Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Bude líp, uvidíš...“ - 2. kapitola

06.04.2012 (16:30) • vilinka • FanFiction na pokračování • komentováno 48× • zobrazeno 4865×

Bella

Po škole jsem měla sice namířeno někam, kde by mě ten hajzl nenašel, ale z části jsem tušila, že on by si mě dokázal najít všude, a tak jsem se vydala zpět domů. Šla jsem pomalu, chtěla jsem dojít až po matce, jako by to k něčemu bylo… Znásilní mě, i když tam bude Renée, je mu to úplně jedno. Avšak dnes by to mohlo být jinak.

„Blbko!“ ozvalo se mi v hlavě. „Přece tomu sama nechceš věřit? Je to hnusný a bezcitný násilník bez morálky a všeho, co by ho mohlo udržet na uzdě, tak si nevěř.“ Nejhorší bylo, že můj vnitřní hlas měl pravdu.

Ne, že bych si nějak zvlášť věřila, spíše jsem doufala v den, kdy ho třeba přejede auto a on zdechne. Pochybuju, že se mu tohle stane. Na to mám až příliš velkou smůlu. Proto budu trpět já a Phil si bude celý život jen užívat pocit moci, když mě přemůže. Nemám možnost se bránit ani požádat někoho o pomoc. A pokud ano, stejně mu to neřeknu, na to jsem příliš velký zbabělec. Nechci, aby se do toho zapletl popřípadě můj otec, co kdyby se mu něco stalo… Phil je schopný absolutně všeho.

Vtom se mi rozezvonil mobil. Byla jsem přesvědčená, že to je Phil. Jen představa na jeho rozzuřený hlas mě rozechvívala strachem.

Podívala jsem se na displej. Přece jen mě někdy potká trocha štěstí. Byl to Charlie a já se musela usmát. Určitě to bude něco důležitého, jindy mi nevolá, a tak se nebude zabývat mými problémy, které by ho jen znepokojily, a já bych mu je stejně nemohla kvůli svému strachu říct.

„Ahoj tati,“ pozdravila jsem mile a hodně se přemáhala, aby z mého hlasu nevyzněla žádná starost.

„Ahoj holčičko, tak moc rád tě slyším.“ Byl šťastný, další věc, proč mu nekazit dobrou náladu.

„Já tebe taky, copak se děje?“ Stereotypní otázka, kterou jsem mu pokaždé položila. Po ní vždy začal vyprávět a mě skoro nepustil ke slovu. Měl mi toho tolik co říct.

„Mělo by se něco dít?“ Zasmál se. „Volám ti jen tak, hodně dlouho jsme se neslyšeli a ty mi začínáš chybět.“

„Ty mně taky, Charlie. Jak se máš?“ Třeba když se budeme bavit jen o něm, nebudu se muset tolik přetvařovat a štěstí přijde samo.

„Moc dobře. Ve Forks nejsou skoro žádné problémy, tedy až na pár medvědů, ale to už vyřešili chlapi z La Push, opravdu moc mi pomáhají.“ Nepamatovala jsem si, kdy byl naposledy až takto výřečný, muselo se něco stát. Tohle nebyl můj zamlklý, věčně samotářský otec.

„Tati, co se děje?“ snažila jsem se to z něj dostat.

„Tak dobře, zlatíčko. Já… já jsem se zasnoubil,“ vylezlo z něj nakonec. Byla to nečekaná zpráva, něco takového jsem nepředpokládala, ale udělalo mi to obrovskou radost. Konečně bude šťastný. Konečně si našel někoho, koho by mohl po mé matce milovat. „Nemyslíš, nemyslíš, že je to špatně?“ strachoval se, jako by mohlo mé slovo něco ovlivnit. Pochybovala jsem, že mohlo, pokud ji miloval, nikdo by nic nezmohl.

„Vůbec, je to spíše moc dobře. Jsem za tebe moc ráda, tati. Konečně budeš šťastný,“ přesvědčovala jsem ho. Tohle byla zpráva, která mě zbavila všech černých myšlenek na mého otčíma. Konečně jsem mohla být alespoň na malou chvíli šťastná, přestože jsem věděla, že jakmile mu položím telefon, má dobrá nálada vyprchá a já se budu muset vydat vstříc mému domovu.

„A kdo to je? Znám ji?“ Tyhle otázky se mi honily hlavou a já se na ně po chvíli mlčení a prožívání té pěkné chvilky musela zeptat.

„Možná ano. Pamatuješ si na paní Newtonovou?“ zeptal se. Bylo jasné, že to byla ona, ale copak není vdaná?

„Ano, pamatuji. Ale, tati, ta je vdaná…“ Věta odezněla do ticha.

„Bells, ač je mi to líto, z části jsem šťastný. Její manžel před pár lety zemřel a my se dali dohromady. Nechtěl jsem ti to říkat, dokud náš vztah nebyl dostatečně vážný,“ uklidňoval mě.

„Ještě, že tak. Tati, málem jsem si o tobě začala myslet… No, to je jedno, hlavně, že jsi šťastný.“ Usmála jsem se, a i když to nemohl vidět, snažila jsem se, aby to bylo poznat z mého hlasu.

„Děkuju ti, Bello. Opravdu mě těší, že nemáš nic proti mému rozhodnutí. Uvidíš, že jakmile přijedeš, Nicole a její syn Mike, se ti zalíbí. Oba jsou moc milí, navíc Mike se mi už svěřil, že by tě rád poznal,“ básnil a já ho nechávala. Jen ať si vylije svou výbornou náladu, když ji má…

„Moc ti to přeju.“ Tohle byla věta ze srdce. „Určitě budeš pro Mikea skvělým otcem, stejně jako pro mě.“ Počítala jsem, že tohle je jedna z jeho hlavních starostí… Mike.

„Myslíš? Dřív, než jsem ho poznal, jsem se obával, že mě vůbec nepřijme, ale vzal to dobře. Avšak stále se obávám, co bude dál, až mu oznámíme tuto novinu.“

„Tak on to ještě neví?“ Bylo to udivující, nemyslela jsem si, že se to dozvím dřív.

„Ano, jsi první, komu jsme se to rozhodli říct. Myslím, že je to tak správné,“ dušoval se a já byla ráda. Aspoň někdo si mě na tom světě váží…

„Tak v tom případě myslím, že to přijme skvěle. Možná ho neznám, ale myslím, že to bude hodný a sympatický kluk. Není čeho se bát.“ Bylo udivující, jak se můj otec v jedné chvíli radoval a v té druhé byl ze všeho tak neuvěřitelně nejistý.

„No nic, zlato. Už budu muset jít, jsem v práci, tak si pak ještě zavoláme kvůli svatbě, ano?“

„Jistě, tati, měj se pěkně.“ Okamžitě jsem mobil položila, aby se nestihl zeptat na nic konkrétního okolo mě, to jsem opravdu nepotřebovala. Mobil jsem vložila do kabelky a pokračovala dál, směrem domů. Už teď, několik kilometrů od něj, jsem se psychicky připravovala na tu hrůzu, co nastane. Řev, facky, řev a zase facky. Tohle bude určitě následovat hned po tom, co projdu vchodovými dveřmi. Pokud si pro mě však nepřijede sem, což nevím jak… Ani neví, kde jsem. On je ale schopný všeho, snad tohoto ne.

Kráčela jsem dál, dokud vedle mě nezastavilo černé auto. Jeho auto. Měla jsem dvě možnosti. Jedna byla utéct a druhá zůstat a poslušně se nechat odvézt domů. Ani u jedné jsem neměla zaručeno, že přežiju, ale zůstala jsem stát. Co už může být horší, než že teď vystoupí z auta a vrazí mi facku? Která je tak silná, že přistanu na kapotě jeho auta…

Nejprve bych vám chtěla poděkovat za komentáře u minulé kapitoly. Ani si nedokážete představit, jak moc mě potěšily. ♥ Jsem ráda, že jsem získala tak úžasné čtenáře, kterým se taková povídka líbí, i když její téma není úplně mírumilovné. :)

Doufám, že tu bude podobný počet komentářů, protože mi to dodává chuť psát. ♥

Kapitolu bych chtěla věnovat enchantress a kikusce. Holky, díky vašim slovům se musím neustále usmívat a už vám začínám důvěřovat, že až tak hrozná v psaní nebudu. :-*

A pak lolalitě. Je opravdu málo lidí, kteří dokáží aspoň z části chápat, jak se doopravdy cítím. Ty to dokážeš a já si toho cením, děkuju. ♥

Autor: vilinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Bude líp, uvidíš...“ - 2. kapitola: