Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Bude líp, uvidíš...“ - 12. kapitola

12.06.2012 (07:15) • vilinka • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 3687×

„Všechno nejlepší, Phile.“

„Všechno nejlepší, Phile.“

„Všechno nejlepší…“

Pane Bože! Ještě někdo jednou řekne: „Všechno nejlepší, Phile,“ tak se už vážně pověsím. Copak to je taková událost? Stojí ten blbec za tolik pozornosti? Asi ano.

„Isabello, potřebuju pomoct,“ ozvala se – překvapivě – má matka. Co jsem taky mohla čekat. Avšak dnes jsem se už radši vydala bez protestů do kuchyně. Nepotřebovala jsem zase schytat ty nejhorší nadávky, navíc jsem od ní – a nepřekvapilo by mě, kdyby to nakonec záviselo spíš na Philovi – něco potřebovala. A tak se tedy na té jeho proklaté oslavě budu snažit chovat slušně, což by mi mohlo zaručit nějaký úspěch. Tedy pokud budou mít oba dobrou náladu, jinak by to šlo zase všechno do kytek a o to v tomhle případě fakt nestojím.

Došla jsem do kuchyně a upřela na Renée svůj pohled. Teď jen vyčkat a nebýt příliš drzá. Nádech, výdech…

„Co jsi potřebovala?“ zeptala jsem se klidně a opřela jsem se o futra. Snažila jsem se, abych vypadala, že je mi všechno jedno. Úspěch? Nijak valný. Něco prostě neskryju, zvlášť když něco očekávám.

„Pomoz mi s tím dortem, je příšerně těžký.“ Pyšně sledovala svůj výtvor a zřejmě čekala, že to taky ocením. Tak pro dnešek, snad…

„Je pěkný,“ vyklopila jsem tu lež, která ji měla potěšit.

„Jsem ráda, že to uznáš… Dalo mi to tolik práce,“ začala si stěžovat.

„Samozřejmě,“ zachrchrala jsem ironicky, že to znělo jako kašel.

„Co?“ pohlédla na mě.

„Ale nic, kde to mám vzít?“ Přišla jsem k té hrůze a prohlížela jsem si to ze všech stran. Opravdu… zajímavé. To bylo asi to nejlichotivější slovo, co jsem mohla pro tento výtvor použít. Ale prý se říká, že se cení i snaha, takže fajn. Cením si matčiné snahy, i když to za moc nestojí. Avšak třeba se to bude Philovi líbit. Jeho žebříček ve… vlastně ve všem, byl poskládán trochu jinak než u normálních lidí. To taky dokazovalo, jak se choval. Nebo jsem si to tak aspoň myslela.

„Hej!“ Zamrkala jsem. Asi jsem tomu dortu věnovala trochu víc pozornosti, než jsem měla v plánu. Díky tomu se mi trochu pozvedly koutky do miniaturního úsměvu. Co vše mi dokáže zlepšit náladu. Pozitivní kecy všech kolem… Ne. Příšerný dort mé matky? Rozhodně.

„Co?“ podívala jsem se na ni a snažila jsem si vybavit něco z jejích slov, jestli si třeba nevzpomenu. Ani mě nemělo překvapit, že se to nepovedlo.

„Vezmi ten dort a pojď,“ prskla po mně a otočila se k odchodu. Pokroutila jsem nad tím hlavou a zůstala tam stát se skříženýma rukama. Její inteligence se fakt moc nelišila od inteligence toho nejprimitivnějšího zvířete.

„Mami?“ použila jsem k upoutání slovo, které jsem už zatraceně dlouho nepoužila. Říkám si, trochu změny nezaškodí. Povzdechla jsem si a počkala, než se otočí zpátky.

„Co je?“

„Kdo mi pomůže s tím dortem?“ usmívala jsem se a čekala na její odpověď.

„Ach, promiň,“ zašeptala a mně tím jen potvrdila, že v té hlavě fakt nemá nic. Smutné zjištění, zvlášť když jde o mou vlastní matku…

Odnesly jsme dort do obýváku, kde už byli skoro všichni hosté. Přesněji celá naše ulice a další známí. Pěkné… Ale pokud to mého tatínka udělá šťastného, není problém. Ať se baví.

„Bello!“ Otočila jsem se za hlasem a vyčkávala. Co bude teď? Přiběhl – nebo se připotácel – ke mně a usmál se.

„Ahoj…“ Trochu křečovitě jsem mu úsměv oplatila.

„Tak jsem myslel,“ poškrábal se na hlavě, „co kdybychom někam zašli? Určitě tě to tu nebaví stejně jako mě, takže…,“ řekl rádoby svůdným hlasem. A najednou jsem si až dobře vzpomněla na jeho jméno. Adam. Místní ‚svůdník‘. Teda, moc nenaznačovalo tomu, že by někoho dokázal svést, pokud se nejednalo o ty trapné děvky od nás ze školy, které šly fakt s každým, ale to bylo vedlejší. Tradovalo se to tu o něm a já neměla v plánu nějak zjišťovat, co všechno na tom bylo pravdy. Jednoduše jsem neměla zájem.

„Vlastně, já se tu skvěle bavím,“ horlivě jsem pokyvovala hlavou a zářivě se na něj usmála.

„Opravdu?“ Pohladil mě po ruce a pokračoval výš, až se dostal k mému krku. Tam nezastavil a chvíli čekal – asi na můj souhlas. No, ten nepřijde, chlapče. „Nevypadáš tak,“ dodal.

„Hm… To je super a teď bych byla ráda, kdybys tu ruku sundal, čau!“ ukončila jsem naši debatu a otočila jsem se k odchodu. Měla jsem toho už za dnešek – vlastně nejen za dnešek, ale i za celý svůj život – po krk. Chtěla jsem někam utéct. Někam hodně daleko, kde na mě budou všichni jen hodní… A tak jsem rozhodně neměla v plánu s ním strávit pár dalších minut, které jsem mohla věnovat třeba… studiu! Ano, to je to hlavní, co mě teď zajímá. Vytoužené dobré známky, díky nim se odtud jednou dostanu. Zajímavá myšlenka, to si musím někam napsat.

„Ale, Bello!“ ozval se zase. Nevěnovala jsem tomu pozornost a odkráčela k hlavním dveřím. Jako neřízená střela jsem vyběhla ven a šla jsem. Těžko říct kam, prostě někam. Někam, kde budu mít ten vytoužený klid. Šla jsem dál, pískala jsem si a užívala jsem si, jak mi vítr cuchal vlasy. Teď mi bylo dobře. Poprvé za několik let bez otce a matky, kterou jsem si dřív pamatovala. Mé vzpomínky nejsou zase tak dobré, hodně věcí si nepamatuju. Nepamatuju si to nejšťastnější období v mém pochmurném životě. To, když byla má matka ještě snesitelná, i když odešla od otce. Musím přiznat, že i když to byly jen měsíce, než potkala Phila, užívala jsem si to. Byly to časy úsměvů. Časy matky a dcery, které se měly rády, které spolu vycházely.

Trochu jsem se usmála. Bylo to opět skoro nepatrné, ale vzpomínky to dokázaly vždycky. Vzpomínky… Jo, to mě asi mrzelo. To, že se nemůžu usmát nad věcí, která se mi stala teď. Teď můžu jen brečet, mračit se, nadávat… Je toho spousta, ale nic z toho není pěkné. Nic z toho není to, po čem toužím. Tak fajn, uvědomila jsem si, že za to můžu sama. Kdybych nebyla tak blbá, což jsem, teď tu nesedím, vlastně nejdu, a neutápím se ve svém vlastním žalu, který jsem si mimochodem způsobila úplně sama. Nic nového. Nic, nad čím by se dalo podivit. Prostě jsem neudělala nic, když jsem měla příležitost a teď za to platím. Psychickou i fyzickou bolestí… Co je horší? Phil ze mě udělal to, co chtěl. Bezbrannou holku, která už nezvládne nic. Vždycky už budu jen sedět a dívat se, jak bude hyzdit mé tělo. Nikdy se nezmůžu na nic víc. Ani kdybych chtěla.

„A to mě sere!“ plivla jsem na cestu a kopla vzteky do kamene před sebou. Nechtěla jsem mu dovolit, aby tohle se mnou dělal, ale když se to stalo. V té koupelně… Nebyla jsem schopná se bránit. Jako bych byla paralyzovaná, neschopna pohybu. Což byla pravda, ale nevím proč. Nemá se tělo normálně bránit, když se mi něco nelíbí? Nemá můj mozek bojovat za mé tělo, aby se o to nepokoušel? Tak tohle se mi nestalo a nevím, jestli litovat. Možná by to bylo horší, kdybych se bránila, kdo ví… Pokrčila jsem rameny. Tohle je fakt něco, co se nikdy nedozvím. Jen vím, že se mi to zatraceně nelíbilo, a to se fakt nezmění! Kopla jsem do dalšího kamene a pokračovala v cestě. Co jiného dělat, prostě jsem šla dál a neohlížela se za sebe. Třeba za mnou už jde, co já vím… Každopádně mi to bylo jedno. Nepotřebuju si kazit den jím.

A pak jsem to vypustila z hlavy. Jeho, to, co mi udělal, všechny problémy, matku… A bylo mi vlastně celkem dobře. Přemýšlela jsem nad melodií, která mi zněla v hlavě, a nakonec si ji začala pobrukovat. Ničím, nikým nerušena. Krásný večer. Mohla bych to praktikovat častěji, třeba by mi bylo líp.

Nakonec jsem se otočila. Bylo mi jasný, že už je dost pozdě a přes to všechno, jak pěkně jsem se cítila, rozhodla jsem se vrátit. Lepší, než kdyby se mě vydal hledat. To bych už asi fakt nepřežila. A tak jsem šla zpátky. Pomalu jsem se šourala zpět k domu, jako bych šla na porážku, a psychicky se připravovala na to, že i když jsem se vrátila, nějakého sprda dostanu určitě. Tomu se holt nevyhnu.

Když jsem došla k domu, lidi už pomalu odcházeli a já se nevyhnula dotazům typu: „Bello, kde jsi byla?!“ Ale neobtěžovala jsem se odpovědět, stejně je to příliš nezajímalo. Bylo jim to – mírně řečeno – jedno, ale to už je jejich věc. Potichu jsem vklouzla do domu, abych na sebe příliš neupozornila. To nebylo úplně v mém záměru, ale přece jenom jsem byla přesvědčená, že těm dvěma se dnes nevyhnu, a tak jsem se pohodlně usadila na pohovku a čekala, až si všimnou, že se jim vrátila ztracená dcera. Pokud si teda vůbec všimli, že jsem odešla. No, zapeklité…

Nutno jim však přiznat k dobru, že za pár minut si mě všimli. Mlčky oba přiklusali a usadili se do křesel, které byly naproti mně. Pozorovala jsem je a přemýšlela, kdo začne. Asi já, když mi o něco jde…

„Takže,“ dostala jsem se sebe trochu ustrašeně, až jsem se sama sebe lekla.

„Ano, Isabello? Posloucháme,“ řekl Phil klidně, jako by mi dával svolení. Debil…

„No, Charlie…“ Nad jeho jménem oba trochu strnuli a já měla trochu času uvažovat, co řeknu dál…

Přiznám se, nechtěla jsem to takto skončit. Dneska to mělo skončit ohromným posunutím děje, ale znáte mě, snad... :D Moc ráda vás napnu a pro dnešek si to taky nenechám ujít. Proto se to, co po svých rodičích chtěla, dozvíme až v další kapitole. Ale jsem přesvědčená, že vás to potěší. ;)

Taky budu ráda, když tu zanecháte nějaké komentáře, ať vím, jestli vás to furt baví... :D

Autor: vilinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Bude líp, uvidíš...“ - 12. kapitola: