Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Bude líp, uvidíš...“ - 23. kapitola

13.02.2013 (10:30) • vilinka • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 3170×

„Edwarde, to nemyslíš vážně!“ vyjekla jsem, když se zastavil u obřího ruského kola. Nemohla jsem uvěřit, že jsem souhlasila s jeho nápadem jít na pouť. Ale musím přiznat, že mě to potěšilo víc, než kdyby mě vzal třeba do kina. Škoda jen, že výšky moc nemusím.

„Co se děje?“ zeptal se nechápavě. Jistě, nemohl to chápat. Většina lidí projeví maximální radost, když mají možnost absolvovat takový zážitek. Všichni. Až na mě.

„Trpím hrůzou z výšek,“ upozornila jsem ho třesoucím se hlasem. Stačilo mi jen se podívat a už jsem byla vystrašená.

„Promiň, to jsem netušil.“ Sklonil hlavu. „Nechci, aby ses bála,“ usmál se na mě a pevně sevřel mou ruku v jeho. „Tak pojď, vystřelím ti růži,“ mrknul na mě.

„Děkuju. Víš… Edwarde, zdá se mi to jako moc velká náhoda, že jsme se potkali zrovna tady,“ zasmála jsem se a podívala se na něj.

„Ano, to mně taky, ale stalo se, Bello. A mně je s tebou opravdu dobře. Už když jsme si spolu pouze psali, tak jsem byl rád za každé tvé slovo, a teď je mi ještě líp, takže já nelituju.“

„Já taky ne. Jsi jeden z mála lidí v mém životě, který tu pro mě byl, i když jsme se moc neznali, a pomohl jsi mi víc, než by jiný cizí člověk udělal,“ povzdechla jsem si a objala ho. Bylo to silnější než já a já jsem potřebovala dát nějak najevo svou vděčnost. Věděl moc dobře, co se mi u matky kvůli Philovi dělo.

„Bello, věř mi, že bych ho s radostí zabil za to, co ti provedl,“ procedil mezi zuby.

„To už je stejně k ničemu, teď už je někde hodně daleko,“ uchechtla jsem se smutně, ale představa, že Phil není nikde blízko, mě dělala šťastnou.

„I tak nedovolím, aby se ti ještě někdy něco stalo, rozumíš?“ zeptal se mě a vzal mou hlavu do dlaní. Hleděli jsme si upřeně do očí a já v těch jeho viděla tu neskutečnou odhodlanost mě chránit. A já mu to věřila. Věřila jsem, že neudělá nic, co by mi mohlo ublížit. Najednou se ke mně začal přibližovat a mé srdce se zrychlilo. Nedokázala jsem poznat, jestli tím, že jsem chtěla polibek od Edwarda, nebo strachem. Přestože jsem nevěděla, z čeho ten strach je. Avšak když se jeho rty dotkly mých, pochopila jsem. Najednou se mi v hlavě objevily vzpomínky na to, jak mě líbal a osahával on… Okamžitě jsem od Edwarda odskočila, i když mi bylo jasné, že netušil, že by se mohlo něco takového stát.

„Co?“ ptal se nechápavě.

„Já… Edwarde… Promiň, nemůžu,“ povzdechla jsem si plačtivě. „Pořád vidím jeho… Jako by to dělal on!“ lapala jsem po dechu a prsty měla položené na rtech.

„To je dobrý,“ znovu mě objal a políbil do vlasů.

„Nevadí ti to?“ zeptala jsem se ustaraně. Kdo by měl vůbec zájem o někoho, když ho nemůže ani políbit?

„Nevadí, Bells. Každý jsme nějaký,“ zašeptal mi do ucha. „Navíc věřím, že svůj strach časem překonáš…“

ϗϗϗ

Už několik hodin jsem ležela na studené zemi v koupelně a o kachličky si chladila rozpálenou tvář. Celou noc mě sužovaly nevolnosti a bolesti hlavy a já se zmohla jen na to proležet u záchodové mísy a trochu blíže se s ní seznámit.

Netušila jsem, kolik je hodin, a ani mě to nijak nezajímalo, ale předpokládala jsem, že je něco málo po šesté. Spánku jsem tuto noc opravdu moc nedala, a tak jsem ani neuvažovala o tom, že bych vstala z chladné země, která alespoň trochu tlumila mou bolest.

„Bello, vstávej,“ ozvalo se ode dveří mého pokoje. Nicol… pomyslela jsem si. „Bello?!“ zvýšila trochu hlas, když mě nikde v pokoji nespatřila.

„Tady,“ zaskřehotala jsem potichu a snažila se nějak vyškrábat do stoje. Nicol pomalu vešla a zadívala se na mě ustrašeným pohledem.

„Bože, Bello, jsi v pořádku?“ ptala se ustaraně a hned mě podepřela, abych mohla snadněji vstát.

„Ano, je to dobrý. Jen nějaká střevní chřipka, asi…“ snažila jsem se jí vysvětlit můj stav. „Můžu dneska zůstat doma?“

„Samozřejmě! Hlavně si odpočiň,“ řekla a vedla mě k posteli. „Nechceš zajít k doktorovi?“

„Ne, to nic nebude,“ snažila jsem se usmát, ale nakonec jsem na ni udělala jen nepříjemný škleb.

„Já ti nevím, Bello…“ zatvářila se pochybovačně. „No dobře, ale budeš v posteli, a pokud by ti bylo ještě zle, zavezu tě za doktorem Cullenem. I kdyby to nic nebylo, ničemu neublíží, když se na tebe doktor podívá.“

„Ale Nicol, opravdu to není nutné. Střevní chřipku jsem už měla vícekrát, za pár dní to přešlo, nemusíš to tak řešit,“ přesvědčovala jsem ji.

„Bello,“ povzdechla si. „Nechci nic podcenit. Teď odpočívej a uvidíme, jak ti bude odpoledne,“ řekla, než se vypařila zpátky do přízemí.

Lehla jsem si do postele a musela uznat, že je to o moc pohodlnější než podlaha v koupelně. Otočila jsem se k nočnímu stolku pro knihu, kterou jsem měla rozečtenou. Avšak můj žaludek zaprotestoval a já už opět spěchala k záchodové míse, doufajíc, že většina mých žaludečních šťáv skončí tam a ne někde jinde.

Po chvíli jsem uviděla Nicol, která se opět opírala o zárubeň dveří a pozorovala mě starostlivým, ale zároveň nekompromisním pohledem, který mi jasně dával najevo, že do té nemocnice opravdu pojedeme.

„Věř mi, že budu líp spát, když do té nemocnice zajedeme. Přece jen, může to být něco horšího, nikdy nevíš,“ řekla, když mi pomáhala vstát z podlahy. „Obleč se, počkám tě dole.“

„Carlisle je opravdu výborný doktor, budeš to mít rychle za sebou,“ ubezpečovala mě neustále Nicol.

„Nicol, to je v pořádku, já se nebojím,“ usmála jsem se na ni, když jsem vcházela do doktorovy ordinace.

„Dobrý den, pane Cullene,“ pozdravila jsem jej zdvořile.

„Isabello,“ pozdravil mě a pokynul mi, abych si sedla na lehátko. „Nicol mě už alespoň zběžně informovala o vašem zdravotním stavu. Myslím, stejně jako vy, že to nebude nic vážného, ale Nicol si přála, abych vám alespoň odebral krev. Však víte, kdyby náhodou…“ vysvětloval mi, zatímco si připravoval věci, které k odběru krve potřeboval.

Trochu pochybovačně jsem se na něj podívala a zhluboka se nadechla.

„Jste v pořádku, Isabello?“

„Ano, jen mi nedělá dobře pohled na krev.“ Ztěžka jsem polkla.

„Myslíte, že byste to zvládla, kdybyste se dívala jinam?“ zeptal se.

„Snad ano,“ řekla jsem a otočila hlavu od levé loketní jamky, kam se mi chystal zabodnout ten vraždící nástroj.

„Tak a je to,“ řekl po chvíli a já se otočila zpět k němu. Usmíval se na mě a ruku jsem už měla přelepenou náplastí. Opravdu to nebylo až tak hrozné… „Teď uděláme ještě nějaká vyšetření a já to pak pošlu do laboratoře přednostně, abyste na výsledky nemusela dlouho čekat.“

„Nervózně jsem houpala nohama sem a tam a čekala na výsledky, které mi předloží Carlisle. Ten měl ovšem velmi nečitelný výraz, jen občas zakroutil nevěřícně hlavou.

„Co se děje, pane Cullene?“ zeptala jsem se, když do papírů, jež svíral v rukou, hleděl dalších několik minut.

„Isabello, chtěl bych vás ujistit, že stále existuje lékařské tajemství, navíc jste už skoro plnoletá… Každopádně vašim rodičům nic říkat nebudu, je to pouze na vás, jak se s tímto vypořádáte. Netuším, jestli víte, že jste v jiném stavu, nebo jste s tím nepočítala. Myslím ale, že to způsobilo ty nevolnosti, které jste pociťovala…“ vykládal dál a dál.

„Ehm… Co prosím, asi jsem vás přeslechla.“ Chtěla jsem jej přeslechnout, tohle přece nebylo možné.

„Isabello, jste těhotná,“ zopakoval. Zalapala jsem po dechu, to není možné…

Kapitola věnovaná LeahCc a Pegi, protože tyhle dvě holky na to káply. ;) Více se dozvíte v dalších kapitolách, opravdu se budu snažit psát...

A abych vysvětlila tu dlouho přestávku. Podívejte se na mé shrnutí, tam je to napsáno. Zkráceně řečeno, nemám sílu, čas a inspiraci, abych psala dál, ale kvůli vám se budu alespoň trochu snažit. Vím, že to jsou u některých autorů jen plané kecy, ale já vás mám opravdu ráda a i vaše komentáře. Proto doufám, že mi tu i po té dlouhé odmlce nějaké zanecháte, byla bych za to ráda... A samozřejmě se omlouvám, chápu, že čekání není nic dobrého a někdo holt čekat přestane... :(

Autor: vilinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Bude líp, uvidíš...“ - 23. kapitola: