami.

„Ano, lásko?“ optal se zvědavě a přitáhl si ji na ledě blíž k sobě.

„Pamatuješ si, nač jedeme?“ pronesla tiše a nenápadně a zvědavě se na něj podívala.

„Jistě, na to se nedá zapomenout, když jsem tu skladbu slyšel několikrát denně a pořád a stále dokola…“ povzdechl si naoko frustrovaně a pak se na ni usmál. „Proč se ptáš?“

„Já jen… Nejedeme podle pravidel.“ Odhodlaně se na něj podívala a pokračovala: „Improvizace byla i předtím naše silná stránka. A já ti věřím, že mě nepustíš. Ukážeme jim to, čím žijeme. Protože tady přede všemi chci ukázat, co pro mě znamenáš.“

„Těší mě tvá důvěra… Snad tě nezklamu.“ Mrkl na ni a přesunul se s ní do základního postoje.

Alice se k němu sklonila a šeptala: „O mě nejde… Ti lidé sem přišli kvůli nám. My jim krom naší jízdy víc dát nemůžeme… I když si myslím, že je to víc, než jim tu dá kdokoliv jiný.“ Slyšel pobavení a potěšení v jejím hlase. Cítil její nadšení nejen svým darem, ale i skrz jejich spojení. A s radostí se do něj také ponořil.

Hudba začala hrát. A na ledě se dělo… něco. Nedalo se popsat, jak a co vznikalo, jen dvě osoby brázdily lední plochu a splývaly ve svých variacích, jakoby se pro to narodily. Skoky a jízda plynuly jedno v druhé, zvedačky se prováděly snad skoro samy a… veškeré publikum ztichlo a sledovalo tu krasojízdu.

Stejně jako všechno ostatní, i tohle po několika minutách skončilo. Jasper držel svou milovanou v náručí a šťastně se na ni usmíval. Byl hrdý na jejich výkon, to spojení, které jim při krátkém programu tak neuvěřitelně chybělo, teď vnímal celým svým tělem a spokojenost z nich obou sálala do dálin.

„Děkuju,“ prohlásila Alice a pozvedla hlavu, aby mu pohlédla do očí. „Moc ti děkuju za tvůj krok. Urazila jsem se kvůli kravině, chtěla jsem tě jen trochu vydusit, ale pak jsem tě slyšela mluvit s Emmettem a… To mě dorazilo. Nemohla jsem v sobě najít tu trochu cti, abych si řekla, že je to i má chyba, takže… Omlouvám se a… Miluju tě.“

Zíral na ni v šoku. Nečekal, že by mohla byť jen uznat nějakou chybu, ale byl rád, že se zmýlil. O to víc si uvědomoval, že jeho srdce vybralo správnou ženu, se kterou je šťastný. Více ke spokojenosti nepotřeboval. Místo veškerých slov se jen sklonil a věnoval jí polibek na čelo.

„A já děkuji za to, že tě mám…“ odpověděl.

A konečně dopsáno. Po dlouhých měsících tu je další, v pořadí tedy poslední kapitola. A další z mých povídek konečně ukončena... Co víc dodat? Snad jen to, že možná, možná se vracím ke psaní... Ale to se uvidí časem. Kdyžtak aloha u dalšího z mých děl!! Vaše zuzinecckaa. :)

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bruslařské sólo (11):