Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Bude líp, uvidíš...“ - 17. kapitola

16.09.2012 (07:15) • vilinka • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 3754×

17. kapitola

„Vstávej, sluníčko,“ ozvalo se mi najednou vedle hlavy a někdo mě začal hladit po vlasech.

„Ještě chvíli,“ zamručela jsem nevrle a přetočila jsem se.

„Měla bys to urychlit, Nicol na tebe čeká,“ slyšela jsem ve své těsné blízkosti hlas sladší než med. I přes veškeré protesty svého těla jsem rozevřela víčka a podívala se na dotyčného, který mě tak nezdvořile vzbudil.

„Mikeu!“ zařvala jsem a rychlostí blesku se posadila. „Můžeš mi vysvětlit, co tu děláš?“ křičela jsem na něj.

„Nevím, proč tak křičíš,“ kroutil nechápavě hlavou. „Já tě přijdu mile a něžně vzbudit a ty mě tu ještě peskuješ? Hmm, co je tohle za móresy…,“ divil se.

„Takhle se chovají normální lidi, kteří jsou vzbuzeni šokem. A teď padej, musím se převléct!“ vyhodila jsem ho urychleně z pokoje a vydala se k šatní skříni.

„Tohle ne, tohle taky…,“ mručela jsem si pro sebe po dlouhém zírání.

„Bello?“ zavolal na mě Mike, který byl, jak jsem poznala, nebezpečně blízko u dveří.

„Co je zas?“ vyštěkla jsem na něj.

„Nicole pro tebe má oblečení, tak ti ho nesu,“ zakřičel přes dveře a aniž bych mu to dovolila, vstoupil. Pro tentokrát jsem to ignorovala, nač se stresovat?

„Polož to na postel a vypadni, Mikeu.“ Dávala jsem důraz na každé slovo, které jsem vyslovila, aby to pochopil.

„Jasný, ale neměla by ses tak mračit, budeš mít vrásky,“ poznamenal.

„Běž!“

Konečně jsem si mohla prohlédnout oblečení, ve kterém jistě půjdu. No, přiznejme si, nic jiného mi taky nezbývá. Ale bylo pěkné. Žádný podpatek, jen baleríny a obyčejné rifle, šedé tílko a přes něj černý svetřík. Myslím, že to přežiju.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem všechny s úsměvem a sedla si ke stolu, kde už bylo vše připravené. Taková pěkná rodinná snídaně o víkendu. Je vůbec víkend?

„Ahoj, Bello,“ usmála se na mě Nicole. „Můžeme tak za půl hodiny vyrazit do města?“ zeptala se.

„Jasný, můžeme,“ přikývla jsem a pustila se do svého jídla…

ϗϗϗ

„Nejdříve musíme pro šaty a šperky, vše ostatní má na starosti někdo jiný, pokud si dobře pamatuju. A pak ještě musíme pro mého bratra na letiště. Přiletí s manželkou až z Ruska,“ odříkávala si Nicole, aby si zapamatovala, co všechno má za dnešek udělat. „Je toho tolik,“ povzdechla si a hodila po mně zoufalý pohled.

„Neboj, to zvládneme,“ povzbudivě jsem se na ni usmála. „Se vším ti pomůžu.“

„To jsi laskavá. Bojím se, že to do zítřka není možné stihnout, i když je všechno domluvené a nachystané.“

„Hlavně klid,“ řekla jsem jí, když jsme vstupovaly do prodejny svatebních šatů.

„Dobře. Dovolila jsem si vybrat ti šaty na svatbu,“ změnila téma. „Doufám, že se ti budou líbit.“

„Dobrý den,“ pozdravila slušně dámu za pultem.

„Zdravím,“ zašvitořila slečna, která nemohla mít víc než dvacet, a vesele k nám přicupitala na těch vysokých podpatcích. Nechápu to, já bych se nejspíš zabila.

„Co pro vás mohu udělat, madam?“

„Měla bych tu mít šaty. Na jméno Newtonová.“

„Samozřejmě, vyčkejte chvíli,“ řekla a pak odkráčela do dveří, které jsem začala považovat za sklad.

Netrvalo ani pět minut a už byla zpět. Přes jednu ruku přehozené dva objemné pytle, které musely být jistě těžké, a ve druhé dvě krabice s botami, předpokládám.

„Máte tu vzkaz od jistého pana Cullena. Prý si máte šaty nechat…,“ stěží otočila malý papírek, aby našla zbytek věty. „Na památku,“ usmála se. „Budete si chtít šaty ještě vyzkoušet?“ optala se.

„A-ano, jistě,“ usmála se poněkud křečovitě a vzala si pytel se svými šaty. „Pojď, Bello, chci vidět, jak ti to bude slušet.“

Nakrucovala jsem se před zrcadlem a s mírným úsměvem na rtech zkoušela, z jaké strany mi to sluší nejvíc. Poupravila jsem si šaty a doufala, že mi nebudou padat, vzhledem k tomu, že mi nemají na čem držet. Prsty jsem přejela po široké saténové stuze, jež byla na okrajích obšita drobnými kamínky. Šifonová sukně, začínající v pase, mi splývala od půli stehen až ke kotníkům a každým krokem se rozvlnila kolem mých nohou.

„Slečno, zde máte boty, zkuste si je.“ Prodavačka mi podávala béžové střevíčky na podpatku. Nejdřív mě zarazily ty podpatky, nikdy jsem je neměla ráda, ale s povzdechem jsem si je nasadila. Byly vcelku obyčejné. Béžové páskové boty, které nenarušovaly krásu šatů.

„Úžasné!“ zvolala prodavačka s úsměvem na rtech. „Teď už jen počkejme na vaši matku,“ usmála se.

V tom okamžiku vstoupila do místnosti Nicole, oděná v tom největším skvostu, co jsem kdy viděla. Měla na sobě sněhově bílé šaty, které splývaly k zemi. Dlouhou sukni přetínal pas šatů, zdobený mnoha stříbrnými kamínky. Dále byly šaty ze stejného materiálu jako sukně a tenká ramínka, které zdobily ozdobné krystaly a jiné ty věcičky, ke kterým ani neznám jméno. Vlečka se sunula neslyšně po koberci, který byl po celé prodejně, a s úsměvem došla k nám.

„Bello, co myslíš?“ zeptala se.

„Nádherné,“ vydechla jsem a usmála se na ni. „Charlie z tebe bude unešený,“ ujistila jsem ji.

„To doufám, netušíš, jak dlouho trvalo, než jsem je vybrala,“ usmála se.

„Jsi ta nejhezčí nevěsta, kterou jsem kdy viděla, takže se ty hodiny zdlouhavého hledání vyplatily,“ zasmála jsem se.

„I hledání tvých šatů se vyplatilo. Vypadáš skvostně, tvůj otec bude nadšený, jak nádhernou dceru má.“ Pevně mi stiskla ruku.

„A teď rychle pojďme, čeká nás toho spousta k vyřizování,“ popoháněla mě zpět do převlékací kabinky.

ϗϗϗ

Už s vyzvednutými šperky jsme vyrážely na letiště v Port Angeles, kde na nás už netrpělivě čekali příbuzní Nicole. Měli jsme zpoždění, a tak má budoucí nevlastní maminka šlápla na plyn.

„Nicole,“ oslovila jsem ji.

„Ano?“

„Kdo byl vlastně pan Cullen? Ten, co nám zaplatil šaty,“ vyptávala jsem se, protože mě velice zajímalo, kdo mohl být tak štědrý.

„To je Charlieho velmi dobrý přítel. Musím říct, že taky velmi bohatý, avšak takovou laskavost jsem od něj nečekala. Je to úžasný a milý člověk. Peníze ho absolutně nepoznamenaly, to je na něm úžasné… Vlastně se s Charliem budeme brát v zahradě u jeho domu,“ vysvětlovala mi Nicole a tvář jí zdobil příjemný úsměv.

„Doufám, že ho jednou poznám,“ řekla jsem upřímně.

„To se i stane, zítra bude na svatbě,“ ujistila mě a vjela k jednomu z východů letiště, kde stáli dva lidé ověšení zavazadly.

Rychle naházeli tašky do kufru a nasedli na zadní sedadla.

„Sakra, sestřičko, hlídej si ten čas!“ pravil bratr Nicole naštvaně, ale následně se široce usmál a na jeho tváři nebyla stopa hněvu.

„Klid, Jamesi. Zdravstvuyte, Yekaterina,“ prohlásila Nicole a usmála se ve zpětném zrcátku na ženu, která seděla vedle Jamese.

„Ahoj,“ prohlásila se silným ruským přízvukem a usmála se. Pozorně jsem si ji prohlédla ve zpětném zrcátku. Byla to drobná žena s tmavými vlasy po pás a tmavě modrýma očima. Byla nádherná, jak se hodně často tvrdilo o Ruskách.

„Dobrý den,“ zdvořile jsem pozdravila a tím vstoupila do rozhovoru.

„Ahoj, ty budeš Bella, že?“ zeptal se mě s úsměvem James.

„Jo, to jsem já,“ přikývla jsem.

„Jmenuji se James Collins a tohle je má žena Yekaterina Sonya Collinsová, je nám potěšením, že tě poznáváme,“ představil sebe i svou ženu a podal mi ruku. Byl sice problém otočit se v tak malém prostoru a potřást mu s ní, ale zvládla jsem to. Úspěch!

„Nicole, doufám, že ta svatba bude stát za to. Nerad jsem sem jel zbytečně,“ začal pošťuchovat svou sestru.

„Velký bratře, nechtěj mě naštvat,“ zamračila se.

„Neboj, to v žádném případě, ale doufám, že chápeš, jak je dlouhá cesta z Ruska, že?“

„Jistě, že vím. Připomínáš mi to pokaždé, když se rozhodneš přijet,“ zvedla oči v sloup a dál se věnovala řízení.

Řeknu vám, měla jsem opravdu výbornou náladu. Jinak bych vám totiž nenašla všechny obrázky šatů a jiných věcí, abyste nemuseli namáhat tu svou fantazii. :D :P

Takže tady to je:

Belliny šaty + naušnice

Belliny boty

šaty Nicole

naušnice Nicole

boty Nicole

Snubní prsteny Charlieho a Nicole

Zároveň bych tak chtěla poděkovat Kikusce, která mi moc pomohla v hledání. Bez tebe bych to nezvládla, jsi zlatíčko. :**

Budu ráda za komentáře. A teď už oficiálně, v příští kapitole bude Cullen! 

Autor: vilinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Bude líp, uvidíš...“ - 17. kapitola: