Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Bude líp, uvidíš...“ - 1. kapitola

01.04.2012 (15:00) • vilinka • FanFiction na pokračování • komentováno 56× • zobrazeno 6770×

Pokračování k jednorázovce Violence. Bylo by lepší, kdybyste si ji přečetli. ;)

Probudilo mě pohlazení po tváři…

Mamka, pomyslela jsem si. A také to byla pravda. Jakmile jsem otevřela oči, spatřila jsem její usmívající se tvář. Nechápu, jak může dělat, že se včera vůbec nic nestalo. Naopak se toho stalo až příliš, ale ona to přehlížela, jak bylo jejím zvykem. Vše nechávala plavat, jen aby si mohla hrát na šťastnou rodinku před svými kamarádkami - drbnami. Prachsprostě se jen chtěla chlubit, i když nebylo čím. Naše rodina nebyla ta ideální, za kterou ji všichni, díky matce, měli. Byla to rodina ztroskotanců, kterým jsem nakonec byla i já…

„Vstávej, zlatíčko," řekla přeslazeným hlasem Renée.

„Buď tak laskavá a na nic si nehraj. Ubíjí mě to,” prskla jsem jí do obličeje neslušně a odkráčela do koupelny provést ranní hygienu. Nad tím jsem se musela pozastavit. Další stereotyp opakující se stále dokola. Velmi by mě zajímalo, jak dlouho takhle budu žít. Myslím, že hodně dlouho. Má matka se kvůli Philovi topí v dluzích a můj tatínek to taky zrovna nemá jednoduché. Takže jsem vlastně odkázána jen na ně a na jejich peníze. Musím si pogratulovat, slibnější budoucnost se mi nemohla naskytnout. 

Zase jsem z koupelny vyšla. Oblékla jsem se. Nachystala věci do školy a po rozhlédnutí jsem opustila místnost. Pomalými kroky jsem scházela do přízemí a jen se modlila, aby ten moula byl už pryč. Takové štěstí jsem samozřejmě neměla, nikdy nemívám. Seděl u jídelního stolu a před sebou měl talíř s vajíčky, která mu Renée milostivě přichystala.

„Ahoj, Belli," pozdravil mě slizce a nejspíš se pokusil o úsměv, který jen zapříčinil to, že se mi dnešní den ještě více znechutil.

„Nazdar," vypálila jsem ze sebe. I v takových chvílích mě z části neopouštěla slušnost. Poté jsem ho začala ignorovat a radši jsem si našla něco k jídlu. Zajímalo by mě, co by se stalo, kdyby mi toho jídla někdy trochu nechal, ale v takovou laskavost jsem nemohla ani doufat, ne od něj. Pak jsem dosedla naproti něj a pustila se do cereálií, kterých bylo až žalostně málo. Co Phil totiž nejedl, to se kupovalo jen za výjimečných situací a ta už velmi dlouho nebyla.

„Je mi líto zapomněl jsem říct matce, aby ti udělala taky, " začal se do mě okamžitě navážet. Z jeho hlasu čišela pohrdavost a posměšnost. Moc jsem si z toho nedělala, i když i taková prohlášení mnohdy mrzela. Ale co se dalo čekat od člověka jako je on? Rozhodně něco podobného…

„Já myslím, že už půjdu," řekla jsem stroze a začala se zvedat k odchodu. V jedné místnosti s ním už déle nebudu.

„Počkej, odvezu tě do školy," učinil mi nabídku, kterou jsem hodlala ihned odmítnout, kdyby se do toho nevložila matka.

„To je skvělé! Jsi moc hodný, Phile," vykřikla a vlepila mu pusu na tvář.

„Myslím, že to nebude nutné… Zvládnu to sama," snažila jsem se ještě vykroutit, ale samotná jsem věděla, že už je pozdě.

„Ale blbost, pěkně pojď," zasmál se nechutně a vzal mě kolem ramen.

Poslušně jsem za ním cupitala až k autu, kde jsem nasedla. Nedělala jsem problémy, bůhví, jak by to ještě skončilo.

„Nikdy nás nenechá o samotě, co?" konstatoval na účet mé matky.

„Nevím, proč by měla," řekla jsem stručně s úmyslem se s ním dál nebavit. On tento názor asi nesdílel.

„Tak protože i my musíme mít nějaký čas, který bychom mohli strávit o samotě…" Jeho nechutný hlas se rozléval po autě a já začala pociťovat ten opravdový strach, který mívá člověk v ohrožení.

„Jenže my takový čas k ničemu nepotřebujeme," cedila jsem skrz zuby.

„Opravdu?" Jeho ruka znenadání spočinula na mém stehně a sunul ji stále výš.

„Ty krávo, musela sis dnes brát sukni?" nadávala jsem si v duchu. Ale copak jsem mohla vědět, že pojedu s ním a on něco zkusí? Ne, nemohla…

„Phile," začala jsem klidně, nemělo cenu být agresivní. „Tohle mi není příjemné. Nech toho, prosím."

„Mně to je příjemné až dost, tak toho nenecháme, ano?" Byl to příkaz, který obrátil v otázku, ale na odpověď nečekal. Jen mě začal znova obtěžovat. To se nedalo jen tak snášet, nikdo by to nezvládl, tak jsem to zkusila znovu.

„Pust mě, ty úchyle!" zavrčela jsem. „Tady si vystoupím." Nechápu, jak jsem mohla doufat, že mě pustí, asi jsem měla zatmění, jinak to nevidím.

„Tak tohle sis posrala, holčičko. Chtěl jsem být hodný, ale když nechceš, tak na to půjdeme pěkně tvrdě," zašeptal mi do ucha, a pak skousl. Nebylo to žádné jemné skousnutí, nýbrž pořádný, drsný skus. Bolelo to, a dost. 

„Phile, to bolí," zaskuhrala jsem a snažila se odtlačit. Nešlo to, byl na mě moc silný.

„Jak jsem řekl, to sis měla rozmyslet dřív.”

Pak udělal něco nečekaného… Obrátil se zpět k volantu a rozjel se směrem k mé škole. Měla jsem velkou touhu zeptat se, co dělá, ale radši jsem držela hubu, bylo to bezpečnější. Dokud jsme nedojeli ke škole, nepromluvili jsme ani slovo, pak si však nějakou poznámku odpustit nemohl…

„Pěkně si to ve škole užij a já tě budu čekat doma, kde si vyřešíme nějaké záležitosti," mrkl na mě a oblízl si rty. Začalo se mi pomalu navalovat.

„čau!" Okamžitě jsem zavřela dveře a utíkala do školy. V jeho blízkosti jsem už nemohla zůstat.

***

„Ahoj, Bello," pozdravila mě má nejlepší, a také jediná, přítelkyně Elizabeth.

„Zdar, El, jak se vede?" usmála jsem se na ni ve snaze působit jako každá normální holka, která řeší jen kluky, svůj vzhled a zase kluky.

„Já dobře, a ty? Nebo víš co, neodpovídej. Zbytečně by ses snažila zakrýt něco, co nejde. Je mi jasné, že tě zase zbil, jinak by ses tak nechovala," polemizovala.

„Jak se chovám?" zajímalo mě.

„Noo, úplně je na tobě vidět, jak se ho bojíš, a jako by ti teď způsobil něco hrozného." Nesnášela jsem, když měla pravdu, zvlášť když ji doopravdy měla.

„To je v poho, věřím, že to bude dobrý," chabě jsem ji uklidňovala, jen aby se do toho už nemíchala. Nechtěla jsem, aby něco udělal i jí, jen proto, že se mě snažila chránit.

„Nebude a ty to víš!" Začala mě probodávat svým pohledem. Zakroutila jsem hlavou na znamení toho, že rozhodně nesouhlasím, a že v to pevně věřím, i když byla pravda, že jsem nevěřila."

„Sakra, Bello!" zakřičela najednou podrážděně.

„Co?" Byla jsem zmatená, ještě nikdy na mě neřvala. Byla spíš mírumilovný typ.

„Proč něco neuděláš? Vždyť stejně ubližuješ jen sama sobě. Myslela jsem si o tobě, že jsi chytrá holka, která ví, že toto není správný," promlouvala mi do duše a pevně mi svírala má ochablá ramena.

„Já… Jen se prostě bojím," vzdychla jsem a do očí se mi začaly hnát slzy.

„Měla by ses vyplakat, bylo by ti líp," poznamenala, ale já už nechtěla dát najevo žádnou svou slabost. Byl by to jen problém.

„To je dobrý, já to zvládnu," povzbudila jsem ji. Což bylo celkem ironické, když ona nic takového nezažila a spíš by měla povzbuzovat mě…

„A teď už pojď, ať učitel nekafrá," mrkla jsem na ni ve snaze zamluvit naše předchozí téma.

„Jasně, jdeme, ale nemysli si, že tímto tohle téma skončilo. Ještě to důkladně probereme na obědě," pohrozila mi. Někdy mě až štvalo, jak dobře mě znala a věděla, kdy chci něco tajit…

 ***

„A teď bych byl rád, kdyby mi nějaký student pověděl něco o panovnických rodech z dob středověké Anglie," zeptal se učitel třídy. Nebylo překvapením, že nikdo nevěděl, a já nebyla výjimkou. Modlila jsem se, aby jeho oči nespočinuly na mé osobě. Byla bych totiž v kelu.

„Tak co třeba vy, slečno Swanová? Znáte odpověď?" Ach jo, co jsem komu udělala… Nejdřív mě obtěžuje můj nevlastní otec a teď ještě budu mít problém ve škole. Opravdu skvělý.

„Omlouvám se, pane profesore, odpověď neznám," začervenala jsem se, i v takových situacích mi bylo trapně.

„Tak to máte problém, slečno. Máte za pět a příště si to můžete opravit."

„Ale pane profesore, vždyť nevěděla jednu věc, tak není nutné jí hned dávat pětku, ne?" zastala se mě El.

„Tak hele, slečno… Cameronová, buďte tak laskavá a nepleťte se do mých věcí, jinak skončíte hůř než tady Isabella," krutě se usmál. Byl hrozný, nikdy svým studentům nepřál nic dobrého a jen je uháněl.

„Jak myslíte, ale s vámi to taky jednou skončí blbě," vpálila mu ostře do tváře. A to byl konec. Během pár vteřin náš učitel dějepisu vystřídal několik barev a nejspíš se musel hodně držet, aby nevypěnil.

„Takové chování si vyprošuju! Okamžitě opusťte tuto hodinu."

A tohle byla dnešní škola, takto to probíhalo skoro pořád. Ve škole mi to kvůli problémům moc nešlo a učitelé si na mě zasedali. Byla jsem pro ně snadný terč a oni toho rádi využívali. Jsou stejní hajzlové jako všichni ostatní na tomto posraném světě.

„Slečno Swanová, vy běžte radši také, ať se zbytečně nepohádáme," dodal a já se až s převelkou radosti zvedla. Čím kratší dobu s ním budu, tím lip…

„Kokot, prostě kokot!" nadávala Elizabeth před školou. Chápala jsem ji. Vždy si zakládala na slušném chování a pak toto, učitel ji rovnou vyhodí z hodiny.

„Ber to pozitivně, jednou se to stát muselo," utěšovala jsem ji.

„Ty mi o pozitivitě něco říkej," zavrčela ironicky a sedla si vedle mě na lavičku. „Sama si nedokážeš utřídit život, tak se nepleť do toho mého!" Byla to ostrá slova, která by se mi zabodla do srdce, kdyby je myslela vážně. Prozradily ji cukající se koutky.

„Elizabeth, nepřeháněj," hrála jsem s ní to představení a náramně se bavila.

„Nech to být. Teď bude lepší, když budeme jednu chvíli jednat jen samy za sebe a nebudeme se plést do problémů druhých." Na to vstala a odkráčela směr tělocvična, kde měla další hodinu.

„Jak myslíš," řekla jsem si sama pro sebe s úsměvem. Tyhle naše hádky mě bavily, zvlášť když se nikdy nemohly stát doopravdy, to bylo jasné.

Odešla jsem ze školních prostor. Nevěděla jsem, kam půjdu, ale rozhodne ne domu, tam jsem se bála.

Jak už jsem řekla, chtěla bych to věnovat všem, kterým se něco podobného stalo. Vím, jaké to je...

Dále bych chtěla věnovat kapitolu kajce007. Dodalas mi odvahu a já se teď cítím líp, když to vydávám... :)*

Za úžasný trailer vděčím DyDy. Děkuju moc. :-*

Budu ráda, když se podělíte o názory na tuto povídku... :)

Vilinka

Autor: vilinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Bude líp, uvidíš...“ - 1. kapitola: