Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Buď vším, čím můžeš být - 4

19.07.2013 (18:15) • Kecka • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1470×

Lekla jsem se, že za to mohou Volturiovi, že si povídají o něčem, co se Edwardovi nelíbilo. Druhá možnost byla, že si to jen myslí, protože jejich konverzaci bych i v tom hluku, který v baru momentálně panoval, slyšela.

Pomalinku jsem si sedla na židli hned vedle Edwarda a položila své ruce na jeho pěsti, které momentálně dost silně opíral do stolu. Trochu se uvolnil a ruce volně položil na stůl. Tázavě jsem se na něj zadívala, opravdu jsem měla veliký strach.

„To jen ti lidi, nechápu, jak můžou mít takové myšlenky.“ Prskal ta slova jedno za druhým a mě došlo, že to nebyli Volturiovi, co ho tolik popouzelo. Úlevně jsem vydechla a pro jistotu sevřela Edwardovy ruce, které opět hrozily katastrofou.

„Pověz mi něco,“ začala jsem a doufala, že tak jeho pozornost odvedu jinam. Povedlo se a já mu jemně hladila ruce, když jsem se rozhodla pokračovat. „Nejde mi do hlavy, proč si odešel od rodiny? Jestli mi do toho nic není, tak to pochopím,“ vyhrkla jsem rychle, když jsem si všimla, jak se jeho pohled najednou změnil.

„To nic,“ usmál se, když viděl můj ostražitý výraz. „Je to vlastně jednoduché. Odešel jsem, protože jsem byl sám. Jo jo, je mi jasné co povíš,“ dodal rychle, když si všiml, že se nadechuju k odpovědi. Prostě tohle nebyl ten největší důvod být radši úplně sám.

„Hele, uvědom si, že všichni v mé rodině mají svůj protějšek, někoho pro koho by obětovali vlastní život. Jen já byl sám a opuštěný. Nebavilo mě každý den poslouchat, jak jsou zamilovaní a můj dar mi to v žádném případě neulehčoval.“ Poklepal si na spánek a trochu se uchechtl. Bylo mi jasné, co tím chtěl říct. „Ono by to nebylo tak zlé, ale můj otec Carlisle si řekl, že musím být osamělý a snažil se mi najít ženu. Jenže se mu to moc nedařilo, jako první byla má sestra Rose, ale ta si našla Emmetta a nikdy pro mě nebyla víc, než sestra.“ Pokrčil rameny a zahleděl se na mě.

„To přece není tak hrozné, určitě to cítí stejně, ne?“ ptala jsem se ho a byla zvědavá, jestli bude pokračovat. Kývnul.

„Ne, to není tak zlé, ale máme ještě příbuzné z Denali. Tam žije jedna upírka a asi se jí dost líbím. Je to smůla, protože ona prostě není můj typ. Několikrát jsem si s ní o tom promluvil, ale nikdy si nedala říct a pokaždé to znovu zkusila. Má rodina z toho byla zklamaná, asi všichni doufali, že se nakonec zamiluju.“ Z plna hrdla se zasmál a tím přilákal pozornost několika dalších lidí v blízkém okolí. Jejich zájem však rychle opadl a tak jsem mohla položit další otázku:

„Vždyť s vámi nežije? A těch pár návštěv nemůže být tak zlých.“ Docela mě zaráželo, že jen tohle mohl být důvod pro jeho odchod a osamělý život.

„Ne, to opravdu ne.“ Teď už se tvářil zkroušeně. Co mohlo být tak zlého, co provedl nebo něco udělali oni? Otázky se rojily a já byla ráda, když Edward pokračoval. „Předtím s Carlislem a jeho ženou jsem nikdy neochutnal lidskou krev a nejspíš mě přepadla upíří puberta.“ Nad tím slovem jsme se oba zasmáli. „No jednoduše jsem měl pocit, že mě omezují,“ pokračoval.

„Takže jsi chtěl lepší jídlo?“ divila jsem se s naprosto vykulenýma očima.

„Ano, vlastně ano. Nejdřív jsem chtěl jen lovit lepší potravu, ale nelovil jsem bez rozmyslu. Vždycky to byli násilníci a vrazi. Hrál jsem si na soudce i kata.“ Velmi smutně se zahleděl na naše propletené ruce a vypadal, že kdyby mohly, kanuly by mu po tvářích slzy.

„No upíři už takoví jsou a ty si se snažil jen zabíjet ty, kteří jsou zlí.“  Vykroutila jsem jednu ruku z jeho sevření a začala ho hladit po zádech.

„Jistě,“ řekl hořce. „Každopádně díky mému daru jsem slyšel jejich strach, jejich pokání. Donutilo mě to přestat. Vrátil jsem se k návykům, které mě naučil Carlisle, ale i když jsem mohl, nechtěl jsem se k nim vrátit. Tak trochu jsem se styděl,“ usmál se nad sebou.

„Páni, něco takového jsem nečekala,“ usmívala jsem se na něj a pocítila něco, co nikdy předtím. Ano s tímhle zvláštním upírem mi bylo hezky, cítila jsem se uvolněně a věřila jsem mu, ale tohle byl úplně nový pocit.

„Ti lidi mě zničí,“ zahudral Edward a já jen nechápavě vzhlédla. „Myslí na tebe jako na kus masa!“ Tomu jsem se zasmála, co vlastně čekal v takovém podniku, jen jsem mu víc sevřela ruce, které jsem už zase pevně držela. Jeho stisk také zesílil a jeho úsměv mi opět připomněl nový pocit, který se rozléval mým tělem.

***

Malou chvíli jsme jen tak seděli a já se rozhlížela po baru, zatímco Edward se snažil nenadělat ze stolu, u kterého jsme seděli třísky. Stále jsem mu držela ruce, ale bylo čím dál obtížnější ho krotit. Copak myšlenky těch lidí tady ho tolik vytáčely a proč vlastně?

„Pověz mi něco,“ začal z nenadání Edward. Zmateně jsem se na něj podívala a on pokračoval. „Třeba… jaký byl tvůj život? Jak jsi byla stvořena, kým si byla před tím a tak. Jen prosím odveď mou pozornost jinam.“ Bylo nádherné, jak mě prosil a já vlastně neměla důvod mu vše neříct.

„No, jak už sem ti řekla, stvořili mě spíš náhodou. Ale začnu od začátku,“ nadhodila jsem, když jsem viděla, jak se tváří. „Bylo mi tenkrát osmnáct a žila jsem s rodiči a mladší sestrou v Miami. I přes slunné počasí jsem měla pořád velmi bílou pleť, z čehož měla největší legraci moje sestra.

Jmenovala se Cloe a neměla sebemenší problém opálit se. Byla moc hezká na rozdíl ode mě. Každopádně její krása jí nezaručovala chytrost a každodenní večírky plné alkoholu taky ne. Za to já byla chloubou mého táty, vždycky chtěl dceru na vysoké a já měla předpoklady.“ Na chvíli jsem se odmlčela a fascinovaně si prohlížela Edwardův naslouchající výraz. Tolik se mi líbil.

„Studovala jsem často dlouho do noci v knihovně a jeden takový večer se mi stal osudným. Už se setmělo a v knihovně zavírali, já si ani neuvědomila, že tam sedím tak dlouho, když mě knihovnice začala nevybíravě vyhazovat. Byla jsem poslední, kdo tam ještě okouněl. Poslušně jsem vstala a odešla.“ Mírně jsem kroutila hlavou, ta noc byla tak zvláštní a já se zpětně divila, že mi nic nedošlo.

„A ten večer…?“ nechal otázku vyznít do ztracena. Jen jsem kývla.

„Mohla jsem jít podél hlavní silnice, ale tudy i večer projížděly kolony aut a náklaďáků. Přišlo mi to nebezpečnější než o něco kratší cesta přes park. Park byl osvětlený a nikdy se v něm nezdržovaly podivné existence. Město si zakládalo na tom, že je park čistý a uklizený. Navíc tam na každém rohu hlídkovali policisté. Aspoň takový jsem měla pocit, pocit bezpečí, že mě nikdo nepřepadne. To na chodníku u silnice by mě klidně mohli přejet. Stávalo se to tam často a tak mě i rodiče nabádali, ať chodím parkem.

Neměla jsem tedy důvod jít jinudy. Cesta z knihovny měla trvat jen asi dvacet minut, to by se mi ale nesměl připlést do cesty ten muž. Nevím, kdo to byl, jak se jmenoval nebo tak. Pamatuju si jen dlouhé hnědé vlasy svázané do culíku a podivné rudé oči. V tu chvíli jsem si myslela, že je jen nemocný, měl totiž hodně světlou kůži a já si vzpomněla na albíny. V těžkých případech postrádají i pigment oka, ale to jistě víš a jejich oči jsou pak rudé.

Myslela jsem, že zabloudil a chce se jen zeptat na cestu. Jenže nic neříkal, jen si mě měřil těma svýma očima. Po nějaké chvíli mi to bylo nepříjemné a chtěla jsem odejít, ale on mi zatarasil cestu.“ Sklopila jsem zrak a na malou chvíli mlčela.

„Jestli nechceš, nemusíš pokračovat.“ Pohladil mě Edward po vlasech a mě zajímalo, kdy se mu podařilo vykroutit ruku z mého sevření.

„To nic,“ řekla jsem popravdě a pokračovala. „Ještě chvíli si mě měřil, když se rozhodl. Chytil mě pod krkem a velmi rychle mě odtáhl do křoví, tam se mi zakousnul do krku a sál. Myslela jsem si, že je to můj konec. Ale po chvíli přestal, odhodil mě hlouběji do křoví a utekl. Nevím proč, jestli ho někdo honil, vyrušil nebo to byl úmysl. Já každopádně přežila.

Po nevím jak dlouhé době nesnesitelné bolesti, jsem se probrala do nového světa. Všechno bylo tak jiné a přesto stejné. I já byla jiná, ale nevěděla jsem o své nové síle nic. Vylezla jsem ze křoví a měla štěstí, že už byla tma. V parku bylo jen několik policistů a já je chtěla požádat o pomoc. Jeden přišel až ke mně a…“ odmlčela jsem se.

„Přišel a já se nadechla. V tu chvíli pro mě svět kolem přestal existovat, cítila jsem jen žár v krku, který volal po uhašení. Velice rychle a mrštně jsem mu skočila po krku a začala sát. Když jsem skončila, zděšeně jsem si uvědomila, co jsem udělala. Popadla jsem jeho tělo a utekla i s ním do lesa. Nechápala jsem, co se děje, že mi nepřipadá těžký, ani to jak jsem ho zabila. Zakopala jsem ho v tom lese a dlouhou dobu zůstala u jeho hrobu. Chtěla jsem pochopit, ale věděla jsem, že mezi lidi nemůžu, co kdyby skončili stejně.“ Hlavu jsem se snažila zabořit, jak nejhlouběji to šlo, ale nebylo to nic platné, pocit viny mě stejně znovu dostihl.

„To je mi líto,“ ozvalo se z místa, kde seděl Edward. Chtěla jsem říct, že nemusí, ale já sama byla zkroušená osudem toho mladého policisty. Vždyť se mi jen snažil pomoct. Zvedla jsem hlavu a s rychlým nádechem znovu promluvila.

„Po několika dnech se vrátilo to pálení a já se bála střetu s lidmi. Vydala jsem se hluboko do lesa a tam taky zjistila, že slunce mě sice nezabije, ale i přes to je mým nepřítelem. Pálení sílilo a já nevěděla proč? Neměla jsem tušení, že jediné, po čem mé tělo prahne je krev.

Byla jsem překvapená, že nemusím jíst. Obdivovala jsem svou rychlost a sílu, ale i přes to jsem netušila, kdo jsem. Chtěla jsem domů, tak moc jsem chtěla, ale nemohla bych je takhle ohrozit. Byla jsem už značně vyhladovělá, když se mi do cesty připletl medvěd.

Strašně jsem se lekla, ale byla jsem i ráda. Trochu jsem doufala, že mě zabije a já nebudu muset takhle zůstat. Nezabil. To já zabila jeho a díky němu jsem zjistila, že zvěř mi bohatě postačí na uhašení těch plamenů. V tu chvíli jsem byla tak šťastná. Doufala jsem, že budu moct navštívit rodinu a říct: ‚Jsem v pořádku lidi!‘ Ale to jsem nemohla. Vrátila jsem se do toho parku a od té noci tudy nikdo nechodil, ani policisté.

V novinách jsem si pak přečetla o podivných zmizeních, které začaly mnou a stále neskončily. Rozhodla jsem se pro rychlý úprk na sever. Bála jsem se zůstávat tam i kvůli slunci, které každé ráno neomylně vycházelo na oblohu. Nějakou dobu jsem se ještě toulala po lesích a zjistila jsem, že už nestárnu, že jsem stále stejná. Pak jsem potkala jednoho našeho druhu. Byl docela milý a pověděl mi, co jsem a že to nesmím říct lidem.

Neřekl nic moc o pravidlech, jen že lidé o mě nesmějí vědět. Po čase jsem zjistila, že dokážu odolat krvi lidí a tak jsem si našla práci a bydlení. Často jsem se stěhovala až do chvíle, než si na mě narazil v tomhle baru. Popravdě, nevěřila jsem, že existují i jiní upíři, kteří se neživí lidskou krví.“ Teď už se usmíval, byl asi stejně jako já rád, že jsme se tady našli.

Autor: Kecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Buď vším, čím můžeš být - 4: