Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Buď vším, čím můžeš být - 3

17.07.2013 (15:15) • Kecka • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1509×

Jaká jen byla smůla, když jsem zjistila, že tihle upíři rozhodně nebudou tak mírumilovní, jako Edward. Jen okrajově jsem zpozorovala, že i on je ve střehu. Jejich rudé oči se rychle rozhlédly po místnosti a mě s Edwardem si nedůvěřivě změřily.

Nechápala jsem, co se to děje, když si pomalu sedli na pár volných barových židliček. Mlsně se rozhlíželi po celém baru a sem tam na někoho významně mrkli. Stejně jako ostatní upíři byli neskonale krásní a jejich krása samozřejmě lákala lidi, kteří pak byli velmi snadnou lovnou zvěří.

„Dáte si něco?“ zeptala jsem se jich naprosto zdvořilým tónem. Jeden z nich se rozesmál a malá dívka s blond vlasy a krutýma očima se zamračila. „Tak vám dám jen vodu,“ usmála jsem se a podala jim tři sklenice.

Ta malá upírka se na mě dál mračila, ale nakonec si jen odfrkla a dál se rozhlížela. Nechtěla jsem tam s nimi Kendy jen tak nechat, ale v zájmu utajení jsem se rozhodla chovat, jako by se nic nedělo.

Vzala jsem tác piv a pomalým lidským tempem jsem je odnesla několika mužům sedícím nedaleko Edwarda. Stále jsem cítila jejich pohled na svých zádech a neutuchající pocit bránit se jim. Už jen proto, že jsem v tomhle městě nechtěla skončit s tím, že jsem ta divná, která asi někoho zabila, protože nikdy nebyla venku za bílého dne. Opravdu mě trápila představa, že všichni tihle lidé, kteří ač byli alkoholici, mohli skončit jako lovná zvěř, těchto, podle mého názoru, necivilizovaných upírů.

„Co jsou zač?“ ptala jsem se Edwarda hned, jakmile jsem se k němu dostala. Svůj hlas jsem se snažila co nejvíc ztišit, ale i přes to mi bylo jasné, že mě nejspíš uslyší.

„Volturiovi,“ pokývl k nim hlavou Edward. Vypadalo to, jako by jejich jméno mělo vše vysvětlit, ale právě to mě činilo ještě více zmatenou. Nechápala jsem, kdo by měli být a proč by se tady měli zdržovat. Byla jsem zmatená a můj pohled neunikl ani Edwardovu bystrému zraku.

„Kdo?“ Pokývala jsem zmateně hlavou směrem k třem nezvaným návštěvníkům.

„Nikdo ti o nich nikdy neřekl?“ podivil se Edward. Jako by úplně zapomněl, že můj milý stvořitel mě nechal jen tak ležet, jako nakousnutou svačinu.

„Mám-li být upřímná ne, za svou věčnost jsem se nesetkala s mnoha upíry a rozhodně ne s těmi, kteří by mi ochotně něco řekli.“ Začínala jsem být naštvaná. Tvářil se, jako bych byla úplně blbá, že tyhle informace se dají kdykoliv a kdekoliv vygooglit.

„Patří k vládcům našeho světa. Oni se starají o dodržování pořádku, o utajení,“ vysvětlil mi ve zkratce, když viděl, že opravdu nic nevím. Mohla jsem jen doufat, že mi vše co nejdříve vysvětlí. Hlavně tu část s pravidly.

„A proč jsou tady?“ Vyvalila jsem oči, nechápala jsem, čím bychom mohli zrovna my porušit pravidla. Mohla jsem jen doufat, že to není tím, čím se živíme.  

„Těžko říct, asi se tu jen na krátko zdrží, podle jejich myšlenek míří víc na sever. Nějaký šílený upír tam za sebou nechává hromady novorozených, kteří pak bez výcviku masakrují města.“ Jeho pohled se zachmuřil. „Dej si pozor na tu malou upírku, jmenuje se Jane a několikrát už na tebe vyslala svou mučící moc. Příliš nechápe, jak jí odoláváš.“

„AAA…“ Přerušil Kendin křik Edwardův monolog. Příšerně jsem se vyděsila a ztuhla, bylo to tak nepřirozené a to prosím i na upíra. Na malinkou chvíli jsem byla přesvědčená, že takhle už zůstanu do konce věčnosti, nebo dokud na mě nespadne atomovka.

„O tomhle jsem mluvil,“ ukázal na Kendy a pak stočil pohled k Jane. „Takhle své oběti ochromí, ale mám takový pocit, že ji to vlastně baví.“ Začal vysvětlovat Edward, když viděl, že se nehýbu, pokusil se mnou zacloumat. Díky Bohu to pomohlo a já začala víc vnímat okolí, došlo mi, že bych měla rychle zasáhnout a Kendy nějak pomoct. Nebyla jsem si jistá jak, ale mé tělo si už poradilo samo.

„Kendy, jsi v pořádku?“ Letěla jsem k ní a málem zapomněla na ostražitost. „Bude to dobré, vydrž, hned zavolám pomoc.“ Ani nevím, jak mě napadlo dostat Kendy co nejdál od těch upírů, ale podvědomě jsem věděla, že to udělat musím.

„Ne, to ne, už se cítím dobře,“odporovala Kendy a chtěla se zvednout. Vypadala otřeseně, ale zároveň to vypadalo, že to přežije bez větší újmy na zdraví.

„Tak to v žádném případě, mohla ses uhodit do hlavy a třeba máš i otřes mozku. Zůstaň ležet a já jdu zavolat pomoc!“ rozkázala jsem jí tím nejvíc autoritativním hlasem, který jsem zvládla. V tuhle chvíli mi bylo úplně jedno, jak dobře se cítí, musela jsem ji dostat k doktorovi a tím i pryč z baru, ve kterém v tuhle dobu zůstávali už jen opilci.

Telefon byl jen kousek od ní, přesto jsem kývla na Edwarda, aby mi na ni dohlédnul. Měla jsem o ni hrozný strach, jasně byla jen člověk, ale i tak mi přirostla k srdci, byla první, se kterou jsem měla směnu a všechno mi ukázala. Byla milá a přívětivá a stejně jako Ajša si o mě stále dělala starosti. Rozhovor se záchrankou jsem vnímala velmi okrajově, stále jsem totiž těkala pohledem od Volturiů k mé kolegyni a zpět. Naštěstí na ústředně záchranné služby mi slíbili, že auto je už na cestě a tak jsem se vrátila k mé nebohé přítelkyni. Edward sice vypadal, že jí nic nebude, ale ona byla přece jen člověk a ten křik, který vydala, by vyděsil i mrtvého.

Bylo šílené tam jen tak čekat, kdy přijede záchranka, navíc Kendy se každých pět vteřin snažila zvednout a vrátit se do práce. Nejspíš proto, že měla doma malou dcerku, kvůli které prostě nemohla přestat pracovat, podle všeho se o ni starala Kendina matka, která už delší dobu nemohla najít práci. Takže Kenda byla jediná živitelka tří členné rodiny a jakýkoliv výpadek práce mohl znamenat problémy.

S Edwardem se nám však podařilo udržet ji v klidu až do příjezdu záchranky. Jejich doktoři se o ni snažili rychle postarat a nakonec rozhodli, že ji pro všechny případy odvezou do nemocnice. Prý to vypadá, že to nic není, ale co kdyby náhodou.

Na náladě mi nepřidával ani fakt, že v baru stále oxidovali tři upíři z nějakého klanu, který měl snad držet pořádek a tak doufám věděli, jak se chovat ve společnosti lidí. Byla jsem naštvaná a pořádně jsem se neovládala, když ze mě vyhrklo:

„Tak o co vám jde?“ vyvalila jsem na ně, když se za lidmi od záchranky zavřely dveře.

„Asi by tě měl někdo naučit slušnému chování,“ štěkala po mě Jane.

„Omlouváme se, ale my tady žijeme tak nějak v utajení.“ Napřáhl ruce Edward, gesto to bylo jasné. Nechceme žádné problémy. Proč jen se jich bál? Copak neříkal, že míří někam na sever a tady se jen zastavili?

„Jen tudy procházíme, brzy svítá a tady je to zajímavé.“ Začal hromotluk, který by z fleku mohl do boxerského ringu vyšší váhové kategorie. Proč zrovna tady? Ptala jsem se v duchu a šíleně zuřila. Proč zrovna tady to musí být zajímavé a proč se ta blondýna furt mračí? Otázky se rojily stále víc a já byla zmatenější a zmatenější.

„Byli bychom vám vděční, kdybyste se nezdržovali. Chceme zůstat v utajení,“ rozhlédl se Edward.

„Ale my vám neuděláme problémy,“ ozval se poprvé muž s blond vlasy, byl menší než ten hromotluk, ale i tak z něj šel strach.

„Dobře,“ vlítla jsem do jejich rozhovoru. Nejspíš to nebylo nejzdvořilejší, ale nemohla jsem si pomoct. „Zůstaňte tu, ale moc vás prosím, posaďte se támhle do té kukaně a zůstaňte tam.“

„Dovoluješ si nám rozkazovat?“ Vylítla ta malá upírka. Byla z nich nejmenší, ale budila největší respekt. Copak nechápala, proč chci, aby neseděli přímo na baru?

„Nerozkazuju, žádám!“ zvýšila jsem mírně hlas. „Za chvíli přijdou kolegyně z denní směny a šéfová si bude přebírat peníze. Mě možná vaše oči i evidentní nechuť k pití nevadí, ale jim by mohla. Nechcete přece, aby vás z něčeho podezíraly, že ne?“

„Myslím, že by nevadilo, kdybychom se posadili támhle.“ Ukázal ten hromotluk směrem, který jsem před tím ukázala já. Začínal se mi líbit, jako jediný z nich vypadal, že mi trochu rozumí a navíc, začínal se tvářit víc přátelsky než na začátku.

„Pfff,“ zasyčela ta blonďatá nána a s krátkým zavrčením se zvedla a lidskou rychlostí se přesunula k zákoutí, které bylo tak stranou, že si jich tam nikdo všímat nebude. Edward na mě kývnul a šel se posadit kousek od nich. Bylo mi jasné, že je bude nenápadně špehovat a zjišťovat jak by nás mohli ohrozit. I když snad ne…

***

Jak jsem očekávala, během několika málo chvil se otevřely dveře a v nich byla má šéfová. Hned ke mně přišla a starostlivě se ptala: „Kdepak je Kendy?“

„Uklouzla na podlaze, odvezla ji záchranka, ale neboj, je v pořádku. Mají ji tam jen na pozorování,“ uklidňovala jsem ji, když začala panikařit a její srdce málem vyletělo z hrudi. Začínala jsem se bát, aby sem ta záchranka nejela znovu, tentokrát kvůli srdeční příhodě.

„Tak jo, dobrá, měla bych tam zavolat?“ ptala se mě. Copak já vím, jak se postupuje, když se vám zraní zaměstnanec?

„Já, opravdu nevím.“ Pokrčila jsem rameny, vzala čerstvou várku vody pro Volturiovy a Edwarda a odcházela od vykolejené Susan. Opravdu jsem nevěděla jak jí pomoct, co udělat, nebo jak se tvářit. Bylo to sice hrozné, ale Kendy vypadala v pohodě hned, jak upadla, jako by sebou ani nepraštila o zem.

„Tady,“ podala jsem mu další sklenici vody a tu starou velmi rychle vylila do blízkého květináče. Chvíli jsem na něj zírala, doufala jsem, že mi snad něco naznačí, ale k ničemu se neměl. Jen prostě odpověděl:

„Díky,“ usmál se mému počínání a na oko se napil. Tohle pro změnu pobavilo mě, nevím proč, ale bylo mi s ním tak dobře. Na malou chvíli mě dokonce napadlo, že s ním by mi nevadilo, ani kdybychom se hádali. A ještě na menší chvíli mě napadlo, že by byla strašná škoda, kdyby se rozhodl mě opustit. Tyhle myšlenky jsem si dovolila jen na malou chvíli a hned potom jsem zamířila k těm třem upírům.

Stejně jako Edwardovi jsem jim podala tři sklenice s vodou a velmi mě potěšilo, když ten blonďák vylil tři staré sklenice do vázy, která byla vystavena v rohu kukaně.

„Nic jiného si nedáte?“ zeptala jsem se mile, když jsem viděla, že Susan se ke mně blíží.

„Ne, takhle nám to bude stačit,“ zamračila se Jane. Hromotluk se tomu jen usmál a s mrknutím mi podal svou sklenici. Sebrala jsem i zbylé dvě a mile jim popřála:

 „Nechte si chutnat,“ byla jsem ráda, že se mnou budou hrát tuhle hru. Susan se podivně motala po baru a já o ni začínala mít strach. Přesto jsem si byla jistá, že kdybych se chovala jinak než obvykle, všimla by si toho.

Teď mi chyběla jen denní směna, musela jsem na ni počkat a navíc jsem se bála, že ti Volturiovi tady budou chtít zůstat i přes den. To jsem já musela pryč, jakože se vyspat. Děsilo mě to stále víc, ale teď tady byl větší problém. Susan vypadala stále mimo a já doufala, že je to jen z přestálého šoku nad Kendiným zraněním. Popadla jsem ji za loket, aby se nemotala po celém baru a posadila ji na barovou stoličku naproti pípě.

 „Neboj, Kendy bude v pořádku. Na,“ postavila jsem před ni panáka a ona ho jako na povel kopla. „Je to lepší?“ zeptala jsem se, doufala jsem, že se rychle oklepe a bude zase plná života tak, jak jsem ji znala.

„O něco snad,“ kývla hlavou a pak si ji složila do dlaní. Nenapadlo mě nic lepšího, než jí nalít ještě jednoho panáka do druhé nohy a nechat ji chvíli přemýšlet.

Pobíhala jsem za barem a dělala nejnutnější pořádek, když ke mně přicupitala Kasandra s Beckou. Obě byly z dění směny a když viděly, jak se Susan tváří obrátily se ke mně.

„Kendy jen uklouzla,“ pokrčila jsem rameny. „Odvezli ji do nemocnice, ale nejspíš jí nic nebude.“ Obě znalecky přikývly a vydaly se do šatny.

Jen o malou chvíli později se vrátily a i Susan se vracela ze svého světa. Poplácala jsem ji po rameni, a co nejrychleji se šla převléknout.

***

„Edwarde, je bezpečné nechat je tady?“ zeptala jsem se ho hned, jak jsem k němu přišla. Netvářil se nadšeně, ale nakonec kývnul. „Hele taky bych byla radši, kdyby nebylo podezřelé tady zůstat, ale já bych měla jít ‚spát‘.“ Udělala jsem nad posledním slovem uvozovky. Opět jen znalecky přikývl, ale nakonec se zarazil. Bylo mi jasné, že tady chce raději zůstat a já bych nesnesla nevědomí.

Pomalým pohybem jsem si sedla naproti a začala ho provrtávat pohledem. O malou chvíli později jsem získala všechnu jeho pozornost a tak jsem položila první otázku:

„Jaká pravidla jsi měl na mysli?“ Zkoumavě jsem se na něj zahleděla a on mi překvapivě začal vysvětlovat vše, co jsem celou tu dobu měla znát.

„Volturiovi,“ hodil hlavou k místu, kde seděli, „jsou něco jako královská rodina našeho druhu. Starají se o to, abychom zůstali v utajení. Třeba aby nás neprozradil šílenec, který na severu jen tak mění lidi na upíry a nic jim neřekne.“ Nad poslední větou jsem se hořce usmála. Něco takového se před lety stalo i mě. „Je důležité, aby se o nás nevědělo, lidé by se báli, začali by nás lovit, ač proti nám nemají sebemenší šanci.“

„Takže oni jsou něco jako králové?“ zeptala jsem se a nejspíš taky plácla blbost. Protože ti tři neznámí upíři jen zavrčeli.

„Tihle tři ne,“ usmál se mile Edward. „Ale jinak máš pravdu, jsou králové. Jmenují se Aro, Caius a Marcus. Jsou staří stovky nebo tisíce let. A tam ti tři,“ ukázal ke kukani, „jsou něco jako jejich garda, stráž… prostě ti, kteří vykonávají špinavou práci.“

„Och,“ vydechla jsem.

„Pravidel je víc, ale tohle je to co teď potřebuješ znát.“ Dokončil svůj výklad. Jen jsem zakroutila hlavou a než jsem stačila položit další otázku, přicupitala ke mně Kasandra.

„Neměla bys jít spát?“ zeptala se šokovaně. Vlastně jsem to čekala, ale po zjištění, že upíři mají krále a ti mají gardu, jsem úplně zapomněla na okolní svět.

„Jo, asi měla, ale chtěla jsem strávit nějaký čas tady s mým přítelem Edwardem,“ poukázala jsem na muže sedícího naproti mně.

„Jistě,“ usmála se nejistě, „dáš si něco?“

„Presso a vodu,“ oplatila jsem jí úsměv a pak jen koukala, jak se její záda vzdalují. Edward mi pak ještě vysvětlil, jaká další pravidla upíři mají a proč je důležité, aby byly všechny dodržovány, když se poprvé otevřely dveře a za nimi bylo vidět vycházející slunce.

„Tak teď je jasné, že tady zůstaneme celý den,“ povzdechla jsem si. Edward se jen rozhlédl a pak protočil oči.

„Nemusíš se strachovat, nikdo nebude řešit, jak dlouho tady sedíme.“ Trochu se mi ulevilo a začala jsem být zvědavá na Edwarda. Sice už jsem věděla, že měl rodinu a jak početná je, ale i tak jsem byla zvědavá. Třeba proč odešel? Já mít rodinu nehnu se od ní na krok!

Během chvíle jsem se však také ohlédla a poprvé pochopila, proč tenhle podnik ještě nezkrachoval. Bylo jasné, že přes den je tady narváno, což se v noci zas tak často nestávalo. Těch několik opilců, kteří spali na stole, už nebyli k nalezení a celý bar se hemžil lidmi. Bylo to tak zvláštní vidět tenhle bar plný života a lidí.

Autor: Kecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Buď vším, čím můžeš být - 3: