Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Bude líp, uvidíš...“ - 22. kapitola

09.12.2012 (07:15) • vilinka • FanFiction na pokračování • komentováno 41× • zobrazeno 4037×

„Bells, nepovedlo se mi Philovi dovolat, nevím, co s ním je. Takže zkusíme zavolat tvé matce, třeba nám něco řekne,“ řekl Charlie, jakmile jsem dorazila do jeho kanceláře.

„Fajn,“ souhlasila jsem a vytáhla mobil z kabelky.

„Kdyby byla moc protivná, tak mi ji předej.“ Přikývla jsem. Přiložila jsem si mobil k uchu a vyčkávala. Po dvou zazvoněních to zvedla.

„Dwyerová,“ ozvalo se. S hlubokým nádechem jsem promluvila.

„Ahoj, mami.“

„Bello… Co se stalo, že voláš,“ pronesla sarkasticky a bylo slyšet její nespokojené mlasknutí.

„Víš, Charlie si myslí, že bych se už měla vrátit domů,“ začala jsem zlehka.

„V čem je problém? Tak se prostě vrať!“ štěkala po mně. Povzdechla jsem si, to je celá ona.

„Nemůžu se dovolat Philovi,“ pípla jsem.

„A co já s tím? Myslíš si, že se mi za ty dva týdny ozval? Co jako…“ lamentovala dál, ale já už to nepotřebovala poslouchat, předala jsem mobil otci.

„Renée, uklidni se,“ začal hned. Z druhé strany jsem slyšela jen nespokojený jekot, avšak žádným slovům jsem nerozuměla. „Nebuď hysterická!“ zakřičel na ni Charlie po chvíli. Bylo vidět, že i on s ní ztrácí nervy. „Fajn, jak myslíš,“ ukončil jejich hovor a vztekle praštil mobilem o stůl. Prsty si protřel kořen nosu a pak se podíval zpět na mě.

„Tvoje matka mi sdělila, že je to náš problém, takže si ho máme vyřešit,“ shrnul to a zašklebil se.

„To je celá Renée,“ řekla jsem, když jsem se zvedala k odchodu.

„Bells, já zkusím ještě obvolat pár lidí z Port Angeles, jestli něco o panu Dwyerovi nevědí. A ty můžeš zavolat Mikeovi a poprosit ho, aby tě provedl po zdejší škole. Jestli tedy chceš. Byl bych rád, kdybys tu s námi jednou bydlela, pokud by ti to matka dovolila,“ usmál se a podával mi můj telefon.

„Dobře, já bych tu taky jednou ráda byla,“ přitakala jsem a vydala se ke dveřím. „Ahoj, tati.“

„Pohni, Bello, během obědové přestávky tě musím provést po celé škole, což není dobrý. To si měl Charlie zase co vymyslet,“ zasmál se a už mě táhl za ruku k jedné budově. „Mimochodem, máme nové studenty,“ řekl, když jsme vcházeli dovnitř.

„A co já s tím,“ podivila jsem se.

„Nic, jen ti to tak říkám,“ vysvětlil mi.

„Dobře.“

„A kdybychom to nestihli, můžeš poprosit i naši sekretářku.“ Přikývla jsem. „Konečně by ji někdo vytrhl z jejího ustavičného čtení erotických románů. Chtěla by něco podobného praktikovat, jen nemá na kom,“ hlasitě se pochechtával.

„Mikeu, neměl bys být škodolibý,“ řekla jsem naoko pohoršeně a vlepila mu malý pohlavek.

„Jako bys ty byla jiná, Bello.“ Čekala jsem, jestli na mě nevyplázne jazyk, ale udržel se.

„Jenže teď se bavíme o tobě, aby bylo jasno.“

„Jasně. Tak první jdeme do jídelny, mám hlad. Pojď se mnou, pokud ti nebude vadit Ben…“ zarazil se.

„V pohodě, když nebude mít blbé poznámky, jsem ochotná ho vydýchat,“ řekla jsem i přesto, že jsem se jej docela bála. Na kolik procent je jistý, že se nezachová tak jako posledně?

„Tak pojď.“ Objal mě kolem ramen a vykročili jsme směr jídelna. „Chceš něco k jídlu?“ zeptal se. Zakroutila jsem hlavou, zatím jsem si vystačila se snídaní. „Dobře, tak běž k tam tomu stolu, hned přijdu,“ usmál se a já vykročila ke stolu jeho party. Už jsem byla skoro u nich, když jsem znenadání letěla k zemi. Někdo mi musel podkopnout nohy. Nebo se jen projevila má levost na obě nohy. Padala jsem k zemi  a... Ne, opravdu nepřijel princ na bílém koni a nezachránil mě. Dopadla jsem na podlahu a setkala se s ní tváří v tvář.

„Sakra!“ ulevila jsem si potichu. Bylo mi jasné, že teď jsem se stala tou nejsledovanější osobou v celé jídelně. A taky jsem si přivodila pořádnou ostudu.

„Kdo je ta holka?“ začalo se ozývat chichotání od všech stolů. Rychle jsem se začala škrábat nahoru. Mým cílem bylo odejít s důstojností. Alespoň s malou… Nade mnou se ozvalo za kašlání. Zvedla jsem oči.

„Chceš pomoct?“ řekl ten dotyčný a podával mi ruku.

„Ano, díky,“ řekla jsem mu vděčně a podívala se mu do tváře. Byl to ten stejný kluk, kterého jsem potkala na Charlieho svatbě. Myslím, že to byl Edward… Jmenoval se stejně jako můj Edward.

„Jsem Edward Cullen,“ vydal ze sebe. To se každému hned představuje nebo… Do prdele! Zamrzla jsem na místě a sledovala ho s vystrašeným pohledem. Může to být opravdu on? Už žádná shoda jmen, jen to ne, prosím! Byla jsem v šoku, nemohla jsem uvěřit tomu, že bychom se nakonec opravdu setkali.

„Eh, slečno. A vy jste?“

„Bella. Bella Swanová,“ usmála jsem se na něj. Čekala jsem, co bude dál, ale jen jsme tam tak stáli. Oba překvapeni a rádi, že konečně jeden našel toho druhého.

„Bello, pojď k nám,“ zakřičel na mě najednou Mike a já se otočila jeho směrem.

„Myslím, že radši půjdu domů,“ odpověděla jsem a podívala se zpět na Edwarda, jestli něco neřekne.

„Doprovodím tě,“ řekl svým krásným hlasem a já se po jeho boku vydala pryč z budov školy…

„Nečekal jsem, že to nakonec bude tak snadné potkat tě tu,“ řekl Edward po chvíli.

„Ani já ne. Prostě štěstí,“ usmála jsem se a podívala se na něj. On mi můj pohled opětoval a zamířili jsme k jeho autu.

„Bello, co bude teď?“ zeptal se opatrně, když mi otevíral dveře od auta. Povzdechla jsem si, nevěděla jsem.

„Nevím, Edwarde. V prvé řadě jsem překvapená, že to jde všechno tak… lehce. Právě jsem tě potkala a už s tebou sedím v autě,“ přiznala jsem své obavy.

„Bojíš se mě?“ zeptal se.

„Ne, to asi ne… Aspoň ne tak jako jeho,“ řekla jsem pravdu. Musel vědět, že nějaký strach mám. Strach z nepoznaného.

„Jsem rád, Bello. Ale byl bych rád, kdybys to někomu řekla,“ začal s nepříjemným tématem. Tak hele! Nečekala jsem, že se hned jak se poznáme, budeme bavit o něčem takovém!

„Víš to ty,“ zašeptala jsem.

„A k čemu mi to asi tak je, měla bys to říct Charliemu,“ povzdechl si nade mnou.

„Dobře, budu o tom přemýšlet. Co Alice?“ změnila jsem rychle téma.

„Ten malý skřítek je už zase v klidu. Posledních několik dní neustále nakupovala, takže její touha po nakupování je uklidněna. Alespoň na chvíli,“ pokrčil rameny a podíval se na mě vřelým pohledem.

„Obdivuju tě, že jsi to přežil,“ uznale jsem pokývla hlavou.

„Je pravda, že někdy jsem musel utéct z domu, ale zvládl jsem to,“ zasmál se.

Ani jsem si nevšimla, že už stojíme delší domu před domem. Podívala jsem se směrem k domu a pak zpátky na něj.

„Děkuju za odvoz, Edwarde,“ řekla jsem a upřímně se usmála.

„Nemáš zač, Bells.“

„Tak… Ahoj,“ řekla jsem a začala pomalu vystupovat z auta.

„Počkej, nechtěla bys zítra někam zajít, Bello?“ zeptal se najednou.

„Jo, moc ráda,“ souhlasila jsem okamžitě. Pak už ho nebylo, vypařil se stejně rychle, jako se objevil, a já plná štěstí odkráčela do domu. Jakmile jsem vešla do dveří, přiskočila ke mně Nicole jako dravý sup.

„Kdo to byl?“ zeptala se hned.

„Edward,“ odpověděla jsem prostě.

„A víc mi o něm neřekneš?“ Nadzvedla jedno obočí ve zvídavém gestu.

„Možná za chvíli,“ houkla jsem na ni a vydala se do pokoje.

„Můžu, sakra, vědět, kdo to byl?“ Vletěl Mike do dveří jako obrovský uragán.

„Kamarád,“ řekla jsem prostě s širokým úsměvem na rtech.

„Tak kamarád… Řekl bych, že jsi ho dnes viděla poprvé,“ zamračil se a vraždil mě pohledem. Přemýšlela jsem, co mu říct, měl pravdu.

„Mikeu, do toho ti nic není. Hlavně mi nijak neublížil a to je hlavní, nemyslíš?“ snažila jsem se ho trochu uklidnit. Byl až moc starostlivý.

„No samozřejmě… Ale dám si na něj pozor, nějaký Cullen si nebude dovolovat na mou sestru,“ odfrkl si.

„V pořádku, Mikeu. Hlavně klid, jo?“ řekla jsem a vydala se k němu.

„To se ti lehce řekne…“ Hlasitě se nadechl.

„Co se to tu děje?“ zeptal se Charlie, který právě vešel.

„Nic,“ odpověděli jsme unisono a usmáli se na něj.

„To jsem rád. Bells, musím ti něco říct.“

„Jo, no, můžeš,“ usmála jsem se a sedla si na židli.

„Obvolal jsem pár lidí z Port Angeles, včetně šéfa policie a dopracoval jsem se k závěru, že je Phil nezvěstný,“ řekl mi Charlie a sedl si na mou postel. Byla jsem… šťastná. Vím, že se to nemá, ale mé nitro skákalo radostí, nemohla jsem si pomoct. Na otce jsem se dívala s mírným úsměvem na tváři a čekala, co dalšího řekne.

„Vím, že to pro tebe musí být šok.“ Tati, věř mi, že není… „Vyhlásil jsem pátrání a zítra znova musíme zavolat Renée. Hlavně kvůli tomu, jak to uděláme s tebou. Buď tě pošlu letadlem zpět za matkou, nebo tu s námi chvíli pobudeš, co ty na to?“ vřele se na mě usmál.

„Jo, to beru,“ přikývla jsem a běžela ho obejmout…

Tak jste se dostali na konec kapitoly. Víte, poslední dobou nemám moc dobrou náladu, takže si to neodpustím a reagovat budu. Samozřejmě ne jmenovitě, to se nedělá, ale ti lidi podle mě poznají, ke komu mluvím. Takže začněme. 

Charlie Bellu nevyhazuje, jen myslí na její dobro a když neví o tom, co se jí děje, chce pro ni, aby nezanedbávala školu.

Když mi někdo napíše, že je má povídka o ničem, nevím co si mám o tom myslet. Teď se tomu už směju, že mě nějaká holka, co v životě nic nenapsala o něčem poučuje, ale... Chci jen říct, že takhle ne, tohle se mi prostě nelíbí. Pokud má ještě někdo podobné připomínky, napište na mail, jo? Ráda si s vámi popovídám.

První setkání už bylo. Pokud nevěříte, nasměřuju vás sem.

Jestli vy nemáte čas na komentování, já opravdu nemusím mít čas na psaní. Mám školu, poměrně těžkou školu a nechci dostávat pětky kvůli tomu, že většinu času obětuju psaní. Je vám jistě jasný, kde jsou moje priority... A na prvním místě přestává být psaní, takže v konečným důsledku je to moje dobrá vůle a můj koníček, co mě pohání dál. Tím pádem bych zato ráda byla nějak odměňována. :) A já tedy budu moc ráda přidávat kapitoly častěji, když k tomu budu mít dostatečnou motivaci.

Ještě poslední věc. Měla jsem takovou slabou chvilku a přemýšlela jsem o tom, že bych skončila se stmívkem. A pořád o tom uvažuji, tak uvidíme, jak to dopadne...

P.S. Všem moc děkuju za komentáře, neskutečně jste mě potěšili, děkuju moc. :))

Autor: vilinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Bude líp, uvidíš...“ - 22. kapitola: