Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Bude líp, uvidíš...“ - 19. kapitola 1/2

05.11.2012 (07:00) • vilinka • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2565×

Založila jsem si ruce na prsou a s povzdechem vyčkávala, co bude dál. Stáli jsme v letištní hale obklopeni třemi zavazadly a Mike a já jsme čekali na tu dlouho očekávanou přednášku od našeho papínka. Ne, že bych si o něm myslela něco zlého, ale vykládat nám o tom, jak nemáme zapálit dům… Na to už snad máme rozumu dost. I když pochybuju, že si to myslí on, protože kdyby nebyl Mike plnoletý, zřejmě jedeme do Paříže s nimi. To by byl zážitek…

„Vím, že máte pocit, že vás trochu podceňuji,“ začal svůj výchovný proslov, „ale pouze se o vás bojím. Takže kdyby něco, cokoliv, zavolejte doktoru Cullenovi. Bude tu celou dobu zařizovat nový dům pro jeho rodinu a slíbil mi, že kdybyste potřebovali s něčím pomoct, stačí zavolat,“ vysvětloval.

„Jo, jasný, tati, myslím, že to zvládneme,“ snažila jsem se to co nejrychleji ukončit.

„Tak o tom samozřejmě nepochybuju, ale nikdy nevíš, Bells,“ usmál se.

„Jo, no… Já toho nevím,“ povzdechla jsem si. „Ale už radši běžte, ať stihnete let.“ Nasadila jsem milý úsměv a doufala jsem, že by ho mohl ubezpečit v tom, že to tady s Mikem zvládneme. Je to přece jen týden a už jsme skoro dospělí.

„Dobře, pojďme, ale dávejte na sebe pozor,“ opakoval stále, když nás objal a se svou novomanželkou pomalu kráčel k letadlu. Bylo mi jasné, že byli stvořeni pro sebe. Nebyla to moje matka, ani zesnulý pan Newton, se kterými by dokázali být šťastní.

„Jen pojď, sestřičko,“ objal mě můj nový bratr kolem ramen. „Jdeme podpálit ten dům,“ zasmál se a my pomalu kráčeli k východu.

„Víš, Mikeu, nakonec asi nebudeš špatný bratr,“ změnila jsem téma a trochu mu polichotila.

„Je pro mě obrovská čest, že si to myslíš,“ pronesl důležitě s vážnou tváří. Dokud mu nezačaly cukat koutky a nahlas se rozesmál. „Tak co?“

„Co, co?“ zeptala jsem se nechápavě. Tohle fakt miluju, zeptá se mě na něco a já mám vědět, co tím myslí?

„Co budeme dělat? Musíme využít toho, že máme volný týden…“

„To je pravda,“ usmála jsem se na něj. „Začneme kinem, co říkáš?“ navrhla jsem mu to, co mě napadlo jako první.

„Jo, to je dobrý plán,“ usmál se na mě.

ϗϗϗ

„Ne, Mikeu, v žádném, ale opravdu, v žádném případě mě nedonutíš jít na tu nechutnost. Co je na tom vlastně tak zajímavého? Pochybuju, že to, že se tam navzájem zabijí, v horším případě ještě rozkouskují na miniaturní části, které se dohromady už opravdu složit nedají!“ vysvětlovala jsem mu už dobrých deset minut, proč zrovna já nepůjdu na nějaký nový krvák, co zrovna začali dávat. Prý je to hit… Jak pro koho samozřejmě.

„Bells, vždyť to je na pohodu. Navíc, netvrď mi, že se bojíš…,“ přemlouval mě neustále. Přiznám se, že se opravdu divím, že si neklekl na kolena. Bylo by to pochopitelné, vzhledem k tomu, jak o ten film stál. Ale ne, já neustoupím!

„Říkám ti, jen přes moji mrtvolu. Stejně z toho nakonec nic mít nebudeš. Je to kravina!“ založila jsem si ruce v bok a nespustila z mého bratra oči. Třeba můj pohled zabere a on si konečně přizná, kdo tady má opět pravdu.

„No tak…,“ povzdechl si. „Aspoň jednou,“ kňoural dál.

„Hele, na horor s tebou klidně půjdu, půjdu i na něco akčního. Vlastně vůbec nestojím o nic romantického, ale tohle? Vždyť je to hnus,“ zkřivila jsem ústa do nepřirozeného úšklebku a mé oči směřovaly k velkému plakátu nedaleko od nás.

„To tvrdíš ty, já myslím, že je to celkem zajímavý,“ stále mlel svoje.

„Jak to teda uděláme?“

„Vůbec tam nepůjdeme?“ zeptal se mě s otazníky v očích.

„Opravdu se té… projekce vzdáš?“ pochybovala jsem, že by to šlo tak jednoduše.

„Pro tentokrát,“ zajiskřilo mu v očích. „Každopádně - mám to u tebe.“

„Jasně.“ Musela jsem se přemoct, ale nakonec jsem se usmála.

„Zvu tě na zmrzlinu, jdeš?“ ozval se po chvíli chůze.

„Půjdu, ale chci dva kopečky minimálně,“ poručila jsem si.

„K službám, má drahá,“ uklonil se.

ϗϗϗ

Přešla jsem přes celý obývací pokoj a zase zpět. Přemýšlela jsem, co tak asi budu dělat. Uvařila jsem, uklidila. Přečetla snad celou knihovnu, poslechla si vše, co Mike ve své rozsáhlé sbírce měl…

S žuchnutím jsem přistála na staré Charlieho pohovce. Hm… Aspoň něco se tu nezměnilo. Byla tu velká nuda, to jsem musela přiznat, ale nezbývá mi nic jiného, než to vydržet. Mike musí chodit do školy, nemůžu ho tu držet, aby se mi neustále věnoval. I když mi to nabízel, to je pravda.

Rozložila jsem jeden z časopisů Nicole, který jsem našla v jedné poličce, a snažila se začíst. Nic moc to nebylo. Samá móda, problémy s mužským pohlavím a zase móda. Časopisy tohoto typu nebyly pro mě, ale co nadělám. Aspoň něco, když nic jiného.

Potřebujete shodit pár kil, a tak si místo večeře dáte zeleninový džus a jdete si zaběhat. Dobrá. Je to váš boj. Ale co když se to týká vašeho dítěte? Dokážete mu říct: „Ne, nesmíš si dát ten rohlík!“

Přečetla jsem si titulek jednoho článku. Kroutila jsem nad tím hlavou. Opravdu někdo dokáže týrat dítě tímto způsobem? To je příšerné… S povzdechem jsem časopis zase zavřela a zvedla se z pohovky. Tohle mě jednoduše nebaví.

Nakonec, po zdlouhavém rozhodování, jsem si oblékla bundu a loudavým krokem se vydala do centra města. Pokud se tomu tak dá říkat. Byl to spíš plácek sto na sto metrů s pár obchůdky a stánky, které se na sebe mačkaly. V konečném výsledku to nevypadalo nijak vábně, ale své kouzlo to mělo.

Mé kroky směřovaly k malé prodejně knih, která se krčila ve vedlejší ulici. Nepředpokládala jsem, že by tam měli velký výběr, avšak po tom, co jsem si prohledala kapsy a zjistila, že s sebou stejně nemám žádné peníze, bylo to jedno. Aspoň se podívám, co tu mají.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem tiše, jakmile jsem vešla do prodejny. Jako odpověď jsem dostala pouze tiché, znuděné povzdechnutí. Přešla jsem to bez dlouhého zamýšlení. Někdo je evidentně za ta léta znuděný svou prací. Jaké překvapení pro mě bylo, když jsem za pultem uviděla poměrně mladou dívku. Mohlo jí být maximálně dvacet. Pohotově, avšak neochotně, ke mně zvedla oči.

„Přejete si?“

„Ne, děkuji. Chci se pouze podívat, co tu máte. Pokud to tedy nevadí,“ ujišťovala jsem se.

„Samozřejmě, jen se dívejte,“ řekla a pokusila se o úsměv. „Pokud je tedy na co,“ zašeptala si sama pro sebe a její oči spočinuly opět na nějakém časopise.

K mému překvapení zde byly i zajímavé věci. Času jsem měla dost, a tak jsem procházela jeden regál za druhým. Většinou se knihy točily kolem kmene místních Indiánů, kteří žijí nedaleko v rezervaci La Push, ale to mi nevadilo. Pověsti jsou taky dobré…

„Ehm… Slečno?“ ozvalo se po chvíli z přední části obchodu.

„Ano?“ řekla jsem, zatím co jsem se vracela ke dveřím.

„Jdu na oběd, takže tu teď budu muset zavřít,“ vysvětlila mi.

„Aha, promiňte, že vás zdržuju, už půjdu,“ ubezpečila jsem ji.

„Nevadí, jestli chcete, můžete ještě někdy přijít,“ řekla mi mezi dveřmi.

„Přijdu ráda, máte tu opravdu zajímavé tituly,“ usmála jsem se.

„Dobře, že se líbí. Takže… Na shledanou,“ když odcházela k blízké restauraci.

ϗϗϗ

 „Bello?“ ozvalo se mi za zády. Rychle jsem se otočila a nestačila se divit…

Moc se všem omlouvám. Vím, že byste mě nejspíš rádi zabili. Ano, já bych udělala nejradši to samé, nechápu, jak mi to mohlo tak trvat. Snad chápete, že škola je mnohdy velice vyčerpávající institut. :D Snad se kapitola líbila, příští bude co nejdříve.

Vilinka

Autor: vilinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Bude líp, uvidíš...“ - 19. kapitola 1/2: