Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Bude líp, uvidíš...“ - 21. kapitola

05.12.2012 (19:45) • vilinka • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 3390×

Probudila jsem se s mizernou náladou. Tak příšerně mi snad ještě nikdy nebylo. Ne snad úplně proto, že jsem dnes musela udělat něco, co se mi příčilo, ale spíš proto, že to byla první věc, na kterou jsem po probuzení pomyslela. Příšerné… Je opravdu smutné, že si jednou věcí zkazím den, avšak Charlie by asi nebyl moc rád, kdybych ho neuposlechla. To se nedělá, i kdybych chtěla sebevíc.

A tak teď na sebe hledím do zrcadla a pohledem se snažím přemluvit sama sebe, abych vzala do rukou ten proklatý mobil a vytočila číslo na něj. Na toho, který mi v životě nejvíc ublížil a kterého ze srdce nenávidím. Vystrašeně jsem polkla. Čím víc jsem to odkládala, tím více mi docházelo, co všechno obnáší teď zvednout mobil a vytočit jeho číslo. Pravděpodobně je to naposled, co na dlouhou dobu vidím otce a jeho rodinu. Nepředpokládám, že by mi Phil a tím pádem i matka, dovolil odjet si někam a mařit tak jeho plány mého ustavičného ničení, o které se pokouší. Nemohl by dopustit, aby se o tom někdo dozvěděl.

„Co tu tak stojíš?“ ozvalo se mi za zády. „Myslel jsem, že nejsi jedna z těch holek, co hodiny a hodiny stojí před zrcadlem a prohlíží se.“ Mikeův hlas se rozezněl tichou místností. Pomalým pohybem jsem se k němu otočila.

„Mikeu, teď ne. Nemám náladu na vtípky,“ odpověděla jsem mu nevrle a otočila se zpět k zrcadlu.

„Ale copak?“ zasmál se. „Někdo nám tu vstal špatnou nohou z postele?“

„Hele, Mikeu, prostě běž, jasný? Nechci být hnusná,“ zvýšila jsem mírně hlas a dávala důraz na každé slovo.

„Jak myslíš,“ řekl potichu předtím, než odešel…

Rychlým pohybem jsem zvedla mobil z umyvadla a naťukala do něj Philovo číslo. „Tak ať je to za mnou…“ zašeptala jsem, než jsem si přizvedla telefon k uchu a vyčkávala.

„Volané číslo je nedostupné nebo vypnuté, zkuste to prosím za chvíli,“ ozvalo se po pár zazvonění z mobilu. Bylo až neuvěřitelné, jak se mi ulevilo. Nemusela jsem slyšet jeho hlas. Samovolně jsem se usmála a mobil vložila zpět do kapsy. Třeba se mi den zpět rozjasní a bude to neděle jako každá jiná. Rychlým krokem jsem se vydala zpět do svého pokoje, kde na mě čekal počítač a… Edward. On jediný mi za posledních pár dní ze starého života u matky chyběl.

„Ahoj,“ napsala jsem okamžitě do chatového okýnka, které jsem měla otevřené, a vyčkávala, co se bude dít dál. Netrvalo dlouho a já dostala odpověď na můj pozdrav. Musela jsem se usmát, byla jsem ráda, že na mě aspoň někdo nekašle.

„Ahoj, Bello, jak se ti daří?“

„Zatím ještě dobře, jsem pořád u otce. Jak to jde u tebe?“

„Taky dobře. Stěhujeme se, takže je tu teď trochu shon a ke všemu má sestra Alice kvůli tomu neustále vyvádí.“ Dokázala jsem si to představit. Nebylo to poprvé, co mi vyprávěl o své rodině a já už byla obeznámena s tím, že Alice je takový malý neposlušný skřítek, co všechno organizuje.

„Myslím, že s tvou sestrou bych se nechtěla setkat,“ přiznala jsem a zasmála se.

„Ano, to je asi pravda, je to uragán. Avšak už se těším, až to stěhování bude za námi,“ napsal.

„To věřím, kam se stěhujete?“

„Do Forks.“ Jednoduchá odpověď, která mě však absolutně zaskočila. Bylo to překvapení, hodně nečekané překvapení… Zhluboka jsem se nadechla a odpověděla.

„Tam bydlí můj otec…“

„Bello, to je úžasné, rád bych tě poznal,“ odpověděl mi.

„Já tebe taky… Pokud v tu dobu už nebudu zpět ve Phoenixu,“ připustila jsem, i když bych o tomhle tématu nejraději mlčela.

„Myslel jsem, že zůstaneš u otce co nejdéle.“

„Ano, to jsem chtěla, ale sám mi řekl, že už bych se měla vrátit do školy… Nezbývá mi nic jiného, než zavolat Philovi.“ Nevesele jsem se usmála, nechtěla jsem Edwarda rozesmutňovat. Věděla jsem, že mu na mně alespoň trochu záleží a Phila nenáviděl za jeho chování.

„Neboj, určitě se jednou uvidíme. Postarám se o to…“ Ta slova vypadala tak přesvědčivě, že mi to vyvolalo upřímný úsměv na rtech. Byla jsem ráda, že touha po poznání toho druhého není jen na mojí straně.

„Bello! Charlie tě volá,“ řekl Mike, který se najednou objevil u dveří. Samým leknutím jsem málem spadla ze židle.

„Panebože, Mikeu! Proč mě děsíš,“ vykřikla jsem vyděšeně.

„Bello, pamatuj, že se děsí jen ti, co mají nečisté svědomí,“ opřel se o futra. „Takže, co jsi provedla?“ zeptal se a nadzvedl jedno obočí.

„Nic,“ odpověděla jsem stručně a zaklapla počítač. „Jdu za tím Charliem,“ objasnila jsem mu své další činy, a už si to mířila ke schodům.

„Fajn,“ pípl a následoval mě.

„Ahoj, tati,“ pozdravila jsem svého otce, jakmile jsem přišla dolů.

„Pojď, sedni si,“ vyzval mě a poplácal na volné místo vedle něj na pohovce. Uposlechla jsem a posadila se. „Jak to vidíš s tím návratem domů. Už jsi volala Philovi?“ zeptal se mě na hodně nepříjemnou věc. Ale čekala jsem to.

„Jo, zkoušela, ale byl nedostupný,“ řekla jsem popravdě.

„Dobře, tak to zkus znova,“ usmál se.

„Fajn, dojdu si nahoru pro mobil,“ povzdechla jsem si.

„Ne, v pořádku, vezmi si můj,“ řekl a začal šmátrat po kapsách, až vytáhl svůj starý mobil. Musela jsem se usmát, nikdy nebyl příznivcem nových věcí. Sebrala jsem mu ho z ruky a vytočila, dnes již podruhé, číslo, které jsem znala skoro zpaměti. Přiložila jsem si mobil k uchu a vyčkávala, jestli to někdo zvedne.

„Volané číslo je nedostupné, zkuste to prosím za chvíli,“ ozval se opět ten nepříjemný hlas, který jsem tolik neměla ráda, ale dnes to bylo to nejlepší, co jsem slyšela.

„Nebere to,“ řekla jsem a vrátila mu mobil zpět.

„Aha. No tak já to zkusím ještě zítra z kanceláře, i když nevím, jestli něco zmůžu. A pokud ne, odpoledne přijdeš na stanici a zavoláme Renée, jo?“ naplánoval mi na zítra program a poplácal mě po koleně.

„Tak fajn,“ zašeptala jsem.

„Jsme domluveni. No nic, děti, jdu s Harrym Clearwaterem na ryby, tak si tu užijte zbytek dne,“ usmál se a vstal. Já jsem jen dál bez hnutí seděla na pohovce a dívala se na jeho mizející záda.

„Nechce se ti odjet, co?“ přisedl si ke mně Mike.

„Ne, ani ne,“ řekla jsem kysele.

„Já bych byl taky radši, kdyby tu má milá sestra zůstala, ale tvůj domov je jinde,“ soucitně mě objal.

„Bohužel,“ dodala jsem…

Nechci vám nic nařizovat ani dávat ultimáta. Jen chci upozornit, že mě minulý počet komentářů trochu rozesmutnil a mohlo by se kvůli tomu stát, že prodlevy mezi kapitolami budou přibývat a délka ubývat... Tak jen abyste to věděli, protože mě fakt hodně mrzí, že o tuhle povídku ztrácíte zájem.  

Autor: vilinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Bude líp, uvidíš...“ - 21. kapitola: